V sobotu 11. května zemřel v Paříži Jean-Claude Brisseau. Filmař, který byl jedněmi vyzdvihován pro svou originalitu a od jiných si „vysloužil divoké nepřátelství“. Do českých kin se kdysi dostal pouze jeho film Chtíč (Choses secrètes, 2002), kterému Film a doba věnovala značnou pozornost. Z rozhovoru, který vyšel v čísle 4/2003, vybíráme několik myšlenek:

Většina filmů, které jsem natočil, měla blízko k hledání smyslu života prostřednictvím obrazů a emocí. Vždy jsem si kladl otázky spojené s problémy morálky a se zákonem. A s jejich přestoupením, které bezprostředně následuje.

Myšlenka, kterou jsem nevynalezl, neboť je stará jako svět sám, říká, že přestoupení zvyšuje pocit slasti. Principem Chtíče je začít s malými přestupky a dojít až na jejich opačný, brutální konec. Problém zní: je-li slast svázána s překročením bariéry, pak se hranice neustále posunují – a brzy se dostaví nuda. V tom spočívá drama hlavní postavy, Christopha. Hraje si s lidskými životy, chce ovládat svět jako loutkové divadlo, ale i to ho nakonec nudí. Tento pocit je pro Chtíč mnohem zásadnější než téma moci. Jistí lidé o něm mluví jako o marxistickém manifestu. Pravda je, že jsem marxista a křesťan, ale v tomto případě jsem neměl v úmyslu kritizovat mechanismus moci.

Jsem nepřítelem nového stylu dekupáže, kde se kamera bez ustání hýbe. Když se pohyb stane automatickým, mám dojem, že už nevidím nic. Nevíme, kdo mluví, ani jak reaguje ten, který naslouchá. Může to být užitečné, chceme-li vyvolat dojem zmatku. Často se ale tento způsob používá jen k umělé rytmizaci, aby to vypadalo moderně nebo virtuózně. Taková falešná virtuozita znemožňuje identifikaci. V zásadě si nepřeji, aby byl pohyb kamery vidět, a když, tak aby měl určitý smysl. Má sloužit tomu, co vychází ze samé podstaty inscenace.

Snažím se neukazovat víc, než je nezbytné. Často popisuji delikátní, komplexní emoce, blízké komice a míšení žánrů. Většinou jde o záležitosti nějak ohraničené. Mám proto potřebu velice jasné a propracované režie, abychom skutečně viděli, co se děje, a abych mohl divákův pohled kontrolovat. Pokud jde o řízení diváka skrze navzájem do sebe zaklesnuté pohledy, zůstává pro mne vzorem Hitchcock.

Pro mne existuje jediný modus reality, a fantasma je jeho součástí.

Jsou-li filmy příliš konvenční, něco jim chybí. V opačném případě na ně nikdy nebude jednotný názor. Většina velkých režisérů si dříve nebo později vysloužila divoké nepřátelství. Být současně milován i zatracován je celkem normální.

Zda je film důležitý, se ukáže teprve s léty. S dokonalostí to nijak nesouvisí. Ve Vertigu i Psychu je plno drobných nedostatků (Lubitsch je oproti tomu mnohem preciznější), ale když se na ně díváte po deseti, dvaceti, třiceti letech, uvědomíte si, že jsou stále silnější a stále více fascinují svou zvláštností. Lze to poměřit jedině časem.

(Z Cahiers du cinéma č. 572, říjen 2002 přeložil Milan Klepikov.)