MARTIN KUDLÁČ

Slovenskému dokumentaristovi a producentovi Tomášovi Krupovi se povedlo celkem netradičně natočit svůj druhý celovečerní film Dobrá smrt (2018) – projekt v mezinárodní koprodukci Slovenska, České republiky, Rakouska, Německa a Francie.

Krupa studoval v ateliéru Olgy Sommerové a debutoval kolektivním portrétem absolventů uměleckých oborů Absolventi: Svoboda není zadarmo (2012). Působí jako nezávislý režisér a producent ve společnosti HAILSTONE, kterou také založil. Ve svém druhém celovečerním filmu sleduje Angličanku Janette Butlinovou, která se z důvodu postupující choroby rozhodla pro dobrovolné ukončení života. Jelikož britská legislativa asistovanou sebevraždu nepovoluje, Janette nachází řešení ve Švýcarsku. Dobrá smrt je podobně jako Absolventi mnohovrstevnatým portrétem, v němž se soukromý život Butlinové pojí s její snahou o zachování důstojnosti. Film také citlivě a z intimní blízkosti zachycuje rituál přípravy na odchod ze života a vypořádání se s pozemskými záležitostmi.

Snímek do kin uvede KineDok.

Proč jste se po svém debutu o (ne)uplatnění studentů umělecké školy v profesionálním životě rozhodl pro téma eutanazie?

Na první pohled se může zdát, že ty filmy jsou od sebe – prostředím a dějem – vzdálené, ale pro mě jako tvůrce je spojuje téma svobody. Ve filmu Absolventi jsem naznačoval, že svoboda není zadarmo, že s ní přichází i osobní zodpovědnost, že za mladé nikdo nic nevyřeší – ani stát – , že jsou v tom sami a je to těžké, protože žádná rovnost šancí neexistuje. Nepoznám nikoho, kdo by netoužil být svobodný, rozhodovat se a dělat to, co chce a co ho baví.

Svoboda je podle mě základem lidského bytí, ale nikdo není ostrovem sám pro sebe. Tam, kde začíná má svoboda, končí svoboda někoho jiného. A to se ukazuje u eutanazie jako jedno z klíčových témat.

Osobně jsem pro to, aby měl každý člověk právo na sebeurčení a svobodu výběru. A to během celého života, nejenom na jeho konci. Zároveň však vím, že vždy, když se pro něco rozhodneme, se zároveň rozhodujeme proti něčemu a naopak. A s tím přichází osobní zodpovědnost. Jedno určuje druhé. Tak to funguje.

Hledám svobodu ve svém životě. A zároveň chci dávat svobodu. Přibližuji se, ale stále mi to uniká. Svoboda je téma, které se pravděpodobně bude vyskytovat v mé tvorbě i nadále. Nazírat na téma svobody a zkoumat ho je asi můj program.

Dobrá smrt má několik rovin, vy sám jste řekl, že záměrem byla detabuizace smrti. Proč zrovna tento záměr a proč právě tento způsob jejího uchopení? Již vícero dokumentárních projektů se zaměřilo na fenomén smrti a to podstatně explicitnějším a radikálnějším způsobem.

Nejdřív musím říct, že smrt mě jako téma nezajímá. Nechtěl jsem udělat film o smrti. Mě zajímá život. Smrt je nevyhnutelná, ale nic jistého o ní nevíme. Můžeme jen polemizovat a fantazírovat. Smrt je zajímavá, když nám pomáhá dívat se na život z odlišné perspektivy.

Žijeme v společenském uspořádání, ve kterém se chováme, jako kdybychom měli žít věčně. Nikdo nemluví o smrti, nepřipouštíme si ji. A přitom je to naše jediná jistota. Je to klišé, ale je to tak.

Euthanasia pochází z řeckého slova a znamená dobrá, případně krásná smrt. Představy o tom, co je dobrá smrt, vždy nějak odpovídaly představám o tom, co znamená dobře žít. Přitom velmi záleží na tom, co je považované za dobrý, nebo naopak nedobrý život, dobré, nebo nedobré umírání. Roli v tom sehrává i postavení a chápání utrpení v životě. Pohledy na význam dobré smrti a na roli utrpení se v dějinách civilizace neustále mění a v mém filmu skrze příběh Angličanky Janette a její rodiny, která se ocitne v hraniční situaci mezi životem a smrtí, sleduji, jak se k těmto otázkám stavíme dnes.

