MARTIN SVOBODA

Stává se běžně, že slova s jasným významem ho častým užíváním ztrácí, rozmělňují se a mizí v neurčitosti. Pak se ale děje i pravý opak, kdy slova, jež žádný zvláštní význam nemají, ho nabývají. Politizují se, mění se v gesta nebo symboly. Tak tomu je i ve chvíli, když se dnes v Česku nějaký dokument označí za „autorský“. Diskuze o tom, co – pokud něco – s sebou tento pojem obnáší, se vynořují čím dál častěji. I Robin Kvapil, režisér filmu Všechno bude fajn, vnímá pozici tohoto přídomku a konotace, jež se s ním spojují, za problematické. V rozhovoru se vyjádřil ve smyslu, že neví, proč by se měl jakýkoliv dokument tímto přídomkem aktivně označovat, když „autorskost“ je přece samozřejmá. Nejspíš tedy vyzní trochu zvláštně, že text reflektující jeho debut se neobejde bez teze, že autorštější dokument než ten jeho si lze těžko představit. A pokud je na místě toto označení vytknout a postavit před nějaký dokumentární film spíš než před jiný, tak právě nyní.

Podařilo se to přitom bez odevzdání dokumentu publicistickým postupům: Předně si Kvapil nestoupá před kameru, aby glosoval dění, a nestává se přítomnou postavou zprostředkovávající vybrané téma. Nedochází ani k interakci jeho a respondentů, nenastává „boření čtvrté stěny“, kdy by neodolal a alespoň na chvíli vstoupil do děje. I bez podobných zpřítomnění však Všechno bude fajn prostupují nejen jeho záměry a volby, ale i jejich geneze, narušování a přetínání. Snímek vznikal zprvu jako kronika projektu Žít Brno, ale po jeho úspěšném vstupu do politiky a rozkmotření Kvapila s hnutím se plánovaný tvar přeformoval v kroniku města jako takového – přibral jak místní avantgardní umělce, tedy brněnskou kavárnu, o níž se mluvilo ještě dřív než o té pražské, tak i dva obyčejné lidi z nízkopříjmové domácnosti, kteří se snaží založit rodinu. Fragmenty původního záměru sledovat úspěch Žít Brno nabraly poněkud cynický nádech a výsledek má tak jen málo společného s výchozím podnětem. Během dlouhé produkce se dílo nakonec spíš než výsledkem Kvapilových záměrů stalo otiskem změn, v jejichž středu stál. Ne coby chronologická kronika těchto posunů, ale celková reakce.

Sluší se připomenout, že i Kvapil měl střihače (Josef Krajbich), kameramana (Šimon Dvořáček) a spoluscenáristu/mentora (Pavel Šplíchal, před lety aktivní v České sodě), takže přenesení veškerého tvůrčího těžiště do jeho osoby si koleduje o obvinění z propadnutí už dávno rozbité iluze všemocného režiséra. V tomto konkrétním případě, v případě tak tekuté produkce, ale nemůže být přítomnost jednotící vize jen tak smetena ze stolu jako něco neexistujícího. Autorství nabírá u Všechno bude fajn na přesvědčivosti a síle právě v důsledku snahy o vznik celistvého díla navzdory tak výrazným proměnám představy o tom, co za dílo vlastně vzniká. A to přesto, že nejsou tyto proměny přímo ve filmu tematizovány.

U Všechno bude fajn je však řeč o tvůrčích záměrech tím víc na místě, že se snímek vyhnul klasické distribuci a většina diváků ho tak viděla a uvidí buď na některém z festivalů, nebo na konkrétní klubové projekci v dvojprogramu s hudebním vystoupením a setkáním s tvůrci. „Historky z natáčení“ a předně Kvapilova osobnost se tedy bezprostředně a neoddělitelně stávají součástí zážitku (v kontrastu s jeho fyzickou nepřítomností před kamerou). Ne navzdory, ale v přímém důsledku své částečné neplánovanosti a nahodilosti, kdy Kvapilova osobnost a jeho zaštítění konkrétních rozhodnutí je jediným pádným argumentem pro výslednou podobu Všechno bude fajn.

Na střídmém prostoru o něco víc než hodiny (bez započtení onoho různorodého doprovodného programu) se daří vybudovat obraz živoucího heterogenního prostoru, tajuplného a trochu legračního Brna, ožívajícího právě skrze autora prostupujícího každý obraz. Brno se stává Brnem právě proto, že je na něj nahlíženo konkrétní optikou, s cynickým odstupem i empatickou nostalgií. Snímek tak není výsledek strohé observace, která by byla externě komentována a dosazována do kontextu. Pouze nepříliš padnoucí linie se dvěma chudými lidmi hraničí s nepříjemným stereotypem a odosobněnou zkratkou, vše ostatní oplývá sebevědomou konkrétností. A to navzdory obdivuhodnému rozmachu od politického komentáře po hledání smyslu života a umění. Mimo jiné i proto, že Kvapil a jeho tým koncipují film pro diváky s téměř stejným setem znalostí, v podstatě pro sebe sama. Což režisér přímo označuje za jediný způsob, jakým má smysl k filmům přistupovat. To, že téměř nikdo krom těch nejzasvěcenějších Brňáků nebude schopný rozklíčovat úplně všechny narážky, je součástí hry a zvyšuje autoritu a všudypřítomnost tvůrců.

