1. Roma (Alfonso Cuarón)

2. Nit z přízraků (Paul Thomas Anderson)

3. Vzplanutí (Lee Chang-dong)

4. Studená válka (Paweł Pawlikowski)

   Zama (Lucrecia Martel)

6. Kniha obrazu (Jean-Luc Godard)

    První člověk (Damien Chazelle)

    Zloději (Hirokazu Kore’eda)

9. Druhá strana větru (Orson Welles)

    Lady Bird (Greta Gerwig)

    Soumrak (László Nemes)

    Šťastný Lazzaro (Alice Rohrwacher)

    Utøya, 22. července (Erik Poppe)

***

Luděk Čertík

Cuarónův hluboce osobní film Roma začíná dlouhým pohledem na omšelou dlažbu. V jednu chvíli hlavní hrdinka Cleo (kterou zatím jen slyšíme mimo záběr) polije dlažbu vodou, aby ji mohla umýt od nečistot. Voda jako mořská vlna doputuje až do záběru a v zrcadlovém odrazu odhalí našemu zraku zcela nový prostor: otevřenou oblohu nad dvorkem, po které prolétá dopravní letadlo.

Od prvních vteřin filmu tak Cuarón vytváří symbolické pouto mezi Cleo a vodou (voda symbolizuje její čistotu a dobrotivost; Cleo de facto je vodou), současně ale poukazuje na magickou moc vody proměňovat, zmekčovat vše tvrdé – a odhalovat skryté nebe v okolních věcech.

Moc, kterou voda – a o to v Cuarónově čarokrásném filmu běží především – sdílí s jinou přírodní silou: láskou.

Filmy, které jsem do letošního žebříčku vybral, mají všechny společné, že jsou tak trochu jako šlechetná Cleo-voda-láska. Všechny mají moc proměnit naše životy k lepšímu, učinit nás o něco soucitnějšími a vnímavějšími: k životu světu vlastní duši.

Nejde tedy o seznam filmů nejlepších, ale filmů s největším srdcem.

Nemělo by ostatně něco takového být tím jediným opravdu podstatným měřítkem, dojde-li na posuzování významu jakéhokoli uměleckého díla?

Celovečerní filmy:

První člověk (USA, r. Damien Chazelle)

Král mezi letošními blockbustery. Film, který šeptá: Měsíční prach jsi a v měsíční prach se obrátíš. Hurwitzův melancholický ústřední motiv bych si mohl na klavíru (theremin bohužel nemám!) přehrávat do umdlení. Co do krásy mu letos může konkurovat jedině hlavní (královnino) téma z filmu Marie, královna skotská (Mary, Queen of Scots), jímž minimalistický skladatel Max Richter vznáší tu nejpalčivější hudební otázku: Existuje hudební nástroj s oduševnělejším témbrem než cor anglais?

Roma (Mexiko/USA, r. Alfonso Cuarón)

Říká se, že každá živá bytost je jako chameleon – čeho se dotkne, na co byť jen pomyslí, to se stává její součástí, v to se obrací. Jsou filmy, které na nás ulpí jako asfaltový šlem. Setkání s Cuarónovým filmem-září naopak všechno temné rozpouští. A abych nezapomněl: jen o zvukovém doprovodu budou jistě napsány celé bušly obdivných slov. Konečně někdo naplno využil potenciál formátu Dolby Atmos!

Diamantino (Portugalsko/Fracie/Brazílie, r. Gabriel Abrantes + Daniel Schmidt)

Jak řekl jeden můj dobrý kamarád: Protože štěňata na fotbalovém hřišti – to chceš! Nejde však jen o nenápadný půvab pekingských palácových psíků, jakkoli hebkých-ach-tak-hebkých na dotek. Diamantino je především film, který poukazuje na jednu z největších tragédií dneška: nedostatek soucitu vůči druhým, neschopnost myslet a žít mimo sebe. A činí tak v typicky abrantesovsky komfortní poloze: na průsečíku vysokého a nízkého, dětinského a kosmického, Wagnera a Donny Lewis.

Spící lůno (Velká Británie, r. Scott Barley)

Hučící vodopády. Mlčení nočních lesů. Bouře lámající stromy. Eichendorff plesá z posmrtné říše: „Konečně máme také svůj film!“ Ať žije romantismus bez novodobé romantiky prosté vší bouřlivosti, všech stínů a hřbitovních mlh! Ať žije romantismus nejhlubší noci, toužících puštíků a klidných jezírek, v nichž odráží se měsíční zář!

