MICHAL KŘÍŽ

V souvislosti s rozvojem, podporou a tematickou růzností dokumentárního filmu se často objevuje otázka, zdali je možné rozpoznat chvíli, kdy je dokumentární film potřebnější než jindy. Kritické, terapeutické, informativní, umělecko-meditativní (a mnohé další) funkce dokumentu jsou víceméně známé, v současné době se ale zdá, že dokumentární film může (a pro mnohé platí, že by měl) aktivně odkrývat a angažovaně komentovat aktuální dění ve společnosti. Nečiní-li tak, zbytečně se zříká vlastní důležitosti. Je tomu skutečně tak?

Celovečerní dokumentární debut Jana Geberta Až přijde válka (2018), v letošním roce uvedený v sekci Panorama Dokumente na německém Berlinale, zprostředkovává pohled na slovenskou paramilitantní organizaci Slovenskí branci, jejímž ideovým i faktickým vůdcem je Peter Švrček. Gebertovo profesní zaměření (je historikem) i jeho zkušenosti (byl reportérem doma i v zahraničí) zřejmě ovlivnily způsob, jakým autor přistoupil k fenoménu, který není v současné Evropě ojedinělý. Gebert pečlivě a v rytmu postupné gradace sleduje vývoj různorodé skupiny lidí, kteří se pod vedením mladého studenta shromažďují v lesích, aby vojenským způsobem trénovali obranu vlastní země. Jejich na první pohled nevinná pospolitost – vzpomeňme hned první sekvenci filmu, ve které skupina mladých lidí ležících kolem ohně vtipkuje o vlastních zážitcích – je postupně, sice očekávaně, ale stále v mnohém překvapivě, nahrazována systematickým ideovým i fyzickým drilem směřujícím k jasné vizi společenského uspořádání. Branci brzy vyjdou z lesů, pochodují městem a v samotném závěru zakládají politické hnutí, neboť zklamání, strach a frustraci mnoha lidí je třeba správně pochopit. Gebert explicitně nekomentuje to, co točí, činí tak rafinovaněji skrze zvláštní hru s jednotlivými představiteli, kteří se často nemohou rozhodnout mezi vlastními názory, popřípadě touhou je jasně vyjádřit a záměrnou sebeprezentací (přeci jen je někdo točí) dominantně zaměřenou na nevinný obraz mladých a uvědomělých vlastenců. Gebertovo pojetí dokumentárního obrazu nepracuje s angažovaným komentářem, ale možná právě proto je mnohem kritičtější v tom, co zobrazuje. Připomíná prostý fakt, že velké společenské problémy vznikají v tichu občanské lhostejnosti.

Dokumentu Až přijde válka se podařilo tematizovat hned několik současných problémů, které mají celoevropský dopad. Militantní tendence pracující s vizí blížícího se konfliktu najdeme v každé společnosti, podobně je tomu i s oblibou zbraní a představou suverénní svobody bránit se za jakoukoliv cenu (často proti měnícímu se nepříteli podle momentální potřeby), ale Gebertova filmová studie jednoho konkrétního případu má zjevně – podle mého názoru – obecnější záměr: ukázat konkrétní společenské tendence spočívající v poptávce po silnějším, pevnějším vedení společnosti založené na nacionalistických obrazech důsledného vlastenectví. Zobrazený životní úsek velitele branců je vlastně mikrostudií toho, jak vzniká vůdce bez ohledu na to, zda se tak opravdu stane. Různorodá povaha i zázemí jednotlivých branců (včetně jejich věku), pocházejících často z naprosto různého sociálního prostředí, přispívá k plasticitě zobrazené skutečnosti, kterou již nelze redukovat na jednoduché poučky o mentální a ekonomické nedostatečnosti nacionálně a militantně orientovaných extrémistů. Dokument sleduje primárně osobu Petera Švrčka, jenž po úspěšné maturitě vstupuje do vysokoškolského prostředí, ale také zprostředkovává perspektivu ostatních branců, ať jde o jeho nejbližší spolupracovníky, kteří společným rozhodnutím postupně mění pravidla celého uskupení, nebo další brance, kteří získávají vyšší hodnost a stávají se vůdci menších skupin v různých místech na Slovensku. Zdá se, že čím déle kamera snímá jednotlivé představitele, tím více na ni zapomínají: sekvence, kdy z jedoucího auta pokřikují vulgárně na skupinu uprchlíků nebo kdy vášnivě litují toho, že na ně nemohou použít samopal, popřípadě kdy chtějí zbavit Slovensko jednou provždy všech nepřizpůsobivých (rozuměj v jejich vizi společnosti) elementů, představují vlastně to, co divák od podobného dokumentu více či méně očekává. Zajímavější a ve svém důsledku hrozivější jsou sekvence, ve kterých dané uskupení vystupuje veřejně, kontrolovaně (například v diskuzi pořádané organizací Open Society Fund); teprve v těchto případech vynikne nebezpečnost podobných tendencí ve společnosti. Myšlenky panslavismu, militantního slovanství řízeného Ruskem nebo nacionalismu již bohužel známe, ale jejich skrytou, rafinovaně lživou prezentaci se rozpoznávat teprve učíme. Tiché drama vyprávějící o ztrátě svobody probíhá za lhostejného přihlížení většiny.

Gebertův dokument postrádá výraznější konflikt, graduje ale jiným způsobem; mnohdy je tato gradace podpořena střihem a zvukovou stopou. Na první pohled jen zobrazuje něco, co již známe (vzpomeňme například Výchovu k válce [r. Adéla Komrzý, 2016] z cyklu Český žurnál), ale ve skutečnosti rafinovaně sleduje něco, co vidět ani nechceme: lhostejnost každého z nás. Jde o jinou cestu českého dokumentu?

 

(Text vyšel ve Filmu a době 2/2018.)

 

Až přijde válka

(When the War Comes, Česká republika – Chorvatsko 2018)

Režie: Jan Gebert
Kamera: Lukáš Milota
Délka: 76 min.
Premiéra: 18. 10. 2018

Distribuce v ČR: Bontonfilm