PAVEL SLADKÝ

Léto je hudební film sklenutý od titulní písně ruského rockového písničkáře Mika Naumenka Léto k songu jeho souputníka Viktora Coje Končící léto. V tomto oblouku obsáhl režisér Kirill Serebrenikov všechno. Přátelství a hudební porozumění obou jinak odlišných tvůrčích osobností, lásku dvou mužů k jedné ženě, svobodomyslnou letní atmosféru v Petrohradu (Leningradě), jinak spoutaném sovětskou totalitou, i melancholii z toho, že situace filmových hrdinů z první poloviny osmdesátých let už je dávno pryč stejně jako titulní Léto. Serebrenikovův snímek má minimální příběh, ale vyniká spontánně působící energií svého filmového stylu, prací s hudbou, nenásilnou charakterizací všudypřítomného politického pozadí všech koncertních i soukromých událostí a příběhu lásky a přátelství, které stály v opozici proti sobě. Jak naznačuje už titul filmu, Léto divákům předkládá především momentum obdivuhodně svobodných duší v sovětském Rusku v době, kdy do gorbačovovské perestrojky bylo ještě daleko a v čele SSSR byl pořád ještě Leonid Brežněv, synonymum komunistické stagnace, konzervace (a v Česku také okupace).

„Neznám dobrou píseň, která by měla smysl,“ říká Mike Naumenko, zpěvák a kytarista kapely Zoopark v jednom z dialogů (ve filmu ho ztvárnil muzikant a debutující herec Roma Zver). On, jako jeden z mála znalců a popularizátorů nonkonformní západní hudby v SSSR, i mladý Viktor Coj (z kapely Kino, hraje ho korejský herec Teo Yoo) patřili k důležitým představitelům sovětské populární hudby, především v osmdesátých letech. (Na začátku devadesátých let jejich životy v krátkém rozmezí předčasně a tragicky skončily.) Pro publikum znalé této etapy hudební kultury se film opírá o některé z jejich největších hitů, které slyšíme vznikat. Stejně tak nakládá i s hudbou Iggyho Popa (Passenger), Talking Heads (Psycho Killer) nebo Lou Reeda (Perfect Day), od kterých volí takřka kanonické skladby z jejich repertoáru a přesazuje jejich hitovou sílu do kontrastních sovětských socialistických reálií. Kromě hudby vypráví režisér Kirill Serebrenikov také cudný příběh milostného trojúhelníku obou muzikantů a Mikovy ženy Natalie Naumenkové. Na jejím svědectví o proběhnuvších událostech do nemalé míry stojí scénář filmu, který napsal Kirill Serebrenikov se dvěma dalšími spolupracovníky.

