Milan Klepikov

nejlepší na festivalu viděné nové filmy

 

  1. Fuddy Duddy (Siegfried Fruhauf)
  2. Western (Valeska Grisebachová)
  3. Vnitřní slunce (Claire Denisová)
  4. Janička (Bruno Dumont)
  5. Křižáček (Václav Kadrnka)

***

Make Believe aneb
Výběr z karlovarského deníčku 2017

Čtvrtek 29.6. Pozítří začíná velká retrospektiva Zbyňka Brynycha, která potrvá celý měsíc. Ne tady, v Karlových Varech, kde se 13. června před devadesáti lety narodil, ani nikde jinde v Čechách nebo na Moravě, ale v Berlíně. V Německu půjde už o druhou brynychovskou retrospektivu po miléniu, chybět nebudou Oh Happy Day, Ženušky a Andělé, kteří spalují svá křídla, tři filmy, které si němečtí nadšenci, od kritiků až po aktivní filmaře, předávají z generace na generaci jakou tichou poštu; u nás je nikdo nezná. Stoupám strmě se zvedající ulicí nad kostel sv. Máří Magdalény na karlovarský Petřín a odtud dále vzhůru do Fügnerovy ulice ve vilové čtvrti, poněkud separovaném úhledném universu, kde se obyvatelé zdraví jako na vesnici a kupodivu česky, ne rusky. Uprostřed jediný očividně neobydlený dům, obrostlý nekontrolovaně bující zelení. Ověřuji si, že je to číslo osm, vila, v níž budoucí tvůrce Transportu z ráje strávil prvních šest let svého života. Samozřejmě, nikde žádná pamětní deska, zato velká tabule hlásající, že objekt je na prodej. Kdo tu asi od třiatřicátého roku bydlel? A od pětačtyřicátého? Minuta ticha… a pak konec procházek, škoda. Zrána začnou první projekce v údolí Teplé.

***

Pátek 30.6. Nová Claire Denisová jako ideálně slunné zahájení, první z Mizogučiů… a nová znělka: Bartoška, Somr, paní Eva. U znělek, které jsou obzvlášť povedené – a tahle bude patřit k mým nejoblíbenějším –, si představuji, že by se po devět festivalových dní promítaly na úvod vybrané pasáže z určitých filmů, u nichž by si pak divák stejně jako při těhle znělkách mohl vychutnat každou repliku, každé povytáhnuté obočí, každý s hodinářskou přesností provedený střih… na velkém plátně. Kolik utajených malých skvostů by se tak dalo objevit! Dejte už nám pokoj s fetiši, jichž se dotklo příliš mnoho upocených rukou a které umění „dívat se“ jenom stojí v cestě, se všemi těmi turistickými prohlídkami Batesova motelu s jeho sprchovým koutem! Na dokumentu 78/52 mne o den později zaujme jedině upozornění na ikonografický motiv se Zuzanou a starci u malířské reprodukce ve voyerské scéně s Perkinsem a Janet Leighovou. Trochu málo na devadesát minut…

***

Dumontova Jana z Arku je sympaticky pietní záležitost, nejen ve vztahu k legendě, ale i k Péguyho básni z roku 1910 (česky dostupné díky Bohuslavu Reynkovi již od roku 1916); jinak plynule navazuje na linii započatou Camille Claudelovou a pokračující Malým Quinquinem a Línou zátokou. Moment překvapení se tedy pozvolna vytrácí, ale radost z filmařovy re-naissance nikoli, málokomu z etablovaných autorů jeho generace se vydařila tak šťastně. Ještě u Hong Sang-sooa je v posledních letech patrné podobné projasnění, ba procitnutí. Tvůrce Dnu poté opakuje každému, kdo to chce slyšet, že se zamiloval, a tím se zásadně změnily i jeho filmy; těžko předvídat, jak si s tímto zdůvodněním stylového přerodu poradí film studies.

***

Divácky vděčné pásmo FAMU uvádí měli nazvat spíš Režie: FAMU. Natolik ze všech snímků vystupuje tato instituce jako jejich skutečný auteur. Bylo tomu kdy jinak? Bude tomu kdy jinak? Nezdá se. Všechno je tu na jedničku s hvězdičkou… nebo aspoň chvalitebně. Jean Vigo nosil domů horší známky.

