Vstanou noví deprivanti

O českých fikčních filmech minulé sezóny

Jaromír Blažejovský

 

Česká kinematografie zaznamenala průlom: v roce 2016 přišlo do zdejších kin 15,6 milionu diváků (nejvíce od strmého propadu v roce 1994, kdy u nás začala éra komerční televize), z toho asi 4,6 milionu na domácí produkci. Ve srovnání s předchozím rokem je to skok více než dvojnásobný. Vyrobeno bylo kolem šedesáti celovečerních snímků, z nich asi třetina dokumentů. Z pohledu kritiky šlo však o umělecky nejslabší sezónu za mnoho let.

Na špici tabulky se vznáší Anděl Páně 2 (r. Jiří Strach). Jeho návštěvnost překročila milion, což neznamená víc, než že hodně lidí bylo zvědavo na pokračování původně televizního snímku Anděl Páně (2005), nejlíbeznější české klasické pohádky vyrobené po roce 1989. Její scénář tehdy napsala Lucie Konášová, kterou nyní vystřídal Marek Epstein, a režíroval opět Jiří Strach. Z kdysi svěžího nápadu se vyklubala utrápená „dvojka“: příběh má těžký rozjezd, je spíše chmurný nežli veselý, teologické vtípky pozbyly eleganci. Zestárlý a vyčerpaný anděl Petronel se v kocovině trmácí spolu s čertem Uriášem v předvečer svátku svatého Mikuláše zasněženými ulicemi Českého Krumlova, aby našli zakutálené jablko ze stromu poznání. Straší přitom zlobivé děti a spolu se školačkou Anežkou čelí útokům krutých koledníků. Mezitím Anežčinu matku Magdalénu v nedaleké manufaktuře vykořisťuje mrzký kapitalista. Anděl a ďábel se samoživitelce neobratně dvoří, ona se však sblíží s pouličním prodavačem ohřívaných uzenin. Závěr je přislazen mohutnými proudy vánoční hudby a vánočního dojetí. Zachována zůstala snaha ukazovat sympatické osoby jako alkoholiky: zatímco v prvním díle se do bezvědomí zpíjel mladý šlechtic, na počátku dílu druhého bolí hlava po flámu anděla Petronela. Opilství je normální, vzkazuje dětem Anděl Páně. Nelze se mu vyhnout nejen v Čechách, ale ani v křesťanském nebi.

Překvapivý úspěch (skoro 400 tisíc diváků) měla další z mnoha komedií pro starší a pokročilé Teorie tygra, kterou jako svůj pozdní režijní debut natočil producent a novinář Radek Bajgar. Je to obhajoba mužů, kteří trpí úzkostnou snahou svých partnerek ustavičně kontrolovat jejich život a zdravotní stav. Snímek se opírá o oblíbené herce, zejména o charisma Jiřího Bartošky v roli zvěrolékaře, jenž předstírá výpadky paměti, aby unikl manželčinu dozoru. Bez respektu vůči genderovým dogmatům, vyčítavý vůči ženám postihuje Bajgarův snímek krizi maskulinity. Unavené tempo, šedivá melancholie a vtíravě banální hudební doprovod Jana P. Muchowa vycházejí vstříc vyčerpaným divákům, hledajícím v kině souznění se svými zkušenostmi.

Ještě větších tržeb dosáhla hřbitovní romance dalšího úspěšného producenta a opožděného debutanta Tomáše Hoffmana dle scénáře Martina Horského Bezva ženská na krku. Obměňuje pohádku o krásce a zvířeti: do venkovské jednotřídky přichází coby nová učitelka zhrzená třicátnice z Prahy a obdrží erární ubytování v bytě neurvalého hrobníka, z něhož se dle očekávání vyklube pozorný a něžný chlap. Herecký duel Petry Hřebíčkové a Ondřeje Vetchého opřeli autoři o nesmyslný motiv sociální vyloučenosti onoho hrobníka, jenž se skrývá před svou rodinou. Vesnice je tu pak jen dalším z idylických, komických či hrůzných skanzenů, které straší v hlavách filmařů, ale s reálným venkovem v Čechách nebo na Moravě nemají nic společného, srov. sérii Zdeňka Trošky Babovřesky (2013–2015) či komedie Díra u Hanušovic Miroslava Krobota (2014) a Andílek na nervy Juraje Šajmoviče (2015). Zdálo by se, že kýč a humor si vzájemně nerozumějí, neboť vtip je buď legrační, nebo ne, ale nemůže předstírat emoce. Současné české filmy však kýč se smíchem spojit umějí. Nejsou totiž humorné, ale jen veselé.