Dědictví sovětských bezdělniků

Samotná tvorba a hudba je jedním z hlavních témat. Oba hudebníci jsou pro Serebrennikova mimořádné lyrické talenty, které hledají vlastní výraz v konfrontaci s několika tlaky. Jednají s aparátčíky provádějícími dohled nad kulturní frontou, účelově argumentují o náplni svých textů, které mají pojednávat o problémech pracující třídy, když vyjednávají schválení koncertu v oficiálním leningradském Rock klubu. Dál se potýkají se západní kulturou, která by je jako silný vzor a inspirace vedla k tomu, aby ji bezduše přebírali. Vymezují se i vůči tomu, co je zformovalo. Mike se v jednom z dialogů po bytovém koncertě také označuje za „první žábu v rybníku“, které její pozice lenivě vyhovuje a nemá tedy potřebu zkusit anglicky zpívanou písní vstoupit do soutěživého prostředí globální pop music mimo SSSR. Zároveň cítí, že Viktor Coj je hlavní nastupující talent, který ho může i zastínit. Nepotýká se ale s ním, naopak ho pro jeho talent podporuje a pasivně nechává i svoji ženu Natašu rozhodnout o tom, s kým bude dál žít a koho bude milovat. Oba protagonisti Léta se potýkají také s námitkou, že jejich písně nejsou politicky angažované. Jsou plné popěvků lá lá a uú uú a drobných civilních motivů z okraje života (Bezdělnik, tzn. Flákač, se ostatně jmenuje jedna z nejslavnějších Cojových skladeb), namísto toho, aby protestovaly proti politickému útlaku. Serebrennikov ale leningradskou scénu s chutí oslavuje jako sociální buňku, které se – minimálně v první polovině osmdesátých let – podařilo najít svobodomyslný modus vivendi, který nebyl disidentsky definovaný aktivitami proti režimu, ale undergroundově vedený touhou po zachování vnitřní integrity a tvůrčí autonomie uprostřed pevnou rukou udržované totality děsivých rozměrů. Tvorba jako autentická součást života namísto sledování televizních programů, ve kterých si lze jen tipnout, jestli zazní dřív stachanovská čísla o sklizni, nebo jméno generálního tajemníka ÚV KSSS, je tedy tvůrčím krédem hlavních hrdinů. Tato autenticita je pak sama o sobě subverzivní, pokud se s ní oficiální slovník dostane do kontaktu. Serebrennikov to podtrhuje i vedlejší postavou, kterou je jejich kamarád s přezdívkou Punk. Toho film charakterizuje jako pankáče bez valného muzikantského talentu, ale vzdává mu respekt jako člověku s nakažlivou energií. Léto, film s prostou milostnou zápletkou a písničkami, tak na nejobecnější rovině vznáší otázku po dědictví undergroundu, polooficiální kultury a subkultur z doby totality pro dnešek. A nastiňuje možnou odpověď, že ono dědictví ze závěru brežněvovské éry může být překvapivě osvěžující.

Dovlatov a Léto

Není bezpochyby náhodou, že jen několik měsíců před Létem, uvedeném v Cannes, měl na Berlinale svou premiéru Dovlatov režiséra Alexeje Germana ml. Ten vypráví příběh titulního básníka z let sedmdesátých, bystrého literáta bez možnosti publikovat, který se dusí v obklopení nedovzdělané a normalizované sovětské společnosti, která ani nezná klasiky, které by chtěla opěvovat stejně jako „podivuhodné kouzelníky“ aktuálního socialistického realismu. Zimně stylizovaný, věčně mrznoucí  Dovlatov je v mnoha zásadních ohledech stylově a vyzněním protikladem Serebrennikovova Léta. Zároveň ale oba filmy společně vypovídají o novém příklonu části ruských režisérů k osudům nonkonformních tvůrčích osobností, které se potýkaly s podmínkami Sovětského svazu. Je to totiž jedna z možností, jak dosáhnout na státní podporu v současném ruském filmu svázaném putinovskou etickou chartou a definovanou státem upřednostňovanými tématy, a zároveň vyprávět příběhy o umělcích, kteří byli v příkrém rozporu se sovětskou nomenklaturou a mlčící většinou. Čtení filmu na pozadí současného putinovského Ruska, ve kterém se svobody vyjádření nedostává, je evidentní možností, kterou není potřeba dále explicitně tematizovat, paralely vyvstávají samy. Ohlédnutí za silou svobodomyslného ducha a za hodnotami spojenými s takovými postavami může být dnes v době intenzivně pociťovaného globálního společensko-politického regresu inspirativní rozhodně i mimo Rusko. A to jakkoliv některé reálie Léta i Dovlatova můžou na mladé západní publikum post-brexitové Británie nebo trumpovské Ameriky působit na rozdíl od pamětnického českého publika až exoticky. (Například bytová kultura umělců anebo scény, ve kterých lampasáci dohlížejí na to, aby na horkotěžko povoleném rockovém koncertě publikum sedělo, nekývalo se do rytmu a jinak se „chuligánsky“ neprojevovalo.)

