LUKÁŠ GREGOR

Stěží by si mohl třiačtyřicetiletý rodák ze Švýcarska Claude Barras přát lepší začátek. Se svým celovečerním debutem nasbíral na dvě desítky cen, a to včetně Césara, Ceny za nejlepší evropský animovaný film a v Annecy jej čekala kromě vítězství v celovečerní kategorii i divácká cena. A k tomu tu máme nominace na Zlatý glóbus i Oscara. Barras přitom vypustil svou první animaci realizovanou v profesionálních podmínkách teprve nedávno, v roce 2005. V průběhu deseti let tak zvládl nejen udělat další dva krátkometrážní tituly, ale i připravit a vyrobit snímek, který sklízí uznalý potlesk na mezinárodních festivalech.

Můj život Cuketky po úspěchu na třeboňském Anifilmu vstoupí i do naší distribuce. Ostatně, ačkoliv Barras svůj film uvedl vůbec poprvé už v říjnu 2016, plnohodnotnějšího běžného uvádění v kinech se dočkal až se závěrem letošního února. A to už si stihl odbýt i svůj vstup na trh s DVD/BD nosiči a do obchodů, jako je iTunes. Ačkoliv celosvětové tržby dosahují zatím pouhého půl milionu dolarů, v kategorii stop-motion filmů si nevede zle (z dohledatelných statistik se zatím co do zisku nachází na čtrnáctém místě), především však Barras ukazuje, že stojí za to vytvořit film, který nejde ruku v ruce s poplatnými trendy CGI 3D animace, infantilního humoru a přílišné nápodoby hraného filmu. Můj život Cuketky s velkou pravděpodobností ani po roce nebude kdovíjaký kasovní trhák, lze však i s ohledem na kritický a divácký ohlas na festivalech předvídat, že čas nebude jeho nepřítel. Naopak, Barrasův titul se může „uhnízdit“ v memoárech animovaného filmu a demonstrovat kvalitu a koncept, který zachází s dětským divákem s úctou, a s chutí jej kultivovat a obohatit, aniž by se vzdal snahy jej i pobavit.

Chtělo by se říci, že na samém začátku stála kniha Gilla Parise, kterou Barras adaptoval do filmového scénáře. Jenže s inspirací bychom měli jít ještě dál. Claude Barras totiž působil i jako vychovatel v dětském domově. A právě toto prostředí utvořilo středobod vyprávění. Sítě, v jejímž centru stojí drobný chlapec přezdívaný Cuketa/Cuketka. Devítiletý kluk, který nešťastnou souhrou okolností připraví o život svou matku, alkoholičku, s níž jakožto jedináček žil. Ocitá se v domově, kde i za dalšími dětmi stojí obdobně neveselé příběhy. Na snímku bezpochyby zaujme (alespoň tedy toho dospělého diváka) upřímnost, s níž Barras pojmenovává příčiny, které vedou k přelámání pevných rodinných vazeb. Drogy, násilí, dokonce i zneužívání se vsouvá do dějové linie bez tendence tyto tragédie opatrně a chápavě zahalovat do náznaků, či snad dokonce přirovnání. Ne snad, že by Barras explicitním způsobem cokoliv z příčin ukazoval, vystačí si konstatováním. Z úst dítěte. Bez obalu, ale také bez tendence cokoliv zdůrazňovat. Autorova schopnost dát prostor a čas informaci ve svém vyprávění patří mezi největší poklady filmu. A nemusíme se upínat pouze na ony tragédie, kvůli kterým mají děti smutný pohled, když si všimnou na výletě spokojeného dítěte, které u sebe má maminku. Barras využívá maximálním způsobem mizanscénu. Už v expozici díky plechovkám od piva v dětském pokoji zjistíme, že něco není v pořádku. Na stěně, kolem které Cuketka prochází, visí rodinná fotografie, ale je z ní odtržená pravá část – s otcem. Žádná z akcí nepůsobí náhodně, díky opatrnosti vypravěče však ani účelově a připraveně. (I MP3 přehrávač, který Simon obdrží a který sehraje velmi důležitou roli v ději, s sebou přináší při vstupu do příběhu jinou, další hodnotu – a tedy fakt, že Simon dostává dárky od svých rodičů, ale v obálkách nebývá kromě nich nic, žádný pozdrav…)

