MARTIN SVOBODA

Nabarvené ptáče bylo Václavem Marhoulem – režisérem, scenáristou a producentem v jednom – vydupáno ze země s obdivuhodnou vervou, jež si jistě zaslouží respekt. Snímek podle kontroverzní předlohy vznikal řadu let a do několika vedlejších rolí se podařilo obsadit herce světového renomé. I v důsledku obdivuhodně trpělivé a odvážné sales strategie byl dokonce zařazen do soutěžní sekce benátského festivalu, což stvrdilo jeho pozici filmové události, na niž v Česku nejsme zvyklí.

Tento text vzniká díky režisérově vstřícnosti ještě před světovou premiérou, ve chvíli, kdy o kvalitě snímku neexistuje veřejný konsenzus. Přesto se Nabarvené ptáče už dávno stalo výraznou součástí mediálního prostoru. Mainstreamová média jsou nadšena českým filmem, který „dobývá svět“, a věnují mu zcela nadstandardní pozornost. Nicméně i pravidelní filmoví diváci jsou vyvedeni z míry – legitimizace českého filmu skrze úspěch na světovém festivalu je v našem prostředí neustále opakovaným snem, jenž se posledních pár dekád jevil nedosažitelně. Václav Marhoul tohoto napjatého očekávání coby schopný producent účinně využívá. V jednom z rozhovorů byl představen slovy „velkofilm Nabarvené ptáče přijde do kin až za měsíc, ale už teď je jasné, že bude patřit k nejúspěšnějším snímkům české kinematografie“, čemuž autor spokojeně přikyvoval.

V jistém smyslu se zdá, že nejlepší by pro tento projekt bylo, kdyby nemusel být nikdy uveden a my se mohli navždy opájet abstraktní představou velkého díla, které už dávno nominálně uspělo. Chtěli jsme film v soutěži světového festivalu – máme ho! Proč ohrožovat radost jeho zhlédnutím a vystavováním se riziku, že se nám nebude „líbit“? Jakou hodnotu má vůbec naše „líbení“ v kontrastu s oficiálním a objektivním úspěchem, jaký si snímek už připsal?

Doslovný opak

Jaké je nakonec Nabarvené ptáče, když se pokusíme odhlédnout od mediálního humbuku? V první řadě jde o krásný film. Černobílá kamera sedminásobného držitele Českého lva Vladimíra Smutného kraluje celých 169 minut stopáže a nabízí řadu obrazů, z nichž se nedají spustit oči. Nelze říct, že by byl snímek pasivně odevzdán manýrismu šedesátých let, jak panovaly obavy založené na filmových upoutávkách. Některá konkrétní řešení mohou evokovat Marketu Lazarovou (r. František Vláčil, 1967), Démanty noci (r. Jan Němec, 1964) či Kočár do Vídně (r. Karel Kachyňa, 1966), jindy ale Smutný neváhá hrdinu obletět kamerou zcela současným způsobem. Sedmasedmdesátiletý kameraman zkrátka využívá své know-how a zužitkovává veškeré dovednosti nabyté během padesáti let za kamerou. Černobílá paleta je dostatečně pojícím prvkem, aby zvolený styl působil uceleně. Smutný neobjevuje nic nového, ale odvádí v rámci konceptu díla špičkovou práci a velká část pozitivního zážitku leží na jeho bedrech.

Jenže jeho výkon přináší i kletbu. „Krása“ je přeci jen přívlastek, který by u románu Jerzyho Kosińského čekal málokdo. Předloha proslula svou přímočarou brutalitou, kapitolu po kapitole v ní zažíváme další děsivé epizody z cesty malého chlapce, jenž se stal svědkem temnoty čtyřicátých let kdesi ve východní Evropě sužované nacisty, partyzány, antisemitismem a nakonec i obyčejnou lidskou zlobou. Dětsky stylizovaný vypravěčův hlas (byť operující s jistým nadhledem a odstupem – jako by dospělý vzpomínal, jak myslel coby dítě) neužívá mnoha přirovnání, metafor a hrubě řečeno „kudrlinek“, ale s chladnokrevností vyjmenovává jedno zvěrstvo za druhým. Právě tato přímost je důvodem, proč tolik čtenářů není schopno knihu dočíst. A také proč bylo pro mnohé tak nepřípustné, že Ptáče oproti původním tvrzením nejenže není autobiografické, ale pravděpodobně jde o plagiát jiných polských knižně vydaných svědectví, z nichž Kosiński pro svůj anglicky psaný kus nepřiznaně čerpal. Nabarvené ptáče nepřipomíná „umělecké dílo“, ale něco, co „je opravdové“. Proto byly pochybnosti o Kosińského pravdomluvnosti ohledně historie své práce pro tolik čtenářů takřka osobní zradou.