Skeptikova muzikálová čísla

Nejvýraznější stylové prvky Léta jsou divákům bezpochyby rychle zjevné. Serebrennikov a jeho kameraman Vladislav Opeljanc podávají širokoúhlé Léto v černobílé (v paletě odstínů šedé barvy spíše než v ostrých kontrastech) s několika archivními a pseudoarchivními záběry v barvě. Preferují pohyblivou kameru s mnoha záběry v nakloněné perspektivě a dalšími dynamizujícími prvky. A samozřejmě s výraznými, hravými kolorovanými sekvencemi, doplněnými o další animace. Jde o muzikálová čísla, ve kterých postavy filmu dávají průchod své energii a realizují některé své sny o lásce a rebelii. Leningradské tramvaje se v nich mění v rakety, šedá občanská zóna zpívá spolu s lyrickými hrdiny a ti se mění i v rebely účastnícími se spontánně vzniklých bitek s policií. Tyto sekvence jsou pevně spojené s postavou Skeptika, který se sice pohybuje ve filmovém světě leningradské hudební komunity, ale uvádí hudební čísla a komentuje dění do kamery, a tím je i svoji postavu zcizuje. Magické sekvence navíc Skeptik uzavírá slovy, že „toto se nikdy nestalo“. Kirill Serebrennikov tak zásadním způsobem odlišil Léto například i od svého předcházejícího, průlomového a explicitně politického filmu (M)učedník ((M)učenik, 2016), ve kterém se zabýval vzestupem náboženského fundamentalismu a terorismu z ducha protestu a společenské a sexuální frustrace. Mladý hrdina jeho filmu, samozvaný mučedník radikálního výkladu Bible, kterou nikdy neodkládá, zastihuje ruskou společnost nepřipravenou a rychle rozkládá školu i zástupce pravoslavné církve svými aktivitami. Od obrany svých práv na svobodu náboženského cítění a vyznání rychle přechází k utlačování práv druhých. Jeho nepříliš svobodně smýšlející pedagogové, udřená matka ani kněz mu nejsou schopni čelit, a tak nejprve tolerantně ustupují a posléze se marně pokoušejí hledat kompromis mezi dobrem a zlem, protože nejsou schopni jedno od druhého rozlišit. Kritika antiliberálních postojů ortodoxních věřících a tendencí k náboženské cenzuře, které jsou v Rusku patrné, tu byla víc než zřejmá.

Zatčení (podle pasu ukrajinského) divadelního a filmového režiséra a kritika kremelských poměrů Kirilla Serebrennikova bychom tedy čekali právě spíš na závěr natáčení kritického (M)učedníka než pozitivně vyznívajícího Léta. Nicméně k němu s obviněním z údajné zpronevěry peněz na divadelní projekt v Gogol centru, které Serebrennikov vede, došlo právě v Petrohradě na závěr natáčení posledního filmu. Serebrennikov Léto dokončil z domácího vězení, odkud byl propuštěn na pohřeb svojí matky, ale ne na světovou premiéru na festivalu v Cannes. O jeho osudu – hrozí mu až 10 let vězení – by měl rozhodnout soud v následujících měsících. Režisér, který v Létě oslavil svobodu a svobodomyslnost tak okouzlujícím způsobem, by si sám svobodu rozhodně zasloužil. Seznam režisérů, kteří mají dnes v Rusku kvůli své tvorbě problémy, by byl po jeho propuštění i tak nepříjemně dlouhý.

 

 

Léto

(Leto, Rusko – Francie 2018)

Režie: Kirill Serebrennikov

Scénář: Kirill Serebrennikov, Michail Idov, Lili Idovová

Kamera: Vladislav Opeljanc

Hudba: Roman Bilyk

Hrají: Teo Yoo, Irina Staršenbaumová, Roman Bilyk, Filipp Avdějev, Alexandr Gorčilin, Nikita Jefremov, Julija Augová, Jelena Koreněvová a další

Délka: 126 min.

Distribuce v ČR: Aerofilms

Premiéra: 16. 8. 2018