Jan Jaroš
Miloš Kameník
Martin Kudláč
Pavel Sladký
Vít Zapletal

Jan Jaroš
Těžko nějaký žebříček sestavím. Současné filmy jsem vytěsnil na okraj zájmu, protože neobsahují nic, čím by mě oslovily, neboť sdělení předkládají vesměs jalová. I ty relativně nezdařilejší (z českých třeba Olga Hepnarová, ze zahraničních např. Paterson) jsou takříkajíc mezi slepými jednookým králem. Které dnešní tituly si v budoucnu vybavíme se stejným zaujetím, jako dnes vzpomínáme na díla, od nichž nás dělí třeba půlstoletí? Vezměme si německou komedii Toni Erdmann, nedávno vyzdvihnutou jako nejlepší evropský film roku. Tuzemské diváky zjevně zklamala. Šest tisícovek diváků je výsledek notně hubený. Nepomohly ani nadšené ohlasy v tisku či na internetu. Vysvětlení je jednoduché: tenhle film prostě zadrhnul, neschopen zbourat přepážku mezi mnou jako příjemcem a mihotavými stíny na plátně nebo monitoru. Takhle (ne)funguje téměř veškerá nyní vznikající filmová tvorba. Ale možná se občas nalezne nějaká hrabalovská perlička na dně. Protože každý film přece existuje jen v našem vědomí, uložen v tolika verzích a podobách, kolik diváků jej spatřilo…

Tomáš Weinreb, Petr Kazda: Já, Olga Hepnarová (2016)

Miloš Kameník
V anketách o nejpozoruhodnější audiovizuální počiny roku zůstává stranou zájmu televizní dokumentární tvorba. Kritici a recenzenti se jí rovněž většinou vyhýbají a „macešsky“ se k ní, minimálně v rámci propagace, často staví i Česká televize, která je takřka výhradním producentem televizních dokumentárních filmů a pořadů. V uplynulém roce byla uvedena řada dokumentárních cyklů či sérií a já bych zde rád upozornil na ty z nich, které se hlásí k autorskému přístupu. V době, kdy seriálová programová strategie pronikla i do oblasti dokumentu, a postupně tak vytlačuje solitérní snímky, se jedná o přirozený vývoj. Pro takové cykly je pak, bohužel, charakteristická i kolísavá kvalitativní úroveň. Vidíme vedle sebe nedotažené, tradičně pojaté, ale i velmi pozoruhodné počiny.
Za pozornost stojí následující cykly:

Arzenál – cyklus osmi půlhodinových dokumentů o historii české filmové kultury a podobách kinematografie, za pozornost stojí zejména díly režírované Lucií Královou.
Česká fotka – třináctidílná série dokumentů zachycuje rozmanité podoby české umělecké fotografie, mezi tradičně pojatými epizodami najdeme kontemplativní díl Davida Jařaba, filozofující a hravé epizody Jana Gogoly ml. nebo L. Králové ad.
Český žurnál – čtvrtá řada společenskokritických autorských dokumentů, tentokrát v režii Filipa Remundy, Andrey Culkové, Adély Komrzý, Lindy Kallistové – Jablonské a Zuzany Piussi, se těší asi největší mediální reflexi, i přes povrchnější přístup některých částí jde stále o velmi potřebný kritický pohled na aktuální dění v ČR.
Krajinou domova – osmidílný populárně-naučný cyklus, režisér Petr Krejčí vytvořil navzdory příliš patetické hudbě vizuálně úchvatný a dosud nevídaný pohled na českou krajinu.
Náš venkov – už letitý pořad se v posledních letech stal občasným trenažérem pro začínající dokumentaristy i zavedené autorské filmaře, kteří se i do „malého“ publicistického tvaru pokouší vnést trochu invence a originality, pod jednotlivými pořady najdeme tvůrce jako Erika Hníková, Robert Kirchhoff, Apolena Rychlíková, Tereza Reichová, Robin Kvapil, Petra Nesvačilová nebo i Zdeňka Tyce.

