BENJAMIN SLAVÍK

Snímek Fantastická žena otevírá prostor takzvaně „jiného“ v kontextu společnosti pevně zakořeněné ve vlastních normách, tj. společnosti, která „jinému“ vzdoruje. Napětí filmu je pak systematicky čerpáno právě z konfliktu „jiného“ a „ne-jiného“. „Jiné“ je zastoupeno hlavní hrdinkou vyprávění. Tou je takzvaná „trans-žena ve stadiu procesu“; žena, jejíž přeměna z muže ještě nebyla dokonána, nebo muž, jehož přeměna v ženu ještě stále nedošla úplnosti. Tuto problematičnost zařazení film vyjadřuje skutečností, že hrdinka disponuje „ženským“ tělem a „mužskými“ doklady. Tato mladá, „neúplná žena,“ tato reprezentantka „jiného“ je v úvodu vyprávění zachycena v láskyplném vztahu se solidním a konvenčně vyhlížejícím mužem středního věku. Jejich vzájemná interakce představuje další označení „jiného“. U solidních lidí se totiž automaticky očekává, že budou vést vztahy s podobně solidními lidmi, stejně jako existuje předpoklad, že „trans-lidé“ se budou sbližovat s dalšími „trans-lidmi“. Křížení či páření konzervativní společnost nevidí ráda. Spojení dvou nespojitelných rámců totiž může představovat určité napadení ustálené normy. Tato intervence ovšem ve snímku Fantastická žena selže, protože muž záhy umírá; „jiné“, což je v tomto případě „jiný vztah“, je tak označeno za nesoběstačné, neuzpůsobené přežití, nemající právo na existenci. Zbytek vyprávění pak sleduje přeživší ženu mezi obdobím nejintenzivnějšího truchlení: mezi úmrtím milovaného partnera a jeho pohřbem. Zatímco „ne-jiní“ dostávají prostor prožít vlastní smutek, „jiná“ čelí sériím ponižování. Pozůstalí z rodiny mrtvého muže nevěří v nemoc coby příčinu smrti; vinu přenášejí na ni, tedy na reprezentantku „jiného“. Nebrali společně drogy? Nesvedla jej do temných praktik a společnosti podobně „jiných“ existencí, které žijí mimo normálnost? V momentech, ve kterých protagonistka rodině zesnulého vrací věci svého bývalého partnera, je více či méně obviňována z potenciální krádeže, touhy po obohacení se. Pochybnosti nad úmrtím muže vznáší rovněž oficiální místa, tj. úřady. Tyto projevy znásilňování či souzení „jiného“, které se stávají jádrem vyprávění filmu, získávají s ubíhající stopáží explicitnější a fyzičtější formu. Hrdinka je nejprve napadána pohledy, nevyřknutými, ale přítomnými slovy, poté přímou artikulací, aby v jedné ze scén ve druhé polovině snímku byla agresivně fyzicky napadena.

Film Fantastická žena ale v žádném případě není analýzou situace; zároveň ani nehledá příčiny netolerance k „jinému“ ani nenabízí řešení pro nás všechny. Snímek jako by se spíše snažil přenést diváka přímo dovnitř, do těla týrané hrdinky; řečeno jinými slovy: poskytnout recipientovi přesně tu zkušenost, kterou zakouší „jiné“. Daný film je pak přesně v duchu působivosti tohoto typu strukturován. Vlastně v podstatě ve všech zařazených scénách je přítomna hlavní hrdinka; zároveň platí, že téměř ve většině scén pak musí čelit nějakému ponížení, obvinění nebo diskomfortu, který je jí způsobován nositeli a reprezentanty norem, představiteli normální společnosti. Určitým způsobem jsou tedy pro oči diváka inscenovány scény znásilnění na mnoho způsobů; snímek tak transparentně předvádí možné varianty mučení „jiného“. Volený styl je pak plně podřízen intenzitě pohledu, který má diváka bolet stejně jako hrdinku. Stejně jako je ona svlékána pohledy jiných postav, měl by divák ve vlastním těle cítit, jak je jí toto svlékání a souzení nepříjemné, jak při něm trpí a hledá únik. Ten však nezíská nikdo ze zúčastněných: hrdinka, protože tak to určila struktura, musí v daných scénách vydržet až do konce; divákovi zase intenzita obrazu nedovolí uhnout pohledem, přestože cítí určitou neslušnost a nemravnost nad tím, že se vůbec dívá, protože svým pohledem proniká do zóny, která by měla navždy zůstat intimní. Statický pohled kamery mu totiž protagonistku dává celou. Vysvlečenou, zneužitou, ale na druhé straně dostatečně silnou, aby prošla zbytkem vyprávění. Vidí-li zde někdo analogii ke křížové cestě, není nutné mu ji brát.

Snímek Fantastická žena se tak vyjevuje jako struktura otevřená mnoha interpretačním použitím. Dá se sledovat prostřednictvím těla; otevřít se síle a intenzitě obrazu, který v divákovi dokáže vyvolat dráždivé a tíživé reakce; ty přechází od pláče přes zvracení až po strnule upjatý pohled fascinovaného pozorovatele. Zároveň ale dává rovněž prostor ideologicky naladěnému divákovi. Ten totiž bude daný snímek sledovat coby výzvu k toleranci k „jinému“, nebo dokonce jako možnou alegorii současné společnosti, jejíž strach před „jiným“ volá po jeho izolaci.

 

Fantastická žena

(Una mujer fantástica, Chile – USA – Německo – Španělsko 2017)

Režisér: Sebastián Lelio

Scénář: Sebastián Lelio, Gonzalo Maza

Kamera: Benjamín Echazarreta

Hudba: Matthew Herbert

Hrají: Daniela Vega, Aline Kuppenheim, Amparo Noguera, Francisco Reyes, Luis Gnecco, Antonia Zegers, Néstor Cantillana, Alejandro Goic a další

Délka: 104 min.

Distribuce: Artcam

Premiéra: 9. 11. 2017