Beze stop (USA, r. Debra Granik)

Málokdy se vidí tak zenově poklidný a čistý film. A ještě méně film, který dokáže otevřít tolik velkých témat najednou, aniž by působil jakkoli nesouladně. Waldenovský sen o životě v lesích. Vyprázdněnost moderního života, který vše mění na bezduchou komoditu. Touha někam patřit, mít domov, osamostatnit se. Neschopnost zůstat na jednom místě, protože bolest uvnitř se nedá snést. A tolik pochopení a něhy. Až je to k nepochopení. Až se chce říct: Takovéhle Filmy dokážou točit jen ženy.

Strom života – rozšířená verze (USA, r. Terrence Malick)

Malickův desátý celovečerní film Radegund se odkládá na příští rok, jeho absenci však letos vrchovatě vynahradilo uvedení dlouho očekávané rozšířené verze Stromu života. O té by se toho jistě dala napsat spousta (oproti původnímu kinosestřihu je delší o celých padesát minut!), v prvé řadě je však svědectvím Malickova neúnavně experimentujícího ducha, snahy bez ustání hledat nové formy (sebe)vyjádření. A samozřejmě (samozřejmě!) také tvůrcovy nehynoucí lásky k životu. Osobně si neumím představit, že bychom dnes – v době šestého velkého vymírání – něco potřebovali více.

Hora (Austrálie, r. Jennifer Peedom)

Žánr meditativních reggiovských dokuesejí stále žije! Komu hory opíjejí srdce, ten bude dojat k ledovcově čirým slzám. Nádherný doprovodný komentář z pera Roberta Macfarlanea, legendy britského nature writing a jednoho z nejlepších žijících britských spisovatelů, povyšuje film do kategorie nezapomenutelných. Strach je krysa!

Hostiles (USA, r. Scott Cooper)

Westerny odnepaměti patřily k jednomu z mých nejoblíbenějších žánrů. Dovolují nám totiž snít pod otevřenou oblohou. A také se jedná zřejmě o jediný žánr, v němž se o vztahu k půdě (zemi) komplexně pojednávalo již v dobách, kdy se environmentální hnutí teprve s hrůzou probouzelo do tichého jara. Tenhle jistě patří mezi ty nejlepší. Nic v něm totiž není černobílé. A nikam nepospíchá.

Psí ostrov (USA/Německo, r. Wes Anderson)

K čemu by byl jakýkoli filmový žebříček bez zastoupení alespoň jednoho filmu animovaného?

Leaning into the Wind: Andy Goldsworthy (Velká Británie, Německo, r. Thomas Riedelsheimer)

Dokonalý ekvivalent meditace, pokud ve filmu nějaký existuje – a minimálně stejně fascinující a krásné dílo, jako Riedelsheimerova předchozí spolupráce s Andy Goldsworthym, snímek Rivers and Tides (2001). Není žádná příroda a město. Není žádný člověk a krajina. To všechno je celek, jedno existuje v druhém. Nerozlučitelně, nerozdělitelně. Člověk v krajině, krajina v člověku. Příroda ve městě, město v přírodě. Podívej, chodník puká pod silou dmoucích se kořenů…

Krátkometrážní filmy:

Zrození (Nizozemí, r. Jan van IJken)

Časosběrný film zachycující embryonální vývoj larvy čolka horského. Zázrak zrození v šesti minutách. Od autora filmu Umění letu.

animistica (Rakousko/Německo, r. Nikki Schuster)

Tlení, rozklad, hniloba, život ve smrti, smrt v životě, svět protkaný houbovými vlákny věčného návratu. Autorský film par excellence!

Le Champ de maïs (Francie/Indie, r. Sandhya Suri)

Duch Hardyho nesmrtelných venkovských románů v barvitých kulisách Indického subkontinentu. Film-láska o nezcizitelném právu každé ženy – a zvláště té indické! – držet otěže touhy pevně ve vlastních rukou. Scéna s nočním milováním uprostřed kukuřičného pole jako by vypadla z filmů Franca Piavoliho. Čirá magie.

Trees Down Here (Velká Británie, r. Ben Rivers)

Kde je hranice mezi lidským a nelidským? Mezi jilmem, školní budovou, upřeným pohledem výra velkého? Existuje vůbec nějaká? Jak pojmenovat ten otevřeně sdílený prostor, kde se dům vysvléká z hadí kůže a stromy vrůstají do tváří za okny?

All These Creatures (Austrálie, r. Charles Williams)

Možná máte dojem, že přesně víte, kde končí vaše já a začíná já druhé, ale z pohledu moderní biologie je definice jednotlivce přinejmenším problematická. Každý živý organismus je totiž symbiotickým konglomerátem nesčetného množství více-či-méně autonomních bytostí, ba i každá jednotlivá buňka vašeho těla má ve vínku jistou míru sebeuvědomělosti. Jak s prorockou přesností říkal už Walt Whitman: „Obsahuji davy“. A tenhle výjimečný krátký film je toho ukázkou.