Českým filmařským zjevem mimo širokou distribuci je tvorba Ondřeje Vavrečky. Snímek De Potentia Dei (2016) volně navazuje na starší Vavrečkovy filmy Ultimum Refugium (2011) a Mezi námi (2014). Metoda esejistické koláže může ve své hravě-experimentální poloze mísící performativní a dokumentární materiál připomínat některé tituly Petra Marka (Láska shora), Jana Němce (Noční hovory s matkou) nebo Radka Tůmy (Plani di giardini ideali), k jehož poetice má Vavrečka asi nejblíž. Režisér ovšem do české kinematografie vnáší živelnost a radikální osobitost, které se z ní v poslední době jinak spíše vytrácejí a nenalézají podporu ani u příslušných institucí (Státní fond kinematografie a ČT).

Ondřej Vavrečka: Ultimum Refugium (2011)

Martin Kudláč
Rok 2016 byl úspěšným rokem pro světovou kinematografii, co do kvantity, kvality i auterských osobností. O mnohých a úspěšných dílech i autorech se toho poměrně dost napsalo, namluvilo i nereflektovalo, čili diskurz o světovém filmu neatrofoval, právě naopak. Jelikož byl rok 2016 nadmíru produktivní a mnohé výroční sumarizace takzvané top 10, čili jakási forma kánonu kondenzující celý rok do deseti (nebo i více či méně) filmů podle zcela subjektivního klíče, nicméně poměrně signifikantně stigmatizovaného distribuční strategií. Následovní řádky pak budou podřízeny zcela subjektivnímu výběru děl z roku 2016 světové kinematografie zbavené produkce severoamerického kontinentu, které z různých a poměrně pestrých důvodů stojí za reflexi. Nejde o nikterak vyčerpávající enumeraci ani o hitparádu děl seřazených podle jejich kvality.

Podle ód a pajánu v mínkotvorném tisku lze lehko identifikovat velké, dokonce i evropské, filmy roku 2016. Ale právě úspěšně završený cyklus 365 dní byl bohatý i na obskurní a, mnohdy i neprávem, opomíjené tituly. Podceňovaným, a v kruzích filmových kritiků výrazně polarizujícím, se stal nejnovější projekt mladého kazašského režiséra Adilchana Jeržanova, The Plague at the Karatas Village (Чума в ауле Каратас), pokračující v témě korupce v Kazachstánu, jenž černým a lehce absurdním humorem, minimalizmem a žánrovou polyvalencí zpracoval ve filmu Vlastníci (Укиле Камшат, 2014). V nejnovějším filmu už tolik neexperimentuje se žánry jako se stylem a výtvarnými složkami ovlivněnými především poetikou absurdního divadla a inscenačními technikami Bertolda Brechta. Jeržanov si k potemnělé atmosféře a mizanscéně efektně a neméně vtipně a duchaplně dopomohl ready-made-y z domácnosti.

Mladý mexický režisér Emiliano Rocha Minter z nastupující generace Nuevo Cine Mexicano uvedl v roce 2016 svůj celovečerní debut We Are the Flesh (Tenemos la Carne), jenž se stal žádaným spíše na žánrových festivalech, ale i na těch potvrdil svou reputaci vymítače sálů. Vizuálně poutavé a hypnotické dílo si libuje v estetice transgresivnosti. Bez ohledu, jestli jde o výsledek mladické pošetilosti, nebo vlivu Carlose Reygadasa (Reygadas jako i Iñárritu filmu požehnali), Minterova libertinistická orgie není jenom samoúčelnou šokovou terapií a erotomanskou exhibicí, nýbrž poměrně výrazně pojednává i o psychologickém a společenském klimatu Mexika.