Dobrá smrt je podle mě taková, u níž – ať už přijde kdykoliv – si můžu říct, že jsem žil nejlíp, jak jsem uměl, a naplnil tak svůj potenciál. Zkrátka, že jsem nepromrhal čas, že jsem dělal vše a rozhodoval se podle toho, co mi pomáhalo se zdokonalovat a být šťastný. Že jsem měl odvahu stát se tím, kým jsem. S takovým pocitem ze života může být i umírání dobré. Alespoň takhle si to obhajuji. Když mluvíme o dobré smrti, mluvíme o dobrém životě. 

Jak jste objevil protagonistku Janette Butlinovou a bylo náročné ji přemluvit, aby ve filmu účinkovala?

Janette Butlinová objevila nás. V tom pro mě spočívá krása i záhada života. Něco chcete, vyšlete nějaký signál do světa a vrátí se vám odpověď, volání. Buď ho následujete, nebo ne. Původně byl můj záměr trochu jiný než zpracovat téma eutanazie. Šlo o koncept se širším záběrem, ale se spolutvůrci jsme si uvědomili, že klíčem k funkčnímu vyprávění filmu je zúžit si záběr. A to co nejvíc.

Kupříkladu příběh o celé poště můžete převyprávět přes jeden konkrétní dopis. Nic víc nepotřebujete. Když jsme se bavili o tématu smrti, bylo to velmi široké, náš původní koncept zahrnoval vícero podtémat. Jedním z nich byla eutanazie. Chvíli jsem se tomu bránil, abych zúžil záběr jenom na jedno téma, ale pochopil jsem, že to je cesta. Že eutanazie v sobě zahrnuje přesně ty otázky, které mě zajímají a týkají se převážně života a jeho uchopení.

Když jsme měli definované, že to bude film, který se zaobírá eutanazií, začali jsme hledat. Přes novinové články jsme našli Slováka, který pracoval na pozici manažera pro jednu německou organizaci, která pomáhala německým občanům s jejich dobrovolným odchodem ze života. Přes novináře jsme se s ním zkontaktovali. Zdálo se nám nesmírně zajímavé, že jde o tak mladého člověka v takovém prostředí a navíc je i Slovák.

Ale v Německu se změnila situace, v parlamentu prošel nový návrh a činnost organizace postavil mimo zákon. Přestali být v tomhle směru aktivní, ale nevzdávali se. Odvolali se s právní pomocí na ústavní soud v Německu. A čekali, než se soud začne zaobírat jejich problémem. To je ale zdlouhavý proces postavený převážně na byrokracii, statický, a tedy nefilmový. Proto jsme od tohoto záměru ustoupili.

Zmíněný slovenský manažer nás seznámil se švýcarskou doktorkou, která pracuje ve své vlastní organizaci VAD (Voluntary Assisted Dying). Mluvili jsme s ní o našich záměrech a motivacích. Navrhla, že osloví své pacienty s možností pracovat s filmovým štábem a pak se uvidí, jestli se někdo ozve. Nevím, kolika pacientům tuhle informaci rozposlala, ale zhruba po dvou měsících čekání přišel jeden jediný email, a to právě od dvaasedmdesátileté Janette Butlinové, která trpěla nevyléčitelnou svalovou dystrofií a pocházela z Anglie, jejíž zdravotní systém aktivní a pasivní eutanazii neumožňuje.

V té době jsem již neočekával, že z toho něco bude, a pracovali jsme na jiných možnostech. Musel to být osud. Nemám jiné vysvětlení. Janette byla ještě ve fyzické kondici, která jí umožňovala aktivní pohyb.

Byla dokonalá vypravěčka, charizmatická a silná osobnost, což je pro film důležité. Žila na anglickém ostrově v malebném stoletém domečku obklopeném zahradami. Kouzelné místo. Od prvního momentu, co jsme se setkali, jsem věděl, že přesně ji jsme hledali, na ni jsme čekali. Janette se chovala velmi otevřeně, přátelsky. Dlouho jsme nediskutovali o tom, jestli s námi do natáčení půjde, nebo ne. Jednou se nás zeptala na naši motivaci, ale nijak nám ji nevyhodnotila. Obeznámil jsem ji s tím, že to bude náročné, že my jsme nároční na sebe jako tvůrci a že to bude mít smysl jenom tehdy, pokud budeme nároční i na ni a nebudeme mezi sebou stavět bariéry.

