JAKUB JIŘIŠTĚ

Letošní zastoupení českého filmu na karlovarském festivalu vzbuzuje oprávněnou naději, že po dvou dekádách snad konečně nastupuje silná generace filmařů s ambicemi a koncepčním přístupem k vlastní tvůrčí cestě. Pozornost zde vyvolala především schopnost mladých tvůrců osobitě a inteligentně přistupovat k žánrovému filmu a směřovat k nijak kompromisní rovnováze mezi festivalovým a většinovým publikem.

Prvotina režisérky Beaty Parkanové Chvilky přistupuje k této rovnováze odlišným způsobem – předkládá divákovi k úvaze komplikovanou životní situaci mladé dívky Anežky prostřednictvím výřezů nejobyčejnějších interakcí s jejími blízkými, z nichž s bezprostřední přirozeností postupně vyplývá její ochromující vnitřní přepětí. V naší kinematografii máme zkušenost s řadou ne zcela přesvědčivě a čitelně ztvárněných snímků o bludném tápání na prahu dospělosti (Laputa [r. Jakub Šmíd, 2015], Děti noci [Michaela Pavlátová, 2008], Děvčátko [Benjamin Tuček, 2002]). Anežka s jejich dívčími protagonistkami sdílí letargii a chybějící odhodlání vykročit z kruhu vlastního života. Chvilky však díky koncepčnímu a zároveň intuitivnímu přístupu k portrétu umožňují prostřednictvím důvěrně známých situací důsledně podchycovat působící vnější tlaky a uvědomit si jejich paralyzující dopad.

Sedm letmých setkání, které Anežka během snímku absolvuje, ji především představují jako poslední svorník přerušených vztahů v její rodině. Trpělivě vstřebává veškeré problémy a potřeby svých blízkých, a zatímco bez empatické angažovanosti přijímá svou odpovědnost, ostatní se můžou přetrhnout v tom, aby jí s přehnanou starostlivostí vnucovali její vlastní potřeby. Jednotlivá zastavení jsou strukturována tak, že zahrnují vyčerpávající chvilky se členy rodiny a soukromé až intimní okamžiky, v nichž se naplno projevuje Anežčina neschopnost oprostit se od problémů a očekávání ostatních, zůstat alespoň v soukromých okamžicích sama sebou, spontánně rozhodnout jednou za sebe, a ne za jiné.

Jakýkoliv prostor pro seberealizaci se zdá být svázaný, což výmluvně dokládá setkání s ženatým přítelem v kabině nákladního vozu, kdy harmoničnost jejich intimity narušují neustálé ohledy na vyřčená slova a reakce. Dlouho očekávanou společnou chvíli tak utopí v rozpacích kupící se drobná nedorozumění a překážející nutnost sebekontroly. Neméně pronikavou výpovědní hodnotu má i scéna setkání s psycholožkou, k níž se Anežka spontánně vydá. Až na místě zjišťuje, že není schopna jediným slovem vyjádřit svůj stav a reaguje pouze silnou emocí, které dokáže dodat přesný význam jediná lékařčina otázka.

V pozdější fázi dějové mozaiky se s obdobným důrazem na evokace objevují náznaky Anežčina vnitřního osvobozování, jež působí v celkové koncepci trochu cizorodě svojí nahodilostí. Vezmeme-li však vykreslení ochromujícího stavu do důsledků, právě spontaneita bez jakýchkoliv ohledů je nositelem naděje a východiska. Snímek tak neopomíjí dynamiku niterného vývoje, i když je třeba se oprostit od důsledněji motivovaných rozhodnutí a přistoupit na metaforičnost závěrečného obrazu odkazujícího k novému životnímu nadhledu.

Je až zarážející, že Chvilky prošly karlovarským festivalem téměř bez povšimnutí – přitom v naplnění tvůrčí koncepce rozhodně působily v konkurenci českých snímků nejdůsledněji a ve snaze o intimní autenticitu bylo stěží možné zajít dále. Režisérce a zároveň autorce scénáře se podařilo v úsporných situacích velmi obratně propojit nejvšednější dialogy s neustále přítomnými pocitovými podtexty a evokativními momenty bez nutnosti slov a ve výsledku poskytnout divákům silně empatické napojení na postavu a samozřejmé přijetí jejích reakcí. Důsledná drobnokresba se ani na okamžik neocitne v rozporu s podmanivou přirozeností, jejíž stěžejní opora tkví v civilních výkonech všech zúčastněných herců v čele s přesvědčivým, jemně nuancovaným výkonem Jenovéfy Bokové.

Režisérčin styl vše podřizuje plnému soustředění na interakci postav a může tak působit nepodnětně až fádně, nicméně dojmu nezprostředkovanosti nelze upřít funkční úlohu v celkové koncepci a například práce s lokacemi podmaňuje svou oproštěností od nadbytečného vizuálního působení.
Beata Parkanová svým debutem představuje velký autorský příslib a můžeme od ní očekávat tvůrčí kontinuitu v obratném propojování nejintimnějších dramat se schopností vytvářet ve scénáři a na place zcela bezprostředně působící situace – svědčí o tom i připravovaný a fondem kinematografie podpořený komorní snímek Jeho slovo, její slovo o střetu dvou pevných morálních stanovisek v jedné domácnosti na pozadí událostí roku 1968.

 

(Text vyšel ve Filmu a době 3/2018.)

 

Chvilky

(Česká republika – Slovensko 2018)

Scénář a režie: Beata Parkanová

Kamera: Martin Douba

Hrají: Jenovéfa Boková, Jaroslava Pokorná, Viktor Tauš, Alena Mihulová, Martin Finger, Lenka Vlasáková, Marek Geišberg a další

Délka: 93 min.

Distribuce: CinemArt

Premiéra: 22. 11. 2018