Televizní série:

Neobyčejná planeta (TV série, různí autoři)

Průlomová televizní série, která vizuálně neotřelou formou vykresluje planetární a skutečně ekologický (to jest souvztažný) pohled na svět – svět z oběžné dráhy, očima těch, kdo jej spatřili v jeho udivující celistvosti. Na působivých trikových sekvencích se podíleli stejní lidé, jako například na Malickově Stromu života. A jako jeden z producentů je pod projektem podepsaný Darren Aronofsky. BBC, uč se!

Největší rest:

The Elephant Queen (Velká Británie/Keňa, r. Mark Deeble + Victoria Stone)

Celovečerní prvotina světoznámého přírodopisného tandemu Mark Deeble a Victoria Stone. V hlavní roli: majestátní Sloni afričtí. Zatím uvedeno jen na několika zahraničních festivalech. Ovšem trailer je tak krásný!

Šánti, šánti, šánti

***

Martin Horyna

Nejpozoruhodnější zahraniční filmy:

Roma (Alfonso Cuarón)

Zloději (Hirokazu Kore-eda)

Sedící slon (Hu Bo)

Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři (Radu Jude)

Lagi Senang Jaga Sekandang Lembu (Amanda Nell Eu, krátký film)

Nejlepší český film:

Všechno bude (Olmo Omezru)

Nejpalčivější osobní divácké resty: 

Vzplanutí (r. Lee Chang-dong)

Studená válka (Paweł Pawlikowski)

Favoritka (Yorgos Lanthimos)

Nejpřeceňovanější dílo:

Bohemian Rhapsody (Brian Singer)

***

Štěpánka Ištvánková

Bráníc se principu žebříčků vybírám 10 filmů či seriálů, které mě v tomto roce intenzivně zasáhly. Seřazeno podle abecedy. Odlišnost každého nic jiného ani neumožňuje.

Akta Pentagon: Skrytá válka (The Post, Steven Spielberg)

Subtilně dokonalé herectví Meryl Streep. Dospělost Stevena Spielberga.

The End of the F***ing World (Jonathan Entwistle)

Brilantně vystavěný seriálový příběh, který posunuje hranice černého humoru.

Fotbal nekonečno (Fotbal infinit, Corneliu Porumboiu)

Diletantské mistrovství. Hořce úsměvný portrét malého člověka a rumunské mentality.

Iluze (Kateřina Turečková)

Silný angažovaný hlas videohry maďarské reality.

Mrtvý národ (Țara moartă, Radu Jude)

Orbis pictus rumunské historie holocaustu. Snímek do jisté míry odmítající základní principy filmu přináší sled archivních fotografií doplněný o podmanivý hlas vypravěče.

Nit z přízraků (Phantom Thread, Paul Thomas Anderson)

Patologická láska ve večerních šatech.

The Sound (Antony Petrou)

Filmové dílo vypořádávající se na krátkometrážní ploše s tíhou duševní nemoci a posedlostí po správných odpovědích. Poeticky, melancholicky.

Ready Player One (Steven Spielberg)

Král CGI promlouvá z budoucnosti, s poctou kultům minulým. 

Roma (Alfonso Cuarón)

Pan film. Vše už bylo řečeno.

Timebox (Nora Agapi)

Krásný portrét otce, národního umělce a tvrdohlavce pečlivě uzavřený do krabic.

***

Jan Jaroš

Beru do úvahy pouze snímky, které jsem spatřil v kině. Musím tudíž poznamenat, že  tematicky závažných filmů jsem viděl příliš málo a příliš náhodně, takže není vyloučeno, že díla skutečně mimořádná – vypravěčsky i svou výpovědí – mě minula. Ačkoli abecedně seřazená desítka titulů mě z různých důvodů zaujala, pochybuji, že bych si je v příštích letech udržoval v paměti či se k nim jakkoli vracel. Neřkuli, že by byly natolik výjimečné, aby někoho zajímaly i po půlstoletí.

Do boje, Dogman, Chvilky, Lady Bird, Měsíc Jupitera,  Roma, Řezník, kurva a jednooký muž, Studená válka, Utøya, Zjevení. 

