1. Křižáček (Václav Kadrnka)

2. Dunkerk (Christopher Nolan)

     Western (Valeska Grisebachová)

     Ztracené město Z (James Gray)

5. Vnitřní slunce (Claire Denisová)

6. Divý kraj (Amat Escalante)

     Heidegger in Auschwitz (Martin Ježek)

     Přízrak (David Lowery)

     Twin Peaks – The Return (David Lynch)

     Zabití posvátného jelena (Yorgos Lanthimos)

 

Luděk Čertík

Song to Song (r. Terrence Malick)

Ničím nespoutaná, okřídlená, krystalicky průzračná filmová báseň o hledání pevného, neochvějného a stálého v dnešním tekutém a vrtkavém světě bez pevných závazků, svědomí a zásad. To pevné a neochvějné přitom Malick – tak jako ve všech svých předešlých filmech – nachází v tom zdánlivě nejprostším a nejvíce přezíraném: ve světle lásky, v živoucím nyní přítomného okamžiku a v nenáročném životu v kontaktu se zemí, půdou, zvířaty a vším zeleným, pnoucím se a rostoucím; nebo jak by řekl sám Malick – v kontaktu se skutečnýmzázračným.

Blade Runner 2049 (r. Denis Villeneuve)

Vtahující, zamžená, pozvolna plynoucí poéma o touze cítit „něco skutečného“, touze být (člověkem, živoucí bytostí) v pustém a umírajícím světě neschopném rozlišovat mezi tím, co ještě je „skutečné“ a co je pouhou náhražkou, ve světě zbaveném vší živosti, radosti a naděje, jež v duchu soudobé poetické biologie ukazuje, že to, co v prvé řadě odlišuje živé bytosti od strojů, je schopnost cítit – cítit kapky zebavého deště či tajících sněhových vloček na holé kůži, dotek a teplo druhého, strach ze smrti a smutek nad ztrátou milované osoby, úžas nad zázrakem zrození (nad životem samotným, člověkem, včelou i drobným kvítkem), závist, soucit, žár lásky…

Star Wars: Poslední z Jediů (r. Rian Johnson)

Stejně jako epizody předešlé lze i nový díl milované kosmické ságy jistě (a v jistém směru zcela po právu) odsoudit jen jako další z řady opulentních a dokonale vycizelovaných produktů hollywoodské filmové mašinérie, jehož jediným záměrem a smyslem je vykřesat co možno nejvíce z diváckých portmonek a udržovat tak v chodu drtivé soukolí nezřízené žravosti a plýtvavosti. Osobně jej ale vnímám (nebo jsem jej tak alespoň v rozjímavém adventním čase napoprvé prožil; a to bez sebemenší špetky ironie) jako mimořádně krásný duchovní film o vznešenosti a výši lidské oběti, odpovědnosti za minulá selhání i nynější postoje a skutky, obrozující jiskře naděje a víry a konečně o zázračné moci malých a nesobeckých skutků lásky, porozumění a dobroty (film v zásadě říká, že i ta nejdrobnější soucitná gesta, nejednou vykonaná jen tak mimochodem na cestě za podstatně důležitějšími a naléhavějšími cíli – jako ono zdánlivě nepodstatné osvobození týraných fathierů z dostihových stájí na planetě Canto Bight –, mohou roznítit plamen, jehož světlem vposledku zaplane celá galaxie).

A další filmy, které mi daly – i kdyby na pár chvil – pocítit něco krásného a nevšedního:

Ztracené město Z (r. James Gray)

Putování tučňáků: Volání oceánu (r. Luc Jacquet)

Válka o planetu opic (r. Matt Reeves)

Přízrak (r. David Lowery)

Baby Driver (r. Edgar Wright)

Chasing Coral (r. Jeff Orlowski)

Okja (r. Bong Joon-ho)

Zcela zvláštní doušku pak věnuji přírodopisné sérii Blue Planet II (r. různí autoři).

 

Vít Gvoždiak

Pro rok 2017 vybírám dva filmy a jeden seriál. Zabití posvátného jelena (r. Yorgos Lanthimos) je velmi umělý film, v němž Lanthimos nahrazuje humor Humra absurdní teatrálností vlastní interpretace antického mýtu. Dunkerk (r. Christopher Nolan) nefascinuje originalitou příběhu, ale Nolanovou schopností vtěsnat do 106 minut všechno. Spolu s Jelenem navíc ukazuje slibný herecký talent Barryho Keoghana. Přestože seriálová produkce také v roce 2017 přinesla řadu pozoruhodných kusů (bezpochyby sem patří třetí série Mr. Robota) a potvrdila trend quality television posledních let, jeden počin je zcela mimořádný, Lynchovo Twin Peaks: The Return.

