MILOŠ KAMENÍK

György Kristóf se narodil v roce 1982 v Košicích. Studoval filozofii v Miškovci. Jako asistent pracoval na několika maďarských (spolupracoval např. s režisérkou Ildikó Enyediovou), ale i amerických filmech (např. Chlapec v pruhovaném pyžamu [The Boy in the Striped Pajamas, r. Mark Heyman, 2008] nebo Orel Deváté legie [The Eagle of the Ninth, r. Kevin Macdonald, 2011]). V roce 2008 začal studovat režii na FAMU, kde natočil několik krátkých filmů oceněných na řadě festivalů (Hranice [2009], Hotel Úsvit [2011] ad.) Jeho celovečerní debut Out (2017), na němž se jako koproducent podílel Jiří Konečný (endorfilm), byl vybrán do soutěžní sekce Un Certain Regard na MFF v Cannes.

Narodil jste se v Košicích, studoval jste pražskou FAMU a váš celovečerní debut vznikal ve slovensko-maďarsko-české koprodukci. Cítíte se jako reprezentant nějaké národní kinematografie, nebo je to pro vás nepodstatná otázka?

Do čtrnácti let jsem žil na Slovensku, v maďarské rodině. Poté jsem studoval i pracoval v Maďarsku, až do svých dvaceti šesti let, kdy jsem začal studovat FAMU a přestěhoval se do Prahy. Nedlouho potom jsem si našel lotyšskou manželku a strávil pár let v Rize, takže moje identita je dost široká, což ovlivňuje i to, ke které filmové kultuře se přikláním. Neumím to a ani nechci definovat.

Co jste dělal před FAMU?

Před FAMU jsem studoval filozofii, posléze jsem pracoval nejprve jako osvětlovač, pak jako člen týmu asistentů režie na malých maďarských filmech, např. s Ildikó Enyediovou, ale i na velkých amerických či anglických produkcích. Na FAMU jsem šel, protože v Maďarsku byl tehdy ještě systém, kdy se studium režie otevíralo jednou za čtyři roky, a já nechtěl tak dlouho čekat. Ildikó se stala mou mentorkou a já měl možnost navštěvovat hodiny jejího ročníku. Díky tomu a díky práci ve filmových štábech jsem už měl v Maďarsku zázemí, ale cítil jsem, že se mohu ještě posunout, a tak jsem zkusil FAMU.

Naplnila škola vaše očekávání?

Žádná očekávání jsem neměl. Bylo dobře, že katedra zastávala autorský přístup, škola nám ale nabízela i možnost naučit se klasické „americké“ postupy a dramaturgii. Škoda, že mezi pedagogy je dost frustrovaných, netvořících lidí, kteří nebyli vždy ku pomoci. Na profesionální podmínky mě připravili minimálně. V zásadě jsem měl pocit, že držet zaběhnutý systém je pro ně důležitější než individuální přístup. V problematických momentech se mi mnoho empatie a pochopení nedostalo. Školu jsem musel dokončit bez možnosti absolvování a získání diplomu, i když Out měl být školní, konkrétně magisterský projekt. Samozřejmě pro mě byla důležitá setkání s jinými studenty i pedagogy, od nichž jsem se ledacos naučil.

Proč jste si vůbec vybral filmové médium?

To, že chci dělat filmy, mi došlo docela pozdě. Ani jsem je nesledoval. Až na filozofii jsme měli semináře i o filmu a časem jsem začal chodit do artového kina. Postupně se mi ten svět otvíral, přišly důležité divácké zážitky a pocit, že i já bych chtěl podobné zážitky vytvářet. Předtím jsem ještě na střední škole koketoval s žurnalistikou. Už tehdy jsem pracoval pro jeden deník, ale nakonec převážil pocit, že chci komunikovat raději obrazem a ponořit se více do hloubky.

Out

Mohl byste popsat genezi scénáře k Out?