***

Miloš Kameník

Nejlepší zahraniční filmy v české distribuci v r. 2018:

 1. Bratři Lumièrové (T. Frémaux)

2. Kniha obrazu ( J.-L. Godard)

3. BlacKkKlansman (S. Lee)

4. Měsíc Jupitera (K. Mundruczó)

5. První člověk (D. Chazelle)

6. Nit z přízraků (P. T. Anderson)

7. Nemilovaní (A. Zvjagincev)

8. Utøya, 22. července (E. Poppe)

9. Pomsta (C. Fargeat)

10. Roma (A. Cuarón)

České hrané filmy: 

Hovory s TGM (J. Červenka)

Jan Palach (R. Sedláček)

Na krátko (J. Šmíd)

Chvilky (B. Parkanová)

České dokumentární filmy mimo kinodistribuci:

Budovatelé říše (A. Abramjan)

Uzamčený svět (K. Žalud)

Central Bus Station (T. Elšík)

Dobrá smrt  (T. Krupa)

České dokumentární filmy v distribuci (2018): 

Švéd v žigulíku (P. Horký)

Nic jako dřív (L. Kokeš, K. Tasovská)

V Mosulu (J. Andert)

Mimořádná zpráva (T. Bojar) 

Až přijde válka (J. Gebert)

Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka (D. Jařab)

Planeta Česko (M. Polák)

***

Milan Klepikov

Událostí roku 2018 je podivné poselství přicházející z úplně jiné doby, z přelomu let 1975 a 1976. Tehdy se v kinech hrál Antonioniho film Povolání: reportér, premiéru měl Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem, své do té doby nejlepší filmy točili Wim Wenders, Chantal Akermanová, Martin Scorsese i Robert Altman. (Godard nikoli.) Vinou brežněvovské administrativy si film desetiletí, Tarkovského Zrcadlo, bude na své mezinárodní uznání muset počkat plných pět let, nakonec se ale dočká. Orson Welles takové štěstí za svého života bohužel neměl. Podstatnou část své Druhé strany větru vytvořil již v roce 1970, chaotické natáčení se pak táhlo po celou první polovinu 70. let, v lednu 1976 nicméně pokročil se střihem natolik, že dokončení filmu se zdálo být na dosah ruky, Vítr by se tak dostal do kin spolu s díly autorů jmenovaných výše. Hvězdy ale rozhodly jinak, film na plátně poprvé spatřili teprve diváci benátského festivalu roku 2018. Naše trpělivost, podobná té, s níž Susan skládala své obří mozaiky v potemnělých sálech zámku Xanadu, byla konečně odměněna, chybějící kamínek byl doplněn. Zaměstnávát nás bude ještě dlouho.

V Cannes letos konečně vymysleli cenu pro umělecky nejvýznamnější film festivalu: Zvláštní Zlatou palmu! Pokud jde o „normální“ Zlatou palmu, ta by zůstala vyhrazena snímkům, které vývoj umění nikterak neposouvají, ale tradiční rámce naplňují bezchybně. Tak tomu aspoň bylo v roce 2018. Ne, nemyslím si doopravdy, že Cannes tuto distinkci zachová i v příštích ročnících, ale dáválo by to smysl.  

mé filmy roku 2018:

1. Orson Welles: Druhá strana větru (The Other Side of the Wind)

2. Jean-Luc Godard: Kniha obrazu (nikoli „obrazů“!) (Le Livre d´image)

3. Bruno Dumont: Coincoin a nelidé (Coincoin et les Z´inhumains)

4. Lucrecia Martelová: Zama (Zama)

5. Siegfried A. Fruhauf: Přízračná jízda (Phantom Ride Phantom)

6. Lee Unkrich: Coco (Coco)

7. Lee Chang-dong: Vzplanutí (버닝; Burning)

Český počin roku je Taran Františka Týmala.

***

Marek Koutesh

Nit z přízraků (r. Paul Thomas Anderson)

Reimaginace hollywoodského melodramatu opět brilantního Paula Thomase Andersona tematizuje nepředvídatelnou krásu a zvrácenost partnerského vztahu. Realizováno pod vědomým stínem Hitchcockova Vertiga a s potřebným ironickým úšklebkem.

Roma (r. Alfonso Cuarón)

Cuarónovo filmové vzpomínání organizuje nejmenší i největší prvky vyprávění do vzájemných rýmů. Součástí nostalgií nikterak nezabarvené harmonie jsou ovšem i hrubé a nepříjemné rysy. Z hlediska inscenování prostoru před kamerou počin nesrovnatelný s žádným filmovým dílem posledních let.

Lady Bird (r. Greta Gerwig)

U nás hrubě opomíjená autobiografie mumblecoreové princezny Grety Gerwig pojímá dospívání jako permanentní výkyvy pozornosti a změny společenských rolí. Není pochyb, že Ferris Bueller v 21. století nosí sukni.

Zoufalství a naděje (r. Paul Schrader)

Teorie transcendentního stylu Paula Schradera zůstává přinejmenším zpochybnitelná. Její filmová aplikace je ovšem ohromně podnětná jak z hlediska vztahování se k mnoha klasikům, tak jako nenabubřelé přemítání nad naší existencí.