***

Svět podle Daliborka aneb Když jemandi točí o niemandech

Nechápu, proč autoři tolik lpí na tom, že jejich film je autentický, že není hraný. Kdosi tady v devadesátých letech zasel legendu, že obroda českého filmu přijde od dokumentu, protože hraný film skomírá. Od té doby se ta teze houževnatě udržuje, dál než za Cheb se jí ale nikdy vyvézt nepodařilo, články o věhlasné polistopadové české dokumentaristické škole byste v zahraničí hledali marně. Chyba czech film promotion asi.

Nálepku „dokument“, jistě důležitou pro formální zařazení snímku do příslušné soutěžní sekce, si můžeme z Daliborka v duchu odlepit, jakmile se setmí v sále. A vida, film má vlastní „autorku výtvarné koncepce“, dočítáme se už v úvodních titulcích! Hudbu složil nám všem známý renomovaný držitel dvou Českých lvů. Jsme tedy v dobrých rukou. Špinavé prádlo všednosti ponořené do voňavé lázně artu: metoda, která nikdy neselže.

A pak drama samo: příběh dravce číhajícího na kořist. Nebo taky: setkání dvou odrostlých mladíků, kteří se potřebují. První, který se uměl narodit, je chytrý, vtipný a vzdělaný, politicky bdělý. Druhý, který se narodit neuměl a byl odsouzen strávit celý život ve vězení malosti, ošklivosti a hlouposti, k níž se pilně snaží přispět svou troškou do mlýna. První muž je prominentní „dokumentarista“ z Prahy, druhý je lakýrník z Prostějova, kterého si příslušník bohémské inteligencije vyhlédl pro svůj film jako parádního chromého medvěda kříženého s Vaškem. „Milostné zvířátko uděláme z Vás.“ Po mnoha číslech, v nichž medvěd pro principála ochotně exercíruje všechny podoby svého rádoby-radikalismu, vše dospěje k velkému finále v Osvětimi s třemi na sebe navazujícími vrcholy: děsem paní Liškové (jediný opravdový neherec ve filmu plném šašků), přeživší koncentrák a nucené poslouchat Daliborkovy choré žvásty (její viditelnou bolest film pro své účely neopomene vytěžit), hned poté důrazným pokáráním Daliborka z úst pana režiséra, vstoupivšího náhle do děje jako deux ex machina. A konečně finální úder, kdy bude zkoprnělému deklarovanému rasistovi odhaleno, že mu v žilách nekoluje jen árijská krev. Frontální zásah, který nesměl být uskutečněn dřív než právě teď… tomu se říká režie! O skvostně skoleném zvířeti se v závěrečných titulcích (grafické řešení opět bezvadné) dozvídáme, že se své fašistické persony zřeklo. Co následuje, si lze snadno domyslet: Vít Klusák bude se svým filmem-úlovkem jezdit několik měsíců po tuzemských a zahraničních festivalech a diskutovat o neonacistech, dokud nenatočí další silný film vyvolávající diskusi. Zato Daliborek bude až do důchodu vykonávat své ubíjející povolání, možná se tu a tam nechá předvést žákům na základce v hodině občanské nauky jako polepšený ex-fašista, možná ne. Jeho pózování pro filmaře z Prahy byla pravděpodobně jediná velká událost jeho života, který teď tak trochu skončil. Zbyteční lidé, řekl by Čechov.

Ach, ten tupý proletářský póvl se svými šerednými excesy… ukažme si na něj!

„V skutečnosti jsme se k fašistům (mluvím zde hlavně o těch mladých) chovali rasisticky.“ (Pier Paolo Pasolini, 1974)

Ty čtyři „nacisty“ – Daliborka, jeho maminku, jejího přítele a Daliborkovu dívku – dobře znám. Často s nimi jezdím v tramvaji nebo ve vlaku, potkávám je na nádraží, na poště nebo v obchodě. Naslouchám jejich litaniím a siláckým návrhům řešení migrantských krizí, řečem, které jsou si většinou dost podobné. Jsou to jednoduše lidi, s kterými tady žiji, člověku stačí nechodit světem s klapkami na očích a dávat pozor na to, co kdo říká, pak žádné analýzy „hnědnoucí společnosti“ nepotřebujete, neodhalí vám nic, co byste tisíckrát neviděli a nezažili z bezprostřední blízkosti. K čemu jsou angažované „dokumenty“? K čemu je médium, „zprostředkovatel“, někomu, kdo není slepý a hluchý a je zvyklý každý den pozorně zkoumat druhé i sebe sama?