Papež půlnočního filmu a šaman psychomagického realismu, Alejandro Jodorowsky, po úspěšné crowd-fundingové kampaně vyrukoval s druhým dílem zamýšleného pětidílného autobiografického cyklu, Endless Poetry (Poésia sin Fin). Mapuje své dospívání a počátek umělecké, v autorových slovech poetické, kariéry až po nevyhnutný exodus do Paříže, Jodorowsky opět osciluje mezi autobiografií a automystifikací a v duchu své filozofie psychomagie inscenuje sérii osobních melodramas sacramental poetikou vlastního symbolizmu, jež demonstroval už při svém debutu a která plní stránky jeho grafických i literárních románů.

Francouzský umělec Phillippe Grandrieux v poslední době tvoří více pro galerie (naposled kinetická trilogie „performativních instalací“) než kinosály. O to horlivěji byl vítán jeho čtvrtý celovečerní film Noci navzdory (Malgré la Nuit), spanilá, nokturnální a makabrózni jízda Pařížským porno-podsvětím. Za podstatně méně fanfár se objevil i nový počin Radu Jude, Zjizvená srdce (Inimi cicatrizate), řetězec vinět z izolovaného sanatoria inspirované životem a dílem rumunského spisovatele Maxa Blechera. Připoután k lůžku, protagonista „proplouvá“ jednotlivými scénami, jež rámují úryvky Blecherových existencionalisticky laděných myšlenek.

Hybridní symbióza dokumentu a fikce se vyskytuje poměrně v hojném počtu a v různých variacích, od případů nakloněných ke konvenční naraci (Bodkin Ras) až po artovější opusy mísící strategie dokumentu a fikce (Neonový býk) nebo esej a bajku (Krásná a ztracená). Filmový debut brazilského spisovatele João Paula Cuencu, Smrt J. P. Cuenca (A Morte de J.P.Cuenca), přebývá někde uprostřed. Označován autorem jako „meta-docu-noir“, režisér bezešvě propájí anekdotu o vlastní (papírové) smrti s uhrančivými a podmanivými obrazy Rio de Janeira v procesu gentrifikace a žánrovými konvencemi thrilleru. Neméně stimulující podívanou byl i portugalský Ornitolog (O Ornitólogo) João Pedro Rodriguese. Režisér kombinuje autobiografickou, témeř konfesionální, linii s decentně rouhačskou, rozuměj homoerotickou, hagiografií svatého Antonín z Padovy s mírně surreálními, ale zato neméně zábavnými výjevy v příběhu o sebapoznání.

Katalánský samozvaný filmařský génius Albert Serra na Benátském Bienále předvedl svůj videoartový počin Singularita v roku 2015, tříhodinový opus promítán na pěti obrazovkách o „člověku, stroji a hmotě“ a pak v Cannes představil Smrt Ludvíka XIV. (La mort de Louis XIV). Po vizuální stránce o poznání baroknější než Příběh mé smrti (Història de la meva mort) a podobně jako v případě Casanovy sledující poslední monarchovi dny adekvátně hloubavými záběry.

I rok 2016 potvrdil, že krajiny ve vyhrocené, většinou politické, situaci produkují zajímavé filmy. Kromě Turecka i kupříkladu Brazílie, kde film Aquarius se stal silnějším symbolem odporu vůči režimu Michela Temera než sám autor Kleber Mendonca Filho očekával. Včetně represí. Distribucí impozantního režisérova druhého celovečerního filmu se ujal Netflix. Příběh Clary, posledního obyvatele bytového komplexu Aquarius, zápasící o své setrvání v budově nejenom z nostalgických důvodů, je dostatečně ilustrativní a auto-explikativní. Politická angažovanost příběhu nicméně není jediným důvodem výjimečnosti filmu.