Vzplanutí (r. Lee Chang-dong)

Jen malý zlomek režisérů dokáže vyprávět o milostném trojúhelníku a jednom mystériu na ploše dvou a půl hodin tak soustředěně a přesně jako Lee Chang-dong. Přestože je dopad Vzplanutí precizně vypočítaný, odpovědi na nejpalčivější otázky zůstávají v neproniknutelné mlze.

The Other Side of the Wind (r. Orson Welles)

Posmrtný příspěvek Orsona Wellese do diskuze přelomu 60. a 70. let o hranicích dokumentu a fikce se skví po boku obdobně zaměřených filmů jako David Holzman’s Diary (1967), Symbiopsychotaxiplasm: Take One (1968) či Me and My Brother (1969). The Other Side of the Wind je unikátní také tím, že jej lze ve Wellesově filmografii zároveň vnímat jako velký návrat i elegii.

První člověk (r. Damien Chazelle)

Aneb cesta k hrdinově odlidšťující transcendenci utvářená mimořádně zručným zacházením s filmařskými prostředky. Jestli se u Gravitace skloňoval Michael Snow, některé těkavé obrazy Prvního člověka snesou přirovnání k Marii Menken nebo Stanovi Brakhageovi.

Střídavá péče (r. Xavier Legrand)

Pro režiséra Xaviera Legranda je Střídavá péče celovečerní debut, z hlediska postižení tíživé situace a psychologických stavů jednotlivých figur je ale už teď mistr.

Tři billboardy kousek za Ebbingem (r. Martin McDonagh)

Se svým nejnovějším počinem dal Martin McDonagh za zrod nesmírně komplikovanému filmovému tvaru, který by se dal označit za společensky senzitivní černou dramedii. Na zformování mikrokosmu mu stačí jen několik málo črtů, přičemž žádná postava ve vyprávění neslouží jako argument nebo gag.

Zloději (r. Kore’eda Hirokazu)

Stále exponovanější Kore’eda Hirokazu se ve Zlodějích elegantně vyhýbá možným nástrahám svého vyhlášeného stylu. Humanistické ideály zasazuje do normativních hodnot současného Japonska a vrcholí překvapivě tvrdým nárazem.

***

Jan Křipač

Druhá strana větru (Orson Welles)

Enlaces (Louise Botkay)

Hiatus (Vivian Ostrovsky)

Kniha obrazu (Jean-Luc Godard)

La Libertad (Laura Huertas Millán)

Stébla (Hong Sang-soo)

Ticino (Friedl vom Gröller)

U mě doma (Ulrich Köhler)

Vzplanutí (Lee Chang-dong)

Zama (Lucrecia Martel)

+ Akta Pentagon (Steven Spielberg), D’un château l’autre (Emmanuel Marre), Fagyott május (Péter Lichter), Léto (Kirill Serebrennikov), INSIDE – The Colour Version (Dietmar Brehm), Soumrak (László Nemes), Tak žijeme – poselství rodiny (Gustav Deutsch), Wishing Well (Sylvia Schedelbauer), Zlatá střední cesta (Alex Ross Perry), Zoufalství a naděje (Paul Schrader)

***

Michal Kříž

Tentokrát si dovolím jasné pořadí, přidávám i další snímky, které mě více či méně oslovily. Naopak některé filmy, na které se těším, jsem doposud neviděl (např. Romu [r. Alfonso Cuarón, 2018] nebo Favoritku [The Favourite, r. Yorgos Lanthimos, 2018]); je pravděpodobné, že by žebříček výrazně pozměnily.

1. Soumrak (Napszállta, r. László Nemes, 2018)

2. Vzplanutí (Beoning, r. Lee Chang-dong, 2018)

3. Sedící slon (Da xiang xi di er zuo, r. Hu Bo, 2018)

4. Zama (r. Lucrecia Martel, 2017)

5. Nikdys nebyl (You Were Never Really Here, r. Lynne Ramsay, 2017)

6. Nit z přízraků (Phantom Thread, r. Paul Thomas Anderson, 2017)

7. Stébla (Pullipdeul, r. Hong Sang-soo, 2018)

8. Beze stop (Leave No Trace, r. Debra Granik, 2018)

9. Dovlatov (r. Alexej German ml., 2018)

10. Hluboké řeky (Glubokie reki, r. Vladimir Bitokov, 2018)

+ Dej mi své jméno (Call Me by Your Name, r. Luca Guadagnino, 2017), The Florida Project (r. Sean Baker, 2017), Zloději (Manbiki kazoku, r. Hirokazu Kore’eda, 2018), Poslední večery na zemi (Di qiu zui hou de ye wan, r. Gan Bi, 2018).