Bezva ženská na krku

Povedeným vánočním kýčem jsou Pohádky pro Emu. Ani jejich autor Rudolf Havlík není profesionálním režisérem, nýbrž podnikatelem a cestovatelem, tedy jednou z českých celebrit, které mají kontakty a zdroje potřebné k natočení filmu. Jeho druhý opus je soustředěnější, ukázněnější, ale i konvenčnější nežli debut Zejtra napořád (2014). Jakkoli je zápletka Pohádek pro Emu laciná a vykonstruovaná (přistěhovalecký úředník usiluje o falešný sňatek, aby se směl ujmout dcery, o níž dříve nevěděl), herci Ondřej Vetchý a Aňa Geislerová melodramatickou historku zachraňují. Pohádky pro Emu jsou profesionálně zdařilejší nežli Bezva ženská na krku. O úspěchu Hoffmanova kousku rozhodl nejspíš přitažlivý název.

Na divácky vděčné novince Bohdana Slámy Bába z ledu je znát, jak jsou její postavy vymyšleny a karty rozdány, aby rodinný příběh vyvolával plánované emoce: nad realistickou motivací převažuje motivace kompoziční. Rozmazlovaný chlapeček musí být ve škole obětí šikany; soupeřící bratři se musí chovat jako „pičusové“ (cituji z dialogu); snacha musí být odtažitá biomatka; dokonce i slepice má depresi. A polévková mísa se musí v pravou chvíli roztříštit. Od svých empirických, intuitivních začátků (Divoké včely, 2001) vyzrál Bohdan Sláma v autora hollywoodského typu, jenž má všechno pod kontrolou a neponechává nic náhodě; svým způsobem tak následuje vývoj Miloše Formana, s nímž v roce 2013 vydal knihu rozhovorů.

Bába z ledu

K režírujícím producentům patří i Miloslav Šmídmajer. Romantickou komedii Miluji tě modře natočil podle scénáře někdejšího Formanova spolupracovníka Jaroslava Papouška. Snímek o lásce kurátora Národní galerie k aranžérce výkladů jako by se odehrával ve vysněném světě dávného českého poetismu: malebné pavlače, cirkusoví artisté, starý fotograf, jenž oplácává obnažené dívky, abstraktní malba coby převratná novinka. Vše úhledné a dokonale mimo trend.

Ženy sobě

Česko-slovenská koprodukce Všechno nebo nic režisérky Marty Ferencové podle románu Evy Urbaníkové je projekt, který si autorky uhnětly tak nějak pro sebe. Jedná se o ten typ filmu, ze kterého chlap leze po stropě, avšak komerční úspěch – půl milionu prodaných vstupenek společně v obou republikách – naznačuje, že se Urbaníková a Ferencová strefily do očekávání ženského publika. Své dílko založily na holčičím spiklenectví, přesvědčeny, že když se dámy na plátně budou hodně smát, potajmu kouřit a častovat se hláškami („tak snad se neposereme…“), zrodí se veselý film. Nepřítomnost čárky v názvu naznačuje, že nejde o alternativu, tedy buď všechno, anebo nic, nýbrž o význam slučovací: všechno a zároveň nic, což výsledek vystihuje. Mimo jiné proto, že ženy v příběhu znamenají všechno, muži nic.

Podobně jako v amerických Padesáti odstínech šedi (Fifty Shades of Grey, 2015) režisérky Sam Taylor-Johnsonové podle románu E. L. Jamesové je zde nápadný nulový charakter mužských postav, které nemají osobní příběh a fungují jako matematická konstanta, čili – jak říká kritik Kamil Fila – jako „věšák na šaty“. Ve filmu Všechno nebo nic jsou figury nedbale oholených milenců obsazeny polskými herci, dutě dabovanými do češtiny, resp. do slovenštiny (na italské milovníky asi nebyly peníze), ale mohli je hrát sněhuláci, vyšlo by to nastejno. Autorky rozeznávají muže dvojího druhu: ti jedni jsou vilnými a vlivnými souložníky, takže jim ženy snadno podléhají, zatímco druzí jsou pozorní a něžní, avšak ženy si jich dlouho nevšímají. Pak zde vystupují ještě – asi v zájmu genderové vyváženosti – dva přepitvoření homosexuálové. Sexistický pohled na muže v ženských filmech může být, připouštím, obdobou jednostranného pohledu na ženy v mnoha filmech mužských.

