Beze stop (Leave No Trace, r. Debra Granik, 2018)

Režisérka oceňovaného sociálního dramatu Do morku kosti (Winter’s Bone, 2010) natočila po osmi letech svůj třetí celovečerní film (mezitím uvedla dokument Stray Dog, 2014), premiérově představený v Sundance. Ben Foster hraje v adaptaci románu Petera Rocka My Abandonment vojenského veterána, který se svou třináctiletou dcerou (Thomasin McKenzieová, která se objeví také v novince Taiky Waititiho Jojo Rabbit) žije v lesoparku u Portlandu. Příběh o rodičovské lásce a možnostech života mimo systém je chválen zejména za vynikající herecký výkon McKenzieové, ztvárňující další ze silných mladých hrdinek, na které se Graniková zaměřuje.

BlacKkKlansman (r. Spike Lee, 2018)

K nadšeně přijatým filmům letošního Cannes patřila novinka Spikea Leeho, který již přes třicet let reprezentuje hlas (stále) právem rozhořčených Afroameričanů. Drama s lehce komediálním nádechem se odehrává v sedmdesátých letech, kdy se první afroamerický detektiv policejního oddělení v Colorado Springs Ron Stallworth, z jehož pamětí vychází scénář, rozhodl infiltrovat Ku Klux Klan. Kromě Johna Davida Washingtona (seriál Hráči) v hlavní roli si ve filmu produkovaném Jordanem Peelem (hororový hit Uteč) a oceněném v Cannes Velkou cenou, zahrál Adam Driver. Film by měl v srpnu vstoupit do české distribuce.

Dívka (Girl, r. Lukas Dhont, 2018)

V cannské sekci Un Certain Regard byl uveden celovečerní debut šestadvacetiletého belgického režiséra Lukase Dhonta. Ten námět filmu nosil v hlavě od osmnácti let, kdy si v novinách přečetl článek o dívce, která se narodila v těle chlapce a přesto byla odhodlána stát se baletkou. Dhont se s dívkou seznámil a spolupracoval s ní při realizaci svého filmu, vnímavě a realisticky (Dhont problematiku konzultoval s mnoha odborníky) zachycujícího životní zkušenost transgender člověka. Jeho cílem bylo zprostředkovat divákům, jaké to je, narodit se v těle, které vám nepatří, se kterým se nedokážete ztotožnit. Ve fyzicky i psychologicky náročné roli exceluje Victor Polster. Film do českých kin uvede Artcam.

Domestik (r. Adam Sedlák, 2018)

Již v roce 2015, tedy rok před tím, než nadchl zbloudilé mileniály a frustrované studenty filmové vědy webovým seriálem Semestr, obdržel absolvent písecké filmové akademie Adam Sedlák od Filmové nadace čtvrtmilionový honorář za nejlepší scénář roku. Dlouho připravovaný, do hlavní soutěže zařazený debut by měl nabídnout „drsný příběh morálního i fyzického rozpadu jednoho sportovce a jednoho vztahu“. Dějištěm komorního, stylisticky strohého dramatu je byt, v němž si hlavní hrdina, profesionální cyklista (slovo „domestik“ v cyklistice označuje tzv. „nosiče vody“, který se obětuje pro úspěch týmu), postavil kvůli zimnímu tréninku kyslíkový stan. V českých kinech od konce září.

Dovlatov (r. Alexej German ml., 2018)

V hlavní soutěži berlínského festivalu se letos objevil nový film Alexeje Germana mladšího, připomínající život perzekvovaného ruského spisovatele Sergeje Dovlatova. Vizuálně působivé drama, odehrávající se během jednoho týdne roku 1971 v Leningradu, nabízí portrét rozpolceného člověka, který se snaží nezpronevěřit sám sobě a tomu, co jej definuje. S daným tématem má Germanov coby syn zakazovaného režiséra, jenž se odmítal podřídit tlaku cenzury, osobní zkušenost.

