BRIANA ČECHOVÁ

Více než sedmdesátiletá Claire Denisová myslí ve svém dvanáctém hraném filmu na lásku, na fyzickou lásku bez zábran a omezení, lásku opravdovou a naplňující. Ale kde ji vzít, když všichni sledujeme jen své sobecké cíle? Padesátiletá malířka Isabelle, v podání malující herečky Juliette Binocheové, je zralá žena plná života, přímočará, ale zároveň rozmarná, při každém milostném podnětu spíše zahleděná do sebe a svých pocitů než vnímající očekávání partnera. Posun od vlastního subjektu k objektu lásky, to je to, co se tady nedaří. A pro diváka je to zároveň trpké, poučné i zábavné.

Při psaní scénáře se Denisová spolu se spisovatelkou a scenáristkou Christine Angotovou inspirovaly proslulým intelektuálním dílkem Rolanda Barthese Fragmenty milostného diskurzu (Fragments d’un discours amourex, česky 2008), představujícím excelentní analýzu milostných situací a zároveň lekci o komunikaci mezi milenci. Netuším, které pasáže z knihy nejvíce zaujaly právě je, ale dle mého s jejich hrdinkou rezonuje zejména kapitola nazvaná Neoblomný, kde Barthes uvádí: „Navzdory a proti všemu potvrzuje milující subjekt svou lásku jako hodnotu.“ A o stránku dále pokračuje: „Říkají mi: tento způsob lásky není schopen života. Ale jak zhodnotit životaschopnost? Proč by to, co je životaschopné, mělo být dobré? Proč by mělo být lepší přetrvat nežli shořet?“

Pro rozvedenou Isabelle je láska drogou a debaty o touze po ní intelektuální potřebou. Když spolu s Barthesem na své přátele naléhá „Ukažte mi, po kom toužím!“, dožaduje se jejich soudu a potvrzení vlastní volby. Okouzlující, ale také neurotická a nerozhodná žena neustále balancuje na pomezí melodramatu a romantické komedie a my tušíme, že ani jedna z těchto žánrových poloh nakonec nebude ta správná. S přibývajícím počtem milenců se snažení o vzájemný cit mění v sisyfovskou dřinu a místo romance před námi defiluje promyšlený katalog obecně sdílených milostných figur. Bankéř Vincent (Xavier Beauvois) je svůdce a egoista, údajně obdivující svoji výjimečnou manželku, o něco mladší úspěšný divadelní herec (Nicolas Duvauchelle) přitažlivý pokrytec, pro něhož má milování svůj půvab s každou partnerkou jenom jednou, galerista Fabrice (Bruno Podalydès) naplňuje roli chápavého mentora, se sympatickým dělníkem Sylvainem (Paul Blain) se Isabelle mine intelektuálně, se snad dobráckým bývalým manželem Françoisem (Laurent Grévill) milostně, s charismatickým Finem (Alex Descas) časově a všechno nasvědčuje tomu, že se rozdychtěná žena na chvíli pohoupe také v síti svého terapeuta. Prostořeký Gérard Depardieu, jemuž se mimo jiné podařilo v nedávné době v tisku urazit také téměř stejně mezinárodně proslulou kolegyni, pojal svého šarlatána s kyvadlem jako manipulační exhibici. Denisová mu dala vtipně prostor až ve finále a v závěrečných titulcích, které se pro diváka nečekaně zjeví přes oba hrdiny už během jejich rozhovoru. První filmové setkání dvou francouzských star proběhlo ve smířlivém duchu a vzájemném respektu, ale nikoli bez ironie. Ostatně jednoduchý happy end bychom od tvůrkyně typu Denisové ani neočekávali.