Tudíž jsme nastolili „bezbariérový přístup“ a svobodu hned na počátku našeho vztahu. Nedělalo jí to žádné problémy, protože to přesně vystihovalo její osobnost. Svobodná, otevřená duše, přímá a pravdomluvná, a to dokonce i v případech, kdy to zrovna nebylo pro ostatní pohodlné. Když jsem se jí ptal, proč to chce podstoupit na závěr svého života, řekla, že pokud to někdy pomůže byť jen jednomu člověku s podobnými problémy, bude jí to stačit a má to pro ni smysl.

Tím zavázala i nás k tomu, že to musíme za každých okolností úspěšně dokončit. Byl tam oboustranný závazek a zodpovědnost. Myslím, že na její výrazné, sympatické osobnosti stojí celý film. Navíc se ukázalo, že její příběh je příběhem celé rodiny. A to nás posunulo od klasického přehodnocování tématu eutanazie k dualitě filmu, který není o smrti, ale převážně o životě. I když jsme zaznamenali vícero snímků o eutanazii, myslím, že individualitou Janette a zpracováním je náš film výjimečný. Na to jsme obzvlášť hrdí. 

Mohl byste popsat proces observačního natáčení, obzvlášť s ohledem na zachování autentičnosti, observace versus inscenace?

Jak jsem již popsal lidskou osobnost Janette, byla i ideální filmovou představitelkou dokumentárního filmu. Poté, co jsme si vyměnili v přípravné fázi množství emailů a dozvěděl jsem se více o jejím životě, vycestovali jsme na první fázi filmování. Dostali jsme od ní prostou instrukci. Když dorazíme k jejímu domu, máme se cítit svobodně a vstoupit dovnitř a volat její jméno. Nikdy nezamykala dveře.

Později jsme pochopili, že její přátelé byli zvyklí přicházet do domu kdykoliv stejným způsobem. Takhle nám vyjádřila důvěru. Vešli jsme dovnitř a volali její jméno. Z nějakého konce rozlehlého interiéru na nás křičela, ať jdeme za jejím hlasem, a tak jsme se ocitli v její ložnici. Čekala nás v posteli a v pyžamu. Právě se probouzela na oběd. Obklopil ji celý pětičlenný mužský štáb mladých třicátníků ze střední Evropy, a tak jsme se osobně seznámili.

Sedla si na postel, řekla, ať si uděláme pohodlí a posedáme si po okrajích a začali jsme se bavit, jako bychom se znali léta. Po chvíli se zeptala, tak co kluci, jdeme na to, co mám dělat? Tehdy jsme se všichni zasmáli. Myslím, že tam byly oboustranné sympatie od prvního momentu, které vyplynuly ze společného smyslu pro humor, celkem suchý humor. Tato situace podle mně nejlíp vystihuje to, jako probíhalo natáčení. Absolutně nestandardně.

Janette se sama postavila do role herečky a čekala na pokyny. Díky tomu nám umožnila zpracovat její skutečný příběh vizuálně podmanivým způsobem a využívat záběrování a řešení scén jako v hraném filmu. Brzo zapomenete, že je to dokumentární film, musíte si to občas připomínat. Film je prostoupen množstvím autentických momentů – kupříkladu když přichází do Janettina příběhu rodina a přátelé, kteří nás respektovali jako součást jejího prostředí. 

Mezi ostatními měla velký respekt. Byli jsme tam s filmovací technikou, a když někdo přišel a chtěl Janette vidět nebo s ní mluvit, musel nás akceptovat, nebo odejít. Možná to nebylo vůči všem úplně fér, ale jinak bychom to nikdy takto nenatočili. Díky ochraně Janette a jej přirozené autoritě jsme mohli být svědky složitých vztahů a situací, které by se asi běžně dokumentárnímu štábu nepovedlo zachytit.

Po jisté době si nás už rodina a přátelé nevšímali. Stejně tak nám otevřela své prostředí i doktorka ze Švýcarska, která se o celý projekt zasloužila hned na začátku. Zajímavé jsou také ještě děti Janette – syn Simon a dcera Bridget. Simon taktéž zdědil nemoc své matky, a proto má pro její rozhodnutí účinkovat ve filmu víc pochopení než dcera Bridget.

