MARTIN SVOBODA

FAMUFEST, soutěžní přehlídka vybraných studentských prací, se letos konal 6. – 10. listopadu. Při pohledu na oceněné je patrná snaha rozdat ceny pokud možno co nejvíce snímkům – ve dvanácti filmových kategoriích bylo oceněno deset různých titulů. S výjimkou Central Bus Station (r. Tomáš Elšík), dominujícího ve třech kategoriích (nejlepší film, střih, zvuk), si ostatní vítězi odnesli po jedné ceně.

Nejvýrazněji se prosadila katedra střihu. Tu reprezentoval zmíněný Central Bus Station, mockument FAMU: Nový začátek (r. Jakub Jelínek, zvláštní uznání poroty) a Cesta na měsíc (r. Vojtěch Kunc, Aramisova cena). Dokumentární žánr jako takový se ukázal být nejprominentnějším – krom Elšíkova filmu pět z dalších vítězů pracovalo s dokumentaristickými postupy, přičemž šlo o práce napříč celou FAMU.

Pnutí v dokumentu

Nejlepším dokumentem se stal zástupce katedry dokumentaristiky Budovatelé říše Andrana Abramjana. Nejlepším filmem byl tedy paradoxně vyhlášen dokument, který podle poroty není nejlepším dokumentem. Snad má ale tento nesoulad vysvětlení. Central Bus Station demonstruje posuny, jichž si bylo možné všimnout i v jihlavské České radosti. Jde o snímek odehrávající se v zahraničí, zcela oproštěný od českého prostředí, s velkým důrazem na audiovizuální zpracování, jež evokuje „filmový“ vzhled. Tím se posouvá od oblíbeného žurnálu, v němž je záměrně volena syrová stylizace a upřednostňuje se efektivní pokrytí aktuálního lokálního tématu. S takovou definicí se mnohem důsledněji překrývají právě Budovatelé říše. Zdá se tedy, že porota oddělila svůj filmový zážitek od toho dokumentaristického a podle toho rozdělila ceny. Čímž do svého rozhodnutí možná nezáměrně otiskla diskuzi, jež nad českými dokumenty probíhá.

Bylo by však zbrklé souhlasit rovnou s tvrzením, že se Elšík staví do jakési opozice vůči českému angažovanému dokumentu. Jeho film nepochybně silnou agendu má, pracuje se subjektivní výpovědí o stavu izraelské společnosti. Ruinu obrovské stavby procházíme spolu s konkrétním nespolehlivým vypravěčem, podobně jako v Budovatelích říše sledujeme trosky snu populistického politika. V obou případech jsme neustále v pohybu motivováni cestou protagonisty. Rozdíl spočívá až ve zvolené optice a postupech. Elšík přijímá subjektivitu hrdiny a volí filmařské postupy tak, aby empaticky zprostředkoval jeho vyprávění. Abramjan volí reportážní observaci a s odstupem pozoruje svůj subjekt, vůči němuž se staví do protikladu.

Budovatelé říše dosahují dojmu autentické bezprostřednosti, ale vzhledem ke své přímočarosti se u nich těžko představuje potenciál přesahující hranice Česka. Central Bus Station oproti tomu nezapře následování evropských trendů a dosahuje větší univerzality, byť možná ztrácí kus blízkosti. První vede spíš ke konkrétní diskuzi, druhé k procítění. Možná proto byl první snímek oceněn jako „dokument“ (ve vysvětlení poroty se chválí pronikavý průnik k tématu) a druhý jako „film“ (podle vysvětlení za souhru všech uměleckých složek). Podobnosti a rozdílnosti Budovatelů říše a Central Bus Station každopádně nevyplívají z přítomnosti či nepřítomnosti agendy – ta je samozřejmě konstantou. Dualita angažovanosti a světovosti je umělá a rozhodnutí „mít agendu“ nevede automaticky k lokálnímu filmu. Pokud máme u některých dokumentů pocit, že tvůrce udělal v tomto ohledu volbu, nešlo o volbu z nutnosti.

Přecenění metráže

Patrná je na FAMUFESTU inklinace k docenění delší stopáže. Cenu si odnesly všechny celovečerní filmy v soutěži. Z lidského hlediska dává ochota poroty ocenit snahu o vytvoření „plnohodnotného filmu“ smysl, vzhlížení k devadesáti minutám má ale většinou spíš negativní následky. Například v dokumentu Můj neznámý vojín (r. Anna Kryvenko, oceněn za produkci) se přímo opakují záběry a komentář je čtený tak pomalu a s takovými pomlkami, že se dá na snahu tvůrců natáhnout každý okamžik skoro sáhnout. Dá se předpokládat, že ochota snímek výrazně prostříhat by vedla k lepšímu diváckému zážitku.

