Kino silných emocí aneb Polský festival evropských thrillerů
Martin Jiroušek

Polsko točí skvělé thrillery, proč se o tom nepřesvědčit přímo v zemi vzniku? A rovnou třeba na specializovaném Suspense Film Festivalu u exotického Baltu. Že se něco zásadního u sousedů děje, o tom už dříve svědčil letošní ročník festivalu středoevropského Kina na hranici, který zatím v Česku (konkrétně v Českém a polském Těšíně) dal jasně na vědomí, že se v polském kině nezvykle silně daří dílům žánrového formátu s nervy drásajícími scénami. Co kdyby se film na starém kontinentu vracel ke zlatému věku šedesátých a sedmdesátých let, kdy měl k žánrové provenienci nejblíže a konkuroval v ní dokonce Hollywoodu? Což takhle si to jet ověřit na vlastní kůži, ostatně koho by nelákalo navštívit projekci novodobých Čelistí, ještě lépe Nože ve vodě nebo Mzdy strachu? Že má současná polská kinematografie v záloze neméně silné kusy, o tom jsme se měli teprve přesvědčit. Poté, co vyrazil náš „konvoj“, tedy vlak z Ostravy směr zaslíbený Kolobřeh (anebo po starém Kolberg), se po dvanácti hodinách cesty stal sen nezvyklou skutečností.

Právě tady, v přímořském lázeňském městečku, patřícím za války Německu, se začátkem července už po šesté konala soutěžní přehlídka thrillerů, která láká nejen diváky, ale hlavně zajímavé tvůrce. Program je nabitý, přestože se formátem jedná o komorní festival s pouhými třemi hlavními projekčními místy. O to větší je ale šance potkat se osobně s ikonami světové scény, které sem zavítají každoročně na pozvání ředitele přehlídky Andrzeje Stacheckého. V minulosti například Jürgen Prochnow, jehož rodina pochází z nedalekého okolí, on se sem po sedmdesáti letech poprvé vrátil, anebo Nastasja Kinski, jejíž manýristická návštěva, jak prosvítá v kuloárech, neměla k thrilleru opravdu daleko. Letošní účast Abela Ferrary nebo Franca Nera slibovala neméně atraktivní nabídku. Bouřlivák amerického nezávislého filmu, který údajně už pět let abstinuje, zasedl v hlavní porotě; stále elegantní a ukecaný Ital byl pozván jako speciální host. A protože jsou Poláci nejen světoví, ale také patrioti, mezi oceněnými hosty nechyběly ani osobnosti domácí scény, režisér Janusz Majewski, herečka Magdalena Zawadzka anebo herec Piotr Fronczewski.

Festival symbolizuje nezbytný červený koberec, leč také tmavě modrý pruh Baltského moře. Po koberci se do vyprodaných sálů kráčí kolem výstavy fotografií s názvem Ikony ženskosti; objektiv Miltona H. Greena zachytil Marilyn Monroe, Marlene Dietrich aj. Na pláž to je, co by kamenem dohodil, a kdo se smíří s chladnějším přímořským počasím ze severu, má o zábavu postaráno. Ovšem nabídka v kinosálech je během čtyř dnů natolik silná a setkávání, besedy a diskuse s pozvanými hosty natolik lákavé, že zapálený kinofil ani nepozná samotnou krásu historického jádra dříve pevnostního Kolobřehu, natož nějaké mořské radovánky. Zvláště pokud se chce seznámit s těmi nejnovějšími filmy vybranými do dvou hlavních soutěží a jedné vedlejší s krátkometrážními snímky vzniklými na míru Suspense film festivalu.

