MARTIN SVOBODA

Poslední lednový týden se odehrál 14. ročník Festivalu krátkých filmů Praha. Představil mezinárodní i českou soutěž, retrospektivu americko-portugalského režiséra Gabriela Abrantese, VR zónu a další program.

Mezinárodní soutěž byla se svými čtyřmi bloky tradičně nejmohutnější částí, přesto se v ní nenašla slabá místa. I kdyby některé tituly neodpovídaly konkrétnímu vkusu, vždy šlo o snímky, jimž bylo tleskáno už na jiných festivalech. Pražská přehlídka tak neplní roli hledače kvality, ale výběru toho nejlepšího, co bylo minulý rok k vidění. Což bude pro dobrodružnější diváky zápor, pro jiné klad a záruka pozitivního zážitku.

Chlapské věci

Vítěz mezinárodní soutěže, polský snímek Třas (Drzenia, 2018) je zdařilou subverzí mnoha očekávání spojených s krátkometrážními filmy. Představuje dva chlapce v zdánlivě běžném prostředí, aby začal postupně odhalovat podivné nejasnosti v jejich světě. Zdá se, že vše směřuje k odtajnění nadpřirozené či paranormální pointy, ale vyprávění znenadání skončí a nechá diváka tápat. Sledoval společenskou či náboženskou alegorii? Coming of age drama? Nebo jen hříčku nevypočitatelného filmaře? Absence vyústění, kdy nejenže chybí pointa, ale i informace, z nichž by se dal vyvodit formulovatelný „otevřený konec“, je v krátkometrážním formátu spíš výjimkou, proto bylo prvotní reakcí na Třas určité zmatení. Ta situace, kdy se divák začne po spuštění titulků rozhlížet, aby viděl, jestli jsou ostatní podobně zmatení. Po pár okamžicích se dostaví tím silnější katarze. Práce se subverzí diváckých očekávání už dávno pronikla do filmového mainstreamu, nejde ji tedy vnímat jako samospásnou. Nicméně způsob, jakým vyvedl publikum z míry Dawid Bodzak, porotu právem přesvědčil. Vítěz čtrnáctého ročníku tak stvrdil polskou pozici špičky krátkometrážní tvorby přinejmenším v evropském měřítku.

Kdo dostal cenu, je ale nakonec druhotné, protože z vítězů byl program už tak jako tak sestavený. Skvělí Bratři (Brotherhood, 2018) vyhráli domácí soutěž v Torontu. Meryam Joobeurová vypráví příběh pastevce Mohameda, hlavy rodiny, k němuž se jednoho dne vrací syn, jenž před lety uprchl k syrským teroristům. Stojí před dilematem, jestli mladého muže přijmout a odpustit mu, nebo ho udat na policii jako zločince a potenciální hrozbu. Jemný film se strhujícím hereckým výkonem Mohameda Graïaae zvažuje režisérka převést do celovečerní podoby a jako u jednoho z mála krátkometrážních titulů se to jeví jako potenciálně dobrý nápad. Ačkoliv snímek stojí na své zdrcující pointě, nabízí prostor pro jemnější vývoj postav a větší podchycení nuancí v komplikovaném ústředním vztahu.

Kukuřičné pole (Le Champ de maïs, r. Sandhya Suriová 2018) vyhrálo v Torontu mezinárodní soutěž. Sleduje příběh indické ženy v nudném, sžírajícím manželství, před nímž manželka uniká za milencem do polí. Ta však mají být brzo posečena a románek se proto chýlí ke konci. Několik festivalových cen si odnesl i kosovský Plot (Gardhi, r. Lendita Zeqirajová, 2018), jednozáběrová exhibice sledující život malého chlapce.

