MARTIN SVOBODA

V úvodních titulcích i na oficiálních plakátech se jméno protagonisty objevuje s malými počátečními písmeny. Může jít pouze o designovou volbu, ale také to může reflektovat proměnu člověka, jedinečné bytosti, v něco obecnějšího. Z Jana Palacha jako by se v dobrém i špatném slova smyslu stal jan palach, objekt, který pro jeho každodenní všudypřítomnost už ani nevidíme.

Takovou premisu svým způsobem potvrdila i minisérie Hořící keř (r. Agnieszka Hollandová, 2013), věnující se událostem bezprostředně následujícím po Palachovu činu. Ten byl vkládán do společensko-politického kontextu, bylo z něj vyvozováno, ale samotný student v ději nevystupoval jako aktivní postava, bylo k němu přistoupeno jen jako k události v čase a prostoru, k níž se dá vztáhnout, ale sama je nepřístupná. A protože se okolo Hořícího keře do značné míry rozprostila aura „definitivní verze“, dá se předpokládat, že se diváci ve velké míře ztotožnili s myšlenkou, že Jan Palach – člověk musí zůstat enigmou. Náleží nám už jen hodnocení následků jeho sebeupálení, jako osoba však zůstává oddělen neproniknutelnou stěnou. Takové čtení je nejen pietní, ale i bezpečné.

Robert Sedláček a jeho štáb ho podrobují zkoušce, jejich snímek končí přesně ve chvíli, kdy Hořící keř začíná – v momentě samotné akce, kdy poslední dlouhý a trýznivý záběr na popáleného mladíka vyvolává otázky: „Co dál?“ a „Stálo to za to?“ Na ně hledal odpovědi Štěpán Hulík, Eva Kantůrková místo toho strávila čas se samotným Palachem, v jeho každodenním životě – události společenského rázu sleduje z jeho perspektivy, předkládá jen ty informace, s nimiž mohl nakládat on. Palach je přítomný v takřka každé scéně, jeho dech, ta nejpřímější známka života, je prvním i posledním, co divák ve filmu slyší. Znamená to, že se skutečně podařilo přiblížit k člověku – ne jeho činu, ne jeho době, ne jeho kontextu, ale k němu jako takovému?

Sedláček  opakovaně v rozhovorech i na tiskové konferenci bezprostředně po novinářské projekci tvrdil, že si Palacha nechce přivlastnit, což by implikovalo, že nechce ani nabídnout jednoznačný klíč k němu, který by měl nabýt platnosti historického výkladu. Snímek však jako by tuto ambici měl. Je vystavěn výrazně epizodicky, kdy pointa každé scény tematicky směřuje k Palachovu rozhodnutí. Nejprve ho vidíme, jak prostřednictvím „malých hrdinství“ dosahuje „malých vítězství“ – zachrání kamaráda na brigádě před vyhazovem, když se postaví komunistickému funkcionáři a ten jeho odvahu odmění. Pečuje o svou obrnou postiženou kamarádku z dětství, která se mu po uzdravení odvděčí láskou. Divák se spolu s Palachem učí o síle gest, jež nesou tím pozitivnější výsledky, čím jsou důslednější a pevnější. Hrdinovi však malá historie nestačí – odhodlá se postavit té velké. Ta už však na mladíka stojícího s prázdnýma rukama na Mánesově mostě tváří v tvář ruským vojákům poté, co přes zákaz matky utekl z bezpečí domova, není zvědavá a s kopancem do zadnice ho nutí k směšnému úprku. Palach musí přitvrdit – volí stejný nástroj, gesto, ale tentokrát musí jít o velké gesto. Osudové gesto. Když se dočítá o sebeupálení vietnamských mnichů, už nad ním v hospodě visí dekorace ve tvaru plamenů – světu, který ho obklopuje, je stejně tak jako divákovi jasné, k čemu je předurčen.

