MAREK SLOVÁK

Kniha Diktátor času teoretičky Kateřiny Svatoňové a historičky Lucie Česálkové už svým formátem prozrazuje výlučnost mezi filmologickými publikacemi u nás. V tomto roce skoro neuplynul měsíc, kdy by nebyla vydána filmová kniha. Stále převládají ty věnované výrazným osobnostem (Andrej Tarkovskij: skutečnost a sny o domově, František Vláčil: Život a dílo, Eduard Grečner a jeho filmy, Václav Havel a film, Filmař Jaromír Kallista), případně analyzující a interpretující starší i novější audiovizuální díla (Umění mezi alegorií a ideologií, Film a dějiny 7: Propaganda). Z řady občas vybočí pojednání o nějaké instituci a/či produkční kultuře (Již brzy na dvojce).

Recenzovaná čtyřsetstránková bichle dvou akademiček stejně jako jejich bibliografie dokládá, že stojí mimo zaběhnuté a na trhu osvědčené trendy. Lucie Česálkové se vedle editování knižních bonusů pro DVD Národního filmového archivu dlouhodobě zabývá nonfikční tvorbou a jejímu vztahu ke společnosti (Atomy věčnosti: český krátký film 30. až 50. let, Film – náš společník), píše revizionistické příspěvky vycházející z teorie médií (Brněnský Devětsil a multimediální přesahy umělecké avantgardy) a snaží se o navázání dialogu mezi filmaři/filmařkami a kritiky/kritičkami (Generace Jihlava). Kateřina Svatoňová je až na editování a přispění do kolektivního sborníku genderových interpretací Volání rodu taktéž solitérkou míjející se s požadavky dominantního filmovědného paradigmatu. Přispěla k poznání v oblasti archeologie médií (Odpoutané obrazy: Archeologie českého virtuálního prostoru a Mizení: Fenomény, mediální praktiky a techniky na prahu zjeveného) a popularizovala filmozofii, čili filozofii filmu, na příkladu tvorby známého kameramana Jaroslava Kučery (Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery).

Obě autorky byly skoro před dekádou přizvány, aby se popasovaly s nezpracovaným materiálem, který získal Národní filmový archiv (NFA): dotáčkami k Laterně magice.[1] Od podání projektu přes spolupráci NFA, FF UK a sdružení CESNET a ČVUT uplynulo několik let k uspořádání výstavy Dekonstrukce a aktualizace v brněnském Domě umění a vydání knihy s podtitulem (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky. Název výstavy a podtitul knihy značí, že přístup autorek bude odlišný od publikace a stejnojmenné výstavy Bruselský sen. Československá účast na světové výstavě EXPO 58, která byla vydána a uspořádána k příležitosti padesátiletého výročí roku 2008. Dřívější publikace a výstava již svým názvem dávaly najevo, že mýty o bruselském zázraku budou reprodukovat, zatímco Česálková se Svatoňovou mýty boří a na svůj předmět zájmu nahlíží z několika jím blízkých perspektiv. Pohled je odlišný i od toho, s nímž se mohl/a čtenář/ka seznámit ve dvojici knih vydaných vloni k příležitosti šedesátého výročí Laterny. Fotografická Laterna magika Martina Becka a rozhovorová Laterna magika: Zlatá éra očima pamětníků Lucie Kocourkové prezentovaly fenomén tak, jak by se navenek chtěl jevit.

Dvojice výzkumnic, autorek i kurátorek výstavy svůj badatelský zájem vymezuje lety 1958–1992, protože si je vědoma limitu neúplnosti. Na fenomén Laterny magiky nahlížejí v dobových, kulturních, uměleckých, personálních, ideových, politických, technických i technologických souvislostech. Neopomíjejí výrazné umělce a jejich vliv, auteurský způsob uvažování jim je však cizí (na rozdíl od kolektivní monografie Alfréd Radok mezi filmem a divadlem). Citace osobností nechybí, jednotlivé studie však pouze uvozují, případě doprovázejí, nestojí na nich (na rozdíl od Zlaté éry očima pamětníků). Fotografická dokumentace, sestávající se z dosud nezveřejněného obrazového materiálu, je zastoupena ve velké míře, nenahrazuje ovšem text (na rozdíl od Beckovy Laterny magiky). Oproti zavedeným zvyklostem ho jenom nedoplňuje, naopak spíše různě narušuje.

Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová v úvodu neskrývají své ambice. Byly by rády, kdyby kniha byla „příspěvkem k výzkumu dějin českého filmu, divadla, výtvarného umění, performance a experimentální tvorby, k evropskému zkoumání multimediálních uměleckých děl a technických obrazů a k zodpovězení otázek týkajících se národní reprezentace a kulturní diplomacie v době totalitních režimů, vztahu umělecké tvorby a moci, aby nastínila možné cesty výzkumu intermediálních dějin či dějin intermédií, reziduií avantgardního myšlení v poválečné evropské tvorbě a aby otevřela mnohá další témata, jakými jsou experimentace, norma(tivita) či kreativita”. Citace naznačuje, v čem spočívá ústřední úskalí recenzované publikace. V délce vět není, protože jednotlivé kapitoly jsou navzdory inklinaci k delším souvětím čtivé a srozumitelné. Je v množství záměrů, které vede k rozbíhavosti témat, neujasněnému zacílení a hlavně opuštění zkoumaného kvůli krátkosti některých textů.

Kniha, rozdělená do tří větších celků (1. Poetický mechanismus, 2. Laterna magika a moc, 3. Trojí dramaturgie), sestává ze značně nevyrovnaných příspěvků. Všechny jsou sice zdařile revizionistické co do převládajícího přemýšlení a psaní o Laterně magice, ale filmovědkyně v něm někdy zabloudí do přílišného teoretizování, jindy náhle skončí a/či utečou k něčemu jinému. Zdaleka nejzdařilejší studií je ta, která otevírá třetí a poslední oddíl knihy – Série šoků a mytopoetický modus, protože v této studii jsou osvětleny a hlavně aplikovány pojmy i koncepty a nechybí konec sumarizující poznatky a přinášející nové. O některých předchozích příspěvcích, obzvlášť těch z metodologického a historického oddílu, totéž napsat nelze. Proč jsou v Tvůrčí dílně objasněny historizující koncepty, když nejsou užity pro samotné bádání o Laterně magice? Z jakého důvodu je jinak objevná Zájezdová mašinérie završena zmínkami o emigraci, když se předchozí řádky zabývaly zahraničním obchodem?

Nejhůře na tom jsou některé texty v první části Poetický mechanismus. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Dekontextualizace bude díky zájmu o dobové, kulturní, umělecké, personální, politické, technické a technologické podmínky metodologicky vycházet z nové filmové historie, má i díky (inter/multi)mediální povaze Laterny magiky blíže k dějinám médií a teoretizování o nich. První oddíl uzavírá zamyšlení Mediální paradoxy Laterny magiky, u kterého je záhadou, proč nebylo raději začleněno do některého z předchozích textů, když zabírá pouze jednu (!) stránku, případně proč se nachází před druhým oddílem, když pořádně nic neshrnuje ani neuvozuje nadcházející část. Zájmem o medialitu a inspirací Dieterem Merschem na stránce působí jako něco, co do knihy doputovalo z Odpoutaných obrazů, kde to ale mělo zůstat. Podobně je na tom Laterna magika jako intermediální fúze a prostor pro mediální transfery, protože se přechází od intermediality k recepci, aniž by intermedialita byla náležitě vytěžena. Jsou za sebe vršeny mediální pojmy jako intermedialita, hypermedialita a hypertext, u nichž je záslužné, že jsou neznalému čtenářstvu definovány, ale už v souvislosti s užitými termíny není rozvíjena argumentace směrem k předmětu zájmu. Nejinak tomu je u Vstupu za obraz aneb Laterna magika jako technický obraz, a tak platí, že první oddíl potěší čtenáře/čtenářky se zálibou v teoretizování, ačkoliv takoví by si raději mohli přečíst předchozí knihy Kateřiny Svatoňové a některé příspěvky Lucie Česálkové v Iluminaci

Autorky v knize argumentují, že „Laterna magika je jak fragmentární, tak celistvá, rozptylující i imersivní, minulá i současná, reprodukovaná i živá, tradiční i progresivní, ideologická i k ideologii kritická, lidová i elitní, decentní a voyeurská”. Působí to spíš jako alibi, proč je kniha roztříštěná, přitom do větších celků vystavěná, na textu postavená, přitom obrázky narušovaná, čtenářsky přívětivá, přitom teoreticky meandrující. Mohly by následovat výtky ohledně formální úpravy. Absentuje několik popisků k fotografiím, číslice u textu se odkazují k neexistující poznámce (zejména ve třetím oddílu) a zvolená barva – velké červené číslice místo horního indexu, zelená u citovaných děl – je nepříjemná na pohled, působí jako způsob, jak ušetřit použitím primárních tiskových barev, spíše než jako kreativní grafické řešení.

