TOMÁŠ GRUNTORÁD

Miriam a Antoine, čtyřicetiletí manželé v rozvodovém řízení, bojují v celovečerním debutu Xaviera Legranda Střídavá péče o to, kdo z nich bude dále vychovávat jejich jedenáctiletého syna Juliena. Divák je vržen do spleti protichůdných výpovědí, obžalob a obhajob a spolu se soudkyní řešící jejich případ se marně ptá, která z protistran více lže a která z právních zástupkyň sehrává roli ďáblova advokáta. Je Antoine, ten slušně vyhlížející skleslý dobrák, vážený mezi kolegy z medicinské branže, skutečně takovým raplem a násilníkem, jak jej vykresluje Miriam? Nebo se z nějakého důvodu stal obětí rodinného spiknutí? Co když si Miriam naplánovala jiný život s jiným mužem a umnou manipulací získala na svou stranu obě děti – vzpurnou maturantku Josephine, již otec věčně stíhal kvůli záškoláckým epizodám s přítelem, i Juliena, netušícího, u kterého z rodičů by mu bylo lépe? Protože soudkyně nemůže během čtvrthodiny tuto síť vztahů jednoznačně rozplést, končí Julien ve střídavé péči obou rodičů a stává se hromosvodem napětí mezi dvěma dospělými, kteří se kvůli němu musí z vůle soudu dále střetávat.

Jakmile úřady případ uzavřou a přestanou do Antoinových rodinných poměrů nahlížet, začne se zdání tátovy stigmatizace i dobráctví pozvolna rozplývat. Z žánru soudního dramatu se rázem stává charakterová studie rodiče a životního partnera, s nímž jakýkoli vztah hraničí s fyzickým nebezpečím a psychickým vypětím. Antoine se vybarvuje jako tzv. control freak, jedinec posedlý ovládáním a kontrolou všeho, co mu dle jeho názoru patří. Celou dobu se soudil o „svého“ syna, ale při společném víkendu věnuje pozornost raději televizi – jako by mu šlo spíše o to, aby si kluk soudem stanovený čas u Antoina odseděl, než aby spolu něco prožili. Od hádky s Miriam na temném parkovišti pak Antoine odhání kolemjdoucího autoritativní formulkou, že mluví se „svou“ ženou, a ten se skutečně s respektem obrací k odchodu. Antoinovo hledisko vlastníka posvěcuje v očích společnosti nadvládu nad ženou i dětmi jako soukromé panství, do něhož nikomu zvenčí nic není.

Z Legrandova filmu je přitom více nežli záměr Antoina soudit cítit empatie k psychicky nestabilnímu jedinci, který nemá šanci se změnit. Antoine je člověkem s majetnickým komplexem, ovšem bez vlády nad sebou sama. Za jeho temným pohledem lze mnohdy vidět vnitřní boj o sebekontrolu, zda zůstane doktorem Antoinem, anebo se na povrch prodere násilný pan Hyde. Zachycením bezvýchodnosti z prokletí psychické poruchy se Střídavá péče blíží například drsnému dramatu Matthiase Glasnera Svobodná vůle (Der freie wille,  2006) o místy destruktivním, chvilkami však dojemném poutu mezi brutálním misogynem a ženou nenávidějící muže. Jejich vztah je krásný ve vzácných okamžicích, kdy se ani jeden z partnerů neutápí ve svých psychózách, a pravděpodobně ani manželství Antoina s Miriam nebylo vždy pouze čirým peklem, jak naznačuje jejich nečekané objetí v půli filmu.

Odkud však Antoinova labilita pramení? Jeho návštěvy u rodičů naznačují jistou rodinnou, dokonce snad genderovou anamnézu. Antoinův otec dost přesvědčivě skrývá pod maskou milého dědečka, ztrápeného rozpadem synova manželství a odloučením od vnoučat, panovačného sexistu, který se několika nenápadnými gesty prodere na povrch. Manželku má vyškolenou na servisní práce („Přines nám kávy do salónku“) a o ženách obecně smýšlí spíše skrze své nároky než skrze jejich potřeby a rozhodnutí. Kritizuje zanedbaný vzhled sousedky a vysvětlení, že se rozešla s partnerem, zavrhne jako nedostatečné – v okolí je přeci ještě on, kdo si na ni nárokuje pohled. Pravděpodobně od otce a poměrů ve vlastní rodině pochází Antoinův majetnický přístup k ženám, který jako by zde byl dědičný po mužské linii.

Střídavá péče však není empatická pouze k rozervanému monstru jakožto výtvoru specifické výchovy, ale především k jeho obětem: obecně k ženám a dětem žijícím pod jednou střechou s despoty a vykupujícím svou svobodu a nezávislost na nich někdy i životem. Legrand natočil svého druhu feministický film o trápení žen a dětí s muži, od nichž je materiálně nesnadné, emočně obtížné a/nebo fyzicky riskantní odejít. Vypráví příběh týrané ženy, která si na rozdíl od řady žen v podobné situaci přestala nalhávat, že partner přeci jen jednou přestane šílet a všechno bude zase dobré. Překvapivé thrillerové finále filmu, který začíná jako relativizující a interpretačně otevřený art, překlopí všechny nejasnosti v politickou výpověď – o zdrojích mužského násilí na ženách v rodičovské výchově, stejně jako o důsledcích, k nimž předávání těchto mužských dovedností dalším generacím směřuje.

 

(Text vyšel ve Filmu a době 2/2018.)

 

Střídavá péče

(Jusqu’à la garde, Francie 2017)

Scénář a režie: Xavier Legrand

Kamera: Nathalie Durandová

Střih: Yorgos Lamprinos

Hrají: Léa Druckerová, Denis Ménochet, Thomas Gioria, Mathilde Auneveuxová, Mathieu Saikaly a další

Délka: 93 min.

Distribuce v ČR: Artcam

Premiéra: 19. 7. 2017