Claire Denisová hledala odvahu k vlastní samostatné tvorbě poměrně dlouho, až do čtyřiceti let asistovala především Jacquesu Rivettovi na jeho tvorbě ze sedmdesátých let, ale také Dušanu Makavejevovi (Sladký film [Sweet Movie, 1974]), Johnu Cassavetesovi (Zavraždění čínského bookmakera [Killing of a Chinese Bookie, 1976]), Jimu Jarmuschovi (Mimo zákon [Down by Law, 1986]) a Wimu Wendersovi (Paříž, Texas [Paris, Texas, 1984] a Nebe nad Berlínem [Der Himmel über Berlin, 1987]). Díky těmto cenným zkušenostem se stala průkopnicí senzuální kinematografie, založené na eliptické naraci, která se soustředí zejména na tělo a jeho pohyb v prostoru. Více než slovo pro ni znamenají gesta ve své proměnlivosti, naléhavosti, emotivnosti i ambivalenci. Její postavy se propracovávají k sebevyjádření, výrazu své osobnosti zpravidla skrze tanec, k němuž dojde třeba i v jediné scéně (viz např. nezapomenutelná pohybová extáze Denise Lavanta v Krásné práci [Beau travail, 1999]). Taneční scéna, v níž se koncentruje osobnost hrdiny, intenzita jeho radostí, bolestí i traumat, je pak důležitá pro jeho další vývoj. Nejinak je tomu i ve Vnitřním slunci, když se Isabelle sama roztančí v jednom klubu a seznámí se tak se Sylvainem, jemuž se na okamžik podaří splynout s jejím životním rozpoložením. Režisérka je zvyklá na téměř stabilní skupinu blízkých spolupracovníků a díky jejich souhře se většina tanečních scén rodí až při natáčení. Ani u tohoto snímku tedy nechybí kameramanka Agnès Godardová, schopná sledovat každý záhyb lidské kůže, hudební skladatel Stuart Staples, z věrných herců Alex Descas a v rozsahem marginální, ale významem nikoli nedůležité roli Valeria Bruni-Tedeschiová, která excelovala před dvaceti lety ve  snímku Denisové Nénette a Boni (Nénette et Boni, 1996) jako přitažlivá pekařka pracující s těstem jako s milovaným tělem. Juliette Binocheová je v ansámblu Denisové nováčkem, její obsazení ovšem nepřekvapuje, naopak zcela souzní se záměrem.

Binocheová, dnes laureátka všech prestižních filmových ocenění, upoutala na začátku své kariéry coby ztělesnění mladistvé spontaneity. Vzhledem blízká Louise Brooksové, Anně Karinaové, Mache Mérilové nebo Marie-France Pisierové; zaujala svou schopností pohybovat se mezi uličníkem (gamine) a fatální ženou (femme fatale), což z ní učinilo ikonu cinéma du look. Ani s přibývajícím věkem neztratila svůj půvab a hlavně odvahu. Stále ráda hraje ženy vášnivé, zpravidla umělkyně, hrdinky s tragickou dimenzí. Malířkou byla už v Milencích z Pont-Neuf (Les Amants du Pont-Neuf, 1991), herečkou ve Schůzce (Rendez-vous, 1985) a Sils Maria (Sils Maria, 2014), fotografkou v Nesnesitelné lehkosti bytí (The Unbearable Lightness of Being, 1988), spisovatelkou v kostýmním historickém dramatu Děti století (Les Enfants du siècle, 1999), sochařkou v intimním portrétu Camille Claudelová 1915 (Camille Claudel 1915, 2013). Svými věrohodnými hereckými přechody mezi záchvaty štěstí a žalu často inspiruje kameramany k tomu, aby zkoumali její tvář v detailu. Podle Ginette Vincendeauové, která Binocheové ve své kritické tvorbě věnovala pozornost vícekrát, představuje její obličej „obraz, který sexualizuje utrpení“.

Když Denisová uvažovala o zralé herečce se silnou sexuální aurou, nijak vyzývavé, a přesto prosté jakýchkoli tabu, schopné se na plátně odhalit obrazně i doslova, byla Binocheová první volbou. Umělkyně navyklá hrát senzitivní hrdinky a ochotná do nich investovat emocionálně i fyzicky dokázala po svých nedávných kreacích ve filmech Bruno Dumonta nebo Oliviera Assayase opět rozvinout svůj herecký rejstřík o další variace. Její Isabelle má věk iluzí rozhodně za sebou, obdivuhodně to však ještě nevzdává. V krátké sukýnce a vysokých kozačkách na jehlách je evidentně na lovu, přitom není ani trochu vulgární, naopak zábavně sebeironická, byť se tak dlouho snaží ovládat situaci, až je sama zmanipulována. Úzkost, vydírání, očekávání, pochopení, drama, bloudění, odloučení, zmizení, provinění, žárlivost, mlčení, pláč, probuzení… to jsou všechno stadia milostného diskurzu, o nichž Roland Barthes ve svém díle poměrně náročně medituje. Jeho neuchopitelnost je pak toliko zdánlivá, neboť Claire Denisová jej dokázala zinscenovat tak nápaditě a přitom zcela nenápadně, jako mu se samozřejmou bravurou Juliette Binocheová propůjčila svoji tvář coby mapu možných citových peripetií.

 

(Článek vyjde ve Filmu a době 1/2018.)

 

Vnitřní slunce         

(Un beau soleil intérieur, Francie – Belgie 2017)

Režie: Claire Denisová

Scénář: Claire Denisová, Christine Angotová

Kamera: Agnès Godardová

Hudba: Stuart Staples

Hrají: Juliette Binocheová, Xavier Beauvois, Nicolas Duvauchelle, Laurent Grévill, Alex Descas, Bruno Podalydès, Paul Blain, Valeria Bruni-Tedeschiová, Gérard Depardieu a další

Délka: 94 min.

Distribuce v ČR: Artcam

Datum premiéry: 22. 2. 2018