V jistém ohledu je to triviální. Když jsem začal vymýšlet tenhle film, tak mě nevzali na FAMU na magistra a já odešel žít za manželkou do Lotyšska. Už předtím jsem žil ve více zemích a na řadě míst, ale žádné z nich nemohu nazvat domovem. Po čase mi bylo jasné, že hledám příběh, v němž postava cestuje z východu Slovenska do Lotyšska, kde se ale také neusadí. Rozhodoval jsem se, zda bude hrdina patřit do mé generace, nebo bude starší. Věk mých rodičů se mi nakonec z osobních, ale i dramaturgických důvodů zdál lepší. Námět a první synopsi jsem dal dohromady rychle, ovšem na scénáři jsme pracovali několik let. Celý proces od vymyšlení do premiéry trval nelehkých pět let.

Co do scénáře vnesli vaši spolupracovníci?

Měl jsem dva spoluscenáristy (Gábor Papp a Eszter Horváthová, pozn. red.). Tento systém podle mě funguje, je potřeba nebýt jen ve dvojici. Už když jsem měl zápletku, tak jsme společně procestovali Lotyšsko i Estonsko, jen kvůli inspiraci, pochopení místa. Jeden z nich pak ještě zůstal v Rize, když jsme psali. Díky tomu jsme velmi dobře uměli navodit atmosféru a vizualitu, svět onoho filmu. Já jsem budoval příběh, scény, ale díky kolegům se tam dostalo ještě hodně humoru a spousta drobností. Scénář jsme potom také vyvíjeli na několika workshopech a marketech, nejzásadnější byl asi maďarský fond. Mají své dramaturgy, s nimiž musíte pracovat, pokud projekt dostane grant na vývoj. Provedli analýzu scénáře, poukázali na problémy, které jsem si do té doby neuvědomoval, a tlačili mě, abych scénář prohloubil a dodal do něj více ze sebe.

Neinspiroval jste se i v literatuře, kde se, stejně jako v Out, často opakuje symbolický motiv ryby (např. Bílá velryba, Stařec a moře apod.)?

Možná nevědomě. Hemingwaye jsem si třeba znovu přečetl, ale nevzpomínám si, že bychom s tím nějak vědomě pracovali.

Jak jste vybíral představitele hlavní role? Co měl podle vás splňovat?

Přiznávám, že jsem dost dlouho neměl konkrétní představu. Nejprve jsem chtěl velmi vysokého herce, aby ihned všude vyčníval. Hledali jsme ho v mnoha zemích, ale nenašli jsme takového, který by nám vyhovoval. Herecké kvality byly ale nakonec důležitější. Sándor (Terhes) byl už na prvních castinzích mnohem přirozenější než ostatní, hned bral postavu s nadsázkou, dovedl přidat humor a nedělal z toho nepatřičné drama.

Rozumí hlavní hrdina Ágoston své životní situaci?

Myslím si, že rozumí všemu, co se kolem něj děje, a přesně ví, co chce, i když po nějaké době už rezignuje.

Na co rezignuje?

Na to, aby byl sám sebou. Na to, aby bojoval se systémem, ale i na to, aby si přiznal svou situaci.

Jak jste vytvářel vedlejší postavy, které Ágoston během své odysey potkává?

Toto je dosti komplexní záležitost, neboť setkávání se s vedlejšími postavami a jejich mikropříběhy jsou pro film stěžejní. Všichni mají vlastní příběh, svůj svět a každým jsem chtěl něco jiného sdělit, i když v některých případech vědomě zobrazuji totéž: drama z nenaplněných životů nebo nenalezení sama sebe. Dohromady by to mělo dát pohled na to, jak vnímám současnost, jaká je společnost, která dostala Ágostona do situace, v níž je. 

Motiv cesty – a na východ zvlášť – bývá často spojován se spirituálním prozřením dosud racionálního člověka. Ágostonova cesta spíš připomíná duchovní bloudění, záměrné ztrácení se. Šlo o váš záměr?