 

Martin Horyna

Nejpozoruhodnější zahraniční celovečerní a krátké filmy:

Tři billboardy kousek za Ebbingem (r. Martin McDonagh)

Call Me by Your Name (r. Luca Guadagnino)

Přízrak (r. David Lowery)

Městečko (r. Diogo Costa Amarante)

 

Nejlepší české filmové a televizní počiny:

Křižáček (Václav Kadrnka)

Svět podle Daliborka (Vít Klusák)

Nic jako dřív (Klára Tasovská, Lukáš Kokeš)

Bo Hai (Dužan Duong)

 

Nejpalčivější osobní divácké resty:

Western (r. Valeska Grisebachová)

Městečko Twin Peaks – Návrat (r. David Lynch)

Mindhunter (r. David Fincher, Asif Kapadia, Andrew Douglas, Tobias Lindholm)

 

Nejvýraznější fiasko:

matka! (r. Darren Aronofsky)

 

Miloš Kameník

Většina distribučních snímků, které jsem viděl, se pohybovala okolo lepšího průměru, výjimečných děl jsem potkal velice málo, proto jsem rozhodl vyzdvihnout jen jeden zahraniční a tuzemský počin.

Nejlepší zahraniční film v české distribuci: Paterson (r. Jim Jarmusch)

Nejlepší český film v distribuci: Křižáček (r. Václav Kadrnka)

Z těch několika málo festivalů a přehlídek, které jsem navštívil, vybírám také po jednom titulu:

Febiofest: Poezie bez konce (r. Alejandro Jodorowsky)

MFDF Jihlava: Hotel Konečná stanice (r. Marcel Ophüls)

Přes veškeré (a obvykle oprávněné) stesky nad stavem české kinematografie chci poukázat na skutečnost, že i u nás lze občas natočit (tzn. zafinancovat nejen z vlastních úspor) výlučné autorské počiny, jakými jsou Křižáček Václava Kadrnky nebo téměř hodinový experimentální film Martina Ježka Heidegger in Auschwitz.

Rovněž je potřeba říct, že i Česká televize, navzdory útokům z různých stran, občas vytvoří důležitá dramatická (seriál Bohéma) i dokumentární díla (cyklus Český žurnál).

 

Milan Klepikov

2017: rok bohatý na zklamání ze slušných, ale nehorázně přechválených novinek Pablo Larraína nebo Rubena Östlunda, rozpaků (přinejlepším) z nových filmů Scorseseho a Wenderse. Pokud jde o předposlední film Kijošiho Kurosawy, nazvaný u nás Daguerrotypie – těžko říct, kdy mne bezduchý duchazpyt těžkopádně roztažený do smrtících 131 minut, naplnil v minulosti podobně silnou nevraživostí vůči tvůrci. Noého Love, možná.

Ke komu ale směřovat bezmezný, jistě principiální, zároveň ale i fyzický odpor generovaný novým českým snímkem Jako z filmu? Bezpochyby ne k Tomášovi Svobodovi, který je zde uveden jako režisér. Při zadání slov „maximální mediální sebereflexivita“ vám kdekoli na světě libovolný automat z kterékoli kompetentní katedry živený veškerou známou teoretickou potravou vyplivne víceméně totéž, odchylky budou minimální a spíš technického rázu. Studenti a sympaticky bystré studentky, když se jich zeptáte, jsou namnoze spokojeni, jak by ne. A my ostatní? Bereme to jako očkování, jenom je pokaždé těžší ho přetrpět.

Vyložené chef d´œuvry (Jauja, Toni Erdmann, Sbohem jazyku), jaké vévodily minulým ročníkům, se letos zřejmě nevyskytly (pár podezřelých mi ovšem zatím uniká), víc než uspokojivá byla ale následující pětice, z níž první čtyři filmy nevybledly ani při (mimochodem: nezbytném) kontrolním druhém vidění; věřím, že to bude platit i pro Cestu snů.

  1. Fuddy Duddy (r. Siegfried Fruhauf)
  2. Western (r. Valeska Grisebachová)
  3. Zákon přežití v džungli (r. Antonin Peretjatko)
  4. Vnitřní slunce (r. Claire Denisová)
  5. Cesta snů (r. Angela Schanelecová)

 

Jan Křipač

Událost roku: Twin Peaks – The Return (r. David Lynch)

Celovečerní filmy: L’amant d’un jour (r. Philippe Garrel), Den poté (r. Hong Sang-soo), Western (r. Valeska Grisebachová), Dobrý časy (r. Benny a Josh Safdie), En attendant les hirondelles (r. Karim Moussaoui), Blade Runner 2049 (r. Denis Villeneuve), Továrna na nic (r. Pedro Pinho), Vnitřní slunce (r. Claire Denisová), Ztracené město Z (r. James Gray), Frost (Šarūnas Bartas)

