ZDENA MEJZLÍKOVÁ

Małgorzata Szumowská už od svého debutu sklízí potlesk na domácím i mezinárodním poli (filmy Šťastný člověk [Szczęśliwy człowiek, 2000], Ono [2005], Ve jménu [W imię…, 2013], Tělo [Ciało, 2015] byly oceněné polskými Orly, na festivalech v Sundance a v Berlíně a nominované na Evropské filmové ceny). Její nejnovější snímek Tvář (2018) získal Velkou cenu poroty na letošním Berlinale, avšak v Polsku spíše popuzuje – ministr kultury ho nazval „hloupým filmem“.

Společnost, v jejímž kontextu Szumowská zobrazuje hlavní postavu, neslouží za pouhé pozadí, ale představuje neméně důležitý objekt zájmu. V obou plánech se Tvář zaobírá aktuálními problémy, v rovině individuální jde ale zároveň o klasické téma jak z hlediska filmového ztvárnění (mladý muž odchází z domova), tak v jeho mytologickém základu (rytíř se vydává na výpravu za svatým grálem svého pravého já). V podstatě je to příběh archetypický. Na takovou interpretaci poukázala sama režisérka, když prohlásila, že tento film je pohádkou pro dospělé. Domnívám se, že nejen kvůli surreálním prvkům, které obsahuje.

Východiskem se staly dvě skutečné události, jež nedávno přinesly Polsku světová prvenství – vztyčení nejvyšší sochy Krista (v roce 2010 v obci Świebodzin) a akutní transplantace obličeje (v roce 2013). Na jejich základě scenáristé (Szumowská a Michał Englert, zároveň kameraman) fabulují příběh montážního dělníka Jacka (Mateusz Kościukiewicz), pracujícího na stavbě monumentu na kopci za rodným městysem. Počátek vnitřní transformace hrdiny autoři koncipují nikoli lineárně a epicky, ale skládají mozaiku ze střípků jeho nepříliš pestrého života. Jackovo krotké rebelství, projevující se dlouhými vlasy, poslechem heavy metalu a přáním vypadnout někam do Anglie, trochu dráždí jeho rodinu, ale moc nevybočuje z mantinelů místní society, jejíchž bohoslužebných (katolické mše) i modloslužebných (nájezdy na okolní hypermarkety) aktivit se Jacek účastní. Chce však něco víc, než nabízí provinční stádnost, a už sama tato touha jej předurčuje ke zvláštnímu údělu. Nedokáže se sám k nějakému rozhodnému kroku rozhoupat, musí být osudem doslova vykopnut na cestu, a tak jednoho dne zasáhne tragická nehoda. Jacek spadne dovnitř stavby, zázrakem přežije a podstoupí transplantaci obličeje. Obrací se k němu pozornost médií, rodina i komunita jej zprvu podporují, ale postupně se na něj začnou dívat skrz prsty a vytlačovat ho na okraj. Snoubenka (Małgorzata Gorolová) ho opustí, matka (Anna Tomaszewská) ho nepoznává a má z něj strach, jen sestra (Agnieszka Podsiadliková) dál stojí neochvějně při něm. Ostatní mu už úplně přestali rozumět, což má zdánlivě opodstatněné, hmatatelné důvody – Jacek špatně artikuluje a z jeho podivné tváře s nehybnými mimickými svaly nejdou odečítat emoce. Nyní je vpravdě outsiderem, jeho jinakost se extrémně zvýraznila. V očích svých zbožných soukmenovců, kteří mu záhy odmítli přispívat na drahé léky, se změnil v podezřelého cizince, což vede až k exorcistické seanci, jíž se Jacek částečně z recese podrobí. Ačkoli se na něj sype rána za ranou, snaží se udržovat si zdravý rozum a optimismus. Také ale podléhá mylnému dojmu, že se lidé změnili. Svým poškozeným zrakem „nevidí“, že předsudečnost a pokrytectví v jeho okolí byly vždy, jen v exponované situaci vyšly na světlo Boží ve své plné kráse. Jackův pohled nám zprostředkovává rafinovaná kamera, rozostřující část pole. Hrdinskou pouť, spojenou s nutnou krizí identity, Szumowská vyjádřila prostřednictvím tělesných znaků. Socha Jacka doslova pohltila, stala se retortou, alchymickou nádobou proměny a tuto proměnu, která ho nutí odpoutat se od svých kořenů a jít vlastní cestou, symbolizuje nová tvář. Daň za nový život (ať již tento jev nazýváme individuací, osvícením nebo znovuzrozením) byla v Jackově případě snad až příliš vysoká. Tíhu této bolesti scenáristé nadlehčují humorem a sarkastickým odkrýváním pozadí proklamovaných ctností, jimiž se národ pyšní. Pověstnou polskou lidovou zbožnost diagnostikují coby směs tradicionalismu, naivity, nevzdělanosti a alibismu. Podobá se více pověře než víře; produkuje megalomanské gesto v podobě obří sochy, ale každodenní realita odpovídá nikoli křesťanství, nýbrž idolatrii konzumu, jak ukazuje už úvodní sekvence „vánočního nahého výprodeje“, umocněná zpomalenými záběry: ze zamyšlených tváří, slibujících určitou hloubku a obsah, se na povel stává masa nahých těl, zápasících o televizory za snížené ceny a ochotně platících cenou naprostého sebeponížení, které si svlečení zákazníci snad ani neuvědomují. Kraj pod betonovými pažemi Krista se fakticky klaní zlatému teleti. Panuje zde primitivní hospodsko-televizní kultura plná xenofobie, závistivosti a falše. Hlavním rysem Jackových rodáků je povrchnost. Soudí podle obalu, podle tvářnosti věcí, podle tváře, jež se dá více či méně snadno vy(za)měnit. Nejsou schopni náhledu pod povrch ani akceptace stínu, a proto jej projikují do domnělých nepřátel. To je zřejmě příčinou masové obliby exorcismu. Démoni se vymítají z těch, kdož se stanou terčem nenávisti, obětními beránky. Ne náhodou parta místních alkoholiků, tj. odmítaných představitelů ne-řádu, s bezděčným bystrozrakem Jackovi přezdívá Ježíš. Jistý vhled, byť také nepromyšlený, nabídne i farář, který Jackovi po úrazu říká, že Bůh má pro něj zvláštní úkol. Několikerými ústy tedy tvůrci naznačují, že Jacek jako bájný hrdina strastiplně putuje za svým naplněním.

