MILAN KLEPIKOV

 

středa 27. 6.

Dopoledne příjezd do Varů a první pochůzka po městě. Před polednem, za kolonádou, nedaleko Puppu, vidím po nábřeží na protější straně řeky přijíždět v protisměru na kole člověka, který mi mává. Karel. Vydám se směrem, z nějž přijel, po další čtvrthodině cesty dorazím ke Galerii umění a zjišťuji, že avizovaná výstava fotografií z historie festivalu měla vernisáž už dnes. Novináři a zbytky festivalového týmu zrovna opustili oba výstavní sály a přenechali mi je, díky!, k nerušené kontemplaci zašlých časů. Fotografie jsou vesměs krásné a pěkně uspořádané, výběr jako vždy těžce hollywoodsko-centrický. Pro mne neplánovaně časný ponor do festivalového univerza: nepřijel jsem sem s dvoudenním předstihem nadarmo.

 

čtvrtek 28. 6.

Už teď se bojím, v kolika filmech na festivalu zase uslyším Bachovu hudbu. Od kdy se dá vlastně říci, že vykrádání Bacha filmaři překročilo únosnou míru? Nejpozději od milénia? Každopádně: až do padesátých let si dělali režiséři nedobrovolné hudební spolupracovníky častěji z Beethovena, z Mendelssohna nebo z pozdních romantiků. V určitý okamžik musel ale někdo neopatrný o Bachovi prozradit pitomcům, že mezi těmi nejspirituálnějšími ze spirituálních skladatelů definitivně „he is the man“… a pak už nebylo záchrany. Jakmile chce nějaký artový filmař ve svém angažovaném příběhu z desakralizovaného světa našich dní poukázat na jakýsi, jedno jaký, přesah, ozve se skoro automaticky nějaký úryvek z Bacha; jiní skladatelé, třeba i jen z barokní doby, už skoro jako by neexistovali.

Ale když už Bach na filmovém festivalu, tak vlastně: ať je to raději tady než třeba v Torontu. Johan Sebastian Bach koneckonců za celý svůj život nevyjel z Německa do žádného jiného zahraničí, než právě sem! První Braniborské koncerty pro knížete Leopolda z Anhalt-Köthenu, do jehož služeb nastoupil v roce 1717, mohly přinejmenším zčásti vzniknout zjara následujícího roku v Karlových Varech; sedm týdnů pobytu zde přece nemohlo vyplnit výlučně koncertování ve funkci kapellmeistera knížecího šestičlenného dvorního orchestru, který se tu „festivalově“ utkal s hudební konkurencí dovezenou hrabětem Šporkem a jinými hosty. Bach sem dorazil 9. května; jako pravděpodobný poslední den jeho pobytu v Karlových Varech uvádí Andreas Glöckner 29. červen 1718. No prosím, to by zítra bylo přesně na den před 300 lety! (Martin Petzoldt kupodivu píše o 12. červnu. Z pochopitelných důvodů se přikláním ke Glöcknerovi.)

 

pátek 29. 6.

Festival začíná. Pro mne dvěma režisérskými portréty. Oči Orsona Wellese natočil Marc Cousins, jeden z členů letošní festivalové poroty. Samozvaný filmový Odyseus už dospěl tak daleko, že mrtvým titánům píše dopisy: Milý Orsone!… a tak dále. Zkouším se s tím statečně vyrovnat, wellesovské archivní nálezy a úryvky z rozhovorů za to přece stojí, i když bez zbytečných dotáček v současných lokacích a bez nepřetržitého verbálního saudade by vynikly líp. Ke konci ale, ó hrůza, začne Cousinsovi Orson Welles ze záhrobí odpovídat, samozřejmě hlubokým „wellesovským“ hlasem. To nebylo nutné.

Bezprostředně poté v témže Kongresovém sále: Margarethe von Trotta a její Hledání Ingmara Bergmana. Bergmanův německý exil z druhé poloviny sedmdesátých let tu dostává velký prostor, včetně herců, které nemáme tak zafixované, jako tváře z režisérových nejznámnějších švédských filmů. V úhrnu klidná pocta, trochu nostalgická, velmi osobní, přitom bez dotěrných a titěrných fanouškovských důvěrností.

 

neděle 1. 7.