Krátké filmy: Sakhisona (r. Prantik Basu), Phantom Ride Phantom (r. Siegfried A. Fruhauf), Tower XYZ (r. Ayo Akingbadeová), Vai e Vem (r. Louise Botkayová), Braguino (r. Clément Cogitore), Analiza wzruszeń i rozdrażnień 2 (Wojciech Bąkowski), Há Terra! (r. Ana Vazová), Toutes Directions (r. Billy Roiszová a Dieter Kovacic), Copacul lui Gagarin (r. Mona Vătămanuová a Florin Tudor), He Who Eats Children (Ben Russell)

Česká tvorba: Křižáček (r. Václav Kadrnka), Heidegger in Auschwitz (r. Martin Ježek), Blind Bidding (r. David Přílučík), Plody mraků (r. Kateřina Karhánková), llllllIIIIl (r. Petr Salaba), Hrdinové (r. Alžběta Bačíková), Absence reciprocity zranitelnosti, ztrát i rizik (r. Adéla Komrzý), Nic jako dřív (r. Lukáš Kokeš a Klára Tasovská), Špína (r. Tereza Nvotová), Nepokoje vlastního (r. Lucie Rosenfeldová)

 

Michal Kříž

Nemilovaní (r. Andrej Zvjagincev, 2017)

Pro mě jeden z nejlepší filmů roku, kousavý, smutný, poetický obraz lidské zoufalosti a jejího vlivu na vzájemné vztahy. Pomíjivá prázdnota zobrazená na pozadí věčnosti: kde lze nalézt smysl tradiční rodiny?

Western (r. Valeska Grisebachová, 2017)

Mnohými diskutovaný projekt německé režisérky, který neplní očekávání, o kterých vypráví; komunita představená jako hrozba i záchrana.

Den poté (r. Hong Sang-soo, 2017

Všechny vypadají stejně, ale přesto je každý jiný – filmy Hong Sang-soa jsou vtipné, chytré, účelně natočené a pokaždé překvapivé.

Neústupný (r. Mohammad Rasoulof)

Komorní drama přerůstá ve znepokojivý obraz společenské korupce a náboženského fanatismu; specifické prostředí, ale příběh je univerzální. Opět je základem obraz vztahu muže a ženy.

Dobrý časy (r. Benny Safdie, Josh Safdie, 2017)

Těkavý útěk ze všednosti, překvapivý Robert Pattinson (pro mě) a neskutečně zábavná výzva všem festivalovým intelektuálům. Nezávislý film pro všechny.

Mládí vůdce (r. Brady Corbet, 2015)

Podle slavné novely J. P. Sartra L’Enfance d’un chef, téma bohužel stále aktuální. Uhrančivý debut zobrazující příčiny pozdější civilizační tragédie. Skvělá hudba Scotta Walkera.

Divý kraj (r. Amat Escalante, 2016)

Ještě mám v paměti krutý svět předchozího filmu Heli (2013), ale Escalante změnil výrazným způsobem žánr i téma: erotická vize mimozemské civilizace jako obraz lidské neschopnosti spokojit s tím, co máme. Zároveň jde o zobrazení komplikovanosti lidské sexuality.

Přízrak (r. David Lowery, 2017)

Pro mě velmi příjemné překvapení, formalistická anekdota o tom, že i strašidla se bojí. Zoufalství zůstává v domě, ale není jisté, kdo trpí víc: ten, kdo odešel, nebo ten, který musel zůstat.

Ztracené město Z (r. James Gray, 2016)

Dobrodružný žánr jsem kdysi miloval v literatuře, z mého pohledu jde o filmovou připomínku tradičního vyprávění. Vize ztracené civilizace uchopená jako kritika té stále trvající. A opět skvělý Robert Pattinson.

Česko-slovenská stopa:

Křižáček (r. Václav Kadrna, 2017)

Pátá loď (r. Iveta Grófová, 2017)

 

Martin Kudláč

Rok 2017 opäť potvrdil pretlak produkcie (všetkého) a fakt, že nemožno objektívne vyhodnotiť kvalitu práve kvôli kvantite (bez ohľadu na to, či ide o 3000 alebo 6000 titulov vyprodukovaných ročne). Limitované penzum empiricky zakúšaného audiovizuálneho obsahu sa tak zužuje na distribučnú infraštruktúru a politiku a v neposlednom rade i vkus, chuť a vôľu. Nasledovný výber preto nie je hierarchizáciou na základe zmrazovaných estetických výrazových kvalít, ale výpočet diel, ktorých impakt (bez ohľadu na to akého pôvodu) bol dostatočný na retenciu v tak nespoľahlivom a vrtošivom psychickom procese ako je pamäť.