Kontrast vnější okázalosti a vnitřní prázdnoty, hlásané duchovnosti a praktikovaného sobectví prostupuje celým filmem. Obzvlášť drsně je patrný v diskrepanci mezi ochotou rodiny přijmout k vánočnímu stolu ve jménu lásky případného poutníka a následným vyvržením svého vlastního člena. Nebo mezi vynakládáním enormních prostředků na stavbu sochy a neochotou věnovat byť jen malou částku na Jackovu léčbu.

Małgorzata Szumowská tentokrát není doma prorokem; polští recenzenti soudí, že nastavila svým spoluobčanům křivé zrcadlo. Otázkou je, zda neplatí výrok klasika, že na zrcadlo se zlobí, kdo má křivou hubu. Režisérka si zvolila určitý fokus, zaostřila na jistou část skutečnosti, ne zrovna lichotivou (v čemž není první ani jediná – z nedávné produkce vzpomeňme Tichou noc [Cicha noc, r. Piotr Domalewski, 2017], z té starší třeba Den cvoka [Dzień świra, r. Marek Koterski, 2002]), nečiníc si nároky na nějaké celkové „spravedlivé“ hodnocení svého národa. Spojením satirické a mytické roviny dosáhla obecnější výpovědi, jež dalece přesahuje prostý výsměch venkovským Polákům potácejícím se mezi tradicí a výdobytky jednadvacátého století.

 

(Text vyšel ve Filmu a době 3/2018.)

 

Tvář

(Twarz, Polsko 2018)

Režie: Małgorzata Szumowská

Scénář: Małgorzata Szumowská, Michał Englert

Kamera: Michał Englert

Hudba: Adam Walicki

Hrají: Mateusz Kościukiewicz, Agnieszka Podsiadliková, Małgorzata Gorolová, Dariusz Chojnacki, Anna Tomaszewská, Robert Talarczyk a další

Délka: 91 min.

Distribuce v ČR: Film Europe

Premiéra: 20. 9. 2018