Pokud moderní medicína nenajde časem na nemoc lék, volba matky mu možná odhaluje cestu jeho vlastního osudu. Zpočátku to s dětmi Janette nebylo tak snadné, respektovali naši přítomnost, ale cítili jsme, že z nás nejsou nadšeni. Později jsme se sblížili, spojilo nás to, že jsme tam byli pro jejich matku v jejích důležitých momentech. A možná také, že si uvědomovali, že když jejich máma odejde, její životní výpověď bude žít nadále prostřednictvím filmu. Syn se s námi rozhodl spolupracovat na užší bázi a dovolil nám zakomponovat do příběhu matky i svůj příběh, který reprezentuje vůli žít, a tím film dostává duální rozměr. Jsme mu za to nesmírně vděčni.

Kromě syna Simona se ve filmu objevuje i další vedlejší postava manžela, kterého Janette navštíví v ústavu. Na jedné straně to vypadá, že se zde ukrývá ne celkem zanedbatelný příběh, ale na druhé straně tenhle krátký, o to víc intenzivní moment odkazuje ke stáří a ve své podstatě i k motivu separace. Mohl byste objasnit okolnosti téhle scény?

Ve filmu je scéna, ve které se Janette jde rozloučit se svým manželem Donaldem. Don byl starší než ona, v době natáčení měl osmdesát pět let a bohužel trpěl chronickou stařeckou demencí, která je od sebe v posledních letech oddělila. Z tohoto důvodu byl v trvalé lékařské péči. Janette manžela pravidelně navštěvovala. Donův zdravotní stav byl natolik vážný, že si svou manželku nepamatoval, dokud ji znovu neviděl.

V momentu, kdy opustila nemocnici, na ni během několika minut zapomněl. Ke konci ho nechtěla rozrušovat, a tak frekvenci svých návštěv omezila. S filmovým štábem jsme měli jen jedinou příležitost je vidět spolu. Nemocnice nám to natáčení ani nechtěla umožnit z důvodu ochrany soukromí a také proto, abychom nerozrušili ostatní pacienty.

Když za ním Janette přijela naposled před svou cestou do Švýcarska, dali nám jednu místnost a na všechno jsme měli jenom půl hodiny. Navíc jsem dostal od vedení nemocnice povolení z celého štábu jenom já. Nevpustili ani našeho zvukaře. Je to jediná scéna, kterou jsem musel natočit sám bez svého štábu.

O to těžší bylo, že jsem to setkání prožíval společně s Janette a Donaldem. Jejich setkání bylo od samého začátku emotivní. Na Donovi bylo vidět, že je rád, že Janette přišla, a pravděpodobně si zároveň uvědomoval, o co jde.

Během manželství si slíbili, že když si to situace ve stáří bude vyžadovat a jeden z nich bude přemýšlet o dobrovolném ukončení života, budou se v tom podporovat. Pro mne to byl jeden z nejemotivnějších momentů z celého natáčení. Držel jsem kameru v ruce a slzy se mi tlačily do očí. Jiný materiál se nepovedlo zachytit, byla to jedinečná příležitost a nějakým zázrakem v sobě obsáhla jakoby všechno. I když zůstává mnohé z minulosti nevypovězené, tak si myslím, že to podstatné každý vnímavý divák z té scény pochopí.

Dobrá smrt má i distinktivní vizuální styl. Dost pracujete se světlem. Co stojí za volbou této vizuální identity?

Myslím si, že styl filmu vychází z povahy kameramana Ondřeje Szollose. Oslovila mě jeho dokumentární a portrétní fotografie pro český společenský magazín Reflex. S Ondřejem se známe z vysokoškolských let, kdy jsme oba studovali dokumentární film v Banské Bystrici na Fakultě dramatických umění Akademie umění. Taky studoval v ateliéru Olgy Sommerové, jenom v nižším ročníku, i když jsme stejně staří. Myslím, že do Bystrice přišel z Písku.

Od studií jsme se pár let neviděli, a když jsem uvažoval o kameramanovi, se kterým bych chtěl natočit tento film, vzpomněl jsem si na něj. Hned jsem mu zavolal. Pro Ondřeje je Dobrá smrt kameramanským debutem na poli celovečerního dokumentárního filmu. Každý, kdo měl možnost ten film vidět – včetně zkušených kameramanských profesionálů – jeho práci velmi oceňuje.