Tento rok započala v Locarne svoju kariéru Ana Urushadze, dcéra etablovaného gruzínskeho režiséra Zaza Urushadze, so svojím celovečerným debutom Scary Mother s vervou podobnou Ralitze Petrovej, ktorá sa rok predtým predstavila s debutom Bezbožní. Urushadze využíva štylistiku pochmúrneho východoeurópskeho sociálneho realizmu pre príbeh „coming-of-gender“ o vzbure, umení, paranoje (možno i paranoidnej schizofrénii) a odhodlaniu nepodliehať očakávaniam okolia. S obmedzeným inventárom využíva k narácii civilnú formu surrealizmu, čo napomáha urgencii príbehu ako aj jeho feministickej stránke aj napriek tomu, že Urushadze tvrdí, že Scary Mother nie je feministický film („Aby som bola úprimná, nikdy som takto [ako o feministickom] o filme nerozmýšľala, keď sme ho točili. Samozrejme, ak sa pozriete na príbeh s ženou v domácnosti, ktorá si robí svoje a to predstavuje problém pre jej muža, môžete ho vnímať ako feministický“).

Ďalšou zaujímavosťou roka 2017 sa stal fragment Craiglist Allstars z doku-reality „gesamtkunstwerk“ Stranger Project umelkyne Samiry Elagoz. Elagoz využíva „dating appky“ na stretávanie sa s cudzími mužmi pred kamerou, čím vzniká neortodoxný sociálny experiment na hranici doku-fikcie podľa toho, ako Elagoz reguluje pomer exhibicionionizmu a voyeurizmu. Spočiatku Craigslist Allstars naberá kontúry moderného mondo filmu, keď Elagoz vo finálovom zostrihu (z mnohohodinového surového materiálu) ponúka v Craiglist Allstars väčšinou excentrické postavy z virtuálneho pandemónia. V procese sa charaktery obmieňajú a jednotlivé situácie prispievajú k plastickejšiemu obrazu o machizme, samote, stereotypu mužnosti, či mužskej identite kreovanej kuratelou  „dating“ aplikácií. Pri otázke o konfrontácii male a female gaze, Elagoz pohotovo reagovala: „Povedala by som, že mojím cieľom nie je ani male ani female gaze alebo vytváranie opovržlivých vyjadrení o nich [mužov pred kamerou – pozn.autora] . Tým, že svojím subkektom umožňujem vziať i kameru a otočiť ju voči mne, vybrať si, čo chcú zdieľať, čo priamo vzdoruje male gaze, kde sú ženám priradené konkrétne role, pristupujem k nim s rešpektom, posilňujem ich a tým pádom i celý projekt posúvaním gaze-u obojsmerne. Povedala by som, že ukazujem ženskú perspektívu na mužov s dokumentaristickým gaze-om“.

Lanthimos. Efthmyis Filippou. Collin Farrel. Zabitie posvätného jeleňa. Čierne a o niečo menej divné, než predchádzajúce lanthimosovky. Rok 2018, The Favourite a Clooneym produkovaná TV dramedy On Becoming A God in Central Florida. Lanthimos režíruje, Filippou absentuje.

Srbská dramédia Requiem za pani J. Smrť a depresia na Balkáne alebo revitalizácia východoeurópskeho sociálneho realizmu absurditou a čiernym humorom. Rainer Sarnet sa predstavil s nemenej zábavnou záležitosťou November, folklórny príbeh zasadený do štýlu pohanského realizmu. Duchovný nástupca Pokušenia svätého Tonyho.

Brazília zaznamenala, čo do kinematografie mimoriadne úspešný rok. Juliana Rojas a Marco Dutra v scenáristicko-režijnom tandeme zaujali rozprávkou pre dospelých Good Manners. Chlapčenská verzia Carrie (aj napriek možno väčšej poplatnosti Rosemaryinmu dieťaťu) s nevinnou dávkou Raw a Frankensteina pripomínajúca del torovskú fascináciu rozprávkami a de la iglasiovské pohrávanie sa so žánrami s posolstvom o prijatí ne(hetero)normatívnosti. Mexičan Amat Escalante sa od naturalistického násilia presunul ku cross-overu Lovercrafta a sociálnej drámy v snímke Divý kraj a posun to bol výživný.

Pôsobivý debut Jana P. Matuszynski Posledná rodina spadá do minuloročného obdobia, ale tuzemskej premiéry sa dočkal až tento rok. Viac ako o čokoľvek inom je Posledná rodina o obyčajnosti smrti, civilne detabuizuujúca ukončenie ľudskej existencie. Až potom ide o intímnu sondu do rodiny Beksinských, biografiu o akú by pravdepodobne nestáli, avšak snímka demonštruje civilný spôsob uchopenia témy dysfunkčnej rodiny napriek jej excentrizmu.