Jestliže tedy má něco charakterizovat Barrasův rukopis a jeho film Můj život Cuketky, pak je to rovnováha. Nachází se prakticky ve všech složkách. Kromě vyprávění a předkládání informací jde i o balanci smutku a radosti, úzkosti, napětí a humoru. Rozvážně se smíchaly i perspektivy, z jakých lze na látku nahlížet. „Dospělácká“, k níž promlouvá autor zejména prostřednictvím postavy policisty, jenž si v závěru filmu dvě děti i osvojí, jakož i „dětská“, která má ve filmu několik míst a která jak skrze chování postav, tak vizuální stránku mizanscény oslovuje dětského diváka a jeho imaginaci i trošku naivní či neznalé čtení světa.

Umírněnost a rozvaha režiséra se projevila i ve výtvarném uchopení a animaci. Ne snad, že by figury vizuálním řešením neodkazovaly na předchozí Barrasovy snímky (především velké hlavy s kulatýma očima posazenýma dál od sebe a se zvýrazněnými stíny kolem očí), přesto tentokrát lze vycítit větší důraz na jednoduchost – zejména tedy prostoru samotného. V mizanscéně se nachází jenom to, co divákovi předává informaci – o jednotlivých postavách, o jejich náladách, co charakterizuje čas a místo nebo nějak souvisí či bude souviset s dějem. Absence „kudrlinek“ ve výsledku působí velmi svěže, pozornost se upíná na postavy, respektive děj. Ten je také sám o sobě velmi jednoduchý, o to větší místo nám zůstane na prožitek toho, co se honí v hlavách a srdcích hlavních postav. Barras nás velmi jistě vede a ví, co je pro jeho film nejdůležitější. Můj život Cuketky je proto o to sympatičtějším projektem, neboť se odklání od všudypřítomné snahy producentů animovaný film odvyprávět řečí prakticky totožnou s hraným filmem. Technologie loutkového filmu má sice od podstaty k postupům hraného filmu blízko, Barras si ale vypomáhá nejen silnou výtvarnou stylizací, ale i stylizací samotné animace – zejména při pohybech postav a jejich mimiky. Vlastně ani tolik nepřekvapí jeho zmínka o inspiraci v Jiřím Trnkovi, který v kombinaci s výraznou stylizací a jednoduchostí pohybu dokázal zachytit i ty nejjemnější emoční pochody. Barras také přiznává materiál, při záběrech na povrchy budov či stromů lze vycítit nejen tahy štětcem, ale i jemné vydlabávání a úpravu dřeva a dalších materiálů.

V neposlední řadě se i zvuková složka ubírá jinak, než jak bývá u současných animovaných filmů pro děti obvyklé. Sophie Hungerová dává větší váhu minimalismu, tichosti, řadu nástrojů zastoupí hlasem, navíc se nesnaží každému podkladu vložit zapamatovatelnou melodii.

Je jistě dobře možné, že řadě dospělých diváků bude citlivost/citovost Mého života Cuketky připadat až moc okatá. Že jim bude vadit shovívavost a až naivní zkrášlení života dětí v dětském domově. Přesto Barrasův titul ukazuje, že (loutková) animace má v kinematografii ještě právo na existenci, aniž by se výrazovými prostředky přizpůsobila postupům hraného filmu a výtvarnou a animační stylizací hollywoodské abecedě, z níž se pomalu, ale jistě stává nesnesitelné klišé ubíjející jakoukoliv autorskou kreativitu.

Text vyšel ve Filmu a době 3/2017.

 

Můj život Cuketky

(Ma vie de Courgette, Švýcarsko – Francie 2016)

Režie: Claude Barras

Scénář: Céline Sciamma, Germano Zullo, Claude Barras, Morgan Navarro

Kamera: David Toutevoix

Hudba: Sophie Hungerová

Hrají: Gaspard Schlatter, Sixtine Muratová, Paulin Jaccoud, Michel Vuillermoz, Natacha Koutchoumovová a další

Délka: 66 min.

Distribuce v ČR: Pilot Film

Premiéra: 7. 12. 2017