MARTIN ŠRAJER

(Text obsahuje spoilery.)

Výpravné dystopické sci-fi Stevena Spielberga Ready Player One (2018) vykresluje svět budoucnosti jako místo, kde jsou lidé plně závislí na moderních technologiích. Virtuální prostor jim umožňuje hrát si a zároveň být konzumenty. Země sice připomíná krajinu po apokalypse, ale lidstvo netečné vůči realitě se zdá být spokojené. Horor Tiché místo, nečekaný a velmi potřebný komerční hit studia Paramount (film v poměrně krátkém čase utržil více než desetinásobek svého sedmnáctimilionového rozpočtu), ukazuje ještě temnější vizi budoucnosti, postavenou na zcela opačné premise. Zemi zamořila lidožravá monstra reagující na sebenepatrnější zvuk. Kdo chce přežít, musí být úplně potichu. Používání technologií je prakticky vyloučené. Jak vidíme hned v úvodní scéně, oddat se hře nebo nějaké formě konzumenství a na chvíli zapomenout na skutečnost znamená riskovat život. Pětičlenná rodina si v liduprázdném supermarketu v naprosté tichosti a z ryze pragmatické potřeby doplní nezbytné zásoby a odchází zpět na svou farmu. Mladší ze dvou synů si z obchodu bez vědomí rodičů odnáší i model vesmírné lodi. Během cesty domů začne hračka vydávat zvuky. O několik vteřin později platí chlapec za svou přirozenou touhu po hře životem. Tragédií později málem skončí také hraní deskové hry (příznačně jde o Monopoly, umožňující užívat si nakupování alespoň v této podobě).

V Ready Player One zábava překrývá realitu, lidé se ve skutečnosti nestýkají a každý jedná na vlastní pěst. V Tichém místě jsou zdroje a projevy radosti, které by lidem ulevily, výrazně omezené. Hrdinové jsou kvůli nemožnosti úniku do herních světů s realitou tvrdě konfrontováni, což je psychicky ničí, ale také nutí držet více při sobě. Zároveň musejí namísto přístrojů využívat vlastních rukou – jejich vztah ke skutečnosti je přímý, nikoliv zprostředkovaný technologiemi. Bez znakové řeči, kterou si s předstihem osvojili kvůli dceřině hluchotě (což jim možná pomohlo jako jedněm z mála přežít), by spolu navíc nemohli komunikovat vůbec. Totalita ticha je v něčem omezující, ale v jiných ohledech člověka obohacuje, navrací jej z virtuálního prostoru zpět k jeho fyzické podstatě a nutí jej projevovat svou individualitu jinak než mnohdy nedostačujícími slovy.

Třetí a zatím zdaleka nejlépe hodnocený film herce Johna Krasinského je přitom podobně jako Smrt ve tmě (Don’t Breathe, r. Fede Alvarez, 2016) nebo Uteč (Get Out, r. Jordan Peele, 2017) vynikající žánrovkou nezávisle na množství významových vrstev, svádějících k sociologickému, politickému či ekonomickému čtení příběhu. V jádru velmi přímočarý scénář Bryana Woodse a Scotta Becka si pohrává s kontrastem zlověstného ticha a hlasitého křiku, který hororoví tvůrci vytěžují již několik desetiletí. Tiché místo oblíbenou žánrovou konvenci dovádí na novou úroveň, když samotný zvuk proměňuje v hrozbu. Tentokrát nechceme postavy slyšet křičet, ale společně s nimi tajíme dech a vnoření do vyprávění se snažíme také nevydat ani hlásku (film nutící mnohdy nesoustředěné a hlučné publikum k naprosté tichosti díky tomu má i výchovný efekt). Experimentování se zvukem a tichem je nejen dobře odůvodněno daným žánrem a parametry fikčního světa, ale zároveň tak obratně provázané s emocionálními pohnutkami postav, že se nabízí k filmu přistupovat primárně jako k psychologickému dramatu či thrilleru, nikoliv jako k hororu.

Sám Krasinski si zahrál hlavu rodiny. Se svou skutečnou manželkou Emily Bluntovou hrají manžele Abbotovy (jejich jména se ovšem dozvíme až ze závěrečných titulků), kteří se rok po tragické události z prologu snaží vedle ochrany dcery a syna přivést na svět třetí dítě a tím vyplnit vzniklou prázdnotu. Rozhodnutí postav počít v podobném světě potomka, tedy velmi pravděpodobný zdroj hlasitých zvuků, by v jiném filmu mohlo vyznít jako akt scenáristické krutosti. V Tichém místě však takovou potřebu chápeme zásluhou srozumitelně motivovaného jednání a hereckých výkonů obou hlavních představitelů. Ženino těhotenství je projevem víry v lepší zítřky, vědomí vlastní smrtelnosti i touhy zachovat rod a předat získané znalosti další generaci. Podobné úvahy motivují otcovo jednání, jak je nejlépe patrné ze scény, kdy se se synem vydává do přírody, aby jej naučil základům přežití.