Sen celovečerního „zářezu“ lze pochopit. Mnohem užitečnější by ale pro studenty bylo soustředit se na rychlejší, ráznější exhibice. Největší úspěchy českých studentů posledních let co do účasti na prestižních přehlídkách, tedy Furiant (r. Ondřej Hudeček), Rekonstrukce (r. Jiří Havlíček, Ondřej Novák) a Kdo je kdo v mykologii (r. Marie Dvořáková), jsou krátkometrážní tituly, což není náhoda. Časové a technické prostředky a nakonec i celá síť festivalových sekcí otevřená studentským pracím otevírá relativně přístupnou cestu k prvnímu kroku za hranice. Mnozí ale vynaloží energii na celovečerní film, který ihned po premiéře zmizí.

I to nejlepší z letošního FAMUFESTU byly krátkometrážní počiny. Za pozornost stojí obě kamerová cvičení Tomáše Kotase Zaspać a Aquanaut (oceněný právě za nejlepší kameru). V prvním najdeme hned několik silných snových obrazů na pozadí cikánské povídky, druhý je studiem snímání vody, které je motivované příběhem plavce. Na ploše čtyřminutových stopáží se daří skvěle využít limitace zadání.

V animované sekci zvítězil nepřekvapivě snímek Spolu sami režisérky Diany Cam Van Nguyen, který si odnesl cenu už z Jihlavy. Povedly se ale i Prázdniny Filipa Blažka s jejich oživlými buclatými panenkami v lynchovské noční můře.

Středometrážní Člověk Kilimandžáro Jana Hechta byl pro mnohé favoritem hned v několika kategoriích a jeho opomenutí porotou bylo nečekané. Snímek si uložil za cíl propojit jednu anekdotickou historku s širším rodinným příběhem, což byla značná výzva pro střihače Jakuba Jelínka. A jakkoliv se o výsledku dá debatovat, skvělé vedení herců, scenáristický cit a odvaha pustit se do nejistého výsledku si zaslouží alespoň zmínit.

Porota upřednostnila například Noc s agamou Tomáše Janečka (režie) a Cukr a sůl Adama Martince (scénář), oba sebejistější, pevnější tituly rovněž s důrazem na psychologii postav a náležitou práci s herci. Oba tyto snímky byly koncepčně bezpečnější a přímočařejší než Hechtův pokus skloubit dva velmi odlišné akty. Často jde dojít k závěru, že se na FAMUFESTU moc nevyplácí odvaha riskovat. Je větší ctnost experimentovat, nebo chápat své možnosti? Obecně platí, že když porovnáme práce studentů FAMU například s píseckou FAMO, jde v drtivé většině případů o nesrovnatelně kompetentnější, ale také vzájemně si mnohem podobnější filmy.

Před kamerou

Stálicí u FAMU cvičení je také zpřítomňování filmových štábů a samotných autorů před kamerou. Někdy motivované lépe, jako v případě Mého neznámého vojína, jindy zcela nesmyslně, jako v Božím daru (r. Emir Ziyalar). Nejde opomenout, že často (obzvlášť u dokumentů) jde o snahu tvůrců vyřešit buď časovou tíseň, nebo nezajímavost pořízeného materiálu. Nezbývá pak mnoho jiných možností, než si nakonec stoupnout sám před kameru a pokusit se ozvláštnit materiál komentářem či meta uchopením. Že takový film povětšinou ztrácí potenciál zaujmout mimo FAMU, si nejspíš uvědomují i sami tvůrci.

Ocenění pro FAMU: Nový začátek Jakuba Jelínka je určitou výjimkou. Mockument sledující zvolení Filipa Renče děkanem FAMU je v podstatě propracovaným interním vtipem, nepřeložitelným pro diváky mimo fakultu. Jako cvičení ve střihu díky kombinování autentických a dotočených materiálů může práce zaujmout, přesto pobaví především studenty a jejich přátele, kteří se na plátně uvidí. Že porota udělila filmu zvláštní uznání namísto oficiální ceny, je rozumný kompromis. Tento film nepůsobí jako z nouze ctnost ani jako chytání se stébla, ale naopak jako propracovaný koncept. Sice mluví jen k pár lidem, ale ne ze zoufalství – zaslouží si tedy respekt.