MARTIN SVOBODA

Mezi 10. a 16. březnem se v německém Wiesbadenu odehrál 19. ročník festivalu goEast, soustředící se na snímky střední a východní Evropy. Vítězným snímkem v hlavní soutěži se stala ruská Kyselina (Kislota, 2018), režijní debut sedmadvacetiletého herce Alexandra Gorčilina (role ve filmech Zoologie [2016] nebo Léto [2018]) o tápání jeho generace hledající svůj smysl ve zmateném jednadvacátém století.

Kyselina tak svým způsobem tvoří paralelu ke stavu východoevropské kinematografie v rámci kontinentu. Po vlně zájmu, která následovala po pádu komunismu, nastala doba, kdy musí národní kinematografie bývalého východního bloku bojovat o pozornost západního publika s mnohem větší intenzitou. Diváci stále vnímají východ jako kulturně, společensky i politicky odlišné prostředí, jehož problémy jsou mu cizí, zároveň už ale ztratil prvotní punc exotiky. „Je výzva zaujmout německé diváky východoevropskou kinematografií. Jde o něco, s čím většinou nemají zkušenost. Platí to vlastně pro všechny aspekty regionu. Když se v médiích objeví zpráva z východní Evropy, jde takřka výlučně o něco negativního ohledně evropské diplomacie či korupce,“ vysvětluje ředitelka festivalu Heleen Gerritsenová. Dále tvrdí, že „vnímat střední a východní Evropu jako monolitní prostor je sice chyba, stejně jako vnímat ji ryze ,slovanskyʻ, co však tyto země mají společné, je proces transformace, jímž si od devadesátých let prošly. Jeho konkrétní podoby se mohly lišit, ale samotná přítomnost přerodu se dodnes v kultuře odráží a dělá ji tak odlišnou od zbytku Evropy.“

Mnoho snímků v programu se skutečně vyjadřuje k celonárodním traumatům. Pro západní Evropu je tím posledním druhá světová válka, země bývalého východního bloku mají další, čerstvější rány. Výstižný je v tomto ohledu experimentální albánský snímek Interregnum (r. Adrian Paci, 2017), jenž je kompilátem záběrů na stovky, tisíce, mnohdy desetitisíce lidí truchlících nad smrtí diktátorů napříč dvacátým stoletím. Montáž archivních záběrů dosahuje až hypnotizujícího účinku a absence komentáře či jakéhokoliv dalšího kontextu dosahuje unikátního dojmu.

Jiné snímky východní Evropy se samozřejmě věnují i osobnějším tématům, jež nutně nenavazují na konkrétní historické události. Zajímavé ázerbájdžánské drama End of Season (r. Elmar Imanov, 2019) sleduje rozhádanou rodinu, z níž jednoho dne při výletu na pláž nevysvětlitelně zmizí matka. Otec a čerstvě dospělý syn se musí vypořádat s možností, že se utopila, ale právě ve chvíli, kdy začínají truchlit, se matka vrací s nepřesvědčivě znějícím vysvětlením. Smutek se mění v hněv a snímek se pomocí této metafory vyjadřuje ke stavu rodiny a postavení jednotlivých členů v jejím rámci. Téma ztracené ženy, po níž je třeba pátrat, se napříč Evropou objevilo v poslední době i v polském Útěku (Fuga, r. Agnieszka Smoczyńska, 2018)a například dokumentu Martina Marečka Dálava (2019). Jde tedy zřejmě o téma, jež rezonuje prostorem.

Češi nejsou v nejlepší formě

Gerritsenová se věnuje východoevropskému prostředí už od univerzitních let. Má tedy dost možností porovnávat a bilancovat. „V socialistických společnostech měly filmy výsadní postavení. Jednak byly oficiálním státním uměním, jednak na ně bylo levné chodit. Byly pro lidi důležitější než hudba, důležitější než literatura – kanonické filmy se staly tématem každodenních rozhovorů. Proto na východě nacházíme některé filmově velmi vzdělané národy, jako jsou Poláci. Ti mají filmový festival v každém městečku. Asi i proto patří jejich filmy k těm nejlepším.“ O české kinematografii ředitelka diplomaticky říká, že „zjevně není na vrcholu svých možností“. Přestože na programu nebylo, pochválila alespoň Všechno bude (2018). Podotkla, že se na něm ukazuje, jak může tápající scéně prospět zásah zvenčí v podobě původem slovinského režiséra Olma Omerzua. Českou republiku však v soutěži reprezentoval Jan Palach (2018) za přítomnosti Roberta Sedláčka. Ale také studentský snímek Why So Sirius (2018) Karla Šindeláře v soutěži krátkometrážních filmů.