Kategorii celebritních filmů dále zastupuje autorská komedie Sezn@mka, jak ji natočila Zita Marinovová, spisovatelka ženského čtiva. Snaží se najít odpověď na otázku, „proč to muži dělají“, tedy proč nedokážou kultivovat trvalý vztah s dospělou ženou a snaží se do konce svých sil svádět nová děvčata, nejlépe „s žákovskou knížkou“. Ústředním motivem je hláška odposlechnutá ze života: „No tak jsme spolu párkrát spali, nechápu, jak sis mohla myslet, že spolu chodíme.“ Dialogy prostinkého příběhu, plného sponzorských produktů, jsou v několika momentech vtipné.

Lhostejně přijalo publikum už šestou část kdysi populárního seriálu o „básnících“, jak ho od počátku osmdesátých let vytvářejí spisovatel Ladislav Pecháček a režisér Dušan Klein. Příběh Štěpána a Kendyho se pod názvem Jak básníci čekají na zázrak blíží ke kruhovému završení: věčným mladíkům zbyla nostalgie za školními časy a nehasnoucí zájem o mladé ženy, nápadná je tentokrát propagace jistého řetězce lékáren.

Proud nanicovatých komedií je natolik silný, že strhává i režiséry, kteří mívali festivalové ambice. Vladimír Michálek natočil podle scénáře Daniela Miňovského Prázdniny v Provence o popové kapele, která hledá útočiště ve sladké Francii. Nejdramatičtější zápletkou se stává průjem jednoho z hudebníků a těžká opilost jejich manažerky. Ozdobou jinak nudného díla je stále švarná Jana Krausová v roli tety Agáty.

Debut Davida Kočára Ostravak Ostravski, inspirovaný texty tajemného blogera, jenž více než deset let píše v ostravském nářečí, vzbudil naději, že by mimo pražské centrum mohl vzniknout alespoň trochu polemický, ba podvratný film. Komedie lehce útočí na praktiky známého uhlobarona Zdeňka Bakaly, alternativní názor ale nenabízí; nejdůležitější je tu opět product placement, tentokrát na trati Ostrava–Praha.

Dvěma novými komediemi přispěl původně divadelní režisér Tomáš Svoboda, jehož Hodinový manžel se před dvěma roky překvapivě dlouho držel v žebříčku nejnavštěvovanějších titulů. Pokračování nazvané Manžel na hodinu vychází z mylného předpokladu, že si diváci hrdiny Hodinového manžela oblíbili a bude stačit, když je zase uvidí. Výsledkem je stojatá nuda, kterou oživí jen productplacementový gag s autobusem. Další veselohra Tomáše Svobody Jak se zbavit nevěsty má alespoň nějakou, byť prostinkou zápletku: ženská pomstychtivost je vděčná a věčná.

Zdeněk Troška se v novince Strašidla podle námětu Jiřího Kosa pokusil navázat na tradici bláznivých fantazií, jaké uměl psát Miloš Macourek a režírovat Václav Vorlíček, autoři nestárnoucí Dívky na koštěti (1971). Intertextové žerty mají vzbudit dojem, že autoři jsou nad věcí a dokážou žonglovat mezi žánry (pohádka, romance, satira, horor, dětský film). Trikově obohacený, avšak dějově roztěkaný snímek byl v okurkové sezóně přijat s ulehčením, že to nejsou další Babovřesky.

Nejbolestnější rozpor mezi hektickým úsilím a truchlivým výsledkem vykázali Dvojníci v režii Jiřího Chlumského podle scénáře Petra Hudského. Ondřej Sokol se tu v dvojroli zloděje a středoškolského profesora, které pronásleduje banda gangsterů, úmorně snaží býti vtipný a uniknout bití.