Drahý synu (Weldi, r. Mohamed Ben Attia, 2018)

Tuniský režisér Mohamed Ben Attia před dvěma roky zaujal svým debutem Hedi, nenápadným portrétem mladého muže nacházejícího se, stejně jako mnohé arabské státy, na rozcestí. V Cannes letos představil drama koprodukované bratry Dardennovými. Na příkladu jedné rodiny (a na podkladu skutečných událostí) zkoumá psychologické i ekonomické faktory spolurozhodující o tom, že vysoký počet bojovníků Daeš pochází z Tuniska. Realistické, dobově relevantní drama tak s o něco větší explicitností než Hedi propojuje osobní příběh s velkými dějinami.

Hal (r. Amy Scott, 2018)

Americká dokumentaristka Amy Scott se v několik let připravovaném dokumentárním portrétu zaměřila na život a kariéru Hala Ashbyho, možná nejsvobodomyslnějšího režiséra Nového Hollywoodu, autora kultovních filmů jako Harold a Maude, Šampón nebo Byl jsem při tom. Film, prezentovaný jako vyznání obdivu ke slavnému tvůrci, využívá archivních záběrů, rozhovorů, osobních dopisů i audionahrávek, aby nabídl co nejplastičtější portrét pozoruhodné osobnosti americké kinematografie.

Hledání Ingmara Bergmana (Searchingfor Ingmar Bergman, r. Margarethe von Trotta, 2018)

Inspirativní portrét významného režiséra slibuje také první dokument mezinárodně uznávané německé filmařky Margarethe von Trotty. Bergmanův život, dílo i odkaz se rozhodla prozkoumat s výpomocí jeho nejbližších spolupracovníků i filmařů, které dílo švédského velikána inspirovalo (mj. Carlos Saura, Olivier Assayas, Mia Hansen-Love). Vrstevnatý dokument představuje klíčové motivy Bergmanova života i filmů a zamýšlí se, čím může jeho dílo oslovit dnešní publikum.

Holky sobě (Support the Girls, r. Andrew Bujalski, 2018)

Andrew Bujalski, klíčová osobnost amerického indie hnutí mumblecore (jeho debut Funny Ha Ha z roku 2003 byl prvním filmem tohoto typu), sklízí nadšené recenze za ostrovtipnou komedii o Lise, manažerce jednoho baru, která se vzdor mnoha problémům (nejen) se svým personálem snaží podnik udržet v chodu. Zahraniční kritici na pohodovém filmu chválí zejména empatický scénář a přirozené herectví výlučně ženského ansámblu, jemuž vévodí Regina Hall coby Lisa.

Mandy (Mandy, r. Panos Cosmatos, 2018)

Pověst jednoho z nejextrémnějších filmů letošního roku již stačila získat novinka italsko-kanadského režiséra Panose Cosmatose. Mandy je popisována jako surreálný akční horor, ve kterém Nicolas Cage hraje dřevorubce, který brutálním způsobem mstí smrt své manželky a postupně při tom přichází o rozum. Film kombinuje barokní estetiku hororů ze sedmdesátých a osmdesátých let s excesivním herectvím Nicolase Cage a kromě (údajně) dojemného příběhu, morbidního humoru a přehnaného násilí by měl nabídnout také animovanou snovou sekvenci. Pro půlnoční projekci si nelze představit vhodnější materiál.

Můj přítel „A“ (Yuzai, r. Takahisa Zeze, 2018)

Japonský režisér a scenárista Takahisa Zeze získal v devadesátých letech věhlas soft-pornografickými pink-eiga filmy. V posledních letech ovšem točí dramata objevující se na mezinárodních festivalech. Můj přítel „A“, adaptace knižní předlohy od Gakua Jakumarua, vypráví o bývalém novináři, který po profesním selhání pracuje ve fabrice. Tam zjišťuje, že jeden z jeho kolegů by mohl být odsouzeným vrahem tří dětí. Uvědomuje si, že článek o někom takovém by mu mohl navrátit ztracený respekt v žurnalistické sféře. Anotace filmu, který byl zatím uveden pouze v japonských kinech, slibuje „pečlivě vystavěné drama o limitech lidské zodpovědnosti“.