Nechci určovat, jak by se co mělo chápat, ale mým konceptem bylo, že se hrdina postupně dostává víc a víc na okraj, ven ze společnosti, postupně všechno ztrácí. On pro to však mnoho neudělá, spíše ho tam dovedou okolnosti.

Ágoston poznává, že život je mystérium a podstatné věci jsou do velké míry neuchopitelné a nepojmenovatelné. Můžeme podle vás v životě vůbec něco nalézt?

Cesta je důležitá a určitě spějeme i k nějakému výsledku, můžeme něco nalézt. Bez toho bychom asi nemohli žít. I když v mnoha lidech okolo sebe vidím pomalou degradaci. Vegetují v nějakém stavu, a čím déle to trvá, tím méně jsou spokojení. Vzdali se příliš brzy.

Out

Nachází Ágoston vůbec něco?

Myslím, že ano, i když to nebylo zadarmo. Nerad bych to víc interpretoval, neboť konec lidé vnímají dosti rozdílně. Je to velmi individuální, resp. to souvisí s širší kulturní reflexí nebo s temperamentem. Nedávno jsem byl s filmem v Srbsku a tam diváci nezávisle na sobě vnímali konec tak, že Ágoston zemře.

Bylo těžké najít ideální polohu vyprávění? Balancujete mezi alegoricko-absurdním příběhem a civilním až věcným pojetím.

Při psaní a natáčení pro mě nebylo vybalancování těchto poloh či motivů těžké. Nebo určitě bych nepoužil to slovo. Vše vycházelo z pocitů a intuice. Je to první film, který jsem takto intenzivně cítil. Ve střižně jsme ale s tou mírou a některými méně funkčními věcmi trochu bojovali. Snad jsem se díky tomu naučil dost na to, aby mé příští tvůrčí kroky byly vědomější a vyzrálejší.

Lišil se výsledný film od scénáře?

Moc ne. Natočili jsme, co jsme chtěli. Některé věci vypadly, trošku se změnily, ale pořád v rámci nějaké přirozené jednoty. Nejvíce se asi měnil začátek. Ve střižně jsme zmírnili sociální motivaci Ágostona odjet a pracovat v zahraničí. Nyní by to mělo být čistě jeho rozhodnutí. Odchází, protože chce. Zjistil, že by asi měl žít jiný život než dosud, boj proti nenaplněnosti života bere do vlastních rukou.

Jemný a zároveň lehce absurdní humor byl přítomen už ve scénáři, nebo jste komediální polohu akcentoval až v průběhu realizace?

I když první verze scénáře byly dramatičtější a vážnější, tak tam humor byl od úplného začátku, což potom casting a výběr lokací ještě více podpořily, a samozřejmě jsme s tím pracovali i během realizace. Out má specifický humor a je zajímavé sledovat, kde ho kdo vnímá, nebo jestli vůbec. Jinak toto je první film, kde s humorem pracuji.

Jak a kde se vnímání humoru liší?

Kulturně bych to neodlišoval. Navíc s filmem jsem teprve začal cestovat a zkušeností s tím zas tolik nemám. Je to spíš v individuální rovině. I projekce jsou pokaždé jiné. Někde se lidé smějí hodně, jinde vůbec, někde i pláčou.

Nakolik jste se spoléhal na příběh a kolik prostoru jste ponechal síle obrazu, krajině, filmové řeči?
Nevím, jestli se tyhle věci dají oddělit. Scénář jsme vyvíjeli mnoho let, takže jsme dost přesně věděli, co chceme. I přípravy – třeba výběr lokací a herců – trvaly déle, takže i proces práce na formě se pak mohl dostat do textu. To ale neznamená, že bych se jen držel toho, co bylo napsáno ve scénáři. Na place musíte být velmi flexibilní, umět improvizovat, vyždímat z té konstelace to nejlepší, co se dá, i když je to mnohdy velký boj a musí se dělat i kompromisy.

 

Celý rozhovor si můžete přečíst ve Filmu a době 3/2017.