Pokleslé napětí

Strádá-li, navzdory inflačnímu přívalu, tak národní žánr, jakým u nás vždy bývala komedie, jsou výsledky dobrodružných filmů ještě horší. Ambice měl projekt Tenkrát v ráji (r. Dan Krzywoň, Peter Pálka) podle námětu Josefa Urbana, inspirovaný osudy českého horolezce Josky Smítka, jemuž se za protektorátu dařilo skrývat se ve skalách před totálním nasazením. Jako realizátor byl nejprve ohlášen proslulý chorvatský režisér Lordan Zafranović, nakonec však jeho jméno z titulků zmizelo a pod výsledkem jsou podepsáni Dan Krzywoň (další producent debutující jako režisér) a Peter Pálka. K dispozici měli vzrušující a zčásti pravdivý příběh, atraktivní lokace, dobré herce, a to včetně skvělého Jana Budaře v roli sudetského horolezce a pozdějšího esesáka Horsta Gerkeho. Výsledek však ztroskotal na vypravěčském neumětelství a dějový spád byl zabit retardujícím střihem (zkušený Jiří Brožek), jenž namísto gradace napětí opakovaně zařazuje přírodní scenérie. Propadl i pokus o jihočeský western Zloději zelených koní v režii Dana Wlodarczyka podle románu Jiřího Hájíčka. Dobrodružnou zápletku kolem hledání polodrahokamů vltavínů umořila banální a křečovitá milostná historie. Film se tak minul se svým žánrem, a tedy i publikem.

Pozoruhodnou kameru (Kacper Fertacz) a střih (Lucie Haladová) předvádí slovensko-česko-polská detektivka Rudý kapitán, jak ji podle bestselleru Dominika Dána natočil Michal Kollár. Podobně jako jiné projekty producenta Viktora Tauše (Klauni [r. Viktor Tauš, 2014]; Červený pavouk [r. Marcin Koszałka, 2015]; minisérie Modré stíny [r. Viktor Tauš, 2016]) vznikl i tento na základě dlouhého vývoje, oplývá invenčními postupy, nedbá však příliš o vstřícnost a srozumitelnost vyprávění. Chladné přijetí v českých kinech (pouhých 14 tisíc diváků oproti slovenským 86 tisícům) měl možná na svědomí i český dabing, který se ke slovenským reáliím nehodil. Autorské síly kriminálního žánru vstřebávají nyní televizní seriály.

Rudý kapitán

Britsko-česko-francouzská koprodukce režiséra Sean Ellis Anthropoid o atentátu na Heydricha ve srovnání se staršími zpracováními této události posílila akčnost, melodramatičnost i řekněme filozofický rozměr dané látky, takže publiku nezbylo než zírat: tak třeskutý obraz protektorátní Prahy, atentátu, heydrichiády, českých a slovenských odbojářů dosud nikdo neviděl. Hrdinské skutky jako by se na plátno prodraly z jakési alternativní historie, kde má vše podobu hollywoodského spektáklu a bojovníci se trápí existenciálními otázkami.

Hektická touha po akčnosti poznamenala i projekt tak půvabný a technicky obdivuhodný, jakým jsou animovaní Lichožrouti, jež podle knížky Pavla Šruta natočila její ilustrátorka Galina Miklínová. Vtipný nápad, že musí existovat bytosti, které mají v lidských domácnostech na svědomí ztráty ponožek, znehodnocuje zasazení do mafiánského žánru, což oslabuje morálku a zesiluje nudu.

Bez ohlasu prosvištělo kiny spojení fyzické aktivity zvané parkour se surreálným příběhem dívčího dospívání, jak ji pod názvem Ani ve snu! a podle scénáře Egona Tobiáše natočil další z režírujících producentů Petr Oukropec. Film stojí na podivných vizích parkouristky Laury, které vypadají jako projev nadpřirozena, ne-li vážné choroby, ale jsou asi jen výronem pubertální malátnosti a rozjitřenosti. Zkrátka Laura a týden divů.

Já, nenávist

Češi jsou v médiích stále častěji popisováni jako zlá, frustrovaná, xenofobní masa. Umělecky ambiciózní filmy se pokoušejí ukázat, jaký ten český lid ve svém nenávistném srdci asi je. Notorická zjištění sociologů, že příznivci ošklivých politických hnutí bývají staří a zklamaní venkované bez vyšší kvalifikace (zatímco voliči implicitně „správných“ stran jsou, jak víme, vždy mladí a vzdělaní obyvatelé velkoměst), ilustruje ve svém filmu Nikdy nejsme sami Petr Václav, jenž žije dlouhodobě ve Francii. Jednou z hlavních postav je zde deprivovaný bachař, který ve šťavnatém podání Miroslava Hanuše lamentuje: „Dneska co? Hovno! Žádnej pocit, že jsme národ. Nahoře si z nás dělají prdel. Není to všecko na piču?“ Zastřelí Roma a rozhodne se kandidovat na prezidenta. Jeho sousedem je chronický hypochondr, jenž ochutnává vlastní exkrementy. Nechybí prostituce, okradení mrtvoly a zastřelení vlastního dědečka. Chvílemi černobílá, místy barevná, upřímně nenávistná komedie kumuluje vše, co se dá o českém prostředí vymyslet hnusného. Byl to vloni jeden z mála českých hraných filmů, které se snažily oslovit diváka vyhroceným, byť nepříliš originálním politickým názorem.