Takto by bylo možné o publikaci uvažovat, kdyby na ni byly kladeny nároky, jež jsou vyžadovány od akademických děl. Minimálně od vydání Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery, s níž byla neodmyslitelně spjata výstava, a Atomů času i Film – náš pomocník, k nimž byly na stránkách dostupné krátké filmy a/či vyšlo DVD, je nezbytné o některých výstupech Kateřiny Svatoňové a Lucie Česálkové přemýšlet jinak. Spolu s tím uvažovat, jak jinak psát kritiky knih, protože se zažitým modelem,  kdy se nejprve představí autor/ka, následně se shrne to podstatné z jednotlivých kapitol, aby se došlo k závěrečnému zhodnocení, se v tomto konkrétním případě vystačit nedá, byť se k tomu někteří uchylují.[2] Zatímco Laterna magika byla a je intermediální fúzí, zahrnující film, divadlo, balet, tanec, moderaci ad., badatelské snažení Svatoňové a Česálkové je zase transmediální, rozprostřené napříč médii a platformami. Vedle knihy Diktátor času: Dekontextualizace fenoménu Laterny magiky je výstava Dekonstrukce a aktualizace a „další” výstupy jsou k nalezení na internetových stránkách www.laterna-research.cz. Publikaci, hypermediačně zviditelňujícící kombinování textu a fotografrie, dost dobře nelze hodnotit bez výstavy,[3] jež není pouze doprovodná, jako tomu bylo například v souvislosti s Hugo Haasem, a bez paratextů na linkovaných webovkách.

V „Diktátorovi” je pouze letmo zmíněna problematická reprezentace žen, přičemž v „Aktualizaci” je k vidění a slyšení instalace Jiřího Žáka, ve které Jan Kačer čte dopis kritizující zastaralost včetně šovinistického vyobrazení žen, které jsou redukovány na pouhý objekt. Kniha obsahuje dobové citace tvůrců jako Alfréd Radok, Evald Schorm, Josef Svoboda, Jan Švankmajer a Zdeněk Liška, hypertextově však v úvodu odkazuje i na internetové stránky výzkummého projektu, na kterých jsou ke zhlédnutí současné rozhovory s Jindřichem Smetanou, Ivo Špajlem, Zdeňkem Mertou, Pavlem Veselým a Aloisem Fišárkem, které byly i v brněnském Domě umění. Nejvýraznější aktualizací, přestože odpovídající nynějším výstavním normám, je možnost zhlédnout představení Odysseus díky brýlím pro virtuální realitu, jelikož oslovení tanečníci si nastudovali původní materiály a jejich pohyb byl posléze převeden do 3D modelů. Realizaci tohoto přenesení do současnosti představuje paratext na internetu.

Výstava[4] má navzdory snaze o tříštění soudržnosti a vytrhávání z pohroužení něco, co kniha nikoliv, a to jednotící koncepci, aniž by přitom postrádala sympatické teoretické provokace. Názvem vymezená dekonstrukce a aktualizace, přestože vycházející z poststrukturalistického uvažování, poněkud ironicky slouží strukturalsiticky jako sjednocující princip, dominanta, chcete-li. Rozhovory, které jsou díky sluchátkám ke slyšení v první části výstavy, jsou zároveň rozkládány v jednom přístroji, z kterého zní zvuk do prostor. Obsáhlé, více než hodinové a po dlouhé době pro veřejnost poprvé dostupné pásmo dotáček (Donšpagát, Přerušené dostaveníčko, Pestrá paleta, Honba za kalhotami, Krkolomná jízda, Neplechy s plechy ad.), sousedí s místností, ve které Jan Kačer vytýká Laterně falocentrismus a sexismus. Nápodoba tehdejší prezentace polyekranů, čili projekcí na osm velikostí a tvarem neobvyklých projekčních ploch, je zase vztažena k současnosti a rozebrána nově natočeným materiálem, který má odhalovat ideologičnost dané formy prezentace, když poukazuje na mechanizaci práce spojenou s technologií. Příspěvky českých umělců plní funkci aktualizace, potažmo dekonstrukce – a nezbytný kontext pro následné rozložení a zpřítomnění zastává velké množství doprovodného textu.

Aktualizacím lze vytknout, že až na výjimky (Jiří Žák se svým zaznamenáním Jana Kačera) jde o spoléhání se na to vyzkoušené až zautomatizované v případě současného galerijního prostoru a trendů: kontrast zvuku ve sluchátkách a prostoru u Michala Kindernaye, imerzivní virtuální realita Markéty Kuttnerové a Jozefa Mrvy ml., projekce na více obrazovek pro vyvození banálního významu a složení vlastního narativu u Zbyňka Baladrána, jenž je zároveň architektem výstavy. Otázkou je, s čím přijde pražská výstava, která by se měla uskutečnit od 24. září do 10. listopadu 2019 v centru umění MeetFactory a na které se o aktualizace a dekonstrukce postarají umělci/umělkyně domácí (Michael Bielický, Jakub Nepraš) i zahraniční (Ana Latini, Amelia Tan).