Pokud se Krasinski díky účasti v devíti řadách komediálního seriálu Kancl (The Office, 2005–2013) něco naučil, pak využívat detailů. Komunikace mezi postavami navzájem i mezi postavami a divákem je namísto dialogů řešena pohledy. „Televizní“ styl snímání zde nachází své opodstatnění, neboť na něm přímo závisí pochopení předávaného sdělení. Výrazy tváří prozrazují strach, úlevu, starost, odhodlání i naléhavou potřebu stvořit nový život. Každý oční kontakt v sobě má neobyčejnou naléhavost a spoluutváří intimní pouto mezi postavami, jehož pevnost je testována stále dalšími výzvami. Emoce hrdinů jsou díky tomu uvěřitelné, jejich trauma ze ztráty vlastního hlasu a milované osoby takřka hmatatelné. Současně můžeme zblízka sledovat, jak smutek, který pociťují a kterému nemůžou dát průchod, postupně proměňují v mocnou zbraň. Jako první se potlačený zvuk, v obecné rovině pak to, co ji tíží, ve svůj prospěch příznačně naučí využívat neslyšící Regan (vynikající hluchá herečka Millicent Simmondsová), přesvědčena, že zavinila bratrovu smrt. Zpracování prožívané bolesti, k němuž jsou postavy donucené poté, co jim byl odejmut hlas, vede v Tichém místě, filmu s výrazně emancipačním nábojem, k překonání traumatu i krvelačných vetřelců.

Zatímco vnitřní svět postav poznáváme zejména z detailů tváří, ten vnější a paradoxně tajuplnější pomáhají objasňovat detaily různých objektů, nenásilně zprostředkovávající fakta o nastalé situaci a opatřeních, kterými se jim sledovaná rodina rozhodla čelit. Většina informací je navíc potěšivě úsporným vyprávěním zužitkována vícekrát. Hrdinové chodící naboso jsou tak například sice tišší, ale zároveň zranitelnější a jen čekáme, kdy si někdo z nich ošklivě poraní nohu a vykřikne bolestí. Krasinski napříč filmem vytváří právě tento typ „aurálního“ očekávání, když naši pozornost směřuje k předmětům typu brokovnice nebo hřebíku zlověstně trčícího z dřevěných schodů, které mohou vyvolat hlasitou reakci. Nejvíc nás v očekávání porodu a s ním spojeným bolestným sténáním znepokojuje zvětšující se břicho hlavní hrdinky, které film podvratně proměňuje v silně ambivalentní objekt, symbolizující zároveň příslib života i hrozbu smrti. Noviny na otcově pracovním stole a různé poznámky okolo něj pak nahrazují globální perspektivu i vysvětlující monology a umožňují koncentrovat vyprávění na mikrosvět jedné rodiny. Bez narušení napínavé atmosféry a zpomalení dravého tempa se dozvídáme, že mimozemská invaze není záležitostí pouze Spojených států (jeden z novinových titulků zmiňuje Šanghaj), že monstra vnímají okolní svět pouze sluchem a že se v okolí farmy Abbotových nacházejí přinejmenším tři taková stvoření. Také během skrývání se před monstry preferuje dánská kameramanka Charlotte Bruus Christensenová přehledné záběrové kompozice před roztřesenou ruční kamerou a znamenitě využívá hledisek různých postav. Když kamera například přejímá pohled Regan, sami stejně jako ona chvíli nic neslyšíme a musíme být o to vnímavější vůči vizuálním podnětům značícím blížící se nebezpečí.

Hororové scény nicméně vedle důmyslného vytěžování mizanscény hodně spoléhají na osvědčené žánrové triky typu „lekaček“ založených na náhlém zesílení zvuku. Těžko se ale tomuto obehranému stylistickému prostředku vyhnout zrovna u filmu, v němž hraje zvuk klíčovou roli. Tiché místo v tomto smyslu každopádně nejen svým obsahem, ale i stylem potvrzuje, že američtí filmaři mají z máločeho takový strach jako z absolutního ticha. Krasinski (nebo možná producenti, mezi nimiž najdeme i Michaela Baye) nemá odvahu pouštět se do sekvencí, které by byly rytmizovány výhradně autentickými zvuky, jako je vrzání parket, ohňostroj nebo vysokofrekvenční pískot. Také ve scénách, kde by většinu potřebného mohli vyjádřit herci výrazy svých tváří, si raději vypomáhá soundtrackem Marca Beltramiho, který nás zejména v sentimentálnějších momentech vede k určité emocionální reakci mnohem příměji než obraz.

Nondiegetická hudba, díky které lépe víme, co můžeme očekávat, mírně oslabuje pečlivě budované napětí mezi tichem a zvukem, a tím i působivost celého filmu. Způsob, jakým Tiché místo pracuje s nepřítomnosti zvuku, proto ve výsledku není stejně pozoruhodný jako navázání základního kritéria pro přežití v daném fikčním světě na nemožnost postav zpracovat prožité trauma a nalézt vnitřní klid. Boj o přežití, základní cíl většiny hororových postav, je pro ně totiž zároveň hledáním existenciálního východiska. Otázku, zda se hrdinové světu, který od nich v prvé řadě vyžaduje, aby mlčeli, přizpůsobí, nebo se podmínky pokusí změnit, nechává film otevřenou. Jednak si tím otevírá cestu pro pokračování, na němž scenáristé již začali pracovat, jednak na rozdíl od hororů spoléhajících na mnohem více slov a doslovnosti může takto skončit v tom nejlepším.

 

(Text vyjde ve Filmu a době 2/2018).

 

Tiché místo

(A Quiet Place, USA 2018)

Režie: John Krasinski

Scénář: John Krasinski, Scott Beck, Bryan Woods

Kamera: Charlotte Bruus Christensenová

Hudba: Marco Beltrami

Hrají: Emily Bluntová, John Krasinski, Noah Jupe, Millicent Simmondsová, Cade Woodward, Leon Russom a další

Délka: 90 min.

Distribuce v ČR: CinemArt

Premiéra: 3. 5. 2018