Nikdy nejsme sami

Jako bezvýchodný a krutý ukazuje život na venkově Tomáš Vorel v tragikomedii Instalatér z Tuchlovic: nesmělý svobodný mládenec středního věku, dusivě ovládaný svojí matkou, pomáhá ženě, kterou surově mlátí její manžel. Venkované tu nedokážou být šťastni, smýká jimi zuřivost, rasismus, opilství, stávají se oběťmi svých sociálních handicapů a nízkého životního horizontu.

Nenávist je tématem nejvýraznějšího díla uplynulé sezóny Já, Olga Hepnarová, k jehož režii spojili síly debutanti Tomáš Weinreb a Petr Gazda. Rekonstruovali příběh frustrované ženy, která 10. července 1973, ve svých dvaadvaceti letech, vjela v Praze nákladním autem do zástupu lidí čekajících na tramvaj a osm jich usmrtila. Stala se pak poslední ženou, která byla v bývalém Československu popravena. Autoři vylíčili Hepnarovou jako oběť její necitelné matky. Zdůraznili lesbickou orientaci pyšné vražedkyně. Efektně – subjektivně z nitra náklaďáku – natočili vražednou jízdu. Své antihrdince se snažili co nejvíce přiblížit. Naštěstí se nepokoušeli odůvodnit hromadnou vraždu dobovými politickými poměry. V titulní roli exceluje polská herečka Michalina Olszańska. Poučení z filmu neplyne, snad jen to, že se takové případy mohou odehrát kdykoli a kdekoli. Shodou okolností se snímek se dostal do světa v roce teroristických útoků spáchaných podobným způsobem. Úspěch filmu je neopakovatelný, neboť stojí na ojedinělém kriminálním případu. Ale nemůžeme si být jisti, že se to již vícekrát nestane.

Já, Olga Hepnarová

Do doby normalizace se vrátili i Petr Jarchovský a Jan Hřebejk ve filmu Učitelka. Natočili ho záměrně staromódním stylem jako zábavnou typologickou studii prospěchářky, která dokáže v každé době budovat korupční sítě a manipulovat lidmi. Minulost reflektuje i poslední, ostentativně sebestředný a posmrtně dokončený snímek Jana Němce (1936–2016) Vlk z Královských Vinohrad. Autorovi Démantů noci (1964) bylo dopřáno rozloučit se sebeironickou a opět hravě extravagantní miniaturou.

Nezažili jsme tentokrát tak výrazný nástup talentů jako před rokem. Z debutů, které byly sice oficiálně uvedeny do kin, ale téměř nikdo je tam neviděl, zmíním dva. Psychothriller Taxi 121 natočil Dan Pánek, jenž vzešel z amatérského prostředí. Road-Movie vzniklo v produkci FAMU jako absolventská práce režiséra Martina Jelínka podle scénáře Víta Zapletala, autora uznale přijatého debutu Prach (2015). Oba snímky – jak napjaté Taxi 121 o přepadení mladého taxikáře frustrovaným staříkem, tak rozvolněné Road-Movie o náhodném výletu manažera a jeho lásky z dětství – obsahují dlouhé konverzační sekvence uvnitř jedoucího automobilu, zrcadlí existenční a existenciální úzkost mladých lidí, jejich vyhořelost v osidlech kapitalismu a konformity a jsou metaforou spoutanosti a nedostatku svobody; v obou jsou mladé ženy silnější a aktivnější nežli mladí muži. Každý z těchto nízkorozpočtových filmů, vyztužených product placementem, je generační zpovědí a zároveň vizitkou řemeslných schopností, jíž si začínající tvůrce otvírá vstup mezi profesionály. Oba filmy pak mají fádní názvy, jež prozrazují nedostatek nápadů a nezájem o publikum.

Kdo by letos obdržel Plyšového lva, kdyby Česká filmová a televizní akademie tuto cenu za nejhorší film před deseti roky nezrušila? Tipovat si netroufám, plyšáků vidím plný koš. V režijní profesi se objevila řada nových jmen, ale filmy vypadají zaměnitelně a prohánějí se v nich tytéž sponzorské autobusy.