Zajímavým motivem proplétajícím se napříč některými z nejlepších titulů výběru je dynamika mezi dvěma muži. Stojí na ní vítěz poroty Třas, ale i vítěz diváků, britské Ať to slyší i mimozemšťani (Make Aliens Dance, r. Sébastien Petretti, 2017), kde je jeden ze zaměstnanců fotbalového stadionu iritován druhým, protože coby introvert nevykazuje dostatečný zájem o své okolí. V nizozemském filmu Léto a to ostatní (L’ete et tout le reste, r. Sven Bresser, 2018) se dva kamarádi a brigádníci chystají na konec léta a mají odlišnou představu, co si se sebou nadále počít. Norský Kámen k zemi nespěchá (En sten faller langsomt ned, r. Kerren Lumer-Klabbersová, 2018) sleduje dva přátele putující krajinou a rozjímající o světě, zatímco se k Zemi blíží meteorit. A v neposlední řadě můžeme zmínit snímek Manila je plná mužů jménem Boy (Manila Is Full of Men Named Boy, r. Andrew Stephen Lee, 2018), v němž si svobodný Filipínec žijící v USA najme při cestě za rodinou teenagera, aby předstíral, že je jeho synem, a přesvědčil tak hrdinova otce, že žije plnohodnotný a šťastný život podle tradičních představ. Celá situace je však prostoupena nekončící trapností a cynickým humorem.

V nabídce by se ovšem našly i tituly řešící jiné typy vztahu. Předně celá sekce Sex pro začátečníky, která akcentovala téma hledání vlastní identity mimo hranice genderu (např. brazilský film Sirotek [O Órfão, r. Carolina Markowiczová, 2018]). A našly se i snímky o vztahu žen. Třeba ve francouzské Písni (La Chanson, r. Tiphaine Raffierová, 2018) se jedna ze členek hudebního tria rozhodne hledat naplnění jinde, čímž šokuje své přítelkyně. I Píseň se topí v záměrné trapnosti a patřila k jedněm z nejzábavnějších filmů festivalu. Přesto se zdá, že nejsilnějším prvkem napříč celým programem, byla dynamika a sebedefinice mužů v různých situacích. Lze to vnímat buď jako standardní potvrzení toho, že kinematografie je ve svém jádru patriarchální, nebo se dá uvažovat o možnosti, že právě kvůli posunům ve společnosti, narušujícím dosavadní dostředivost, cítí tolik filmařů a filmařek potřebu nechat si své mužské hrdiny mezi sebou vyříkat, jakou roli mají dnes zastávat.

Český optimismus

Na mezinárodním festivalu vyznívá národní soutěž vždy jako chudší příbuzný – výběr toho nejlepšího z celého světa musí nevyhnutelně předčit sezónu jakékoliv jediné země. Proto by bylo nefér jednoduše dojít k závěru, že pětice českých filmů se v nejlepších případech přiblížila standardu mezinárodního výběru. Mimo rámec tohoto srovnání totiž není těžké být nad některými z nich optimistický. Předními tituly byly samozřejmě vítězné filmy Cukr a sůl (2018) Adama Martince a Rekonstrukce (2018) Ondřeje Nováka a Jiřího Havlíčka. Nešlo o překvapení, vždyť oba si už v nedávné době získaly pozornost. Martinec obdržel cenu za realizovaný scénář na FAMUFESTU a pro mnohé bylo překvapením, že zůstalo jen u ní. O snímku se začalo mluvit jako o jednom z nejzajímavějších českých projektů sezóny předně pro citlivé vedení herců a smysl pro režijní míru. Rekonstrukce pak byla uvedena v soutěžní sekci festivalu v Locarnu, což byl největší úspěch české kinematografie na této akci za sedmnáct let. Sonda do života pachatelů děsivého trestného činu, kteří musí prožít svůj skutek ještě jednou pro potřeby soudu, rovněž zaujala svou umírněností a soustředěním na jemnější psychologii.

Oba tituly tak v domácím prostředí strhávají nejvíc pozornosti, byla by ale škoda přehlédnout Nightshift (2018) Dužana Duonga. Ten se dočkal chvály už za předchozí Bo Hai (2017), nominované na Českého lva i Cenu kritiky. Jeho aktuální počin se pravděpodobně nedočká takové prominence, protože jde o šestiminutovou anekdotu vytvořenou ve spolupráci s televizí Nova a fastfoodem McDonalds, což v publiku podle následné diskuze zjevně vzbudilo nedůvěru a v některých případech snad i nesympatie. Zjevně nejde o niterně osobní dílo, což však neznamená, že není skvěle zrealizované, chytlavé a nápaditě zpracované. Nemálo českých producentů si stýská na nepřipravenost absolventů filmových škol, kteří jsou v Česku vedeni k pěstování ideálů autorského filmu – Duong se však zdá být připravený na hledání kompromisu mezi svým stylem a jeho praktickým užitím. Nightshift by se také z českého výběru nejsnáze ujalo mezi zahraniční konkurencí. Jde o rychlý příběh neobtěžující se s expozicí, kde anekdotické vyprávění směřuje k jasné pointě.

