ŠIMON ŠAFRÁNEK

Mariánskolázeňský Marienbad Film Festival se letos v létě uskutečnil již podruhé. Výroční přehlídka experimentálního filmu se aktuálně připomene ozvěnami, které probíhají v pražském kině Pilotů 30. 11. společně s ozvěnami Ostrava Kamera Oko. Tereza Cz Dvořáková, programová ředitelka festivalu, připomíná, že během večera se představí projekční site specific Pramítačka od Jana Kulky, jeden s letošních tří vítězů Ceny Marienbad Film Festivalu.

Co vás vedlo k založení Marienbad Film Festivalu?

Před pár lety se nám podařilo na Státním fondu kinematografie prosadit každoroční podporu experimentálnímu filmu. Díky tomu u nás na profesionální úrovni mohou vznikat filmy, které se už od fáze developmentu profilují jako experimentální. Existuje tu recepce experimentálního filmu, jsou tady diváci a festivaly jako animovaný PAF v Olomouci nebo experimentální sekce na MFDF Jihlava. Chyběla tu ale bilanční přehlídka českého experimentálního filmu, a o tu se snažíme.

Jak na vás působí prostředí Mariánských Lázní?

Je to specifický region. Jsou tam lázeňské domy, a potom světelná křižovatka. Za níž leží zbytek města, které je sociálně komplikované. Lidé tam pracují ve službách pro lázeňskou část, kdokoli má jinou ambici, tak ale odchází. Nějakou dobu tam nicméně funguje skupina lidí, kteří se úspěšně snaží dělat alternativní kulturu. Propojila to současná ředitelka festivalu, rodačka z Mariánských Lázní Zuzana Stejskalová. A dramaturg Jakub Felcman dostal zdánlivě ztřeštěný nápad: uvádět kromě experimentů také klasické hollywoodské a evropské filmy – ovšem v neobvyklých prostředích Městského divadla nebo barokního Společenského domu Casino.

Jak se tam festival usadil?

První, nebo lépe řečeno nultý, ročník dopadl dobře. Pro letošní rok už jsme připravili dlouhodobější dramaturgii. Byli jsme schopní oslovit široké spektrum lidí. Přijeli milovníci experimentu i studenti filmových škol, ale na retrospektivu avantgardy chodili také lázeňští hosté. A nebylo to tak, že by přišli jednou a vyděsili se. Obrovský úspěch pak měla projekce Erotikonu s hudbou Jana Klusáka. Za pozornost stála i rozsáhlá retrospektiva rakouské tvorby.

Hodláte rozšiřovat svůj program?

Je to pořád malé a limitované a naším cílem teď není to měnit. Vyhovuje nám totiž, že jednotlivé projekce se časově nepřekrývají, a tak je možné stihnout vidět všechno. Soustředíme se také na to, abychom, jak s nadsázkou říkám, byli posledním filmovým festivalem. Ctíme totiž původní technologii, v níž dílo vzniklo. Promítáme pochopitelně i v digitálu, ale třeba Alexandera Hackenschmieda se prostě snažíme pustit z 35mm kopie. V tomhle ohledu nám moc hezky funguje spolupráce s NFA. Diváci už dneska promítání z filmu vnímají jako retro událost s nádechem výjimečnosti. Jak by taky ne, v sále Casina při slavnostním zahájení hučí promítačka, film zakládá osmdesátiletý promítač.

Udílí váš festival nějaké ceny?

Nemáme jednu hlavní cenu, ale hned tři ceny bez dalšího označení. Jsou si rovnocenné. Vítězové dostanou 10 tisíc korun na svůj další film. Jde o peníze, které se rovnají ceně za podání žádosti o státní podporu. Fond v tomhle ohledu funguje bariérně. Malinký film zaplatí stejně jako velká zahraniční koprodukce. Rada nemá ani experty na experimentální film, ty posuzují titíž lidé jako běžné filmy. Nástroj podpory není dokonalý, ale pomohl například mladým producentům, kteří si alespoň mohou dovolit vedle ostatních projektů paralelně opakovaně podporovat také experimentální film. Profilují se na tom, a tím pádem je pravděpodobné, že tohle pole ve čtyřiceti neopustí.

Jak fungují vaše Ozvěny?

Jde o distribuční projekt. Filmy, které u nás vyhrají, poskládáme do distribučních pásem a nabídneme je kinům, o kterých víme, že mají o podobnou tvorbu zájem. Vnímáme to jako další ze způsobů, jak pomoci českému experimentálnímu filmu být vidět.

V jaké kondici je český experiment?

Státní podpora existuje tři nebo čtyři roky. Problém českého experimentu ale je, že tu neexistuje specializovaná velkorysejší grantová základna a sjednocující platforma, jakou je například rakouská distribuční platforma sixpackfilm. Kvůli tomu pak v Česku není možné se experimentu dlouhodobě věnovat, protože se tím nelze uživit. Každý z místních experimentátorů má občanské povolání. Jisté úskalí vidím taky v segmentarizaci. Existuje u nás silná skupina filmařů z devadesátých let, máme zajímavou generaci třicátníků. Fungují komunitně, ale jednotlivé skupiny na sebe vlastně napojené nejsou. Paralelně tu pak máme videoart, tedy audiovizuální díla do galerií, kde působí obrovská skupina autorů, i když spíš na studentské úrovni. Hranice mezi experimentem a videoartem se často stírá anebo alespoň rozpíjí.

Nedávno vám vyšla komiksově laděná kniha Jak vznikl film. Jak vnímáte úroveň filmového vzdělání u nás?

Před deseti lety došlo na českých školách k důležité reformě. Přestaly fungovat zažité osnovy, nahradily je vzdělávací plány. V jejich rámci například uměnovědné obory jsou definované mnohem volněji než dřív. Cílem je dneska získat kompetence, nikoliv nakreslit tím správným způsobem domeček. Filmová výchova je toho součástí. Dnes může být klasifikovaným nepovinným, ale klidně i maturitním předmětem, ale do škol se prosazuje těžce. A to se nebavím o experimentálním filmu, ale jde třeba jenom o to, aby děti měly možnost jednou v životě vidět film od Chaplina! Nebo ať s metodickým kontextem vidí Matrix! Jde o to seznámit se s výrazovými prostředky filmu. Ten obor tu nemá didaktiku, nejsou učební pomůcky. Je to tzv. doplňkový vzdělávací obor bez jakékoli finanční dotace ze strany MŠMT. Filmová výchova se pak neučí ani na vysoké škole a tak se to celkově neposouvá.

V čem mají děti deficit, když se o filmu neučí?

Vnímají ho potom pouze jako produkt popkultury. Ta má určitě svoje místo, jde dělat skvěle. Ale děti nemají zkušenost s tím, že film je součástí umělecké tvorby. Tím myslím definici umění: něco, co nás přesahuje, znepokojuje, co nám nemá přinášet jednoznačné emoce, něco, co je jiné, co nás učí toleranci, radosti z nově objevených pocitů. Nikdo dnes už nezpochybňuje abstraktní malíře v Národní galerii, ale experimentální film je pořád mnoha lidmi – a myslím, že právě kvůli absenci výuky na školách – vnímán jako něco mimořádně provokativního. Není cílem, aby se děti učily dvě hodiny týdně o filmu, ale aby se s tématem setkaly 1-2x za rok a naučily se vnímat děj i filmovou řeč.

 

Ozvěny Marienbad Film Festivalu: Letos v Marienbadu v kině Pilotů

  1. listopadu 2017, 19:00, Kino Pilotů, Donská 168/19, Praha

http://marienbadfilmfestival.com