Muzeum (Museo, r. Alonso Ruizpalacios, 2017)

Jako nekonvenční, inteligentní, vůči hrdinům pozorná a přitom velice zábavná variace na zlodějské filmy jako Dannyho parťáci, je popisován druhý film mladého mexického režiséra. Inspirací sice bylo skutečné vykradení mexického Národního antropologického muzea na Štědrý večer roku 1985, ale postavy, kterým vévodí Gael García Bernal jako životem zklamaný Juan, jsou převážně smyšlené. Svěží a originální snímek, kombinující prvky rodinného dramatu, krimikomedie a road movie, by v Karlových Varech stejně jako v Berlíně mohl patřit mezi nejpříjemnější divácká překvapení.

Naléhavé zjevení (Troppa Grazia, r. Gianni Zanasi, 2018)

Současnou italskou kinematografii bude v Karlových Varech kromě Mé dcery od Laury Bispuri nebo Euforie od Valerie Golino reprezentovat komedie označená časopisem The Hollywood Reporter za „utajený klenot“ cannského festivalu. Zřejmě nejobsazovanější italská herečka dneška Alba Rohrwacher hraje Luciu, svobodnou matku, která plánuje stavby. Jednoho dne se jí zjeví Madona a vyzve ji, aby namísto obchodního centra nechala postavit kostel. Film připomínající svým námětem klasické italské komedie jako Zázrak v Miláně by podle režiséra měl nabídnout univerzálně srozumitelný humor, který pochopí i diváci mimo katolickou Itálii.

Planá hrušeň (Ahlat Agaci, r. Nuri Bilge Ceylan, 2018)

Zlatým hřebem hlavní soutěže letošního festivalu v Cannes se pro některé kritiky stalo více než tři hodiny dlouhé drama jedné z nejrespektovanějších autorských osobností dnešní artové kinematografie, držitele Zlaté palmy za Zimní spánek. Rozmáchlé melancholické, převážně konverzační drama sleduje mladíka s literárními ambicemi, který se po studiích vrací do svého rodného města s vidinou, že se stane slavným spisovatelem. Podle recenze Geoffa Andrewa pro Sight & Sound natočil Ceylan další vizuálně elegantní, komplexní a přesvědčivý portrét jedince i společnosti.

Převýchova Cameron Postové (The Miseducation of Cameron Post, r. Desiree Akhavan, 2018)

Objevem americké indie kinematografie se se svým hořce komediálním Vhodným chováním před čtyřmi roky stala režisérka iránského původu Desiree Akhavan. Její druhý, údajně též kousavě humorný film obdržel v Sundance Velkou cenu poroty. Protagonistkou adaptace stejnojmenného románu Emily M. Danforthové je středoškolačka Cameron, která se zamilovala do své spolužačky. Když se to dozvědí její opatrovníci, posílají ji na převýchovu do instituce, která z mladých lidí vymítá homosexualitu pomocí křesťanství.

Robin Williams: Mysl na dlani (Robin Williams: Come Inside My Mind, r. Marina Zenovich, 2018)

Hlavním aktérem dokumentu z produkce HBO je komediální génius, který se před čtyřmi roky stal obětí své těžké deprese. Dvouhodinový film Mariny Zenovich, jež se v minulosti věnovala Richardu Pryorovi nebo Romanu Polanskému, přibližuje život a kariéru Robin Williamse prostřednictvím málo známých archivních záběrů i výpovědí hercových kolegů a přátel. Film je z velké části vyprávěn slovy samotného Williamse, jak je zachytily různé rozhovory, domácí videa a zvukové nahrávky. Kolážovitý portrét se údajně nevyhýbá ani méně příjemným oblastem Williamsova života, ať už šlo o různé druhy závislosti nebo nevyzpytatelné chování.