Kvapil se vymezuje i vůči dělení filmů na fikční a dokumentární, čemuž jeho práce odpovídá. Všechno bude fajn mělo k většině scén připravený scénář a například Luboš Pavlovič, osobnost brněnského intelektuálního prostředí, hraje postavu pojmenovanou právě Luboš Pavlovič, odříkává ale text sepsaný Kvapilem a Šplíchalem a přehrává zcela zjevně fikční „scénky“ s krádeží brněnského draka. I zde se zdůrazňuje autorský princip, když výrazná osobnost hraje samu sebe podle pokynů jiného autora – odevzdává se mu. V jedné z rolí se pak objevuje i populární profesionální herec Robert Mikluš ztvárňující zcela fiktivního politika. Všechno bude fajn tak nebalancuje na hraně forem, jak se říká třeba o Světu podle Daliborka (r. Vít Klusák, 2017); tuhle hranici zcela ignoruje a využívá archivních záběrů, autentické observace i ryzí fikce bez snahy o konzistentní dojem konceptu. Jediným referenčním bodem zůstává vždy povědomí o přítomnosti autora.

Všechno bude fajn však divákovi nenabízí klíč k vlastnímu čtení, čímž se odlišuje od většiny českých dokumentů označovaných jako autorské, jejichž primárním cílem se ve většině případů jeví být snaha předat divákovi rámec, do nějž má zasadit nabízené události, jež jsou ve své syrové podobě pořízeny v podstatě publicistickými a observačními postupy. V úspěšném předání rámce zvoleného tvůrci, jenž kontrastuje s oním „objektivním“ jádrem, se pak pociťuje ona „autorskost“. Jde jistě o vliv Českého žurnálu. Všechno bude fajn dělá pravý opak – konstruuje pomocí všech dostupných prostředků co nejkomplexnější, ovšem stále subjektivní obraz Brna (není divu, že nejproblematičtějším se snímek stává v těch momentech, kdy se pokouší o největší zevšeobecnění u chudého páru) zaštítěný autoritou vlastního rozhodnutí. Je patrné, že tvůrci přistupují ke své práci s humorem, takže přijímat jejich dílo s vážnou tváří by asi nebyla šťastná divácká volba. Konkrétnější způsob čtení ale chybí.

Srovnání s dokumentem Nejsledovanější (r. Jiří Sádek, 2017), jenž si premiéru odbyl ve stejnou dobu jako Všechno bude fajn, se možná jeví jako nucené, nicméně selhání v komunikaci s publikem režiséra Jiřího Sádka může sloužit jako zajímavý kontrast. Nejsledovanější nese formát informativního dokumentu, jehož cílem je, nebo alespoň výrazové prostředky to napovídají, představit v pozitivním světle youtubering těm divákům, kteří jsou k němu nedůvěřiví nebo odmítaví. Protože ale nedokáže nabídnout přesvědčivou argumentaci ani autoritu, vyznívá jeho publicisticky laděná observace zprostředkovávající výpovědi youtuberů spíš jako pasivně agresivní obvinění ze zpátečnictví všech, kteří je nemilují. Podobným způsobem se mohl zvrtnout Kvapilův film, který měl nebezpečný potenciál stát se unylou prezentací politických preferencí, kamarádů a vlastní lásky k Brnu. V případě Všechno bude fajn se však podařilo jít o krok dál a předložit ne klíč ke čtení Brna na základě sebraného materiálu, ale subjektivní mozaiku zaštítěnou autoritou autora, přesto vybízející k vlastní interpretaci.

Největší smysl začne tento přístup dávat tehdy, když se ještě jednou vezme v potaz i způsob, jakým je snímek šířen – v komunitním prostředí, kde se očekává diskuze a střet, ale zároveň kde se setkávají svoji se svými. Všechno bude fajn se může stát zajímavým příspěvkem v diskuzi o způsobech distribuce dokumentů, kdy nestandardní uvádění většinou s přítomností tvůrců v prostředí, které jim vyhovuje, posouvá vnímání díla i selektuje publikum. Nese to s sebou klady i zápory, ale zdá se, že různě netypické způsoby distribuce, ať už to jsou klubové projekce, projekce na netradičních místech (svého času Gottland) nebo dokonce i ilegální šíření dokumentu s puncem zakázanosti (Selský rozum) mohou český kinodokument oživit.

 

Všechno bude fajn

(Česká republika 2017)

Režie: Robin Kvapil

Scénář: Robin Kvapil, Pavel Šplíchal

Kamera: Šimon Dvořáček

Hrají: Johana Švarcová, Marek Pospíchal, Robert Mikluš, Luboš Veselý, Marie Ludvíková a další

Délka: 65 min.

Distribuce v ČR: První veřejnoprávní

Premiéra: 27. 7. 2017