MARTIN ŠRAJER

„Je lepší promluvit, nebo zemřít?“ ptá se Elio, sedmnáctiletý hrdina filmu, cituje přitom jednu z dvaasedmdesáti povídek zahrnutých ve francouzské prozaické sbírce Heptamerón. Právě z jejího německého překladu jemu a jeho otci předchozího večera předčítala matka. Protagonistou příběhu, na který Elio vzpomíná, byl rytíř neschopný vyjádřit svou lásku k milé. Hledání výrazů náležitě postihujících city k milované osobě je určujícím tématem většiny comingoutových narativů s queer hrdiny, kteří zápasí s přijetím a vyjádřením vlastní sexuality. Málokterý z nich ale osvojování milostného diskurzu dokázal postihnout tak přesně, přesvědčivě a nenuceně jako Call Me By Your Name (jelikož „majetnický“ český distribuční název považuji za silně zavádějící, budu v recenzi používat název původní).

Heptamerón původně vyšel již v polovině 16. století a ve filmu prostoupeném odkazy na umělecké artefakty minulosti nejde o jedinou připomínku toho, že se lidé s vlastními city a jejich artikulací utkávali odnepaměti. Jak odhadnout správný moment, kdy je vhodné dát druhému najevo, že si jej vážíte, že jej máte rádi, že jej milujete? Scénář napsal James Ivory, klasik britské „heritage cinema“ třikrát nominovaný na Oscara, podle stejnojmenného románu amerického spisovatele Andrého Acimana; akcentuje v něm dějinnou perspektivu a téma dědictví (našich předků i našich minulých vztahů) více než Acimanova předloha. Obé nápadně zpřítomňuje povolání Eliova otce, vysokoškolského profesora se zaměřením na kulturu starého Řecka a Říma. Ten v létě roku 1983 pozve do svého venkovského sídla na severu Itálie amerického studenta Olivera, aby mu pomohl s přepisem odborných textů.

Jeden z prvních rozhovorů otce s Oliverem, u kterého je přítomen také Elio, jehož pohledem po většinu filmu vnímáme veškeré dění, se týká etymologie slova „apricot“ (meruňka). Oliver jeho původ stopuje až k latinskému výrazu „praecox“ (předčasný), známému (v českém prostředí mimo jiného zásluhou Ostře sledovaných vlaků [r. Jiří Menzel, 1966]) zejména ve spojení „ejaculatio praecox“ (předčasná ejakulace). Intelektuální zájem o jazyk, jeho význam a užití je tím nepřímo dán do souvislosti s tělesnou rozkoší, při které jdou přemýšlení a intelektuální odstup stranou a nahrazuje je bezprostřední prožívání přítomného okamžiku. Film zlehka a pozvolna směřuje ke zrušení imaginární bariéry mezi prvním a druhým, mezi duchovním a tělesným. Najít sám sebe v tom druhém je možná, jak naznačuje název filmu, nejúčinnější způsob, jak překonat nedostatečnost jazyka.

Objevování a oživování pozůstatků minulých dob postavám pomáhá najít správná slova a společnou řeč. Eliova matka je nucena volit co nejlepší výrazy k překladu zmíněného německého textu do italštiny, Oliver provokuje Elia hrajícího na piano lehce poupravenou skladbu Johanna Sebastiana Bacha a laškuje s ním, když mu namísto své vlastní podává paži nalezené bronzové sochy. Jedna z nejbravurněji napsaných a vystupňovaných scén filmu, zachycující v jednom nepřerušovaném čtyřminutovém záběru výměnu názorů opatrně směřující k vyznání citů, se pak odehrává u památníku první světové války. Konkrétně bitvy na řece Piavě, jak upřesňuje Elio. Poučenost minulostí slouží k lepšímu pochopení a plnějšímu prožití přítomnosti. Když známe (svůj) původ, lépe chápeme, kam směřujeme.

Od prvního pohledu, který Elio Oliverovi věnuje, je zřejmé, že italského teenagera a o sedm let staršího amerického stážistu spojuje víc než jen sdílený zájem o literaturu a klasickou hudbu. Režisér Luca Guadagnino ale nespěchá, aby dal pravé povaze jejich vzájemných citů průchod. Volí mnohem odměřenější stylistické postupy než ve svém „viscontiovském“ melodramatu z prostředí italské buržoazie Mé jméno je láska (Io sono l’amore, 2009) a smyslném thrilleru s milostným mnohoúhelníkem tvořeným několika excentrickými hrdiny Oslněni sluncem (A Bigger Splash, 2015), prvních dvou dílech „trilogie touhy“, kterou Call Me By Your Name uzavírá. Skrytou dynamiku mezilidské interakce tentokrát nevyjadřuje prudkými pohyby kamery, náhlými střihy a eklektickým soundtrackem. Inspiraci nehledal v reklamách na drahé parfémy a luxusní šaty nebo v tvorbě Luchina Viscontiho či Douglase Sirka, ale ve stylisticky mnohem nenápadnějších filmech Jeana Renoira, Erica Rohmera a Maurice Pialata.