Sedící slon (Da xiangxi di erzuo, r. Hu Bo, 2018)

V severočínském městě Manzhouli se vypráví pověst o sedícím slonovi, který je netečný vůči okolnímu světu. S podobnou netečností se potýkají čtyři nešťastní hrdinové, jejichž osudy se ve skoro čtyřhodinovém filmu prolínají v průběhu jednoho dne. Tíživé mozaikovité drama o nenaplněných snech a fragmentarizované společnosti lidí, kteří o sebe navzájem ztrácejí zájem, natočil v promyšlených dlouhých záběrech jako svůj debut čínský spisovatel Hu Bo. V říjnu 2017, tedy několik měsíců před premiérou filmu na Berlinale, si vzal život. Bylo mu 29 let.

Šťastný Lazzaro (Lazzaro Felice, r. Alice Rohrwacher, 2018)

Cenu pro nejlepší scénář si z Cannes odvezla italská režisérka Alice Rohrwacher, navazující tak na úspěch svých magicko-realistických Zázraků, za které obdržela Velkou cenu poroty. Šťastný Lazzaro je popisován jako nesentimentální portrét života italské venkovské komunity, pro svou etnografickou perspektivu v něčem navazující na Olmiho Strom na dřeváky, a zároveň zapadající mezi výpravy na periferii Itálie, které můžeme vidět v díle jiných současných italských filmařů (Jonas Carpignano, Michelangelo Frammartino, Gianfranco Rosi). Film se záměrně neurčitým časoprostorovým ukotvením se ovšem tohoto neorealistického naturalismu údajně nedrží od začátku do konce a divákům by měl nabídnout nejedno překvapení.

Tři tváře (Se Rokh, r. Jafar Panahi, 2018)

Íránská kinematografie se navzdory působení talentovaných režisérek jako Samira Makhmalbafová navenek jeví jako ryze mužská záležitost. Je proto potěšující, že se režiséři jako Ali Soozandeh (Teheránská tabu) nebo nyní Jafar Panahi věnují nejen osudům mužů, ale také nelehkému postavení žen. Ve Třech tvářích dostává slavná herečka video od teenagerky, které rodiče zakázali studium herectví. Diva ruší probíhající natáčení a ve společnosti samotného Panahiho se vydává po stopách videa. Film podobně jako Taxi Teherán, oceněné v Berlíně Zlatým medvědem, a většina snímků zesnulého Abbase Kiarostamiho, umně kombinuje fikci s realitou. Přes vážnost tématu ženských práv by neměl chybět ani (absurdní) humor.

Vzplanutí (Beoning, r. Lee Chang-dong, 2018)

Minimálně z pohledu kritiků, jejichž hodnocení bylo zahrnuto to bodové tabulky časopisu Screen, byla nejlepším filmem letošního Cannes žánrově ambivalentní novinka předního jihokorejského auteura Lee Chang-donga. Adaptaci povídky Harukiho Murakamiho (vyšla slovensky ve sbírce Slon mizne) lze velmi přibližně popsat jako noirové mysteriózní drama o tajemstvích jednoho vztahového trojúhelníku. O mistrovství zahraniční recenzenti nepíší pouze v souvislosti s Chang-dongovou precizní režií, postupně odkrývající další vrstvy nápaditě komponovaného příběhu, ale také při referování o kameře, hudbě a hereckých výkonech

Zama (r. Lucrecia Martel, 2017)

Za miláčka kritiků můžeme označit také nový film argentinské režisérky Lucrecie Martelové. Její Zama byla pro některé z nich nejlepším filmem loňského roku a další obdivovatele si získává s tím, jak putuje po různých světových festivalech. Historické drama podle předlohy Antonia Di Benedetta se odehrává koncem 18. století v jihoamerické kolonii, kde jistý španělský úředník čeká na králův dopis, na základě kterého bude moct odcestovat do míst, kde se alespoň něco děje. Jak píše Kristin Thompsonová v reportu z benátského festivalu, způsob, jakým Martelová zpracovává téma kolonialismu, třídní dynamiky a izolace, přiměl jejího partnera, váženého filmového vědce Davida Bordwella, k poznámce „Myslím, že jsme právě viděli mistrovské dílo.“ Budete-li si chtít zážitek z filmu prohloubit, můžete v Karlových Varech zhlédnout také lyrický dokument o jeho natáčení Světelné roky.