Jeví se to jako tím zásadnější v porovnání se dvěma zbylými tituly české sekce Sto dvacet osm tisíc (r. Ondřej Erban, 2018) a Plus jeden (r. Myro Klochko, 2019), jež i přes některé své klady vyznívají poněkud do prázdna. Sto dvacet osm tisíc sugestivně sleduje dva exekutory při provádění obhlídky bytu neplatičky. Jde o snímek chvályhodně napojený na aktuální tematiku, nicméně volba ústřední postavy jako krásné svobodné matky s vystupováním inteligentní vysokoškolačky, zrazené celým světem (Elizaveta Maximová), buduje poněkud laciné sympatie a v důsledku odvádí pozornost od samotného problému. Celá situace je tak ad absurdum dojemná a nekomplikovaně jednostranná, že jí propadá i zkušený exekutor (Ctirad Götz). Přesvědčivé obrácení cynika na empatika při zachování psychologické jemnosti není vskutku nejsnadnější úkol pro krátkometrážní formát. Nejde se ubránit pocitu, že kdyby byl tento snímek reprezentací reality, žádný problém s exekucemi by neexistoval, protože by si dlužníci, věřitelé i vymahači museli vždy v slzách a vzájemném pochopení padnout do náručí. Plus jeden je pak dalším studentským snímkem Myra Klochka z ukrajinského prostředí. Stejně jako v případě předchozí Turistky (2017) se však zdá, že ambice přesahují realizační schopnosti. Minule nedovolily zvolené stylistické prostředky vyniknout intimitě námětu, tentokrát tomu zabraňuje nepřehledné vyprávění. V obou případech by větší smysl pro míru a seberegulace prospěla, což nakonec platí nejen pro Klochka, ale i pro Erbana.

Všechno, co ho napadlo

Že však taková rada neplatí obecně, dokazuje pětatřicetiletý americko-portugalský režisér Gabriel Abrantes, jehož retrospektiva představila unikátní a svérázný rukopis postrádající jakékoliv skrupule. Základním Abrantesovým trademarkem je kombinace sci-fi s nějakým kontrastním prvkem. V Hrbáčovi (O Corcunda, 2016) se pokročilé technologie využívají k tomu, aby boháči pro zkrácení dlouhé chvíle ztvárnili postavy v jakési pseudohistorické Truman Show. Jsou fyzicky přeměněni, je jim vymazána paměť a určena role v příběhu. Vše se šíleně vymkne kontrole a končí brutální smrtí jednoho z účastníků. Freud und přátelé (Freud und Friends, 2015) představuje technologii umožňující pozorovat lidské sny – vědkyně ji testuje na svém příteli a zjišťuje něco, co se jí nezamlouvá. Její přítel, v realitě věrný a dobrosrdečný nekňuba, o sobě sní jako o Donu Juanovi a milenci její sestry. Umělý humor (Os Humores Artificiais, 2017) nabízí příběh pokročilé umělé technologie vzniklé ve slumu, kde se robot zamiluje do jedné z chudých dívek. Vědkyně ho však chce přeprogramovat, aby místo simulace citů zaujal roli stand-up komika. A Stručná historie Princezny X (L´historie de Princesse X, 2016) vypráví skutečný příběh modernistické sochy vystupující svým netradičním pojetím ze své doby, aby ji dokonale vystihla.

Všechny Abrantesovy filmy, uvedené v retrospektivě, vznikly po jeho třicátých narozeninách – pokud by se ale pořadatelé festivalu upsali a trojku zaměnili za dvojku, nejspíš by dávaly snímky publiku mnohem větší smysl. Vyznačují se nevázaností a nezřízeností, smyslem pro vulgární humor o prorockých zelených prdech symbolizující freudovské podvědomí. Najde se v nich absurdní násilí, přímočarost všech symbolů a naivita evokují práci sotva dospělého kluka, který nadšeně dává dohromady svůj první film ze všech nápadů, co doposud nashromáždil. Když tak působí už třetí film v řadě, odkrývá se to vše jako záměrná hra s médiem. A když se pak v sedmiminutové Princezně X drží Abrantes možná pro skromnější stopáž celkem na uzdě, dokazuje, že umí být i důsledný a soustředěný, jen se mu zřejmě většinou nechce.