Přístup Václava Marhoula k této choulostivé předloze je zajímavý v tom, že co do děje ji převádí takřka analogicky, a to včetně evokování knižního formátu. Silně epizodickou strukturu ještě zdůrazňuje tím, že snímek dělí do devíti pojmenovaných kapitol. Až na nutné krácení se dopouští jen mála změn. Co do zpracování tohoto děje ale může být stěží vzdálenější. Každý okamžik filmového Nabarveného ptáčete působí dojmem, že Marhoul chtěl vytvořit v první řadě nádherné umělecké dílo. Záběry zamlžené krajiny, mlčenliví, sošní lidé. Všechny drastické scény jsou natočeny tím nejšetrnějším způsobem a odbyty jsou velmi rychle, ulpíváme spíš na tiché krajině než na hrůzách, jež se v ní odehrávají. O pár řádků výš padlo, že od kamery Václava Smutného nejde odtrhnout zrak – princip předlohy však spočívá v tom, že náš vnitřní zrak má problém na zobrazovaném pohled udržet. Nyní není třeba odvracet oči, dělá to za nás snímek sám.

Tam, kde byla předloha drtivá, sužující a neúprosná, je Marhoulův film truchlivý, smutný a dojímavý. Všechny ukrutnosti jsou stále přítomny, ale je skoro obdivuhodné, jak bezbolestně jsou pojaty. Člověk zasažený ostřelovací puškou tu spadne s nepatrnou tečkou na hrudi mrtvý k zemi a tím to je vyřízeno. Pro krásu se prý musí trpět. V případě Nabarveného ptáčete platí, že pro krásu je přílišné utrpení zakázáno. Srovnávání s Jdi a dívej se (Idi i smotri, r. Elem Klimov, 1985) nebo Hvězdami na čepicích (Csillagosok, katonák, r. Miklós Jancsó, 1967) si lze představit při vyjmenování děje, ne při jeho sledování. Nabízí se řada etických otázek, zdali bylo rozumné právě tuto předlohu adaptovat s takovým důrazem na plnění standardních představ o „krásném filmu“.

Jistě není z principu chyba, když se filmová adaptace rozhodne chopit předlohy takto svébytně a s vlastním autorským záměrem. Problém je, když ze zásahu vyplývá jen narušení integrity původní konstrukce. Děj literárního Nabarveného ptáčete má podobu, jakou má, právě proto, aby mohl být výsledný dojem znepokojující, šokující a tvrdý. Smysl vyprávěných epizod spočívá v jejich naturalismu, jehož prostřednictvím se dostáváme až k pointě. Václav Marhoul ale adaptuje knihu, jež komunikuje popisem co největší brutality, jejím utlumením. Šlo by o zajímavý koncept, kdyby se nezdálo, že jedinou motivací pro tuto změnu je natočit krásné dílo.

Těžko rozumět

Druhou neorganickou Marhoulovou volbou je rozhodnutí vynechat celý vnitřní monolog hrdiny a většinu dialogů. Protagonista v mnoha ohledech z díla zmizel. Kamera upřednostňuje dospělé, přizpůsobuje se jejich velikosti, sleduje jejich pohyb a přijímá často jejich hledisko. Dění jsme přítomni, i když je chlapec v bezvědomí nebo mimo scénu. „Umělecké“ vzezření filmu je na hony vzdáleno dětskému vidění světa. Petr Kotlár je talentovaný kluk, ale film mu nevyčleňuje místo protagonisty.

Kniha je vyprávěna jeho hlasem a na události nahlížíme výhradně jeho očima, většinu z motivací postav známe proto, že on je nahlas vyřkne. Co víc, hrdinovo oněmnění a znovunalezení hlasu je jedním z důležitých dějových motivů. Ve filmu si možná někteří diváci ani nevšimnou, že chlapec od jistého okamžiku nemůže mluvit. Vždyť i když mluvit mohl, utrousil jen pár kusých slov. Je trochu úsměvné, že v knize bylo závěrečné znovunalezení hlasu triumfálním okamžikem navrácené identity – v adaptaci prostě hrdina nemá potřebu mluvit, ani když to dokáže.

Aby tedy mohl Marhoul vykomunikovat děj, uvaluje na sebe potřebu hledat způsoby, jak najít pro komplexní text řadu vizuálních zkratek. Jedním z momentů bez předobrazu je klíčová scéna těsně před samotným koncem snímku, kdy chlapec vpisuje do zamlženého okna prstem své jméno, aby nám tak dal najevo, že přese vše nezapomněl, kým je. Jindy se Marhoul nebojí ani tak okázalého gesta, jako když dětský hrdina ležící na kolejích roztáhne ruce ve zjevné parafrázi Ježíše. Na začátku se chlapec jeví být čistší a dobrosrdečnější – vypouští uvězněné ptáky, zmrzačenému nádeníkovi přináší jeho oči (v předloze měl moc velký strach to udělat). Na konci působí zase mnohem agresivněji a „rozbitěji“, dokonce osobně zastřelí vulgárního trhovce (v předloze hrdina místo střelby přihlíží tomu, jak jeho kamarád vykolejí vlak, v němž má onen trhovec jet). 