Komunikace Elia a Olivera je po velkou část filmu založena na náznacích a narážkách, využívajících řeči těla více než slov, která by v jejich situaci ani nemohla mít srovnatelnou vypovídací hodnotu. Říct si na rovinu, co k sobě cítí, je pro ně v dané době a daném prostředí obtížně překonatelnou překážkou. Guadagnino tak stejně jako oba milenci víc skrývá, než odhaluje. Erotické napětí buduje z letmých pohledů, zdánlivě nahodilých doteků a dialogů kroužících kolem jádra problému, kolem toho jediného, na čem skutečně záleží. Alespoň z pohledu sedmnáctiletého kluka s rozbouřenými hormony a silným, byť nejistým pocitem, že konečně našel spřízněnou duši, člověka, který ho plně chápe a přijímá. Zastřenost komunikace ústředního páru je dobře zřetelná při srovnání s přirozenými dialogy ostatních postav, například italského páru, který Eliovi rodiče pozvali na večeři. Nemusejí nic skrývat před sebou ani před druhými a hovoří tak, jak Elio a Oliver mluvit nemohou a nedokážou – hodně, hlasitě, bez zábran.

Thajský kameraman Sayombhu Mukdeeprom, který dříve spolupracoval na filmech Apichatponga Weerasethakula nebo Miguela Gomese, ke své práci nepoutá pozornost. Přesto s námi neustále komunikuje a sděluje nám mnoho podstatného – kompozicí záběru, pozicí kamery nebo rozmístěním herců v mizanscéně, nenásilně oživované pohybem v zadním plánu či zvuky mimo obraz. Oliver je v očích Elia vznešenou bytostí, která zastiňuje všechny ostatní. Ve filmu důsledně se držícím hlediska hlavního hrdiny tomu odpovídá způsob snímání Armieho Hammera. Opakovaně se, stejně jako Elio, ocitáme v pozici Oliverových pozorovatelů. Sledujeme jej, když snídá uvařené vajíčko a na krku mu visí zlatý přívěsek s Davidovou hvězdou, kterou Elio zachytí svým ostýchavým pohledem, když během křepčení v rytmu osmdesátkového disco hitu Love My Way nahrazuje nedostatečné pohybové nadání velkým nasazením, když se se sebedůvěrou a vřelostí, které Eliovi chybí, v hospodě vítá s místními.

Oliverovo smělé vystupování, jehož neformálnost s lehkou příměsí arogance dobře postihuje jednoslovné rozloučení „Later!“, je ovšem později odhaleno jako ochranná maska, za kterou skrývá vlastní nejistotu a neschopnost otevřeně vyjádřit své city. Film ve druhé polovině více zohledňuje perspektivu Olivera. Už jej nevidíme očima jeho mladého obdivovatele, tedy jako sebejistého amerického floutka, probouzejícího stejný obdiv jako antické sochy, jejichž původem se zabývá Eliův otec. Jeho tvář najednou zračí stejné pochyby a stejnou nejistotu, co bude dál, jakou jsme dříve mohli vyčíst z výrazu Elia; dvaadvacetiletý Timothée Chalamet jej ztvárňuje s obdivuhodnou přesvědčivostí.

V záběrech trvajících mnohdy i několik minut je to zpravidla Oliver, kdo k sobě strhává nejvíce pozornosti. Ať tím, že je „zdvojen“ zrcadlem v místnosti, nachází se v předním plánu nebo stojí vedle sedícího Elia. O jeho přítomnosti v pozadí jednoho záběru, jemuž jinak dominuje Elio, jsme zpraveni pouze nepatrným přerámováním. Z Elia chystajícího se v posteli masturbovat je krátce prostřihnuto na Olivera vcházejícího do domu. Také během Eliových radovánek s kamarádkou je zřejmé, že hrdina takto zpracovává touhu, kterou v něm probudil pohled na jeho amerického kamaráda v krátkých šortkách.

Oliver je díky těmto kompozičním postupům a vazbám mezi scénami stejně všudypřítomný jako Eliova myšlenka na něj. Tvoří neodmyslitelnou součást reality mladého protagonisty. Pokud by zmizel, okolní svět se možná nezmění, ale ten Eliův už nikdy nebude jako dřív. Po návratu z výletu do Bergama pro Elia vše ztrácí své barvy. Skončilo nejen léto, ale také vztah, v němž našel sám sebe. Čas se zastavil a zdrcující epilog, z velké části tvořený nehybným záběrem Eliovy nešťastné tváře hledící do hořícího krbu, se musí logicky odehrát v zimě.

Podobně jako Guadagnino nestrhává pozornost ke stylu, nesnaží se ani scény zakončovat výraznými pointami a nemá potřebu zvýrazňovat zamýšlené sdělení. Naši zvědavost naopak podněcuje nevyřčeným či nedořečeným. Některé scény končí, aniž je zprvu zřejmé, jakou novou informaci sdělily, jiné se „přelévají“ do další díky prolínačce, vystihující poklidné, ale nemilosrdné plynutí času. Spíše než na kauzálním řetězení příčin a následků je narativní struktura filmu založena na vrstvení a přepisování (tak jako Oliver přepisuje texty Eliova otce a Elio zapisuje noty poslouchané hudby). Situace mění své vyznění podle kontextu, proměňujícího se s tím, jak k sobě Elio a Oliver pomalu nacházejí cestu.

