IVA PŘIVŘELOVÁ

Ze tří zástupců nového mexického filmu, kteří díky svým domácím úspěchům v devadesátých letech 20. století pronikli do Hollywoodu, zůstával Guillermo del Toro dosud poněkud pozadu, co se uměleckého kreditu týče. Ze španělštiny do angličtiny ho přenesl Stroj času (Cronos, 1993), za hranicemi pak natočil komiksové adaptace Hellboy (2004 a 2008), upírskou akci Blade II (2002), horor o švábech Mimic (1997), hravý souboj příšer a robotů Pacific Rim (2013) – za takové filmy se prestižní ceny nezískávají. Poctivá ukázka gotického hororu Purpurový vrch (Crimson Peak, 2015) před dvěma lety připomněla, že výtvarně výrazné, zromantizované děsivé historky kombinující nebezpečí s něžností představují jeho forte. A když obsahují i politické metafory, přidá se k Del Torově originálnímu vizuálnímu citu silný obsah, kterého si odborná veřejnost více všimne. Třeba tak, že mu jako prvnímu Mexičanovi udělí Zlatého lva na festivalu v Benátkách.

K vavřínům si třiapadesátiletý tvůrce přivoněl už díky Faunovu labyrintu (El laberinto del Fauno, 2006), soutěžícímu v Cannes, nominovanému na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, scénář a hudbu a oceněnému Oscarem za kameru, výpravu a masky: strašidelné pohádky z frankistického Španělska, v níž nevinná malá dívka objevovala svět monster. Novinka Tvář vody, premiérovaná na festivalu v Benátkách, má s předchozím úspěchem až příliš společného, především hořkosladký konec, smutný happy end příběhu ze světa, kde šťastné konce neexistují. Do neznámého světa v něm proniká jiná nevinná dívka, už s probuzenou sexualitou – němá uklízečka s rutinním životem outsidera, jehož si mnozí ani nevšimnou. Pod hladinou však nepřebývá příšera. Nepojmenovaného vodního muže, nápadně připomínajícího kamaráda Hellboye Abea Sapiena, zavřeli kvůli výzkumu američtí vědci na vrcholu studené války do ústavu, v němž hlavní hrdinka pracuje. Muži – jako například vládní zaměstnanec v podání jako obvykle démonického Michaela Shannona – ovšem záhadnému tvorovi nikdy porozumět nemohou, protože ho odmítají chápat jinak než nepřítele. Zato láskyplná, osamělá Elisa vyděděná z většinové společnosti se s taktéž němým aquamanem dokáže rychle sblížit.

Mexičan Del Toro stojí na straně slabších a přehlížených a v podstatě většiny minorit, na něž se Amerika (nejen) začátku šedesátých let dívala s despektem a strachem. S němou ženou a vodním mužem tu tak soucítí černoška, gay a komunista. Výřečný filmař se neskrývá s tím, že ho k příběhu inspirovala i prezidentská kampaň Donalda Trumpa odvolávající se na skvělou minulost Spojených států. Del Toro onu nostalgicky zidealizovanou Ameriku našel kolem roku 1962 a připomněl, že skvělá byla snad jen pro bigotní arogantní mocné, reprezentované Shannonovou postavou. V jeho snímku je záměrně právě tento rigidní voják, snažící se udržet disciplínu a svou kariéru, tou nejděsivější a nejméně „normální“ postavou, s charakterem vytvarovaným předsudky, nelítostným tlakem nadřízených, ambicemi i úzkoprsostí.

Del Torovy záměry a metafory není z jeho verze krásky a zvířete těžké vylovit. Mnohem hůře se odolává jejich melancholickému rozhořčení a něžnosti, ztělesněné kouzelnou Sally Hawkinsovou. Del Toro jako režisér pracuje hlavně s emocemi a atmosférou, nejlépe pomocí stylizovaného obrazu, v němž se krása snoubí s tajemnem a ošklivostí. V pohledných obrazech tohoto retra, zaplavených odstíny uklidňující modře a zeleně (s červenými doplňky, jakmile se Elisa zamiluje), najdete víc sladkobolné melancholie a snové poezie než hororu. Chlad vody se tu setkává s vřelostí příbytků dvou sousedů a nejlepších kamarádů – Elisy a postaršího malíře a vypravěče jejího příběhu Gilese (Richard Jenkins). Sentiment podporovaný typickou romantickou hudbou Alexandra Desplata uhlazuje příjemný divácký zážitek z romantické pohádky pro dospělé.

Del Toro odkazuje na starý Hollywood v jeho muzikálové verzi utěšující v chudých třicátých letech i v jeho béčkových podobách z paranoidních padesátých let. Přes pár odboček a slévání žánrů se dokáže soustředit na svou story, kterou nám nabízí s otevřenou dlaní a srdcem a vyzdobenou mnoha detaily. Režisérova proslulá imaginace i přes znatelnou inspiraci minulostí zůstává poznatelně jeho. V hravé fantasy se znaková řeč ihned překládá do titulků, postavy se mohou zasnít s písní na rtech či dojít k milostnému naplnění ve scéně, v níž osvobozující voda zaplní celou koupelnu i plátno. Jako každá fantasy se i tato řídí svými fyzikálními zákony. Když je předvádí neustále plovoucí kamera Dana Laustsena, jehož režisér zná už od doby filmu Mimic a kterého si půjčil z Dánska i pro obrazově neméně luxusní Purpurový vrch, otázka jejich přesvědčivosti je spojená hlavně s divákovou důvěrou a ochotou nechat se okouzlit. Pak i v upršeném Baltimoru může být krásně, rutina osamělého života neznemožňuje změnu a němý tvor má hodně co říct. Del Toro dává outsiderům zvučný a srozumitelný hlas, protože má pocit, že dnes je příliš lidí nechce poslouchat.

 

(Vyšlo ve Filmu a době 4/2017.)

 

Tvář vody

(The Shape of Water, USA 2017)

Režie: Guillermo del Toro

Scénář: Guillermo del Toro, Vanessa Taylorová

Kamera: Dan Laustsen

Hudba: Alexandre Desplat

Hrají: Sally Hawkinsová, Richard Jenkins, Doug Jones, Michael Shannon, Octavia Spencerová, Michael Stuhlbarg a další

Délka: 119 min.

Distribuce v ČR: CinemArt

Premiéra: 15. 2. 2018