Styl, který jsme zvolili, jsme nějaký čas hledali. Hodně jsme se natelefonovali, než jsme našli způsob, jako to celé uchopit. Oba jsme se shodli, že bychom chtěli ten film vzhledem k jeho povaze uklidnit a nepracovat s ruční kamerou. Chtěli jsme statickou kameru a širší kompozice, aby prostředí, ve kterém Janette žila a které bylo pro ni charakteristické, doplňovalo její osobnost.

Během filmovacího procesu jsme náš přístup ještě rozšířili o kamerové jízdy, různé rakurzy a záběrování specifické pro estetiku hraného filmu. Příležitostně došlo i na ruční kameru, když si to okolnosti vyžadovaly. Všechno vyplynulo z toho, do jaké situace a blízkosti nás Janette a další protagonisti pustili. My jsme věděli, že chceme udělat ten film estetickým, hezkým a pokojným na pohled, obzvlášť když šlo o umírání.

Jak dlouho trvalo natáčení a postprodukce? Co bylo na celém projektu nejtěžší?

S projektem jsem strávil asi tři roky. Přibližně rok jsem dělal průzkum a sbíral materiál k tématu, půl roku jsem se štábem natáčel a rok a půl stříhal a postprodukoval. Můj původní koncept zpracovával téma smrti z více stran a eutanazie měla být jen jedním z podtémat. Ale během vývojového stadia jsme si se spoluscenáristou Lukášem Hanulákem uvědomili, že náš mozaikovitý koncept postrádá příběh, a tedy jakoby nikam neústí. A zároveň nám došlo, že téma eutanazie je natolik obsažné, že mu buď budeme věnovat adekvátní prostor, nebo se ho budeme muset naprosto vzdát. 

Nakonec padlo rozhodnutí, že film bude o tématu eutanazie, ale že to nebude klasický dokument publicistického charakteru. To byla i má podmínka – neměl jsem zájem pokoušet se toto téma rozlousknout a přinést vyvážené spektrum názorů od všech, kdo k němu mají co říct.

Mým záměrem bylo natočit drama. Přinést skutečný, silný, autentický příběh, který nás vyzve k tomu, abychom přemýšleli o svých životech. A nejsložitější moment při střihu? Nad tím nemusím dlouhou přemýšlet, i když toho bylo víc. Nejtěžší a nejdelší rozhodování jsme strávili se střihačem Petrem Kudličkou nad tím, jak a kolik ukázat ze samotného procesu dobrovolného ukončení života Janette Butlinové. 

Dobrá smrt vznikla ve slovensko-česko-rakousko-německo-francouzské koprodukci. Jak došlo k tak rozsáhlé mezinárodní spolupráci?

Natáčelo se v Anglii, kde žila Janette, ve Švýcarsku, kam chtěla vycestovat za svým plánem, a v Americe, kde žije její syn. Celý film je realizovaný v anglickém jazyku. Štáb za kamerou se skládal ze Slováků a Čechů, ale film nepůsobí lokálním dojmem.

Nelze říct, jestli ho natočili kupříkladu Angličané, Němci, Francouzi nebo Slováci s Čechy. V tomhle ohledu ho považujeme za světový, klidně by mohl být i americký, kdybyste neviděli závěrečné titulky. To otevřelo i možnosti širší koprodukce.

Jako producent jsem se účastnil mezinárodních trhů i workshopů, abych projekt dokázal celý zafinancovat a co nejúspěšněji zrealizovat. První, kdo vycítil potenciál projektu, byla česká producenta Dagmar Sedláčková, která se se mnou setkala na East Doc Platform, což je industry platforma festivalu Jeden svět v Praze.

Mluvili jsme spolu a našli jsme společný zájem o toto téma a jeho zpracování. Měli jsme domácí podporu od slovenského Audiovizuálního fondu i Rozhlasu a televize Slovensko. Českému koproducentovi se povedlo získat podporu od Státního fondu kinematografie. Dále nám pomohla účast na mezinárodním workshopu DOK.Incubator pro projekty ve fázi postprodukce, což projektu vdechlo celkem nový život.

DOK.Incubator pořádá tři setkání během jednoho roku. Konkrétně na tomto workshopu je velmi kvalitní výběr zahraničních tutorů z více oblastí filmu. Ti jsou tam od toho, aby vám dali zpětnou vazbu na hrubý sestřih a pomohli vám dopracovat se k finální podobě filmu. Přinesli jsme tam hrubý materiál, na který jsme dostali silné reakce, až jsem byl zaskočen, že všichni se jednomyslně shodovali na tom, že máme v rukách výjimečně silný film.