Milton H. Green: Marilyn Monroe

Zásadní jsou Suspense Film Competition a Eye on Films (věnovaná debutům a druhým filmům), dvě soutěže, které reflektují stav napínavé evropské scény, především thrilleru. Ten může mít rozmanité akcenty od hororu až po komedii, jak to někdy bývá, ovšem s plným svědomím a vědomím tvůrců. Nám se podaří například zhlédnout „rakouské Peklo“ nebo „maďarskou Bestii od jezera Martfü“ (jak zní překlad polského distribučního titulu). V druhé sekci jsou zastoupeny jen čtyři snímky a až na jeden se promítají v malém sále, i když zájem je velký. Téměř všechny znám dopředu, kromě francouzských Stínů (La mécanique de lʼombre, r. Thomas Kruithof, 2016), které jsou příjemným překvapením a podle mě nejsilnějším želízkem v thrillerovém ohni. Nakonec ale celkem logicky vyhrává polský zástupce Sługi Boże (Boží služebníci, 2016) v režii Mariusze Gawrysia. Verdikt je v těsném závěsu za politicky laděnými Stíny, které mi nicméně připadnou poutavější. Porota pod vedením ukrajinské filmové producentky Ally Belayi z Toy Cinema upřednostní žánrový krimithriller před kafkovskou schizofrenií. Expresionistická vycizelovaná forma ustoupí před hollywoodským lookem a obyčejný pěšák, který se nic netuše stane součástí politického komplotu, je vystrnaděn osamělým vlkem policistou. Ale i tady je zakomponován politický či posttotalitní akcent. V pozadí Božích služebníků se skrývají mocní agenti, jejichž kořeny sahají až do bývalé východoněmecké Stasi, nově usazené v Polsku a ve Vatikánu. Tato konspirační vlna stále funguje. Také Stíny odkazují na francouzské levicové thrillery ze sedmdesátých a osmdesátých let, jako jsou třeba Peníze těch druhých (Lʼargent des autres, r. Christian de Chalonge, 1978). Vítězný polský snímek má naopak blíže k americké komerční větvi; tváří se jako typický hollywoodský thriller, ve kterém řádí v kostele jakási tajemná sekta, posléze ztotožněná s bývalými agenty. Polsko tímto odpovídá i na současný politický tlak, o kterém se tolik (zvláště mezi umělci) hovoří. Film vyhrál nepochybně i proto, že byl natáčen v polské Vratislavi, a cena tak zůstává doma a ani není náhodou, že se dubluje s diváckým vkusem. Zkrátka Boží služebníci mohou typičtěji odrážet snahy festivalových tvůrců než právě umělečtější Stíny. Suspense Film Festival je v tomto směru typicky divácká záležitost. Ostatně jako jediný festivalový snímek si odnášejí hned dvě ocenění, protože vkus poroty se až nápadně shoduje s Cenou diváků.

La mécanique de lʼombre

Hlavní soutěž, ve které je například polský Amok (r. Katarzyna Adamik, 2017) nebo slovenský Únos (r. Mariana Čengelová-Solčanská, 2017), vyhrál belgický krimithriller Dode Hoek (2017) od Nabila Ben Yadira. Podle slov vyslanců Abela Ferrary zaujal porotu jednomyslně, a navíc s ním byli spokojeni i nezávislí pozorovatelé, například zkušený novinář a matador festivalů Janusz Kołodziej, pravidelně zajíždějící například na Febiofest, kde už se Ferrara stačil prezentovat o něco dříve i se svou římskou rodinou. Protože Suspense Film Festival má jednu velkou nevýhodu, že ani oceněné filmy neuvádí v druhé projekci, nebylo v našich silách vidět všechny hlavní snímky. O tom, že sekce hlavní soutěže byla obsazena velmi kvalitně, ale svědčí například rakouské hororové drama Peklo (Die Hölle, r. Stefan Ruzowitzky, 2016), odehrávající se v současné Vídni, a to zejména v její odvrácené noční tváři, která patří druhé generaci přistěhovalců z Východu. Atmosféra místy houstla jako ve filmech Gaspara Noého. Hlavní hrdinkou je boxerka (tento motiv silných žen na plátně festival podchytil i v jiných titulech), jež si přivydělává jako taxikářka a stane se náhodným svědkem velice brutální vraždy. Vrah, kterého divák stejně jako ona zná, není chycen a celý film se snažíme společně s hrdinkou nebezpečného svědka zneškodnit. Jedná se o sériového vraha, muslima vraždícího dle pasáží z Koránu. Kinu tuhla krev v žilách v závěrečné patnáctiminutovce, kdy oběť nemá šanci vyváznout. K tomu zajímavým způsobem přispívala i stále aktuální témata domácího násilí a nejistoty přistěhovalců anebo zajímavý prvek stále rozšířenějšího Alzheimera, kterým trpí otec neústupného soudce, přičemž i on zásadně zasáhne do fabule.

Dode Hoek

Následující diskuse s německou herečkou uzbekistánského původu Violettou Schurawlowovou, hrající nemluvnou, leč konající hlavní hrdinku, patřila k překvapením festivalu. Drobná dívka vehementně na přehlídce thrillerů přiznala neznalost žánru, a navíc prohlásila, že má nejradši komedie. Naštěstí v její profesionálně odvedené práci nešlo v rakouském Pekle nic takového poznat. Naopak pro mnohé z diváků i kritiků se tento snímek stal vrcholem SFF a zkušeností číslo jedna: evropští tvůrci vás dokážou přibít do křesla ještě lépe než Hollywood.