Kniha nemá velká gesta zapotřebí, protože od vypravěče máme dost informací, abychom si „poučení“ vyvodili sami. Marhoul potřebuje být důmyslnější. Některá jeho řešení působí těžkopádně a chybí jim nuance, nakonec jsou ale neideální řešení lepší než žádná řešení. Opravdový problém je, že většina komentáře ve snímku vizuálně tlumočený ekvivalent vůbec nemá. Jenže až díky vypravěči víme, že se hrdina v jednu chvíli snaží být poslušný, později se úpěnlivě pokouší vymodlit si milost u boha, pak začne věřit dětské verzi komunistické ideologie a nakonec ho pohltí pomsta. Jednotlivé zastávky na cestě mu umožňují procházet těmito fázemi. Film zprostředkovává jen závěrečnou touhu po pomstě – do té doby jsou hrdinovy myšlenky zcela skryty a jednotlivé příhody proto působí mnohem víc jako řada nesouvisejících výjevů (tento dojem ještě podtrhává časté užívání zatmívaček oddělujících některé scény).

Neznámé nejsou jen myšlenky protagonisty, mnohdy je těžké chápat, co se vlastně děje. Bizarní je i detail, že se kapitoly jmenují po postavách, jež hrdina na své cestě potkává, tyto postavy ale nejsou ve filmu nijak osloveny ani jmenovány. Snaha překonání vypravěče a voiceoveru je pro filmovou adaptaci typická, Nabarvené ptáče v ní ale selhává. V některých momentech evokuje spíš ilustraci, nekompletní vizuální pomůcku k četbě než samostatné dílo. Hlubší souvislosti se dají pochopit jen se znalostí předlohy. Proto se tento text tak moc soustředí na srovnání. Stojí za připomenutí, že co do dějových událostí se v knize a filmu odehrává až na nepatrné změny totéž. V knize se to odehrávalo v kontextu výrazného vypravěče a naturalistických výjevů, v adaptaci tyto prvky chybí. Několik vložených vizuálních zkratek dává dohromady kostru, zbytek snímku je soubor obrazů. O podobný řez se pokusil třeba David Cronenberg v Cosmopolis (2012), jež rovněž věrně adaptuje děj předlohy, ale ignoruje veškeré popisy vnitřního stavu postav. Jenže děj Cosmopolis je mnohem ucelenější a výrazně pracuje s dialogy.

Nabarvené ptáče je tenká, přímočaře vyhlížející kniha. Chytře ale využívá několika prvků budovaných především okolo svého vypravěče. Marhoulovo Nabarvené ptáče je těžké, monumentálně působící dílo. Předlohu zcela pohltilo a proměnilo v co nejkrásnější, co nejvíce umělecký film. Snímek proto postrádá právě to, proč předloha existuje – vypravěče, malé dítě ztracené uprostřed nelidského soukolí. Marhoulovo Ptáče nemá hledisko ani skutečného protagonistu. Nemá onen punc „opravdovosti“, jde o „umělecké dílo“.

Kritika vyznívá negativně, protože bohužel dochází k závěru, že Nabarvené ptáče není jako umělecké dílo příliš úspěšné. Snad právě proto, že se tak moc pokouší být jím a ničím dalším. Je ale úspěšné jako „projekt“, jako „úkol“. Přítomnost českého filmu v hlavní sekci prestižního festivalu je pozitivní skutečnost. A v žádném smyslu nejde předvídat, že by mělo Nabarvené ptáče udělat ostudu. Je skvěle obsazené, zručně natočené, je z něj patrná zjevná osobní péče o výsledek. Jistě se najdou diváci, kteří budou pohnuti, kteří by nesnesli tvrdost předlohy, a opatrné uchopení filmové verze pro ně bude intenzivním, ale stále snesitelným zážitkem. Leckdy komicky posluhovačný zájem médií má nepříjemnou pachuť, na druhou stranu – kdy naposledy jsme viděli v mainstreamovém médiu rozhovor se zvukařem nějakého filmu? Tentokrát to možné bylo. Václavu Marhoulovi se podařilo ukázat, že má smysl chtít natočit velký, důležitý film, a že pokud se jeho distribuce dostane do správných rukou, může se podařit umístit ho na evropský festivalový trh. A to není samozřejmé. Nabarvené ptáče možná není film, který změní naše uvažování svým poselstvím – může se mu to ale podařit svým principem.

(Text vyjde ve Filmu a době 3/2019.)

Nabarvené ptáče

(ČR – Slovensko – Ukrajina 2019)

Režie a scénář: Václav Marhoul

Kamera: Vladimír Smutný

Hrají: Petr Kotlár, Stellan Skarsgård, Udo Kier, Harvey Keitel, Julian Sands, Lech Dyblik, Alexej Kravčenko a další

Délka: 169 min.

Distribuce v ČR: Bioskop

Premiéra: 12. 9. 2019