Hodnotící soud, že výstava je koncepčnější než kniha, a tudíž soudržnější, by ale stále přejímal tradiční kritickou perspektivu a opomíjel by vzájemnou provázanost různých médií a platforem. Obě badatelky opětovně vybočily z toho, jak se u nás píše a jak se vystavuje, přičemž tentokrát by na rozdíl od jejich předchozích pokusů nemělo zůstat u jedné osamocené snahy. Zatímco na Generaci Jihlava žádný další podobně sympatický mezioborový dialog nenavázal, na fenomén Laterny magiky se nahlédne z dalších perspektiv díky tomu, že mu bude zasvěceno letošní třetí číslo občasníku Iluminace, jehož je Lucie Česálková šéfredaktorkou. Transmediální dialog, pokládající otázku v jednom médiu a zodpovídající ji v jiném, by tak měl pokračovat a nadále revidovat nejenom to, jak psát a vystavovat, ale i to, jak psát o psaní a vystavování. Měl by snad uspokojit i takové, jimž ono teoretické meandrování v knize přišlo místy příliš odpoutané od objektu zájmu, neuspokojivé pro lidi znalé Odpoutaných obrazů a/či Mizení. Alfréda Radoka v souvislosti s oním odmramorizovaným fenomém řekl: „A především neztratit vynalézavost.” Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová svými výstupy výzkumného bádání dokládají, že ji neztrácejí.     

P. S. Kritiku věnuji všem dobrým lidem distribuujícím houbičky (a servírujícím kávu).

(Text vyšel ve Filmu a době 3/2019.)

Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky. Praha: Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019, 412 s. ISBN 978-80-7004-192-5.

Poznámky:

[1] O vývoji celého projektu mluvily autorky v rozhlasovém pořadu na Vltavě. Viz Pavel Sladký, Šárka Gmiterková, Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová, Diktátor času. Výstava a kniha představuje Laternu magiku jako médium, instituci a politikum. Reflexe: Film, Český rozhlas Vltava. Dostupné online: <https://vltava.rozhlas.cz/diktator-casu-vystava-a-kniha-predstavuje-laternu-magiku-jako-medium-instituci-i-7957025>. Je na místě upřesnit, že Kateřina Svatoňová se Laterně magice věnovala již ve své dizertační práci a částečně v knize Odpoutané obrazy: Archeologie českého virtuálního prostoru. Především ale o Laterně magice měla i habilitační přednášku, viz Kateřina Svatoňová, Laterna magika jako multimediální dílo. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Dostupné online: <https://www.umprum.cz/soubor/katerina-svatonova-habilitacni-prednaska-pdf-17611>. Ukázka z knihy byla v rámci propagace zveřejněna v Literárních novinách. Viz Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová (eds.): Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky. Literární noviny. Dostupné online: <https://literarky.cz/literatura/47-lucie-cesalkova-katerina-svatonova-eds-diktator-casu-de-kontextualizace-fenomenu-laterny-magiky>.

[2] Srov. Jiří Neděla, Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky. 25fps. Dostupné online: <http://25fps.cz/2019/diktator-casu-dekontextualizace-fenomenu-laterny-magiky/>.

[3] Výstavu a knihu jako vzájemně se doplňující vnímá i Martin Blažíček ve svém zhodnocení pro server Artalk.cz, ale v textu se zabývá hlavně výstavou. Viz Martin Blažíček, Laterna magika není jednoznačný fenomén. Artalk. Dostupné online: <https://artalk.cz/2019/07/10/laterna-magika-neni-jednoznacny-fenomen/>. Naopak Jan Vitvar se v Respektu věnuje výstavě, pouze místy se odkáže ke knize. Viz Jan H. Vitvar, „Jako na Západě”. Respekt, 2019, č. 28, s. 49-51. Martin Šrajer pro Filmový přehled zastává stanovisko, že kniha podvrací a přesahuje hranice naučné literatury, ale směrem k výstavě a internetovým stránkám již nejde. Viz Martin Šrajer, Diktátor Času. Filmový přehled. Dostupné online: <https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/diktator-casu>.

[4] Obecné informace o samotné výstavě si lze přečíst na těchto stránkách: Fenomén laterny magiky představuje výstava v Brně. Proti šedi. Dostupné online: <https://protisedi.cz/fenomen-laterny-magiky-predstavuje-vystava-v-brne/>. Viz Fenomén Laterny magiky představí výstava v Brně. Národní filmový archiv. Dostupné online: <https://nfa.cz/cz/o-nas/aktuality/?a=29181-fenomen-laterny-magiky-predstavi-vystava-v-brne>. Laterna magika na výstavě v Brně. KlasikaPlus. Dostupné online:< https://www.klasikaplus.cz/aktuality/item/1438-laterna-magika-na-vystave-v-brne>.