Řecko opět vyprodukovalo několik zajímavých děl, mimo jiné „coming-of-middle-age“ dramedy Suntan, ale také celovečerní debut Sofie Exarchou v řecko-polské koprodukci. Produkováno Amandou Livanou stojící za nezapomenutelným debutem Babise Makridise L jako i jeho očekávaným dalším projektem Pity, Exarchou s grandrieux-oskou fixací na lidské tělo vypráví příběh ztracené mladé generace s nejistou budoucností potloukající se mezi trosky Aténského olympijského městečka a druhotřídního vylidněného plážového resortu. Debut Jeana-Christopha Meurisse, Apnée, se nachází na pomezí Jodorowského dadaizmu a Bunuelovské satiry a pojednává o trojici protagonistů podrývajících (mimo jiné) společenské konvence. Titulková scéna: tři naháči (ona, on a on) bruslí v Pussy Riot kuklách na bílém ledovém povrchu zimního stadionu za tónu Vivaldiho Léta.

V současnosti nedochází jenom ke konvergenci filmových druhů, ale i velké a malé obrazovky. Z toho důvodů třeba vyzdvihnout i třetí sérii nekompromisní antologie Charlieho Brookera, Černé zrcadlo (Black Mirror). V době, kdy se čeká na postkapitalizmus, takzvané moudré technologie čím déle, tím více přebírají kontrolu nad lidskými životy a internet už není jenom submisivní sluha, vnáší Brooker do životů paranoiků naději, že již nezemřou v nukleárním Holokaustu, nýbrž se stanou figurkou v jakémsi perverzním techno-digitálním pandemoniu.

Předešlí rok přál i České produkci a mladým talentům. I když Rodinný film Olmo Omerza má bezesporu své kvality a budí očekávaní od tohoto filmaře, největším překvapením bylo více vrstevnaté drama, dokudrama dvojice debutantů Tomáše Weinreba a Petra Kazdu, Já, Olga Hepnarová.

Albert Serra: Singularita (2015)

Pavel Sladký
Všem třem letošním filmům, které mě okamžitě zvedly ze židle a svoje kvality při druhém zhlédnutí jen potvrdily, je vlastní to, že obsahují svérázný humor, výraznou filmovou řeč a že jde o filmy s neobvyklou šíří záběru, popisující naši skutečnost velice komplexně. Jsou to:
Sieranevada (režie Cristi Puiu)
Nesmírně intenzivní, filmařsky radikální, ale díky humoru zároveň divácky vstřícný zážitek. Sieranevada nevypovídá o rumunské společnosti, jak se lze příležitostně dočíst. Ale o lidech vůbec, o možnostech jejich vzájemné spolu-existence a propastech komunikace.
Fuocoammare: Požár na moři (režie Gianfranco Rosi)
Film, který svou esejistickou formou, významovou otevřeností a fascinující střihovou skladbou dalece přesahuje aktuálnost svého tématu, zařazení mezi filmy o migraci i samotnou dokumentární kategorii.
Toni Erdmann (režie Maren Ade)
Komediální, komplexní a upřímný snímek, který v obdivu a smíchu sjednotil diváky a kritiky všech druhů a zaměření. Obdiv i ceny mu náleží právem.
Tuto „svatou trojici 2016“ doplňuje řada dalších filmů: mimořádný čínský spirituální zážitek Kaili blues, finský pozitivní boxerský film bez boxu Nejštastnější den v životě Olliho Mäkiho, ale také filipínský tvůrce Lav Díaz, který mě navzdory dvěma novým světovým premiérám v roce 2016 zasáhl starším opusem Počátky minulosti. Nejlepším českým filmem roku 2016 je podle mého soudu Já, Olga Hepnarová a velmi mě potěšil seriál Semestr.

Adam Sedlák: Semestr (2016)

Vít Zapletal
Rok 2016 pro mě byl rokem humanistických filmů s Tomem Hanksem a evropských filosoficky ambiciózních komedií. V paměti mi totiž nejvíce utkvělo těchto pět filmů – Most špionů, Sully, Humr, Líná zátoka a Toni Erdmann. Nejdál z nich je asi Toni Erdmann, protože je nejvíce nakažlivý. Nestihl jsem ale Smrt Ludvíka XIV., možná by těch filmů bylo šest. Za nejvíc neprávem zapomenutý film považuju Krásné dny v Aranjuez.

Wim Wenders: Krásné dny v Aranjuez (2016)