Divoši od Bertranda Mandica = Mechanický pomaranč meets gender-fluidný Ostrov dr. Moreau.

Dar zo záhrobia: rozpracovaný projekt Raúla Ruiza z roku 1990, La Telenovela Errante, dokončený jeho manželkou Valeriou Sarmiento. Fraška v niekoľkých skečoch, absurdný humor a surrealistické poryvy v pokrútených variáciách na konvencie telenoviel.

Burning Birds od Sanjeewa Pushpakumara = hardcore stoicizmus uprostred hardcore poverty porn.

Kráľ od Niles Atallah, v roku bez filmu od Jodorowského, jodorowského filmová náplasť s rovnakou dávkou mystifikácie a magického/paranoidného realizmu, pričom Atallah navyše trpí filmovým fetišizmom, nakoľko sa predovšetkým fyzicky a až potom v postprodukcii cez filtre, pohráva s filmovým materiálom.

Doku-mýtický počin Meteorlar od Gurcana Kelteka kombinuje found footage archivovanú v reálnom čase streamingu z lokálneho konfliktu, ktorého obete prevyšujú jeho lokálnosť a ktorý sa navyše nedostal ani do mainstreamových správ v dramatickom a (ako inak) autentickom a naturalistickom zachytení. Fakty a mýty.

Kontemplatívna výprava s cválajúcim rytierom Rodenom, Křižáček.

Okrem alternatívnych faktov a alternatívnej pravice bol rok 2017 aj rokom alternatívneho humoru. Z dadaisticko-skatologických záhybov kloaky alternatívneho humoru vytryskol surrealo-dystopický mindfuck Kuso s politickým odkazom zahrabaným v hektolitroch hnisu a abjektívnej absurdnosti.

Rok 2017 bol (opäť) samozrejme rokom Peak TV a celkom prirodzene Peaks TV. David Lynch a Mark Frost naštívili obľúbené postavy z mestečka na dvoch pahorkoch a Lynch sa nemusel konečne obmedzovať mantinelmi televíznych konvencií elegantne pripomenul svoje predchádzajúce diela od Mazacej hlavy až po Inland Empire v 18-hodinovej prechádzke mentálnou galériou Davida Lyncha. Repríza už čoskoro s Twin Peaks: A Limited Event Series („Over 6 hours of never-before-seen special features including 80 minutes exclusively on Blur-ray“ Oh yeah).

Keď už to vyzerá, že doku-reality a reality komédie sa už nemôžu viac kanibilizovať sa objaví mesiáš Nathan Fielder a vykúpi celý žáner, nielen doku-reality v satire na súčasné ekonomické nastavenie neskorého kapitalizmu, nielen ako reality komédiu, ktorú sa nepodarilo skompromitovať ani zástupu detektívov z ľudu na Reddite, ale i ako performance art, ktorý je možno až príliš konceptuálny na to, aby bol skutočný, alebo až príliš skutočný na to, aby bol konceptuálny a mystifikačný. Nathan For You.

Mockumentary séria American Vandal ladne prechádza z persifláže procedurálnych dokumentov cez rozjarený coming-of-age až k trpkému poznaniu stigmatizácie jednotlivca majoritou.

Jill Soloway si okrem prác na Transparent odbehla k projektu I Love Dick preukazujúceho viaceré polohy feminizmu ako aj spôsob ako monetarizovať vyhoretú kariéru (to sa týka autorky knižnej predlohy Chris Kraus, nie Solloway).

Tig Notaro sa vystúpila z tieňa Louisa C.K. ešte pred tým ako sa doň Louis C.K. bol nútený uchýliť. Úprimná takmer biografická dramedy so snovými digresiami a posolstvom. One Mississippi.

Aj keď sa Mr. Mercedesu nemôže uprieť dejový drajv a Brendan Gleeson, v televízii je stále veľa Kinga a málo Dicka, Phillipa K. Dicka. Vivat Philip K. Dick´s Electric Dreams, jednohubky k hlavnému chodu Black Mirror (29. december).

Retrománia a nostalgia stále lomcujú malými obrazovkami, a ten správny lomcovák priletel na palube Kosmika. Červený trpaslík XII.

Liga gentlemanov inovuje televíziu. Shearsmith a Pemberton držia štandard kvality a originality dostatočne vysoko aj v tretej sezóne Inside No. 9. Pokračovanie už v januári a dávka nostalgie až predtým, lokálny sitcom len pre lokálnych, návrat do Royston Vasey po takmer dvoch dekádach.

 

Zdena Mejzlíková

První příčka, aneb kategorie „velmi dobré“:

Polibek od Beatrice (r. Martin Provost)

Základní věci života – zrod, skon, zranění, odpuštění. Všeobecně sdělné, navíc s francouzským esprit.

