MICHAL KŘÍŽ

Úvodní sekvence nového filmu Olma Omerzua Všechno bude (2018) je svým způsobem příznačná pro všechny tři autorovy filmy (Příliš mladá noc [2012]; Rodinný film [2015]). Zprostředkovává totiž zvláštní kombinaci vážného pohledu, zaměřeného na dětskou, popřípadě dospívající postavu (skrze sérii povětšinou statických záběrů), a ironie (odstupu) frivolně naznačující, že ne ke všemu, co divák bude mít možnost vidět, je nutné přistupovat s vážnou tváří. Již v autorově úspěšném debutu byly patrné dvě ústřední tematické linie: střet dětského světa s odlišným světem dospělých a ironická dramatizace hry a boje (to je možná důležitější) v prostředí mezilidským vztahů, zvláště těch milostných. Zatímco Příliš mladá noc spíše minimalisticky obhlížela menší panelový byt, ve kterém jsou v euforii z nového roku dvě dětské postavy trochu proti své vůli zasvěcovány do milostných praktik a komunikačních taktik trojice dospělých, Rodinný film se nadechl k opulentnějšímu obrazu dětské nevinnosti v kontrastu s dospělou vypočítavostí. Změnilo se i prostředí, „realismus“ prostých lidí byl zaměněn za okázalou atmosféru úspěšných, ale ve svém nitru ne příliš šťastných rodičů. Vtip, nadhled, ironie vyprávění (psí perspektiva je originální, byť v literatuře nijak nová) a režisérův zájem o práci s mladými herci naštěstí zůstaly. Třetí film Olma Omerzua se, domnívám se, vrací zpět k postavám, které sice nesní o atraktivní plavbě na luxusní jachtě kdesi v Karibiku, ale touží svým způsobem po podobně svobodné cestě k základu vlastního dětství a vztahu k dospělým, ovšem realizované ve starém autě v promrzlé české krajině.

Ve zmíněné úvodní sekvenci vojensky maskovaný Heduš s puškou – ten podivnější z ústřední dvoje postav – namáhavě překonává objemné trubky kdesi v opuštěné zamrzlé krajině. Kontrast toho, jak vypadá, s tím, jak neohrabaně se pohybuje, se stává pro jeho postavu (a nejen pro ni) ústředním motivem. Naopak Mára, ten sebevědomější z naznačené dvojice, prožívá svým způsobem euforii z možnosti volného pohybu, neboť v autě, ve kterém sedí, když se potká s Hedušem, je přeci možné leccos. Jejich společná cesta směřující různými směry a vedená různorodými pohnutkami (například navštívit dědu jednoho z chlapců, konečně přijít o panictví nebo prostě jen ukázat dospělým, jak nemožní mohou být) se stává základní perspektivou celého vyprávění. Omerzu přitom volí vcelku rafinovaný způsob, jak ve svém základu jednoduchý a mnohokrát vyprávěný příběh pro diváky ozvláštnit. Část společné cesty Máry a Heduše je vyprávěna tradičně chronologicky, naopak její druhá část je nahlížena zpětným pohledem Máry, který na policejní stanici (brzy mu bude patnáct let a auto samozřejmě není jeho) při výslechu vysvětluje policistce (Lenka Vlasáková), jak je možné, že projel téměř celou republiku bez povšimnutí. Právě sekvence výslechu je pro film nejdůležitější, Mára v ní fabuluje, vytáčí se, ale také podléhá tlaku zkušenější postavy, která se neštítí lhát a manipulovat se „svým“ zadrženým. Otázkou tedy zůstává, jaký obraz toho, co se skutečně událo, si divák na základě tohoto vyprávění vytvoří. Tato dvojí perspektiva vyprávění ale vyústí v závěrečný útěk obou hrdinů, ve kterém se nejen potvrdí jejich společné přátelství (i přes jejich značnou vzájemnou odlišnost), ale také životní tragika a jistá forma vyprahlosti a nešikovnosti všech dospělých.

Omerzu společně s kameramanem Lukášem Milotou, který spolupracoval s Omerzuem na všech jeho filmech a který je držitelem Českého lva za kameru k filmu Jana Hřebejka Odpad město smrt (2012), budují své vyprávění právě na kontrastu: mezi oběma hlavními postavami a jejich zkušenostmi (Hedušova představa o způsobu svádění je vskutku zapamatování hodná), mezi neotřelým, ale v jádru nezištným viděním mladíků a manipulativním, často lživým, ale ve svém základu nejspíše jen nešťastným viděním dospělých i mezi statickými kamerovými celky, fungujícími jako zvláštní pauza, nádech před dalším pohybem na cestě, a střihově dynamičtějšími sekvencemi zachycujícími povětšinou jistou formu útěku.

Kontrast a jistá forma ironie jsou pravděpodobně základními atributy Omerzuova nového filmu. Postavy Máry a Heduše přitom nesklouzávají ke karikatuře. Jejich společná obrana cti mladé dívky, kterou potkají na cestě, poté, co ji její partner opustil na silnici (snad jde o přátelský pozdrav Janu Svěrákovi a jeho Jízdě [1994] od režiséra filmu), připomíná hrdinské skazy udatných rytířů, byť ozbrojených airsoftovou puškou a podivným slovníkem, zatímco záchrana dědy, jenž v nemoci uvízl na druhém břehu řeky, připomíná grotesku. Jistá subverze a vtip spojený s nadhledem dělají z filmu Všechno bude zajímavý počin, kterému se i přes počáteční rozpačitost vyplatí věnovat pozornost. Nejde o projekt radikální ani důsledný v tom, jak a co vypráví, ale jedná se o film, jenž dává přednost autorskému přístupu před komerční podbízivostí usměvavých padesátníků.

 

(Text vyšel ve Filmu a době 2/2018.)

 

Všechno bude

(Česká republika – Slovinsko – Polsko – Slovensko 2018)

Režie: Olmo Omerzu
Scénář: Petr Pýcha
Kamera: Lukáš Milota
Hrají: Tomáš Mrvík, Jan František Uher, Eliška Křenková, Lenka Vlasáková, Martin Pechlát a další
Délka: 85 min.
Distribuce v ČR: Cinemart
Premiéra: 6. 9. 2018