Tím druhým silným zážitkem SFF mohl být nejlepší maďarský film roku a zároveň hit z produkce HBO Škrtič z Martfü (A martfüi rém, r. Árpád Sopsits, 2016), což je retrothriller z doby socialistické, kdy podle přesvědčení soudruhů sérioví vrazi u nás či u nich neexistovali. Podobný vzorec ve stejnou dobu jako maďarští tvůrci zopakovali také Poláci v neméně zdařilém Jsem vrah (Jestem morderca, r. Maciej Pieprzyca, 2016). Psychopatů se nikdo neptal a ten maďarský patří přímo k ukázkovým, když v sobě spojuje touhy sadistické i nekrofilní. Navíc se jednalo o další příběh toho typu, kdy se divák už dopředu seznamuje s postavou vraha a napětí vzniká až následně v rámci vyšetřovacího postupu. Očekáváme, kdy úředník prozře. Hlavním nepřítelem totiž není samotný vrah jako spíše politický aparát, který nesmí připustit evidentní selhání. Není to jediný případ, kdy se evropský žánrový film vyrovnává s vlastní temnou minulostí z doby totality. Suspense Film Festival je po této stránce velmi dobře dramaturgicky zásoben, dá se říci, že zrcadlí aktuální tendence evropské kinematografie, což je patrné na tématech korupce, bezpráví či justičních omylů podmíněných neblahou komunistickou minulostí.

Škrtič z Martfü

Jakkoliv kolobřežský festival thrillerů mapuje současné evropské kino napětí, tak se zároveň cílevědomě vrací do minulosti. K tomu nejlepšímu z domácí kinematografie, třeba i mimo žánry. Možná právě proto, že v minulosti se mezi žánry v Evropě až tolik nerozlišovalo a neškatulkovalo jako v současnosti, a tak lze některé prvky najít prakticky kdekoliv. Nasvědčuje tomu vlastně už samotné ocenění Latarnik (Maják), které Janusz Majewski i Abel Farrara obdrželi před nabitými sály zkrátka proto, že jsou: „Režiséři, kteří využívajíce pravidla žánrové kinematografie tvoří významné umělecké a současně publikem oceňované filmy.“ Spokojený divák věnoval nadšené ovace nejen jim, ale také hercům Piotrowi Fronczewskému a Magdaleně Zawadské, když získali ocenění nazvané Ikona polského kina. Zawadská se všem Polákům vtiskla do paměti díky filmu Pan Wolodyjowski (r. Jerzy Hoffman, 1969), i když ona by nejraději připomněla zcela jiné role, například tu z promítaného černobílého Podnájemníka (Sublokator, 1966). Její diskuse s režisérem Podnájemníka Januszem Majewským před projekcí patřila k velmi poutavým, divák se díky zasvěceným dotazům Tomasze Raczka, známého polského filmového kritika, dozvěděl i drobné nuance o realizaci snímku. Janusz Majewski v necelých 86 letech udivuje svou kondicí a mnozí poznamenávají, že jej v takové formě neviděli ani před lety. Majewski přitom na tento exkluzivní žánrový festival skutečně patří, jeho celovečerní horor Lokis z roku 1970 pomáhal zakládat věhlas slavného festivalu fantaskních filmů v katalánském Sitges. Podnájemník sice k žánrovému prostředí úplně nesedí, ale i tak se v něm dá najít řada souvztažností s hororovou ikonografií včetně starobylého domu obývaného podivíny už v době socialistického režimu.

Další zajímavostí na SFF je účast silné ženy a pravého opaku již zmíněné Němky Violetty Schurawlowové, konkrétně mistryně světa, vícenásobné mistryně světa a Evropy v kickboxu Agnieszky Rylikové. Na festivalu prezentuje svou autobiografickou knížku a publikum ji může vidět i v nejnovějším filmu Pitbull: Nebezpečné ženy (Pitbull. Niebezpieczne kobiety, r. Patryk Vega, 2016), tedy hitu současného polského žánrového kina, který se zdařile pohybuje mezi drsným dramatem a komedií. Agnieszka Ryliková byla kdykoliv ochotna prozradit detaily z natáčení a vysvětlit, nakolik je tvorba režiséra-samouka Patrika Vegy založena na využití neherců nebo dokumentárních postupů. V současnosti v kinech běží jeho horká novinka Botoks (2017), která je uvedena sloganem, že při operacích v Polsku každoročně umírá kolem 17 % pacientů. Polský thriller, i když komerčního charakteru, si nebere servítky a ukazuje, kam až sahá provázanost farmaceutik s mafií. Je jen škoda, že se na Suspense Film Festivalu tato novinka letos neobjevila, zřejmě je skutečně až příliš horká –snad tedy příští rok.