 

Stříbrný metál neboli kategorie „dost dobré“:

Chlapi nepláčou (r. Alen Drljević)

Pominu-li faktickou nesrovnalost (skupinovou terapii bez koterapeuta by žádný profesionál nedělal), jde o zdařilé psychodrama s excelentními hereckými výkony.

 

Bronz, čili kategorie „dobré“:

O těle a duši (r. Ildikó Enyediová)

Kontrast drsného prostředí a vnitřní křehkosti. Až na frigidní závěr nadějeplný příběh.

 

U těchto snímků oceňuji kromě filmařských kvalit témata, v nichž cítím silný osobní vklad tvůrců, hloubku a opravdovost.

 

K následujícím filmům mám jisté výhrady, ale stojí za pozornost (bez pořadí):

matka! (r. Darren Aronofsky)

Studie důsledků extrémního narcismu.

Obávaný (r. Michel Hazanavicius)

Godard a atmosféra osmašedesátého roku.

Nemilovaní (r. Andrej Zvjagincev)

Altruismus dobrovolnické organizace versus sobectví rodičů.

Oklamaný (r. Sofia Coppolová)

Drama potlačovaných vášní v uzavřené ženské komunitě.

Happy End (r. Michael Haneke)

Sonda pod povrch spořádané rodiny.

Zabití posvátného jelena (r. Jorgos Lanthimos)

Pokus o antické drama.

Odnikud (r. Fatih Akin)

Vhled do duševní ekonomiky traumatu a pomsty.

 

Z českých a slovenských luhů:

Pátá loď (r. Iveta Grófová)

Citlivé pozorování dětského světa.

Špína (r. Tereza Nvotová)

Důležité upozornění, že za zločin zpravidla pyká oběť, ne pachatel.

Křižáček (r. Václav Kadrnka)

Reflexe hledání vnitřního dítěte. V současné české kinematografii výjimečné tažení proti průměrnosti ve formě i obsahu.

Všechno bude fajn (r. Robin Kvapil)

Svěží vítr z FAMU.

 

Matěj Nytra

Heidegger in Auschwitz (r. Martin Ježek) – „Nejsem přesvědčený zastánce vyprávění příběhů za každou cenu, ale 4 (slovy čtyři) mezititulky během padesáti minut? Jistě, méně je někdy více, ale i směrem k nule by měla existovat jistá mez únosnosti.“ Nezažil jsem v roce upřímnější moment s uměleckým dílem, než čas spjatý se „zabitím“ této světelné-filmové rozpravy, naplněný sporem tvůrce s právě promítnutým monolitem, s jeho vlastní pamětí vzniku, i strukturálním bojem zrcadlové re-prezentace fatálního námětu s pochybnostmi o smyslu jeho zveřejňování (mase). Od anonymity k intimitě, od limitů k lámání ostychu. Nic (nebylo) víc.

Křižáček (r. Václav Kadrnka) – V nejvýstižnějším zhodnocení Jaromíra Blažejovského (FaD 3/2017) souhlasně krásná, solitérská, vymodlená i modlitební zpráva o záchraně. Málo kompromisní, zcestovalá Kadrnkova cesta se nyní nesmí vydat hladšími stezkami, opakovat, zbarvovat se, uhýbat. Nestane se tak.

Podobně jako Martin Ježek nabízí: „zakuste se být autory filmu, který právě sledujete – je to možná jediná nápomocná cesta…“, dokážu ono tvrdit o těchto dvou imaginárně-reálných nočních snech. Jsem jejich autorem. Nelžu. Nelžou.

Vnitřní slunce (r. Claire Denisová)

Noci navzdory (r. Philippe Grandrieux)

Doporučuji dále:

Happy End (r. Michael Haneke) – Pro mě zcela trefený žánr a úhel pohledu, který na současnou satiru platí. Vypracované (ne)uzavřené situační kapitoly v plánu-puzzle, který obrazí mnohé o kontrastech dneška. Proč se nesmát, když suverénnost fragmentů chronologie nejde (záměrně) lehkosti naproti? Sebevražedné úmysly a deprese vedou přeci v kruhovém rytmu zpět ke katarzi. Evropu je třeba znovu promyslet!

Personal Shopper (r. Olivier Assayas) – Assayas je filmařský Kundera, v tom dobrém. Příběh, který je sám obrazem a komentářem motivů, jež se v něm vrství, naznačují, nedoříkají. Herecky a hypnotickou atmosférou náramně naplněný. Zážitek noci.