Šindelářův snímek vznikl v Písku, odkud byl i přihlášen z iniciativy vyučujícího. Jde o černohumornou anekdotu chytře transformující omezené produkční možnosti. Tři herci, režisérovi příbuzní, se střetávají na polní cestě a souhrou nešťastných náhod situace eskaluje až k absurdnímu násilí. Ačkoliv jde o snímek méně vytříbený než například námětem srovnatelný Happy End (r. Jan Saska, 2015), pro publikum šlo v kontextu dalších, převážně závažných krátkometrážních snímků zjevně o příjemné uvolnění. Why So Sirius se dočkalo velmi živé reakce, a to přesto, že kvůli chybě v komunikaci se bohužel na hlavní projekci za přítomnosti poroty promítala velmi nekvalitní kopie, která nebyla určená pro plátno. Neutěšený stav obrazu ale možná přispěl k absurdnímu vyznění snímku.

Šindelářovi a jeho práci se podařilo vystoupit z řady, vítězství však připadlo minimalistickému chorvatskému Malo se sjecam tog dana (Ten den si stěží pamatuji,r. Leon Lučev, 2018), v němž se hrdina vypořádává s osobní tragédií. Za zmínku stojí jistě i gruzínští Sociumis patimari (Vězni společnosti, r. Rati Tsiteladze, 2018), silně stylizovaná výpověď transgender ženy, jež musí žít v domácím vězení, protože pohyb ve společnosti by pro ni znamenal ohrožení života. A také Motel Struguraş (r. Mihai Nichiforeac, 2017), v němž mladý režisér buduje svižnou a trefnou satiru na své domovské Moldavsko, když vypráví příběh lenivého podivína žijícího v rozpadlém motelu uprostřed cesty mezi dvěma městy. Studentské a profesionální filmy soutěžily bok po boku.

Slovanské memy na plakátu

Zajímavou možnost pro festival otevřel aktuální trend rozšířený i na západním internetu, tedy humor karikující slovanskou kulturu. Gerritsenová se netají, že se ho se svým týmem nebála využít. „Pro propagaci jsme se záměrně rozhodli přivést do extrému všechna klišé, která se nyní s východní Evropou spojují – na plakátu tedy vidíte bábušku obklopenou křiklavými koberci, hrníčky a kompoty. A zatím nikdy jsme nezaznamenali tak pozitivní a silnou odezvu. Na západě se částečně zažehla nová fascinace slovanskou kulturou, jak vidíme na parodických facebookových účtech, a my s její pomocí nejprve získáme pozornost, a následně ji zasadíme do realističtějšího kontextu. Jsem na tuto kampaň za její vtipnost a provokativnost pyšná.“

Ředitelka si pochvaluje, že humor dodává Východoevropanům lidskost, již mohou bohužel v důsledku negativní prezentace v médiích postrádat. „Zatím skutečně platilo, že čekáme na katastrofy jako ukrajinská válka, aby vzrostl zájem diváků. Možná to zní cynicky, ale když se na východě děje něco negativního, zásadně se zvyšuje zájem i o tamní kulturu. Nyní jsme mohli spojit propagaci s něčím příjemným a vtipným, což je milá změna. Navíc se tváří našeho festivalu stala více než sedmdesátiletá modelka, což rovněž není samo sebou.“ Z východu podle Gerritsenové přijíždí třetina hostů, zbytek tvoří především místní.

Festival nabízí víc než sledování filmů. Československé kinematografii byla věnována jedna z přednášek doprovodného programu Konstrukce Druhého, jež rozebírala ztvárnění Romů v československé kinematografii. Organizátoři nabídli i několik hudebních představení, jež se snažily zprostředkovat rozdílné kultury východu.

Jako mnoho jiných filmových festivalů, i GoEast nabídlo VR zónu sledující aktuální počiny ve virtuální realitě. Našly se experimentální projekty jako rusko-finské TheaterVR Kalevala.Episodes (r. Oleg Nikolaenko, 2018), v němž kolem diváka v bublinách poletují hudebníci. Rumunský Rocketman 360 (r. Millo Simulov, 2018) oproti tomu nabídl romantický příběh vyprávěný pomocí flashbacků, což není samozřejmost. Využít VR technologii jako gimmick je stále snadnější než na ni aplikovat klasické filmové postupy. Českou stopou v sekci byla kafkovská Metamorfóza (r. Mika Johnson, 2018), v níž se divák probudí v kůži proměněného Řehoře.