RADOVAN HOLUB

„Když mi bylo deset, nejčastěji jsem si s kamarádkou  hrávala na Vinnetoua, E.T. mimozemšťana a na Mečiara. Tehdy mi moc nedocházelo, že je skutečný. Byl však všude okolo. V televizi, na plakátech, v debatách rodičů a v našich hlavách. Teď, když jsem už velká, zajímá mě, kdo to ve skutečnosti byl, kde se vzal a co udělal s námi a s naší zemí? Protože mám pocit, že podobná story se dnes odehrává všude možně po světě,“ říká Tereza Nvotová v první části svého nového filmu.

Pro mě je Mečiar přízračný film. Ve své přesnosti, ve svém osobním tónu, ve výběru těch, kdo ve filmu mluví. V době, kdy se v Bratislavě i jinde konají po zavraždění Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové demonstrace proti návratu devadesátých let – doby státního terorismu, nájemných vražd a neznámých toků peněz – jde symbolicky do premiéry dokumentární film Terezy Nvotové. A není k tomuto tématu první. Film Únos (2017) slovenské režisérky Mariany Čengel Solčanské s motivem zbožnění Mečiara, únosu syna slovenského prezidenta Kováče a vraždy policisty Róberta Remiáše sledovaly loni masy diváků na Slovensku jako temnou minulost, která sice sahá do přítomnosti, ale přece jen je pryč. Rok po Únosu se objevují nové souvztažnosti a ukazuje se, že doba temna neskončila. Podle lídra volné parlamentní formace Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti (OĽaNO) může premiér Fico za Kuciakovu smrt stejně, jako mohl Mečiar za vraždu policisty Róberta Remiáše v roce 1996.  „Nebyl jsem ochotný uvěřit, že by byli ochotní vraždit,“ vzpomíná na tuto dobu Remiášův přítel.

Motivy mezi minulostí a současností hrají důležitou roli i ve filmu Terezy Nvotové. Žijeme v době, kdy lidé v Česku i na Slovensku znovu nevěří, že se něco vyšetří, kdy poslanec Václav Klaus mladší osloví kolegu v parlamentu jako „šedesátikilovou máničku“ jen proto, že je členem jemu nesympatické strany, kdy český premiér posiluje svou moc podobně jako Vladimír Mečiar před dvaceti lety, kdy osobní pomsta se stala opět hybatelem politické reality, kdy styky s mafií sahají do nejvyšších pater politiky, kdy politici vyvíjejí podobný tlak na veřejnoprávní média, jako tomu bylo v devadesátých letech, kdy láska k bývalému Sovětskému svazu opět sílí, aspoň u těch, kdo z ní něco mají. Mečiarismus, který ze Slovenska udělal „černou díru na mapě Evropy“, jak řekla tehdejší  americká ministryně zahraničí Madelaine Albrightová, se v různých formách vrací do celé střední Evropy.

Film Mečiar je slovensko-česká koprodukce slovenské režisérky, žijící v Česku. Slovenská premiéra filmu byla 12. 10. 2017, česká 8. 3. 2018. V diskusi na čsfd režisérce vyčítají, že je nezkušená. Kdo tedy ten film měl točit? Brachtl? Remo? Nebo snad někdo z českých, resp. československých filmařů jako Sommerová nebo Třeštíková? Nvotová zabodovala v tom, že se dostala do Mečiarovy vily Elektra v Trenčianských Teplicích. Komu jinému se to podařilo? A vedle stárnoucího dobromyslného barda Vladimíra Mečiara, vítajícího režisérku kyticí,  jsou tu i další výborně prezentované postavy: politický marketér a reklamní mág  Fedor Flašík, bývalý český  premiér v rámci federace Petr Pithart, mluvčí předsedy Národní rady SR, bývalý člen HZDS  a spisovatel Luboš Jurík. A je to právě Jurík, který ve své eseji o moci (Poučení z moci, 2013) srovnal tehdejší a současné vládnutí na Slovensku: „Politolog Miroslav Kusý zareagoval a přesně pojmenoval Ficův duševní stav: Je to paranoia a chorobný postoj, pokud se média obviňují z toho, že informují veřejnost o něčem, co se stalo. Místo toho, aby se premiér obrátil na příčinu a zdroj kritiky, tak se obrací proti samotným kritikům.“  V zásadě je Mečiar film o hromadění moci, o manipulaci s veřejností a demoralizaci společnosti, která začala už za socialismu a pokračuje dodnes.

I když Nvotová nikde neopouští rovinu konkrétních historických příkladů a zkušeností, ukazuje Mečiara jako prvního z řady autokratických vládců, kteří se posléze pevně zahnízdili v celé střední Evropě. Jejich nepřímá vzájemná inspirace je výrazná a jde dokonce do způsobu vyjadřování – ve filmu zapaluje Mečiar dříví v krbu a uvažuje o tom, že dívat se na oheň je zajímavější než sledovat televizi. Velmi podobný výrok použil dva roky předtím Miloš Zeman. Také opovrhování novináři je typické jak pro Mečiara, tak pro Zemana, Fica a Okamuru. Podle všech čtyř novináři lžou a vymýšlejí si. Všichni čtyři mají na seznamu „nepřátelská“ média, s nimiž odmítají komunikovat. A podobně jako si Mečiar na politické akce zval mezinárodní stars showbyznysu (ve filmu uvedeno podle archivů), zve si je také Vladimír Putin.