Sedláček s Kantůrkovou tedy nabízí přímočarou cestu za Palachovým činem, budovanou s důsledností tak bezvýhradnou, až ona sama se stává jedinou náplní filmu. Ne Palach jako osoba, ale Palach jako mučedník neúprosně předurčený k smrti. I po zhlédnutí filmu zůstává prostě klukem, který se upálil – upálil se, protože se upálit musel, protože každý moment jeho života k tomu rozhodnutí vedl. Pokud se už půl století ptáme, kde sebral odvahu, po zhlédnutí jana palacha se jeví nemožné, aby ji nesebral a aby se rozhodl jakkoliv jinak.

Tato jistota ale zůstává externí, tlačená na Palacha ze všech stran. On sám k ní nemá co říct, může ji jen přijmout. Všudypřítomná nevyhnutelnost bere veškerou hodnotu jeho skutku coby „rozhodnutí“, jež jako by neexistovalo. Je nepochybně paradox, že ze všech postav historie zrovna Jan Palach tu může být označen za pasivní figuru. Ohledně jeho osobní agendy můžeme leda tušit vágní touhu po obecné spravedlnosti, ale jeho pohyb světem určují vnější vlivy, jež mu nenabízejí žádnou alternativu. Snad by se dalo říct, že právě to může být vnímáno jako pointa filmu – mladík zmítaný doposud nezralou touhou po dobru podléhá kruté době, jež jeho dobrotu přesahuje. Bohužel jde zároveň o naplnění nejhorší můry každého autora scenáristických příruček, které tak často varují, že příběh musí být hnán jasnou agendou postav, ne agendou filmového světa – pak totiž nevyhnutelně vznikají prázdné skořápky unášené proudem. Scenáristické příručky jistě nejsou desatero přikázání, jan palach ale v důsledku tohoto principu staví do svého čela právě takovou skořápku. Je filmem o tom, že Jan Palach se za dvě hodiny od začátku musí upálit. Po těch sto dvaceti minutách to dluží nám coby divákům. Dluží to svému životu, který po něm nic jiného nechce.

Nepomáhá ani, že Robert Sedláček k protagonistovi přistupuje s bezmeznou náklonností. Pracuje sice s otevřeným patosem méně okázale než Hollandová, přesto však zcela zjevně cítí k postavě respekt a nemá potřebu Palacha jakkoliv a čímkoliv „pošpinit“. Nejkontroverznější scéna by snad mohla být ta, v níž Jan topí přebytečné štěně z vrhu svého psa, ale ani ona není pojata tak, aby hrdinovu osobnost posouvala z kladného konce binárního černobílého spektra. Je tu prostě proto, aby si uvědomil postradatelnost jedince a opět ho trochu popostrčila k cíli. Další vzkaz filmu svému protagonistovi, co se od něj čeká. A opět jde o čin pasivní, kdy Jan dostal úkol od matky a ten splnil, aniž by o něm uvažoval. Hodnotu má jako dílek vnější skládačky a jeho role je jednoznačná.

Princip jana palacha připomíná moderní interaktivní filmové hry Davida Cage, založené na činění morálních rozhodnutí – před hráče jsou v jednotlivých kapitolách předkládány dvě varianty chování, morální a amorální, těžká a snadná, kompromisní a nekompromisní, a on si má vybrat, kterou z nich upřednostní. Příběh se odvíjí podle těchto voleb, za něž hráč nese následky – zpravidla je odměňován za to, pokud se zachoval „správně“. Jenže protože jednak víme, kam Palachův příběh směřuje, a jednak on coby postava je nastaven bezvýhradně tak, aby automaticky volil morálně – a o morálnosti jeho voleb není sebemenších pochyb –, jde v tomto případě o volby falešné, bez skutečného konfliktu a bez následků. Hrdinovo dobro není otázkou, ale konstantou, stejně jako jeho osud. Příběh, založený na činění těžkých rozhodnutí, žádná rozhodnutí neobsahuje. V jediném momentu s Palachem nestojíme na křižovatce a nečekáme, jakou cestu vybere.