Pitbull. Niebezpieczne kobiety

Zato byly k vidění jiné povedené filmy. Už jen onen feministicky říznutý Pitbull, který bravurně balancuje na hraně komiky a hrůzy a bez skrupulí ukazuje, co znamená dobrý scénář v rukou důsledného mistra, který má chuť dopodrobna si vyhrát v „obyčejné“ žánrovce. Ještě silnější emoce nabízejí thrillerová dramata Prostý příběh o vraždě (Prosta historia o morderstwie, r. Arkadiusz Jakubik, 2016), Jsem vrah anebo špičková thrillerová roadmovie z vězeňského prostředí Konvoj (Konwój, r. Maciej Żak, 2016). Tento nekompromisní „Transport“ je možno bez váhání označit za to nejlepší, co SFF i polské kino obecně nabízejí. Inspirace skutečností, syrové prostředí, silné charaktery, neustálá nejistota, odvaha pohrát si s formálním řešením v rámci žánru a hlavně s diváckým očekáváním. Skupinka navzájem neznámých členů vězeňské služby má přepravit z bodu A do bodu B poraněného vězně. Na první pohled není něco v pořádku, vězeň se bojí, pro jistotu jej nadopují narkotiky. Při nečekané zastávce se ukáže, že čtyři členové ochranky mezi sebou hřejí kukačku a patně ne jednu. Jejím zadáním je vězně zlikvidovat. Proč? Jde o nebezpečného psychopata, který má na svědomí jejich kolegy policisty. Drama pomsty, oprávněné nebo ne, se rozvíjí v době reálného času. Vše ukazuje na systém vlastní spravedlnosti, kterému velí šéf vězeňské služby v podání legendárního Janusze Gajosze (zestárlý Janek ze seriálu Čtyři z tanku a pes tady v roce 2016 nezná slitování), ten se chodí vyzpovídat ke knězi, jehož představitel je znám z typicky gangsterských rolí, režisér Maciej Źak neponechal nic náhodě. Jestliže Miloš Forman musel svou černou komedii Hoří, má panenko (1967) obhajovat před hasiči, Źaka si při první projekci „podali“ právě členové vězeňské služby.

Konwój

SFF rozhodně není jen o zábavě na úkor umění, naopak nabízí publiku i hlubší proniknutí do sféry filmu současné světové tvůrčí špičky. Jeho součástí je tak cílená debata filmových kritiků o psychologii představených příběhů. Kdo nemá chuť zajít na kino senzace, rád vyhledá tento náročnější level, který pochopitelně není zbaven ani napětí. Jedná se o sekci Kino kinosera (Kino znalce, tedy náročného diváka) a Kinoterapie. Obě zastřešuje moderátorská tvář festivalu Tomasz Raczek. Do první si s kulturní animátorkou a šéfkou projektu kinosítě Helios Monikou Kowalskou vybrali brazilský Aquarius (r. Kleber Mendonça Filho, 2016) se Soniou Braghou v hlavní roli a do druhé s psychologem Armenem Mekhakyanem se rozhodli zařadit znepokojivého (M)učedníka ([M]učenik, r. 2016) z Ruska a aktuálně nejlepší italský film Naprostí cizinci (Perfetti sconosciuti, r. Paolo Genovese, 2016). Ve všech nebyla nouze o zvraty a diváci se v následné třeba i hodinové diskusi za své hrdiny vehementně postavili. Stačilo jen vhodně udávat podněty o fanatismu ve společnosti, o neetickém developerství anebo o tom, zda je dobré prozradit svým blízkým skutečně vše. Bylo plno a na rozdíl od velkého sálu se v tomto menším musely přistavovat židličky. Úspěch obrovský, kino plné emocí, venku malebné prostředí, zkrátka pro filmový thriller ideální Pobaltí. Navíc málokdy si tak dobře uvědomíte kulturní rozdíly na pouhém překladu filmu, což byl případ Naprostých cizinců, ti v polském překladu Dobrze się kłamie w miłym znamenají něco jako Příjemně lžeme v milé společnosti. O festivalovou historku týdne se ale postaral Franco Nero, který odpovídal stylem „jeden dotaz – patnáctiminutová odpověď“. Během jedné odpovědi popřel legendy kolující o Djangovi a detailně vysvětlil, jak se marně snažil videošílenci Tarantinovi, svému dobrému příteli, vnutit vlastní vizi evropského kina. V jeho koncepci se postava stárnoucího Djanga měla setkat s černošským hercem Jamie Foxxem, když by se ukázalo, že běloch Nero je skutečným otcem černošského hrdiny. Škoda, americké kino by tak nemuselo být vždy jenom černobílé. Suspence Film Festival v Kolobřehu mezi červeným kobercem a Baltským mořem byl v tomto směru ukázkovým příkladem.