Celé dopoledne mi v Drahomíře vyplní Období ďábla, čtyřhodinová brechtovská rekapitulace novodobé filipínské historie zpívaná a capella. Režie Lav Diaz. Zapamatovat si už konečně, jak prázdný šarlatán to je a jeho filmům se vyhýbat!

***

Odpoledne, při potkání s Václavem Kadrnkou, který má za sebou rok úspěšného křižáckého tažení po světových festivalech, dojde na jeho nově navázané známosti. Na Bélu Tarra, s nímž se loňský karlovarský vítěz na své pouti sblížil. Také Lav Diaz je prý výborný. Přiznávám, že tento režisér pro mne zrovna před pár hodinami skončil: „Možná myslíte: výborný jako člověk?“ „Rozhodně.“ „Inu, ještě, že tak.“ Opět v osamění, cestou k Národnímu domu, dumání, zdali umělecký hochštapler může být lidsky skvělým společníkem. Nebo Diazovi křivdím, nedokázal jsem přistoupit na jeho poetiku, jak se říká? Může za to bezpohlavnost digitálního obrazu, ještě k tomu černobílého? Ne, s tím zničujícím dojmem nic nenadělám. Marné spekulace naštěstí vzápětí smaže Vzplanutí Lee Chang-donga. Tady není o čem diskutovat, jsme zpátky v kinematografii.

***

K večeru krátká zastávka na dýchanku cen LUX, které každoročně uděluje Evropský parlament. Anotace: „Výběr za rok 2018 nabízí to nejlepší z evropského filmu, s tématy, jež více než kdy dříve reflektují vývoj společnosti a její obavy: Nechybí problematika imigrace, populistických hnutí, nacionalismu, životního prostředí a globalizace, válek v srdci Evropy, historické paměti a jejího selhávání, spravedlnosti, genderu, náboženství a diverzity.“ Skutečně: nechybí nic.

***

Poté ve Velkém sále Thermalu premiéra českého filmu z hlavní soutěže Všechno bude. Ke konci projekce si mimoděk vzpomenu, jak se slova POURQUOI LE CINÉMA? letos objevila napsaná obrovskými písmeny pěkně přes celou obálku březnových Cahiers du cinéma. Na plátně mezitím bez klopýtnutí doběhne film sympatického autora, který se na Smetanově nábřeží naučil všemu, čemu se tam naučit bylo lze, za což je – i tentokrát – odměněn zdvořilým potleskem. Že by mu v jeho filmovém životě aspoň na zlomek sekundy vytanula na mysli ona záludná otázka, z toho ovšem rozvážného a svědomitého Olma asi nebude podezřívat nikdo.

 

pondělí 2. 7.

A zase, jako každý rok: filmy, v nichž postavy kamsi putují, jedou… Pár dní po Olmově filmu o dvou mladistvých uprchlících v kradeném autě se pojede s Tomášem Pavlíčkem a jeho rodinným filmem na chatu, ještě předtím s nebožtíkem Michaelem Ciminem do Vietnamu a zpět. Vyvoleným snímkem, který zastíní skoro všechno ostatní, je pro mne ve Varech 2018 Zama, první film Argentinky Lucrecie Martelové po devíti letech. Don Diego de Zama ve španělské jihoamerické kolonii konce 18. století postupuje stoicky stále dál do svého (jak brzy pochopíme) zcela osobního heart of darkness.

Letos tedy Martelová, Lee Chang-dong, Siegfried Fruhauf.

Burning, burning, burning… Nemít trpělivost s filmy, které nám nedovolí (v nich) zabloudit, shořet. Nehořlavý art i nadále s díky odmítat, přenechat ho filmové vědě a Evropskému parlamentu.

***

V Paříži zemřel Maurice Lemaître.

 

úterý 3. 7.