České filmy:

Hmyz (r. Jan Švankmajer, 2018)

Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka (r. David Jařab, 2018)

Uzamčený svět (r. Karel Žalud, 2018)

Největší zklamání:

Climax (r. Gaspar Noé, 2018)

***

Zdena Mejzlíková

Uvádím dle zadání snímky, které mě „zaujaly“; toto skromnější a realistické kritérium, na rozdíl od „nejlepší filmy“, neimplikuje, že je považuji bezvýhradně za umělecké skvosty, ale pouze za to nejpozoruhodnější z letošní produkce.

První tři (bez pořadí) dokazují, že mí oblíbení režiséři zůstávají sví, resp. stále více se stávají sami sebou. Neméně než dřív mě očarovala nezaměnitelná Kolského poezie, oslovila mě Pawlikowského chladná studie vášnivých citů a neubráním se ani určitému obdivu vůči von Trierovu balancování na hraně mezi genialitou a šílenstvím.

Jan Jakub Kolski: Milost

Paweł Pawlikowski: Studená válka

Lars von Trier: Jack staví dům

Dalším režisérem, resp. režisérkou, která potvrzuje své kvality, je

Małgorzata Szumowská: Tvář

Skoro to vypadá, že mám polský rok.

Nový objev pro mě představuje

Gustav Möller: Tísňové volání

Pro doplnění na požadovaných deset titulů (pokud lze zařadit i snímky, které měly českou premiéru letos, ale vznikly loni, případně se objevily jen na festivalech) dodávám:

Lynne Ramsayová: Nikdys nebyl

Luca Guadagnino: Dej mi své jméno

Henrik Ruben Genz: Tak pravil Bůh

Greta Gerwigová: Lady Bird

Philippe Garrel: Milenec na jeden den

K drobnostem, které mě letos potěšily, nezávisle na konkrétních filmech (řadících se v těchto případech spíš k průměru nebo dokonce k opačnému pólu kvalitativního spektra než výše jmenované), patří fakt, že mí nejmilejší francouzští herci s přibývajícím věkem a hmotností neztrácejí svůj půvab: Mathieu Amalric a Jean-Hugues Anglade (Utop se, nebo plav) a Daniel Auteuil (Zaujetí). A nejvíce mě rozesmál další miláček, Colin Firth s jeho koženě distingovaným pohledem, nacpaný v blyštivém sedmdesátkovém ohozu (Mamma Mia 2).

***

Matěj Nytra

1. Kniha obrazu (Jean-Luc Godard, 2018) – Nesleduji moc filmů mimo kino, a proto mě podoba, energie a kontext uvedení, které mě zastihnou, podstatně zajímají. Godarda, revolucionáře z ’68, „50 let poté a stále zde“, bez žluté vesty, zato ve značném, rozpolceném chaosu současné občanské revolty, jsem slyšel a viděl nadvakrát – v Jihlavě jsem správný kontext necítil a vydal jsem se po 16 minutách na vlak, v Brně v kině Scala při FFF to pak stálo za to, za spolupřítomnosti prapodivně neklidného, aktivizovaného ne-diváka neznámé identity, který nejvýstižněji sveřepou, google-multitaskingovou audiovizuální ego-esej o Evropě dohrával až terorizujícími reakcemi. Le meilleur.

2. Out 1 (Jacques Rivette, 1971) – Bohužel jsem neviděl první část, ale za uvedení v Ponrepu (Febiofest) a doprovodné textové poklady jsem ohromně vděčný. Převelice inspirativní kompozice, nesmírně bohaté, nadgeneračně aktuální, nesmrtelně živé dílo.

3. Zama (Lucrecia Martel, 2017)

4. Donbas (Sergej Loznica, 2018)

5. Šťastný Lazzaro (Alice Rohrwacher, 2018)

6. Utøya, 22. července (Erik Poppe, 2018)

7. Divoši (Bertrand Mandico, 2017)

8. Climax (Gaspar Noé, 2018)

9. Nit z přízraků (Paul Thomas Anderson, 2017)

10.  Chvilky (Beata Parkanová, 2018) – ze všech českých novinek mě nepřesvědčil, ale zajímal a zaujal především tento nekonvenční debut (viděno na LFŠ).

***

Janis Prášil

Dvě tváře pekla:

Climax (Climax, Gaspar Noé, Francie, 2018). Taneční horor ukazuje estetizované peklo jako souboj vnitřních démonů.

Jack staví dům (The House That Jack Built, Lars von Trier, Dánsko/Francie/Německo/Švédsko, 2018). Příběh sériového vraha kontemplujícího nad vznešeností zla. Peklo jako dominanta vizuální kultury a zhroucený metanarativ dějin společnosti.