Zato hraný entertainment, pokud je tak svižný a cynický jako Daliborek, určitý smysl má. Sekvence v sobě mají dramatický náboj, jsou líbivě emotivní, břitce černohumorné, člověk se nenudí, mozek a city jsou vděčné, že s nimi někdo hýbe (ale ne tolik, aby to bolelo). Nejde o promarněné dvě hodiny. Pitomým reklamním sloganem o „něžném neonacistovi“ a plakátem s názvem filmu psaném (jak jinak!) švabachem se přece nemusíme nechat zmást.

***

Křižáčkův rok

Václav Kadrnka, jediný český reprezentant v hlavní soutěži, světová premiéra ve Velkém sále, středa 5. července. První ohlasy zachycené v kuloárech: Zdena Škapová, Alena Prokopová, Kateřina Svatoňová… vzácná mezigenerační shoda v odmítnutí Křižáčka.

To nejvýstižnější, co Václav Kadrnka o svém filmu řekl, najdu po zhlédnutí filmu schované někde uprostřed rozhovoru pro novou Film a dobu: „V Křižáčkovi je dramatická zápletka a silný příběh, jen je umístěn někam dopředu a my cítíme s otcem, že ho nemůžeme dostihnout.“

Všechny spory a nedorozumění okolo Křižáčka se odvíjejí víceméně odtud: ze ztížené či tlumené identifikace, z frustrace, jaká se nemůže nedostavit, pokud divák od počátku neví, jaká hra se s ním vlastně hraje a jakou roli v ní on, divák, má. Podobná „minutí“ proměnila už pěknou řádku z těch nejlepších filmů v největší divácká fiaska. Pravidla hry. Otázka je, jestli se tomu dá předejít. Jak smířit diváka s filmem, který běžná očekávání plnit nechce (s příběhem bez narace, historickým filmem bez dobrodružství, středověkem bez naturalismu, vztahem otec/syn bez sentimentu)?

Křižáček je film idejí, film doslova idea-lizovaný… a tahle kategorie rozhodně není ani v roce 2017 „uznaná“, není sankcionovaná. Ani publikem, ani recenzenty, ani teoretiky. Je to hozená rukavice, vůbec do takového filmu „jít“, prosadit jeho financování, bez ústupků ho dokončit – a pak „pustit do světa“.

Vraťme se ale k tomu, co říká autor. Otec je na stopě syna, divák je na stopě příběhu. Vždycky jenom na stopě, vždycky ve velkém odstupu. Platí to i pro herce. Křižák Aleš Bilík a křižáček Matouš John jsou postavy-ideje, silně zářící. To, že je identifikace nemožná, divákově oslnění nebrání. Postava Karla Rodena může být už spíš kamenem úrazu, pro mne jím byla rozhodně. Co tu pohledává tahle omniprezentní tvář českého filmu? Robert Bresson: „Připustit, že X může být postupně Attilou, Mohamedem, bankovním úředníkem, dřevorubcem, to znamená připustit, že X hraje. (…) Nepřipustit, že X hraje, to znamená připustit. že Attila = Mohamed = bankovní úředník = dřevorubec – a to je nesmysl.“ Typicky nekompromisní bressonovský vývod, s nímž nesouhlasím, moc se mi líbí a stále se k němu vracím. Vezměte si Tarkovského Rubleva. Víme, že ten vousatý ztrápený pán v mnišském hávu, na nějž se díváme, se jmenuje Anatolij Solonicyn, ale důvod k pochybám o tom, že to zároveň JE Andrej Rublev, nám Tarkovskij ani na sekundu nedává. Karel Roden s plnovousem a v rytířské zbroji je ale stále Karel Roden. Kde zůstal rytíř Bořek? Ten je někde před ním, tak daleko před ním, že ho nevidíme. (I když představit si ho dokážeme, můžeme si ho nakreslit, jako si on nakreslil portrét svého synka. Většina těch, kterým ho ukáže, se mu vysměje.)