Jeho snímkům by se dalo vyčíst, že jsou repetitivní, čitelné a jejich podvratnost je značně dětinská. Ale nakonec se zdá pravděpodobné, že jsou takové alespoň částečně záměrně. Abrantes, který jako raný dvacátník nejen natáčí, ale i vypadá, přijímá témata nedospělosti mileniálů, kteří odmítají přijmout zodpovědnost a stát se „muži“, a spolu s nimi dětinští i celá civilizace. Umožňují to i neustále sofistikovanější technologie, které jednak přebírají kontrolu nad životem (Hrbáč, Freud), jednak nahrazují hodnoty, jež se mezi lidmi vytrácejí (Umělý humor). Nic z toho ale není katastrofální a negativní, jde zkrátka o vývoj, jemuž se jde zasmát, ale dá se také přijmout a smířit se s ním – konečné objetí robota a jeho lidské lásky v Umělém humoru je jedním z mála neironických a nesarkastických okamžiků v Abrantesově tvorbě. Tento filmař je tak skvělým reprezentantem tématu krize mužství, jež se více či méně ozývá v tolika dalších povedených filmech letošního výběru.

Na půl cesty?

Festival krátkých filmů otevřel i VR zónu, v níž bylo možné nasadit si brýle a zhlédnout jeden ze zajímavých snímků využívajících možnosti 360 stupňů obrazu. VR filmy se zatím stále ještě pohybují ve fázi fascinace samotným principem, jde tedy o jednoduché zážitky spoléhající výhradně na svůj gimmick. Planet ∞ (r. Momoko Seto, 2017) byla k vidění už na loňském Jednom světě a skvěle využívá posunu měřítka, aby díky sérii makrozáběrů ohromila diváka vstupem do říše hmyzu a hub. Keňský film Let This Be A Warning (r. Jim Chuchu, 2017) vkládá oči publika do postavy zajatého a spoutaného mimozemšťana, k němuž promlouvá vůdkyně lidské skupiny. Snímek se zjevným přesahem k současným migračním problémům a rasismu nechává diváka zakusit, jak se cítí bytost, k níž se mluví jako k překážejícímu odpadu a hrozbě. Isle of the Dead (r. Benjamin Nuel, 2018) pak humornou a poetickou cestou představuje obraz švýcarského symbolisty Arnolda Böcklina z roku 1883.

U VR filmů se stále jeví jako neuzavřená otázka, jestli jsou plnohodnotným formátem, nebo jen jakýmsi mezistupněm mezi kinematografií a počítačovou hrou. Nemožnost volně se hýbat a interagovat s předměty je překážkou pro vypravěče, který musí většinou okolo těchto limitací vystavět celý příběh. Proč je možné hýbat hlavou, ale ne tělem? Proč se není možné ničeho dotknout a s ničím pohnout? Zodpovědět tyto otázky zabere většinu expozice. Alejandro González Iñárritu už sice ve svém Carne y arena (2017) nabídl divákovi možnost se volně pohybovat po prostoru, ale vyvolal tím spory, jestli vůbec o jeho díle mluvit jako o filmu. Proč pak nedat rovnou do rukou VR ovladač a dotáhnout dílo k úplnosti? Nejde o to, že by VR filmy měly přestat vznikat bez možnosti interakce a pohybu, pouze je možné, že v této podobě už nemají kam růst a musí si vystačit s rolí hříčky a doplňku.

P. S. Některé ze snímků je možné zhlédnout na Mall.tv, včetně vítěze české sekce Cukr a sůl, skvělého Manila je plná mužů jménem Boy a několika titulů ze sekce Sex pro začátečníky. Zábavný je například film O Edovi a sexuální výchově (Sex Ed, r. Alice Seabrightová, 2017), v němž rozchodem zasažený mladý učitel musí před třídou přednést lekci ze sexuální výchovy a nevypočitatelný dav teenagerů v něm vycítí každý náznak nejistoty a trapnosti. Nově založená Mall.tv stále ještě hledá svou identitu a snad tým Lukáše Záhoře, jenž na Streamu schválil progresivní a originální seriály Semestr (r. Adam Sedlák, 2016) a Pěstírna (r. Andy Fehu, 2017), udělá víc vstřícných kroků směrem k divákům kvalitnější produkce.