Historie jako umění mizanscény:

Studená válka (Zimna wojna, Paweł Pawlikowski, Polsko/Francie/Velká Británie, 2018). Fotogenická hudební romance v ovzduší dusivé totality.

Soumrak (Napszállta, László Nemes, Maďarsko/Francie, 2018). Plíživá přítomnost zla v kulisách Rakousko-Uherska na prahu první světové války.

Roma (Roma, Alfonso Cuarón, Mexiko/USA, 2018). Intimní rodinný portrét na pozadí mexické společnosti 70. let rozpolcené mezi pozůstatky feudalismu, levicí a terorismem.

Sergej Loznica a kolektivní paměť:

Donbas (Donbass, Sergej Loznica, Německo/Ukrajina/Francie, Nizozemsko/Rumunsko, 2018). Mrazivě groteskní kaleidoskopický obraz společenské reality během války na východní Ukrajině.

Den vítězství (Den‘ Pobedy, Sergej Loznica, Německo/Litva, 2018). Kafkovsky děsivá oslava pádu nacizmu a příchodu nové totality.

Tělo a bolest:

Dívka (Girl, Lukas Dhont, Belgie, 2018). Nepatetický pohled do intimního světa transsexuální baletky, traumatizované vnitřním rozkolem mezi tělem a duší.

Ostré předměty (Sharp Objects, Jean-Marc Vallée, USA, 2018). Hypnoticky působivá studie citové deprivace, bolesti a úniku.

Vertikální krajina:

Victoria (Victoria, Lukas Marxt, Rakousko, 2018). Krajina proměněná v estetizovaný objekt, abstraktní strukturu prodchnutou spirituální hloubkou.

Český dokument:

Poslední autoportrét (Posledný autoportrét, Marek Kuboš, Slovensko, 2018) Sebereflexivní a niterná zpověď o tvůrčí krizi, mantinelech a etice současného dokumentu.

***

Iva Přivřelová

Ztratili jsme Stalina (Armando Iannucci)

Psí ostrov (Wes Anderson)

BlacKkKlansman (Spike Lee)

Studená válka (Paweł Pawlikowski)

Dívka (Lukas Dhont)

Já, Tonya (Craig Gillespie)

The Ballad of Buster Scruggs (Joel Coen, Ethan Coen)

Borg/McEnroe (Janus Metz)

Zloději (Hirokazu Kore’eda)

První člověk (Damien Chazelle)

***

Tomáš Seidl

1. Studená válka (r. Paweł Pawlikowski)

Příběh milenců, kteří kvůli železné oponě, a hlavně kvůli svému nekompatibilnímu vnitřnímu ustrojení nemohli být ani spolu, ani bez sebe, vstřebává ozvěny Truffautova dramatu Žena od vedle.

2. Profil (r. Timur Bekmambetov)

Experimentální thriller o náborových praktikách Islámského státu, jimž podlehne mladá novinářka, je rafinovaně přiblížen jen prostřednictvím počítačové obrazovky s internetovým rozhraním.

3. Nemilovaní (r. Andrej Zvjagincev)

Až „bergmanovsky“ mrazivá analýza rozpadu jednoho manželství dokládá slova spisovatele Augusta Strindberga, podle něhož neexistuje nic horšího než muž a žena, kteří se nenávidí.

4. Foxtrot (r. Samuel Maoz)

Drama o rodičovském žalu se nedotýká jen izraelsko-palestinského konfliktu, ale zamýšlí se také nad traumaty, které se v izraelské společnosti dědí od dob holocaustu z generace na generaci.

5. Teheránská tabu (r. Ali Soozandeh)

Syrový pohled na osudy tří mladých islámských žen a jednoho muže žijících v současném Íránu na okraji společnosti je sugestivně zprostředkován animační metodou rotoskopie.

6. Útěk (r. Agnieszka Smoczyńská)

Komorní drama není jen filmem o ztrátě paměti, ale především o ztrátě citů a také o nutkavé potřebě vymanit se z tradiční sociální role, do které jsou ženy manipulovány společenským tlakem.

7. Bratři Lumièrové (r. Thierry Frémaux)

Zábavné leporelo sestavené z více než stovky kratičkých snímků dokládá, že bratři Lumièrové nebyli jen filmoví průkopníci, kteří vynalezli kinematograf, ale také první skuteční filmoví tvůrci.

8. Kolo zázraků (r. Woody Allen)

Příběh o zmarněné lásce starší ženy k mladšímu muži odkazuje na technicolorová melodramata, která natáčel režisér Douglas Sirk, a na empatické divadelní hry Tennessee Williamse.

9. Muž, který zabil dona Quijota (r. Terry Gilliam)

Režisérův donkichotský boj s větrnými mlýny není sice zcela vítězný, nicméně z jeho nejosobnějšího snímku vyzařuje dnes už málokdy vídaná tvůrčí radost a vášnivá láska k filmu.