Janička (r. Bruno Dumont) – Vypiplaný plán, domyšlené svědectví, zcela se nabízející interpretace, k níž ovšem pouze Dumont dokázal vyzrát. Jako hřiště. Jako noční přeludy. Vše takto do sebe zapadá. Film (autor), který ví, co chce proměnit, jak s nápady lapenými kolem naložit, kdy zprávu uzavřít. Kombinace talentů současné francouzské tvůrčí scény (režijní koncept, hudební posun, choreografie), která s grácií uspěla.

Upozorňuji stále:

Slides (r. Martin Kohout) – Nejpodmanivější, Kohoutovo „zvětšené“ završení průběžné video-tvorby, které příznačně reprezentuje trendy nablýskané CJCH (v pozitivním i zlém smyslu). Magické. Progresivnější než celá česká „kinematografie“ v celku.

Vienna Calling (r. Petr Šprincl) – Zajímavý hybrid-mix, který je možná příliš přísný v sázce na nevyzpytatelné formální-asociativní vnitřní hnutí, a popřípadě by mu slušela menší vizuální čistota – zuby se zdají prapodezřele neporušené, stejně jako obraz v tomto jinak záplatovaném „moravském“ filmu. O porozumění a příležitosti bude Šprinclův tým zřejmě bojovat. Možná (opět) kočovně. Proto jde o subjektivně sebereflexivní výkon?

 

Vít Poláček

Celovečerní filmy:

Janička (r. Bruno Dumont)

Western (r. Valeska Griesbachová)

 

Dále bez pořadí podle abecedy:

3/4 (r. Ilian Metev)

Claiřin fotoaparát (r. Hong Sang-soo)

Druhá strana naděje (r. Aki Kaurismäki)

Dunkerk (r. Christopher Nolan)

 

Krátkometrážní filmy:

En la Boca (r. Matteo Gariglio)

Min Börda (r. Nikki Lindroth von Bahrová)

 

Českou tvorbu pro podjatost nehodnotím (pozn. VP)

 

Janis Prášil

Barry Keoghan

Dunkerk (r. Christopher Nolan) a Barry Keoghan jako jeden z vojáků. Dunkerk coby jeden z letošních vrcholných filmů spojuje postupy blockbusteru a filmové avantgardy. Rezignuje na klasické vyprávěcí postupy a zprostředkovává extrémně silnou zkušenost z hranice života a smrti. Zabití posvátného jelena (r. Yorgos Lanthimos) a autentický Barry Keoghan jako psychicky narušený antihrdina psychologického thrilleru z proudu tzv. řecké divné vlny.

Národní kinematografie

Polsko: Poslední rodina (r. Jan P. Matuszynski) – strhující interiérové drama, které obohacuje rodinnou kroniku o rozměr antické tragedie. Opera o Polsku (r. Piotr Stasik), vítěz titulu nejlepší dokumentární film střední a východní Evropy na jihlavském festivalu. Infernální esej o současné nejen polské společnosti, která prochází hlubokou duchovní a hodnotovou krizí a morálním úpadkem.

Maďarsko: Měsíc Jupitera (r. Kornél Mudruczó) – politický fantasy film o uprchlické krizi představuje odvážné vykročení z uzavřeného okruhu festivalového obecenstva směrem k širšímu publiku bez nutnosti rezignovat na tvůrčí ambice. 1945 (r. Ferenc Török), maďarský Obchod na korze. Vesnické drama následuje domácí kinematografickou tradici a spojuje klasickou kameramanskou školu s novovlnnou estetikou a výpovědní silou.

Česká republika: Křižáček (r. Václav Kadrnka) jako nejodvážnější domácí film roku 2017. Dílo, které odolává komerčním tlakům, si jako jedno z mála dělá ambice oslovovat diváka prostředky parametrické narace a spirituálního podtextu. Červená (r. Olga Sommerová) a Milda (r. Pavel Křemen) jako pronikavé dokumentární sondy do povahy komunistického režimu viděné z protichůdných perspektiv exulantky a bývalého generálního tajemníka ÚVKSČ.

Groteskno

Čtverec (r. Ruben Östlund) o světě moderního umění coby zrcadla pokřivené společnosti. Intertextuálními odkazy přebujelá satira nahlížející do nitra morálně a citově zdeformovaných postav a malé překvapením v podobě Elizabeth Mossové v komické roli.

Listopad (R. Rainer Sarnet) – syrová stylizovaná varianta Erbenovy Kytice představuje multižánrový hybrid balady, romance, fantasy, hororu a komedie, který propojuje prvky křesťanství a pohanství. Jeden z nejoriginálnějších snímků letošního karlovarského festivalu.

Stylizované obrazy doby

Ta, která odešla (r. Lav Diaz) – mistrovské dílo tzv. slow cinema obohacené o asijské vlivy. Adaptace povídky L. N. Tolstého od filipínského auteura propojuje spirituální podobenství s ostrou kritikou hlubokého selhání filipínského státního aparátu.