Tvůrci se vyhnuli klišé zobrazit ho jako introverta odtrženého od davu – zde je většinou obklopen svými přáteli, zájem o něj mají hned dvě dívky a dokonce se mu ze svého osobního a politického selhání zpovídá vysokoškolský profesor, který k němu, bez jakéhokoliv vysvětlení, cítí zvláštní sympatie. Stěží by mohl být pevnějším středem světa bez úplného opuštění historické přesnosti – lidé jsou k němu přitahováni, je jim sympatický a imponuje jim. Jde o zajímavé uchopení – jeden z mála prvků narušujících jednoznačnost. Palachova volba se často vnímá jako známka bezradnosti a nemožnosti být vyslyšen jinak – zde se nepřímo nabízí možnost, že si situaci vyložil špatně. I když se nabízí otázka, nakolik jde o záměr tvůrců vložit dvojznačnost a nakolik o důsledek nutnosti okolo hrdiny „omotat“ nutnou expozici, tedy nutnost stavět ho do interakce s jinými postavami, jež mu pak věnují poněkud neúměrnou pozornost.

I díky tomuto charismatu je zde Palach větší paralelou k Ježíši, než byl kdy dřív. Neambivalentně dokonalá bytost ztělesňující všechny kladné hodnoty, jež je předurčena, aby zemřela a svou smrtí vykoupila lidstvo. Její výjimečnost ozařuje vše okolo. Možná až překvapuje, s jakou jednoznačností se Robert Sedláček rozhodl k němu přistoupit – svým Českým stoletím (2013–2014) a v menší míře Bohémou (2017) nabyl pověsti umělce ochotného reflektovat české dějiny nonkonformně. V janu palachovi však není nic o Janu Palachovi, ani o událostech ho obklopujících, co by vybočovalo z obecné představy – co by mělo a mohlo provokovat kohokoliv s výjimkou přímých odpůrců, odsuzujících Palachův čin jako skutek blázna.

Jako poznámku na okraj lze zmínit, že Viktor Zavadil je o pět let starší, než byl Jan Palach v době smrti, což představuje větší potíž, než že mu není příliš podobný. Palachova mladická odvaha v raných scénách a nesmělá snaha bojovat za správnou věc by nabývala jinou hodnotu u dvacetiletého chlapce s měkkou tváří než u pětadvacetiletého, ostře řezaného Zavadila. Jde ale o trvalý problém platný tím spíš v malé národní kinematografii, kdy se dobří mladí herci hledají jen obtížně. Nejde než podotknout, že dochází k automatickému posunu některých významů, jemuž se nedá vyhnout, přestože herec odvádí kvalitní výkon.

V důsledku Hořícího keře nemůže být další film o Janu Palachovi vnímán jako naplnění „společenské objednávky“ – na rozdíl od Milady (r. David Mrnka, 2017) nebo Tomana (r. Ondřej Trojan, 2018), jiných snímků z poslední doby reflektujících komunistickou totalitu. To může být komplikací pro distributora a producenta, pro tvůrce šlo ale do značné míry o požehnání – neležela na nich tíha velkého očekávání a povinnosti „uspokojit národ“. Sedláček s Kantůrkovou měli možnost nabídnout komplexnější, méně jednoznačný pohled na událost – tu možnost však nevyužili. Úpěnlivě se soustředí na zodpovězení jediné ústřední otázky, až se rozplývá vše ostatní. Jan Palach zůstává janem palachem. Ne člověkem, ale událostí, jen tentokrát se k tomu samému přišlo ne skrze následky, ale příčiny. Vlastně to platí nyní víc než kdykoliv dřív, protože se ani nezdá, že by vůbec mohl být něčím jiným.

 

Jan Palach

(Česká republika 2018)

Režie: Robert Sedláček

Scénář: Eva Kantůrková

Kamera: Jan Šuster

Hudba: Michal Rataj

Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Michal Balcar, Karel Jirák a další

Délka: 124 min.

Distribuce: CinemArt

Premiéra: 21. 8. 2018