Ulrich Gregor. Jeden z nejvýznamnějších německy píšících filmových kritiků a historiků po druhé světové válce. S jeho encyklopedickými znalostmi se může mezi žijícími autory této planety měřit málokdo. Člověk, který udělal v historii Berlinale pro prosazení umělecky nekompromisních filmů víc než kdokoli jiný, když v roce 1971 vybojoval zřízení druhé hlavní programové sekce Das Internationale Forum des Jungen Films a pak ji se svou ženou Erikou neuvěřitelných třicet let vedl. Jako kritik, jehož slovo má nezpochybnitelnou váhu, udělal také maximum pro zviditelnění českého filmu už v jeho „zlaté“ éře, jeho vývoj nepřestal sledovat dodnes. Ulrich a Erika, dvě nerozlučné agilní postavy, jsou ve Varech každý rok. Filémón a Baukis. A mne po každém setkání s nimi napadne, koho z festivalových hostů vnímá náš legrační český cinefilní svět jako významného, zatímco o těch, kteří v Evropě už tak dlouho spoluutvářejí „grund“ filmového umění netuší ani, kdo jsou, ani, že tu jsou.

Odpoledne si jdu v Lázních III poslechnout živě natáčený pořad o „kánonu“ českého filmu (od vzniku republiky). Výhradně čeští účastníci. Oblíbená společenská hra, jinak to bezpochyby Petr Fischer z Vltavy ani nemyslel, jsem zvědav, jak dopadnou ostatní disciplíny, v té filmové se žádná vyložená překvapení nekonala, snad s výjimkou chvályhodného vyzdvižení Machatého Ze soboty na neděli, v dřívějších dobách neprávem zastíněného jeho Extází.

 

středa 4. 7.

Podobně rozsáhlá monotematická retrospektiva, jakou byl loňský Mizoguči, letos chybí, ale nadílka klasiky v součtu chudší není, asi tak dvacet (!) v různých sekcích roztroušených snímků plus přehlídka pobaltských poetických dokumentů. Kromě Formanovy Plavovlásky na plátně Velkého sálu Thermalu z 35mm kopie si nenechám ujít Ciminova Lovce jelenů a pak zejména filmy, které se v našich končinách zatím na plátně neobjevily, díla Athiny Rachel Tsangariové, Šarunase Bartase, Jamese Benninga. Příležitosti zakusit na plátně Velkého sálu sedm let starý Úkryt Jeffa Nicholse nevyužil kupodivu skoro nikdo z naší film community, celý majestátní prostor tak ve středu zrána pro sebe zabral „normální český divák“. Znamená to bohužel také, že jakmile se setmí a začne promítání, začnou kolem vás zleva, zprava i z dolních řad světélkovat mobily, smsky jsou pilně psány či přijímány po celé dvě hodiny, ať už se na plátně děje cokoli. Death Wish. Michael Shannon pozoruje na nebi znamení blížící se konečné bouře, ale ani Jessica Chastainová, ani kolegové z práce nedokáží jeho úzkostnou rozervanost pochopit. Já ano. Výborný Nicholsův film jsem si nakonec zničit nenechal, ale jsem rád, že jsem s tímhle publikem neviděl Zamu.

 

čtvrtek 5. 7.

S Gregorovými podepisujeme na terase Thermalu petici za propuštění hladovku držícího Olega Sencova. Přitom mi Ulrich Gregor sděluje, že dnes ráno zemřel Claude Lanzmann. „Byl to jeden z našich nejzásadnějších přátel. I když jeho způsob přátelství byl až vysilující, nesmlouvavý, byl to vztah plný požadavků,“ doplňuje Erika. Vášnivý typ, vypjatě dramatický charakter, shodují se všichni. Už delší dobu si slibuji, že se musím zase podívat na Lanzmannův film, na TEN film. Podívat se na něj co nejdřív, s diváky, uprostřed nemocného „Česka“.

 

pátek 6. 7.

Něco, co by bylo víc uncool, než je Jiří Menzel, nelze vymyslet. Pokud už se rozhodnete, třeba z domněle profesních důvodů, že se půjdete podívat na zbrusu nový dokument věnovaný životu a dílu Jiřího Menzela, nikde se s tím nešiřte! Ty pohledy plné útrpného soucitu, kterých se vám jinak dostane! Vůči jednomu mladému filmaři jsem se bohužel prořekl, na co mám vstupenku, a pak mi nezbylo, než se na projekci švýcarského snímku Jiří Menzel – To Make a Comedy Is No Fun v ostudě proplížit do Lázní III. Film, jak jsem čekal, byl naplněn typickými a památnými (čti: pro našince do omrzení obehranými) scénami z Menzelových filmů a výpovědmi kolegů, jejichž obsah si domyslíte dřív, než je vysloven. Ken Loach, István Szabó, Emir Kusturica… Ale ještě tu žije a mluví i Miloš Forman a dokonce Věra Chytilová, s níž jsme se na Olšanech loučili na jaře 2014, tady rozmlouvá na své zahradě v Tróji. Night of the Living Dead. Nakonec nemám, nač si stěžovat a nestěžuju si.