Kadrnka = film jako vůle a představa. Cesta zevnitř ven, z přítmí do světla. Světlo jako idea, idea zaslíbené země, idea jednoty Otce a Syna.

Kadrnka = cizorodý element v českém filmu už jenom kvůli svému sveřepému odmítnutí anekdotičnosti (již v Osmdesáti dopisech).

***

Křižáček je meditací o filmu, který je někde na obzoru. Invitation au voyage. A znovu: celý spor o Křižáčka se točí kolem toho, zda je něco takového PŘÍPUSTNÉ. Nebo zdali je to chyba. Všechny ostatní problémy, jako například vztah či nevztah filmu ke geopolitickým otázkám současnosti nebo třeba „nedostatečná špinavost“ středověku, jsou podružné, únavné, trapné.

Vidět Křižáčka v kině Drahomíra (sobota 8. července v poledne) je něco úplně jiného než být o tři dny dříve účasten galapremiéry ve zcela zaplněném Velkém sále Thermalu. Tam: spousta známých tváří v hledišti, velmi početná delegace spolupracovníků na jevišti, Karlova a Václavova slova na úvod, až obřadně podtrhující vážnost okamžiku. A pak, po rozsvícení v sále… rozpaky.

Drahomíra: žádná prominence, pohled do jeviště signalizuje jednoznačně, že tentokrát dorazil jen takzvaný „normální český divák“, zvědavý v sobotu dopoledne na nový český film s Rodenem, no nazdar. Sedám si doprostřed první řady, aby mne co nejmíň rušilo hromadné odcházení zklamanců. Promítání začne, vydávám se na cestu, kterou teď už trochu znám. Film se mi dostává pod kůži, soustředěnost je chvílemi větší, chvílemi slabší (devátý den festivalu se nezapře), začínám víc žít ve světě těch obrazů, víc se napojím na dech filmu, na hudbu, která ho tvaruje. Cosi tady stále uniká, možná se to ukáže příště. Pak tenhle podivně krátký film skončí. Pokud jde o úprk publika – žádný se nekonal!

***

Večer téhož dne. Slavnostní zakončení ve Velkém sále plyne svým obvyklým, ebenovsky kolébavým tempem. Úplně na konec pak ale přijde něco, s čím absolutně nikdo nepočítal, já samozřejmě taky ne: vítězství Křižáčka. Majestátně rozlehlým prostorem se provalí vlna emocí, několik protikladných vln, byť k pískotu se neodhodlá nikdo. Po všech bouřích, rozdmýchaných v minulých letech ve Velkém sále Thermalu během promítání filmů, se letos o hlavní thrill postarala svým verdiktem Hlavní porota: osmý červenec roku 2017 se tak rázem proměnil v historické datum, které bude připomínáno jako den, který nově rozdal karty v české kinematografii. Každá jiná, vedlejší cena pro Křižáčka by se dala smést ze stolu, s Křišťálovým globem je zadostiučinění naprosté. Český film vítězí ve Varech poprvé po patnácti letech, ale na úplně jiné úrovni než tehdy. Vyznamenán tentokrát není český artový mainstream, ale žádné koncese nepřipouštějící, jen svých vlastních principů si hledící umělecká tvorba. Všechno, čím současná českolví kinematografie NENÍ – to tady zvítězilo.

Tenhle večer má vedle Václava Kadrnky ještě druhého velkého vítěze. Křišťálový globus je zatím nejviditelnější plod několikaleté, velmi cílevědomé podpory té nejnáročnější, tenounké vrstvy českého filmu, ocenění úsilí, při němž Karel Och použil všechny legální páky, které mu jeho funkce dává. Vsadil všechno na Křižáčka, na určité pojetí kinematografie, na určitý typ českého tvůrce, typ rovná se zde osobnost, charakter… a sázka mu stoprocentně vyšla. Všechna čest!

Pokračování příště.

