PAVEL SLADKÝ

Nový film Andreje Zvjaginceva, nejzásadnějšího ruského režiséra současnosti, vypráví o narušené, nefunkční rodině a navazuje na mnohé motivy, které Zvjagincev rozvíjel ve svých čtyřech předcházejících filmech. Rozvádějící se manželé Boris a Žeňa – majitelka salonu krásy a manažer v jedné z velkých firem s pravoslavně orientovaným majitelem – svůj někdejší vztah považují za naprostý omyl. Jdou si na nervy a každý z nich by rád co nejrychleji začal nový život s jiným partnerem. Večerní hádky zasahují jejich syna Aljošu. Ten cítí nevůli obou rodičů převzít za něj zodpovědnost i po skončení manželství a jednoho dne beze stopy zmizí.  Vztahové drama o zraňujícím prázdnu, které přišlo poté, co láska odezněla, Zvjagincev od této chvíle kombinuje s detektivní linií. Poměrně důsledně sleduje mechaniku pátrání, do něhož se postupně zapojují detektivové i dobrovolníci. To je ale bezvýsledné jak co do nalezení Aljoši, tak co do potenciálu spojit oba manžele – alespoň naposledy – společnou snahou a sdíleným cílem. Pátrání naopak prohlubuje agresi a pocity bolesti, prožívané oběma zablokovanými rodiči samostatně.

Zvjagincev zdůrazňuje univerzální rozměr příběhu, ale ukotvuje Nemilované zřetelně v časoprostoru ruské současnosti. Ve filmu vidíme několik ruských státních symbolů i statusových symbolů vyšší střední třídy. (Na ruské reálie je Zvjagincevovo publikum ještě o dost citlivější po předcházejícím Leviathanovi [2014], který v konzervativních ruských kruzích vzbudil nevoli, protože v příběhu o vzpouře jedince vůči nespravedlnosti establishmentu otevřeně kritizoval propojení mafie, státní moci a pravoslavné církve.) Kromě jiných reálií tentokrát režisér výrazně poukazuje na kulturu sdílení na sociálních sítích, pojmenovaných v Nemilovaných dost konkrétně jako kultura pokrytectví. Na rozdíl od jídla nebo dovolené, tedy vnějších znaků, kterými se lze chlubit na Instagramu, nejsme podle režiséra schopni sdílet nic ze sebe ani jinak vyjádřit nebo pochopit zoufalství. Tím se totiž zdají být kontaminovány všechny činy Aljošových rodičů, které je mají přivést k nové budoucnosti.

V Nemilovaných najdeme motivy, které pro režiséra byly důležité počínaje jeho prvním filmem Návrat (Vozvraščenije, 2003). V něm se do rodiny vrací otec, který z nevyřčených důvodů doma dlouho absentoval; postavy svého debutu Zvjagincev mimochodem přirovnal k přírodním živlům. Stylovým i tematickým blížencem novinky Nemilovaní je ale evidentně především Jelena (2011), ve které se poprvé konkrétněji projevil Zvjagincevův zájem o současnou ruskou společnost a její střední třídu. Jelena se nevyhýbá konkrétním sociologickým souřadnicím, ve kterých se odehrává soukromá apokalypsa hlavní hrdinky, rozpolcené mezi synovu rodinu a vlastní manželství plné odcizení. Závěrečný záběr Jeleny na postel, na které zemřel manžel a nyní na ní leží novorozenec, poukazuje na cykličnost smrti a zrození. V Nemilovaných se význam postele posouvá a vyjadřuje kontrast snů a reality. Namísto vysněného lože manželské lásky, místa domácího bezpečí a zplození nového života vidíme bezvýchodnou noční osamělost plnou zoufalství. Na základě filmu bychom měli být převážně skeptičtí při odpovědi na otázku, zda na troskách jednoho života, ze kterého jsme nedokázali odejít vyrovnaní a vzájemně smíření, dokážeme vybudovat nějaký nový.

Jelenu také rámují dlouhé záběry na bezlisté zimní větve stromu za oknem. Těmi začínají i Nemilovaní. Větve jsou jednoznačně mementem, upomínajícím na krutý klid přírody a jejích zákonů. Ve Zvjagincevově podání připomínají kořeny vytržené ze země a obnažené jako historie svého růstu na vzduchu. Zatímco letní stromoví poskytuje stín a útočiště člověku a ptactvu, zimní je nehostinné. Sníh padá tiše a velebně, ale neposkytuje žádnou útěchu a zahlazuje po člověku stopy.

Nemilovaní portrétují rodinu v rozkladu a svět kolem ní tíživým filmovým jazykem, který vzniká především využitím obřadně pomalých pohybů kamery, chladných zimních barev a moderní klasické hudby spolu s přírodními obrazovými kontrapunkty. Jsou to prostředky hypnotické, funkční, ale pro zkušenějšího diváka rozklíčovatelné, a ne zcela originální. Především spolehlivě fungující, a proto až nadužívaný spirituální mistr Arvo Pärt dnes dodává na síle dokumentům, televizním seriálům i různorodým hraným snímkům v takovém množství, že se na festivalech nezřídka potkává „sám se sebou“.

Nemilovaní jsou tedy filmem, ve kterém se Zvjagincev vrátil k intenzivně promýšleným komorním motivům známým z jeho starších filmů, spíš než že by expandoval do nových teritorií jako například v Leviathanovi. Vyjádřil to, co pro něj bylo nejpodstatnější a co zřejmě palčivě znal i z vlastního prožitku. A prokázal, že je schopen dát intimnímu dramatu rozměr celospolečenské tragédie, se kterou jsou postavy bytostně svázané úplně stejně jako s konstantním ne-děním přírody.

 

(Vyšlo ve Filmu a době 4/2017.)

 

Nemilovaní

(Něljubov, Rusko – Francie – Německo – Belgie 2017)

Režie: Andrej Zvjagincev

Scénář: Andrej Zvjagincev, Oleg Negin

Kamera: Michail Kričman

Hrají: Marjana Spivaková, Matvěj Novikov, Aleksej Rozin, Marina Vasiljevová a další

Délka: 127 min.

Distribuce v ČR: Film Europe

Premiéra: 18. 1. 2018