ONDŘEJ PAVLÍK

Ve své nyní již kompletní trilogii o lásce v časech útlaku jako by režisér Christian Petzold s čím dál větší razancí prověřoval ochotu diváků uvěřit neuvěřitelnému. Barbara (2012) byla ještě plně věrohodným, podprahově tísnivým thrillerem o režimu nepohodlné lékařce, která se pod dohledem Stasi jen obezřetně sbližuje s kolegou z maloměstského špitálu. Fénix (Phoenix, 2014) pak centrální partnerské drama, ztvárněné shodou okolností týmiž herci, podrobil mnohem náročnější pravděpodobnostní zkoušce. V závratně komponovaném hitchcockovském noiru se Nelly, přeživší nacistický lágr, vrací s chirurgicky upravenou tváří domů, kde ji však její vlastní manžel považuje za cizí ženu a začne ji upravovat k jejímu předválečnému obrazu. Závěrečný Tranzit posouvá test uvěřitelnosti ještě dál, z roviny vztahů na úroveň místního a časového ukotvení, když uprchlické drama z druhé světové války transponuje do soudobé Marseille a záměrně vyvolává zcizující pnutí na pomezí minulosti a přítomnosti.

Tranzit není ani historickým dramatem s odpovídající dobovou výpravou, které by nás přenášelo o více než půl století zpět, ani jeho jednoduchou aktualizací do současnosti, v níž by se původně válečný námět jen vzdáleně odrážel v dnešních kulisách, lidech a poměrech. Je záměrně něčím mezi, obojakým útvarem s rozpitými temporálními i žánrovými hranicemi, pozoruhodným multiverzem, v němž každá bytost, předmět i lokace souběžně denotují dvě věci najednou – to, co přímo vidíme, a to, co si musíme představit.

Literárním podkladem pro takové vršení různých verzí téhož je v případě Petzoldova filmu eponymní, částečně autobiografický román židovské spisovatelky Anny Seghersové, odehrávající se ve Francii okupované německými vojsky. Bezejmenný sedmadvacetiletý muž v něm prchá z koncentračního tábora do Paříže, kde má doručit dopis spisovateli jménem Weidel. Když ale na místě zjišťuje, že Weidel spáchal sebevraždu, rozhodne se odjet do Marseille, přijmout spisovatelovu identitu a ucházet se o přízeň jeho ovdovělé ženy Marie.

Drama pronásledovaného člověka, který se v hraniční situaci stává někým jiným, by se na jednu stranu nabízelo zpracovat v konvenčním thrillerovém rytmu. Druhou možností by bylo následovat odkaz antonioniovských existenciálních dobrodružství à la Povolání: Reportér (Professione: reporter, 1975) a natočit modernistickou studii vnitřně vyprahlé, odcizené osobnosti. Petzold ovšem znovu nepřijímá ani jednu z těchto zavedených variant. Jeho téměř konceptuální a náročně vystavěný snímek si vypůjčuje figury jak z obecněji uměleckého, tak zejména z klasického hollywoodského filmu, noiru i melodramatu, přímo navíc odkazuje ke Casablance (r. Michael Curtiz, 1942), a vyznívá i proto tak trochu nepřístojně a zastarale.

Jako nesoučasné až obstarožní se mohou jevit vstupy literárního voiceoveru, které opakovaně doprovází viděné a stručně doplňují neviděné. Ač by se mohlo zdát, že filmový Tranzit tímto způsobem pouze přejímá ich-formu své knižní předlohy, ve skutečnosti ji zásadně komplikuje. Na rozdíl od románu není v Petzoldově snímku vypravěčem ústřední protagonista, ale jiný muž, dlouho neznámý a zjevně alespoň částečný svědek celého dění. Neznamená to přitom, že by vše v Tranzitu podléhalo této přiznaně nespolehlivé vypravěčské perspektivě. Omylnost zprostředkovávaného příběhu je jen jednou z vrstev, které se tu prolínají. Podobně jako francouzské slovo histoire dle potřeby označuje historii nebo příběh, také Tranzit mezi těmito dvěma pojmy vytváří mimořádně ambivalentní napětí.

Petzoldův film je plný minuciózně tvarovaných kontrapunktů, které podstatně ozvláštňují vše, co sledujeme. Postavy – neukotvení duchové chycení mezi disparátními dobami – přehrávají své válečné osudy, jenže prostředí okolo nich je až zarážejícím stylem současné a civilní. Je to, jako by se početná skupina lidí dohodla kolektivně předstírat život v jiné dějinné epoše, dokonale sdílené fikci uvěřila a my získali možnost toto jejich zdánlivě bláznivé počínání z lehkého odstupu pozorovat. Proudění mezi minulým a přítomným je opět obousměrné. Topos dnešní Marseille, v níž se před vnějším útlakem skrývají rasově různorodí přesídlenci, vztahuje dřívější etnické čistky k aktuálním uprchlickým otázkám. Zároveň však nezvykle zevšedňuje jindy předramatizované vize světového konfliktu – tady je najednou válka stavem, v němž jsou pro mnohé nadále největší starostí nákupy a v němž hotelový zátah střídá poklidná večeře s pizzou a sklenkou růžového.

Vůbec nejjemněji se protikladné spojení dvou splývajících časů odráží ve výtvarné stylizaci snímku. Po marseillských ulicích jezdí nejnovější auta a na mexickém konzulátu se žadatelé o azyl hromadí před digitálním pořadníkem, ale na dálku spolu lidé komunikují ručně psanými dopisy. Šaty, jež postavy nosí, jsou střídavě nadčasové, novodobé i dlouho vyšlé z módy. Z této mnohoznačné kostýmní směsi pak vyčnívají zejména nápadné rekvizity z dávných dob, archaické zdobné hodinky na hrdinově zápěstí nebo medailon na hrudi aristokraticky vyhlížející ženy s třemi chlupatými koliemi. Přepečlivě vybalancovanou a ve výsledku stěží čitelnou míru stylizace reflektuje i kolorování a nasvícení filmu, kdy z rovnoměrně vyváženého barevného spektra – ani desaturovaného, ani křiklavého – nenápadně vystupují syté odstíny bledě modré a červené, odkazující k melodramatické poloze fimu.

Nejen duch Petzoldova učitele a blízkého přítele Haruna Farockého, jemuž je snímek věnován, ale přízraky dávno zapomenuté i znovu oživené, smyšlené i opravdové, se tu vyjevují způsobem, s jakým se v kinematografii takřka nesetkáváme. Tranzit je, jak naznačuje i jeho název, dílem přechodovým, transportujícím a nezařaditelně mezním – režisérovým dosud nejodvážnějším filmem, který neústupně pokouší naši imaginaci.

(Text vyšel ve Filmu a době 1/2019.)

Tranzit

(Transit, Německo – Francie 2018)

Režie a scénář: Christian Petzold

Kamera: Hans Fromm

Hudba: Stefan Will

Hrají: Franz Rogowski, Paula Beerová, Godehard Giese, Lilien Batmanová, Maryam Zareeová, Barbara Auerová a další

Délka: 101 min.

Distribuce v ČR: Film Europe

Premiéra: 9. 5. 2019