10. Tři billboardy kousek za Ebbingem (r. Martin McDonagh)

Explicitně vyhrocené kriminální drama o pomstě matky, které znásilnili a zavraždili dceru, dokládá, proč bývá jeho autor přiřazován mezi představitele kontroverzní „coolness“ dramatiky.

***

Pavel Sladký

Tranzit (r. Christin Petzold)

Odvážný film s pro mě dosud neviděným konceptem časoprostoru. Melodrama, kladoucí skrze emigrační situaci otázky identit(y).

Florida Project (Sean Baker, 2017)         

Jak jsem už napsal v recenzi pro FaD, Florida Project je sociální výpověď o životě v motelech nedaleko floridského Disneylandu a magický realismus zároveň. Snímek o překračování hranic – například hranic reality a fantazie, hranice mezi dětstvím a dospělostí a sociálních hranic.

Zloději (r. Hirokazu Koreeda, 2018)

Nejdojemnější film letoška. Všechny další úvahy (o Koreedově završení řady stálých motivů) přišly až po opadnutí emocí.

Nit z přízraků (r. Paul Thomas Anderson, 2017)

Nový vrchol díla P. T. Andersona. Nejen obrazově nádherný film o vztazích mezi mužem a ženou, sourozenci, tvůrci a jejich okolím, snímek složený z jemných detailů obřího významu.

Mandy (r. Panos Kosmatos, 2018)

Otrlá trash-metalová jízda plná silných atmosfér i (sebe)ironie, okultních motivů a chameleonského hereckého výkonu Nicolase Cage v roli dřevorubce na cestě za pomstou.

Arcadia (r. Paul Wright, 2017)

Found-footage průzkum obrazového archivu britského venkova je žánrově nejbližší hororové podívané, která nás nejen zlověstným způsobem upozorňuje na devastaci krajiny a planety člověkem, ale a zavádí nás přímo do nitra zla v člověku.

Holky sobě (Support the Girls, Andrew Bujalski, 2018)

Neokázalý film na některá z nejdůležitějších témat současnosti. Pracovní trh, jeho nespravedlnost, kolegialita a přátelství a samozřejmě postavení žen v (západní) společnosti.

Léto (Kiril Serebrenikov)

Energická hudební love story, která je víc o svobodném postoji proti nesvobodě než o hudbě.

Vzplanutí (r. Lee Chang-dong)

Politický, záhadný a nepředvídatelný film, který jsem plně docenil až napodruhé.

Roma (Alfonso Cuarón)

Na konci roku do desítky proniká ohromující práce s prostorem, úplná architektura filmového obrazu, a uvnitř něho přináší silně emocionální, teskné příběhy z Mexika roku 1971. Nejvíc ze všeho je to film o samotě.

A navrch jeden český film – ve snímku Až přijde válka Jan Gebert dokazuje, že česká kinematografie dokáže promluvit k celoevropskému publiku na navýsost aktuální společenské-politické téma. O solidní úrovni řady českých premiér letošního roku svědčí i to, že by ho mohly doprovázet některé další dokumentární i hrané tituly.

***

Zdena Škapová

Filmů, které pro mě v tomto roce byly výjimečným diváckým zážitkem, není ani celá desítka, a i k tomu, co jsem vybrala, zaujímám vesměs kritický odstup vedoucí k výhradám různého rozsahu, snad kromě filmů Planá hrušeň, Vzplanutí a Nit z přízraků. Kdybych měla vysvětlit, jaké kritérium jsem zvolila pro svůj výčet, pak bych řekla, že poté, co jsem za svůj život zhlédla obrovské množství filmů, řídím se při svém čistě osobním hodnocení tím, nakolik se dané dílo stalo zdrojem mého vnitřního obohacení a něčím se natrvalo otisklo do mé emocionální paměti. Protentokrát to jsou tituly:
Planá hrušeň (Nuri Bilge Ceylan)
Burning (Lee Chang-dong)
Nit z přízraků (Paul Thomas Anderson)
Zama (Lucrecia Martelová)
Studená válka (Paweł Pawlikowski)
Šťastný Lazzaro (Alice Rohrwacherová)

***

Martin Šrajer

Akta Pentagon: Skrytá válka (Steven Spielberg)

Léto (Kirill Serebrennikov)

Nit z přízraků (Paul Thomas Anderson)

Roma (Alfonso Cuarón)

Soumrak (László Nemes)

Šťastný Lazzaro (Alice Rohrwacher)

Transit (Christian Petzold)

Vzplanutí (Lee Chang-dong)

Zama (Lucrecia Martel)

Zoufalství a naděje (Paul Schrader)