Kamarádské uchopení za rameno je předzvěstí mnohem větší intimity v pozdější fázi vyprávění. Elio neví, jak na něj reagovat. Nezná správná slova nebo gesta, protože dosud neměl možnost je použít. Zmínka o broskvích u snídaně je zase zárodkem scény, ve které Elio použije broskev k vlastnímu uspokojení. Svou touhu po Oliverovi vyjádří Elio nepřímo, když se před ním zmíní, že mohl mít sex s Marziou. Oliver volí vzápětí stejnou taktiku a Marziu před zrakem Elia vášnivě líbá. Také skladba Love My Way je znovu použita v závěru, tentokrát však s efektem daným vědomím všeho, co se mezitím mezi Eliem a Oliverem stalo. Pro Elia je snazší vyjadřovat se prostřednictvím hudby. Podobně Oliver, byť neumí italsky, nemá problém sdělit kuchařce, že se nezdrží na večeři. Obtížně uchopitelný milostný diskurz je neustále poměřován s jinými, snazšími způsoby vyjadřování myšlenek.

Rozvolněná struktura vyprávění odpovídá neohraničenosti času. Reflektuje známý výrok ve filmu citovaného řeckého filozofa Hérakleita: „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“ Žijeme jenom jeden život. Nemá smysl připravovat se na jeho pozdější a lepší verzi, ve které budeme moci využít, čemu jsme se doposud naučili. Je to čas, resp. vědomí této neopakovatelnosti, jež nás činí sentimentálními, kvůli čemu trpíme. Vyprávění, postihující ospalou náladu několika letních dnů (na jejím utváření se výrazně podílí volba lokací) a vzrušení z první lásky, je přitom bezdějové pouze zdánlivě. Jeho osu ve skutečnosti tvoří několikastupňové objevování toho druhého a učení se výrazům, jimiž s ním lze komunikovat. Dotek, polibek, vyznání lásky. Vše završuje výměna jmen, značící touhu po úplném splynutí. Nechtějí být s tím druhým, ale být tím druhým.

Zasazení filmu do minulosti by mohlo svádět k retrospektivnímu vyprávění s voice-overem. Guadagnino se nicméně rozhodl pro přítomný čas. Kamera volně proplouvá jednotlivými pokoji rozlehlého letního sídla, užasle objevuje a zaujatě pozoruje. Vše se děje právě teď. Jako by šlo o vzpomínku, kterou si v sobě neseme, nechceme na ni zapomenout, a proto ji znovu prožíváme. „Všechno si pamatuji,“ sděluje Oliver na konci filmu Eliovi. Vztah, který neměl nikdy skončit, se změnil v pouhou vzpomínku. Dilema úvodního výroku Elio sice vyřešil tím, že promluvil, ale nyní by raději zemřel. Promlouvat mohou už jenom vzpomínky. Právě díky nim může následovat doporučení svého otce nechat v sobě vztah doznít namísto toho, aby se jej snažil vyrvat ze svého nitra a pohřbít. Zničil by tím část svého já a dalším lidem, kteří mu vstoupí života, by už neměl co nabídnout. Přesto chápe, že všechny další vztahy budou pouze odvozeninou toho prvního. Díky předchozím dvěma hodinám to velmi dobře chápeme i my.

Call Me By Your Name není pouze jedním z nejpodmanivějších filmových vyjádření stavu, v jakém se člověk nachází, je-li přesvědčen, že potkal jedinou bytost, která jeho životu dává smysl. S větší průkazností než například poslední filmy Paola Sorrentina ukazuje, že cesta k revitalizaci italského filmu může vést i přes natáčení koprodukcí s mezinárodním obsazením, pokud ty se ovšem budou držet italského prostředí a navazovat i na jinou kinematografickou tradici, než je neorealismus. Guadagnino totiž nechápe poválečnou evropskou kinematografii jako sadu stylistických postupů, které lze bezduše napodobovat, ale především jako období zvýšené důvěry ve vnímavost diváků. Jeho letní romance si diváckou přízeň získává pozvolna a velice neokázale. V tom spočívá její výjimečnost a díky tomu ve vašich vzpomínkách setrvá mnoho měsíců poté, co ji společně s Eliem a Oliverem prožijete.

 

(Text vyjde ve Filmu a době 1/2018.)

 

Dej mi své jméno

(Call Me By Your Name, USA – Itálie – Francie – Brazílie 2017)

Režie: Luca Guadagnino

Scénář: James Ivory

Kamera: Sayombhu Mukdeeprom

Hrají: Timothée Chalamet, Armie Hammer, Michael Stuhlbarg, Amira Casarová, Esther Garrelová, Victoire Du Boisová a další

Délka: 132 min.

Distribuce: Falcon

Premiéra: 22. 3. 2018