***

Peter Paul Huth jezdí do Varů taky snad každý rok. Už je to hodně dávno, co jsem na ZDF a na 3Sat pravidelně sledoval pořady z velkých festivalů a byl jsem nepříjemně překvapen, když místo uvážlivého a distingovaného Petera W. Jansena blahé paměti se jednoho krásného dne zjevil na obrazovce bezbarvý pan Huth, jehož jsem si hned po jeho prvních několika kritických postřezích zařadil jako člověka ducha spíše mdlého. Co dělat, když s jistotou víte, že se s určitou postavou nechcete seznámit, ale na závěrečné párty prostě není kde jinde pojíst než u stolu, kde tento člověk sedí? Nepravděpodobné se stane skutkem. Mezi sousty dojde ze zdvořilosti i k jakémusi dialogu, pochopitelně na téma dnes udělených cen.

„Je naprostou záhadou, jak při takové přehršli dobrých filmů dokázala porota udělit hlavní cenu ausgerechnet tomu nejslabšímu snímku v soutěži. Boj proti muslimům, kteří se našim hrdinům na cestě do Jeruzaléma staví do cesty, stylizuje tento film ve vybraně minimalistických obrazech jako znovuzrození víry. Křižáček působí jako artová varianta křesťanského džíhádského filmu.“

O dva dny později najdu tyto politicko-korektní nesmysly slovo po slově v Huthově karlovarské reportáži pro 3Sat – Kulturzeit. Staré pravidlo „jednou trouba, vždycky trouba“ se tak opět potvrzuje. Nešťastníkovu společnici, s níž mluví francouzsky, neznám, a jak ji tak poslouchám, ani nechci znát. Huthovi ve všem přikyvuje s kyselým výrazem, z nějž by se dalo usuzovat, že se zakusuje do šťovíku, a ne do grandhotelpuppovských dobrot, aspoň dokud je řeč o Le petit croisé.

Nezbývá než se pod průhlednou záminkou z této tristní debaty vyvázat. Následuje tudíž bleskurychlá, bravurně vybraná zatáčka (člověk se občas musí pochválit) k vedlejšímu stolu. Paní Eva tu debatuje s nějakým manželským párem a hned nás představuje. Obvyklé zděšení ze situací, v nichž hrozí „společenská“ konverzace… tentokrát naštěstí neopodstatněné, jak se hned ukáže.
„Petr Kulhánek, primátor Karlových Varů.“
„MK, já dělám v Praze v Ponrepu, to je kino Národního filmového archivu.“
Načež v odpovědi pan primátor ihned odhalí svou druhou identitu: vždycky se zajímal o film, už před lety jako student si vzal na starost místní filmový klub, kam si pravidelně půjčovali i „naše“ filmy, v Praze chodíval do Ponrepa, když bylo ještě na Letné. Filmový klub tady v Drahomíře připravuje se dvěma přáteli dodnes, i jako primátor.
„Kolik vám chodí lidí?“ vyzvídám.
„V průměru tak padesát.“
„Velmi slušné!“
„My také hrajeme jen jednou týdně, vždy ve čtvrtek, ne jako vy dvakrát denně.“
„Shodnete se vždycky na programu, když jste tři?“
„Žádné rozepře nejsou, dramaturgii dělám já!“ opáčí pan Kulhánek se sebejistým klidem. Ten člověk se mi líbí! Nezbývá než na oplátku odhalit mou druhou identitu, tu karlovarskofilní, v mém případě celoživotně dědičně podmíněnou, jak mi jednoho dne došlo. Připomenu Petru Kulhánkovi památného karlovarského městského kronikáře s úžasným jménem Květoslav Kroča, jiného náruživého lokálně-patriotského cinefila, s nímž jsem se tu v červencích pravidelně setkával a o němž jsem v roce 2011 napsal svůj první a poslední text do Festivalového deníku, byl to nekrolog. Vnitřní světlo, un beau soleil intérieur… pan Květoslav ho měl hodně. Nakonec se sympatické dvojice zeptám, zdali někdo z nich ví, jaký významný český režisér byl rodákem z Karlových Varů. Dají se podat. Načež samozřejmě neopomenu poreferovat o své osamělé pouti z minulého čtvrtka k rodnému domu Zbyňka Brynycha, o tom, co jsem tam našel, co jsem tam nenašel… a vůbec. Pan primátor to všechno zaujatě poslouchá.
„Fügnerova osm, říkáte? Podíváme se na to.“