Samozřejmě bylo na něm ještě stále mnoho práce, ale ten potenciál byl cítit asi hned. Tam jsem začal úzce spolupracovat nejdřív s Arashem T. Riahim, který na workshopu participuje jako dramatic advisor. Projekt ho tak nadchl, že navrhl koprodukci za jeho rakouskou společnost Golden Girls Film.

Arash pak přizval k projektu švýcarskou sales agenturu First Hand Films, která se rozhodla rozšířit spolupráci ze sales na koprodukci, protože projektu od začátku věřila a chtěla nám pomoct naplnit nemalý rozpočet. Obě společnosti investovaly do projektu vlastní zdroje.

To je absolutně výjimečné, protože koprodukce se většinou uzavírají na základě grantů a televizních zdrojů, které koproducent dokáže ve své zemi získat. Ještě nás vybrali na mezinárodní trh pro dokumentární filmy DOK Leipzig. Šlo o setkání jednoho na jednoho a já absolvoval víc než dvacet sezení za dva dny.

Měl jsem připravené filmové ukázky a osobní prezentaci. Opět všichni reagovali výsostně pozitivně a s Catherine Le Goffovou z francouzského ARTE G.E.I.E. jsme si na místě dohodli spolupráci, která byla nakonec realizována společně s Českou televizí přes mezinárodní úmluvu mezi evropskými televizními vysílateli.

Shrnul bych to tak, že jsem pochopil, že s projektem je skutečně třeba jezdit a nabízet ho na různých platformách, které na trhu jsou a fungují velmi dobře. Z mé zkušenosti můžu potvrdit, že je to nejlepší cesta, jak dát filmovému prostředí vědět, že máte projekt a věříte mu.

Co následovalo po závěru poslední scény Dobré smrti?

Po skončení natáčení s Janette jsem cítil, že potřebujeme film zakončit pocitem rozhřešení. Chtěl jsem, aby film skončil tím, že život pokračuje životem jejích dětí, Bridget a Simona. Dohodli jsme se s nimi, že podnikneme natáčení s rozptýlením popele. Čekal jsem víc než rok, než se k tomu odhodlali.

Rozhřešení si musí dát každý sám, a musel jsem proto počkat, až k tomu dojdou sami a nenutit je do toho. Dcera se jednoho dne odhodlala a zavolala mi, že je připravena a jestli se chceme rozptýlení popele zúčastnit. Měli jsme jen pár dní na to vypravit se zpět do Anglie. Se synem Simonem jsme ještě v Americe natočili scény, jak pokračuje jeho život.

Jaké další téma se chystáte zpracovat příště?

Nejdřív mě čeká jako producenta uvést film Dobrá smrt do života. Tím, že jsem ho natočil, jsem si jako režisér svou práci splnil, ale jako producent mám další zodpovědnost a má práce pokračuje. S rakouským koproducentem Golden Girls Film a švýcarským sales agentem First Hand Films máme v zájmu nabídnout film i v jiných zemích. Uvidíme, jak se to povede, jelikož na toto téma existuje ve světě několik hotových filmů.

Současná zkušenost je však tvrdá. Mezinárodní filmové festivaly nezareagovaly podle našich představ a setkali jsme se spíše s odmítáním. Film jsme ve světové premiéře uvedli na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, tedy v zemi koproducenta, a od té doby nabízíme mezinárodní premiéru zahraničním festivalům.

Dosud nám chodily odezvy, že festival musel učinit – i navzdory tomu, že film považuje za silný a výjimečný – těžké rozhodnutí a vyškrtnout ho ze shortlistu. Když přijde takový dopis jednou, dvakrát, třikrát, není to divné, ale když jich je tucet, začíná to asi o něčem vypovídat.

Buď nám konkurují žhavější témata, se kterými nakonec konečný výběr neustojíme, nebo jsme nenatrefili zatím na festival, který by byl odvážný s něčím takovým vyjít před své publikum. Skutečně nevím, v čem je problém, ale vím, že film na trhu stárne velmi rychle.

A v hlavě se mi již rodí idea na další dokumentární projekt. Prozradit můžu zatím jenom tolik, že to bude o konci světa.