Přínos Nvotové je v tom, že ukázala myšlenkový svět autokrata a jeho přívrženců. Ve filmu konsekventně zkoumá Mečiarovu kariéru od roku 1970, kdy z nějakého důvodu odsoudil sovětskou okupaci, a roku 1974, kdy nastoupil jako podnikový právník do podniku Skloobal Nemšová. Zmiňuje revoluci v roce 1989, kdy Mečiar stál na straně podniku, ale po zhodnocení situace se rychle stal jeho kritikem a vystartoval do VPN. A rok 1990, kdy se na doporučení předáka VPN Vladimíra Ondruše stal ministrem vnitra a posléze předsedou vlády Slovenska v rámci ČSFR a vyzval, aby „soused podal ruku sousedovi“. Jeden z vůdců sametové revoluce Václav Bartuška k tomu ve filmu říká, že Mečiar „jako právník z Nemšové znal spoustu věcí“ a věděl o klíčových svazcích StB, takže měl diskrétní informace a měl možnost určité lidi vydírat. „Kamarádi mých rodičů vedli revoluci,“ komentuje situaci Nvotová, „ale do politiky se jim moc nechtělo.“ A tak začal vzestup „pravdomluvného, statečného a velkého syna Slovenska“, který se včas stal kritikem Česka, nastoupil na nacionalistickou notu, stal se předsedou HZDS a posléze premiérem samostatného Slovenska. „Slovensko je naše,“ říká v roce 1994 a zpívá hymnu HZDS Vivat Slovakia, za jejíhož autora byl dlouho považován politický marketér Fedor Flašík. A věří mýtům, které úspěšně rozšiřuje.  „Přinesli jsme evropskou kulturu mezi Slovany,“ zdůrazňuje v projevu.

Jako další klíčový bod Nvotová líčí rozkol mezi Mečiarem a prezidentem Michalem Kováčem, únos jeho syna do Rakouska, demonstrace na Mečiarovu podporu, jeho trojnásobný návrat do vysoké politiky a jeho schopnost napojit velké firmy na spřízněné lidi a vyměnit státní úředníky (opět aktuální ve vztahu k současnému českému premiérovi). „Pevně uchopil moc a lidem to nevadilo,“ komentuje jeho třetí úspěšný nástup do čela slovenského kabinetu Fedor Flašík. Lidé věří, že „Mečiar zabrání nejhoršímu“ (v podobném duchu dnes věří českému prezidentovi). Dochází k vnitřní polarizaci Slovenska, k pocitu, že „v této zemi může tajná služba operovat úplně otevřeně“ (novinář Tom Nicholson) a k propojení organizovaného zločinu s politiky.

V roce 1998 se však situace mění, protože veřejné mínění si žádá vstup do EU a NATO a tomu stojí v cestě Mečiarův nacionalismus. A zase se demonstruje, tentokrát pod heslem „Dost bylo diktátora!“ Aktuálně dotázaní mladí lidé považují Mečiara za „největšího banditu století“. A na místo Mečiara nastupuje opěvovaný Robert Fico, opět pod taktovkou PR marketéra Flašíka, který pro jeho kampaň vybírá klíčová slova z oblíbené relace Vařím, vaříš, vaříme. „Takový premiér tu ještě nebyl,“ zazní hlas lidu v ohňostroji světel. Do výčtu těchto klíčových událostí jsou zastříhány vzpomínky ze soukromého života Terezy Nvotové, na revoluci, na její rodiče a jejich příklon a odklon od Mečiara. Některé věci skončily, některé trvají. Například Mečiarovy amnestie Kováčových únosců byly zrušeny až roku 2017.  Autokratický způsob vládnutí opět sílí – a nejen na Slovensku.

Nvotová sice pracuje chronologicky, ale ne jako historik, i když dobře pracuje s historickými fakty, vzpomínkami, archivy a pamětníky. Dobové události vždy spojuje se svým vnitřním prožíváním, podobně jako se dokázala vcítit do své hrdinky v hraném filmu Špína. Ta také ztratila iluze. Režisérka kriticky pohlíží na funkci „lidu“, který se vždy mýlí ve svých vůdcích, a říká, že sama přestává věřit, že se něco změní. „Dnes pocit víry už moc nemám,“ komentuje současnou situaci třicetiletá žena, která si jako dítě hrála na Mečiara. Její dokument je vysoce aktuální a poučný. A její „kouzelný dědeček“ ve vile Elektra? I když říká, že ukončil společenský život, věnuje se rodině a opéká klobásy, je v něm stále patrný velký manipulátor, který z nějakého důvodu chce dnes stát mimo politické dění. Dokumentární film Terezy Nvotové je v důležitý, protože jemným způsobem ukazuje expanzi moci diktátora a těkavost tzv. vůle lidu. Jeho zdánlivě lokální téma přerůstá v obraz Evropy, vyprávěcí postupy jsou na úrovni evropského filmu. A konfrontace Slovensko vs. Evropa funguje – Bratislava není ve filmu vizuálně ukázána jako v mnoha jiných slovenských filmech jako šedivé a špinavé město bezdomovců, ale jako moderní velkoměsto na „mezinárodní“ řece Dunaji.  Film neukazuje z historie nic, co by bylo v zásadě neznámé, ale svou syntézou známých faktů a vyprávěcí formou vytváří působivý celek, promyšlené dílo, které si zaslouží pozornost pamětníků, mladých lidí a vlastně celé laické veřejnosti.

   

Mečiar

(Slovensko – Česká republika 2017)

Režie: Tereza Nvotová

Scénář: Tereza Nvotová, Josef Krajbich

Kamera: Martin Žiaran

Hudba: Jonatán Pastirčák

Účinkují: Vladimír Mečiar, Tereza Nvotová, Milan Žitný, Fedor Flašík, Fedor Gál, Petr Pithart, Michael Kocáb, Tom Nicholson, Eugen Korda, Václav Klaus, Gérard Depardieu, Anna Šišková a další

Délka: 89 min.

Distribuce: AČFK

Premiéra: 8. 3. 2017