Sibiřský deník (r. Viesturs Kairišs) – surreálné a niterné zobrazení historické zkušenosti. Sugestivní baladický obraz života lotyšské ženy deportované za Stalina na Sibiř balancuje mezi nadějí a šílenstvím, obrazovou lyrikou a naturalistickým zobrazením krutosti.

Austerlitz (r. Sergej Loznica) – observační dokumentární esej nahlíží do alarmujícího stavu současné společnosti bez paměti. Památník holocaustu jako turistická atrakce značí, že lidé se přestali bát smrti a zůstala jim jen zvědavost. Historie se může opakovat.

 

Pavel Sladký

Nejsilnější letošní zážitek mi přinesl německý Western (r. Valeska Grisebachová), jehož komplexní kvality jsem se pokusil nastínit v recenzi pro Film a dobu. Nejlepší pětici pro mě společně s Westernem tvoří tyto filmy:

Ztracené město Z (r. James Gray)

Moje šťastná rodina (r. Nana Ekvtimišviliová a Simon Gross)

Bez názvu (r. Monika Willi, Michael Glawogger)

Dunkerk (r. Christopher Nolan)

V průběhu roku mě výrazně oslovily ještě tyto další filmy, které bych chtěl zmínit:

Mlčení (r. Martin Scorsese)

Wind River (r. Taylor Sheridan)

Ciambra (r. Jonas Carpignano)

Marija (r. Michael Koch)

Makala (r. Emmanuel Gras)

Columbus (r . Kogonada)

Call Me By Your Name (r. Luca Guadanino)

Divý kraj (r. Amat Escalante)

 

Martin Šrajer

Bratři Lumiérové (r. Thierry Frémaux) – vtipné, poučené a přehledné naplnění jednoduchého konceptu. Pro cinefily film z kategorie „viděl jsem a můžu zemřít.“

Detroit (r. Kathryn Bigelow) – originálně strukturovaný, divácky krajně nepříjemný thriller, tematizující stereotypní škatulkování na základě rasy, institucionální povahu amerického rasismu, sekundární viktimizaci nebo fašizaci policie.

Dunkerk (r. Christopher Nolan) – blockbuster, v němž je vše podřízené maximálnímu smyslovému zážitku, jehož intenzita zároveň stoupá s každým zhlédnutím, neboť se divák lépe orientuje v časových vztazích může víc prožívat a méně řešit naratologickou skládačku. Opojné, závratné a ve své intenzitě ani na okamžik nepolevující.

Fantastická žena (r. Sebastián Lelio) – odvážný, v detailech přesný, v závěru povznášející snímek, který stejně jako jeho hlavní hrdinka nic neskrývá a svému publiku se nebojí jít vstříc.

Logan: Wolverine (r. James Mangold) – komiksový film jako dospělé drama předkládající obraz světa, který přestal věřit na hrdiny a šťastné konce. James Mangold je zřejmě první režisér, který dokázal naplno využít potenciál superhrdinských narativů vypovědět nejen o univerzálním souboji dobra a zla, ale také o době, ve které žijeme.

Loganovi parťáci (r. Steven Soderbergh) – velmi (dů)vtipný mix sociálního dramatu ze života pracující třídy, filmu o loupeži, filmu o útěku z vězení a filmu o podvodu, jehož obětí je především divák. Uvědomělá, do nejmenšího detailu promyšlená žánrovka.

Mlčení (r. Martin Scorsese) – výrazně osobní, formálně nesmírně ukázněné dílo, které na diváka klade vyšší nároky než většina z dosavadních filmů Martina Scorseseho. V pokoře a obezřetnosti, s jakou je každá scéna natočená, je až cosi obřadného.

Star Wars: Poslední z Jediů (r. Rian Johnson) – vedle Dunkerku druhý strhující film o ústupu, nikoliv o útoku, který divákům oproti sedmé epizodě nenabízí jenom to, co chtějí, ale také to, o čem možná ani nevěděli, že by mohli chtít. Vizuálně úchvatná podívaná, odvážné uchopení vypravěčských konvencí.

Vnitřní slunce (r. Claire Denisová) – díky přesnosti a věcnosti, s jakou zachycuje jednotlivé fáze scházení a rozcházení, zohledňuje význam sebemenšího gesta, slova a zámlky v rámci milostného diskurzu a vystihuje, jak umí být vztah naplňující i frustrující, je novinka Claire Denisové jedním z nejlepších filmů o lásce a komunikaci.

Ztracené město Z (r. James Gray) – intimní epos v tradici Lawrence z Arábie vyniká vypravěčskou věcností, pečlivě komponovanými záběry a soustředěnou režií, nikdy neupřednostňující spektákl před příběhem a postavami. V něčem velmi klasický film, který současně klasickou stavbu příběhu odmítá.