 

sobota 7. 7.

Slavnostní zakončení. První ze dvou Zvláštních uznání získává ruský film Skokan (Ivan Tverdovskij). Do akademicky fundovaného zdůvodnění poroty „za působivé využití tělesnosti v politickém kontextu“ se moderující Marek Eben tak zamiluje, že ho publiku v zaplněném Velkém sále Thermalu přečte jednou, podruhé, pak i potřetí. Sám tuto metodu homeopatické repetice také používám, nemoc sice vyléčit nemůže, ale přináší úlevu. Členové hlavní poroty stojí v tu chvíli už seřazeni na podiu několik kroků za Ebenem. Hezký okamžik.

V tradiční pětiminutové tryzně za odešlé filmaře uplynulých dvanácti měsíců se zapomnělo na Clauda Lanzmanna, nedopatření pohotově napraví člen poroty Marc Cousins, a to rovnou ve svém proslovu při předávání Křišťálového glóbu.

Cenu za nejlepší film získává film „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ Radu Judeho. Cenu za nejlepší režii má Olmo Omerzu (říkal jsem přece, jak je skvělý, nebo neříkal?).

Obvyklé konverzační téma posledních hodin festivalu – hodnocení verdiktů poroty – je letos trochu zatlačeno do pozadí líčením půlnočních výjevů z hotelu Pupp, kde zpřísněnému výkladu dress code závěrečné party (navzdory textu na pozvánce, nelišícím se od minulých let ani písmenkem) padlo za oběť ne několik, ale desítky a desítky pánů, s nimi pak i těch dam, které na vstup bez doprovodu svých partnerů rezignovaly. Každý z rozhovorů během noci a pak ráno u snídaně maloval groteskní situace v nových odstínech, neboť každý z odmítnutých si své ponížení protrpěl trochu jinak. Vykázání z hodokvasu neušel dokonce ani režisér jednoho ze snímků zastoupených v hlavní soutěži; nešťastník byl pak spatřen, jak chtě nechtě ukájí hlad v jednom z lidových gastronomických stánků, jimiž je poseto bezprostřední okolí Thermalu. Taky jsem tam skončil.

 

neděle 8. 7.

S Bachem to letos nakonec nebylo tak zlé, z plátna jsem ho zaslechl nanejvýš čtyřikrát a nikdy vyloženě exploatačně.

Johann Sebastian Bach se dva roky po své první návštěvě do Karlových Varů vrátil: na konci května 1720. Větší část Braniborských koncertů už měl tou dobou hotovou, i když k soubornému provozování je uvolní až o rok později. Mezi svými dvěma karlovarskými pobyty složil mimo jiné ještě slavnou Chromatickou fantazii a fugu d moll a klavírní knížku pro syna Friedemanna; brzy se pustí do kompozice prvních sonát a partitur pro housle i suit pro violoncello. Ve Varech se tentokrát zdrží šest týdnů.

Já sem přijedu už v roce 1719, ale ne, už nevím, co píšu, konec pro dnešek! Přijedu, když Bůh dá, v roce 2019. Braniborské koncerty v mezičase nesložím. Možná, na stará kolena, něco jiného.

 

***

 

Nejlepší na festivalu viděné nové filmy:

 

Mimo oficiální program:

Jean-Luc Godard: Znělka 22. MFDF Ji.hlava 2018 

 

V oficiálním programu:

  1. Lucrecia Martelová: Zama (Zama)
  2. Siegfried A. Fruhauf: Přízračná jízda (Phantom Ride Phantom)
  3. Lee Chang-dong: Vzplanutí (버닝; Burning)
  4. Margarethe von Trotta: Hledání Ingmara Bergmana (Auf der Suche nach Ingmar Bergman)
  5. Herwig Weiser: Vládní budova (Haus der Regierung)
  6. Ciro Guerra a Cristina Gallego: Stěhovaví ptáci (Pájaros de verano)