Druhý asistent kamery (2nd AC) patří k profesím „below the line“ – nenápadným, ale pro chod natáčení zásadním. Neovládá kameru ani nerozhoduje o estetice obrazu, přesto drží kamerové oddělení pohromadě. Organizuje, komunikuje, předvídá, propojuje techniku s lidmi ve štábu.
Mladý ukrajinský filmař Rostyslav Kuzmyckyj nabízí vlastní reflexi této pozice. Dotýkáme se rozdílů mezi kostýmním spektáklem a komorní sérií, hierarchie štábu i způsobů učení a obstarávání práce ve filmovém průmyslu.
Rozhovor vznikl u příležitosti vyvrcholení série Metoda Markovič: Straka, na níž Rostyslav působil právě jako druhý asistent kamery.
Od dětství se pohybuješ v audiovizi, tvůj táta je televizní režisér a dětství jsi strávil na place. Kdy jsi v ní začal pracovat?
Bylo mi asi sedmnáct, táta mi jednou v létě napsal, že bych mohl dělat runnera na seriálu pro jednoho jeho známého – ať pořád nesedím doma a něco si přivydělám. Když to skončilo, zavolali mě na další projekt – tak jsem začal fungovat v audiovizi. Dělal jsem ledasco – obsluhoval herce, nosil židle, stavěl stany, staral se o rekvizity… Vtipné je, že na Ukrajině jsem dělal hlavně na seriálech, reklamách a celovečerních filmech a studentský film jsem nezažil ani jeden.
Nedostal ses ke studentské tvorbě? V Kyjevě jsi dva roky studoval kameru…
Jo, ale studentské filmy, jak je znáš tady v Česku, jsme nevyráběli, na univerzitě jsme neměli techniku a točili jsme jen na mobil a foťák. Žádné kamery, žádná světla – a mimochodem, chabé technické zázemí je velkým problémem ukrajinského filmového vzdělávání; když vystuduješ kameru, tak jsi spíš teoretik. Některé školy tě můžou vzít na plac, ale prakticky se ke kameře můžeš dost hlavně až po skončení školy… Já měl to štěstí, že jsem prakticky fungoval už během školy. Na place jsem si udělal známé, postupně se to nabalovalo a rozjelo…
Co jsi o sobě zjistil stran filmařiny? V jednom krátkém medailonku o sobě říkáš, že jsi komunikativní a „otravný“ tím, jak se neustále vyptáváš. I když hlavně mluvíš o zkušenost v Česku, byl jsi takový už na Ukrajině?
Vždycky jsem byl takový, správná komunikace je základ, což mě doma učili už malička… Co jsem zažil, tak aby ses dostal do audiovize, musíš být buď extrovertní nebo mimořádně nadaný. Jako náctiletý jsem byl i produkční a to musíš komunikovat s mnohem staršími chlápky, umět si sjednat respekt a manažovat práci ostatních.
V začátcích je taky zásadní jasně ukazovat, že tu práci umíš, máš zájem a chceš ji dělat… A pak se musíš pořád učit. Zavolají tě s tím, že něco potřebují a ty to vezmeš, i když s tím nemáš žádné zkušenosti.
Zlom přišel v roce 2022 s ruskou invazí. Jak jsi ji prožíval?
Už nějakou dobu jsme tušili, že bude válka; ale neuměli jsme si představit, jak bude vypadat. Mysleli jsme si, že to bude jak v roce 2014, že válka bude na Donbase, daleko od Kyjeva. A to byla obrovská chyba takto uvažovat – chyba nás všech i vlády, vůbec jsme nebyli připravení… Poslední den před válkou jsme věděli, že od zítřka začíná válečný stav, neustále jsme to řešili a hádali se o tom. Šel jsem spát až někdy kolem třetí ráno a už jsem ze zpráv věděl, že se něco začíná dít. V pět mě vzbudí výbuchy, v sedm pak vystresovaná máma. Hned jsme si zaplatili online televizi a sledovali zprávy. Co čtvrthodinu jsme slyšeli výbuchy, kolem nás lítaly vrtulníky z Běloruska… A takhle skončil normální život.
Jeden můj kamarád šel hned druhý den na frontu a do jedné z těch armádních kanceláří jsem šel s ním – tehdy jsme byli odhodlaní jít společně. Major mi tam pověděl, že jsem zbytečný, že mě nepotřebují, že nic neumím a že mě zabijí. Po těch jeho řečech jsem dostal opravdu hrozný strach.
Dokázal jsi v tu dobu vůbec myslet na filmařinu?
Samozřejmě, byla to moje budoucnost… Všechno se přestalo točit a hned mi bylo jasné, že filmař na Ukrajině nemá budoucnost – taky to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se přestěhoval… V tu dobu jsme měli natočit videa a krátkou reportáž pro univerzitu – a abych zapnul kameru, tak už na to jsem doslova potřeboval povolení od armády. Protože nikdo neví, jestli si točíš pro sebe, nebo špehuješ ruské armádě. Takže jakékoliv natáčení bylo zakázané a na vše jsi potřeboval povolení.
Jednou jsem narazil na zajímavou brutalistní autobusovou zastávku a vyfotil jsem si ji. Nikde nikdo nebyl a za dvacet minut za mnou dorazili ozbrojení vojáci, svalili mě na zem a řvali, co že to fotím, že špehuju pro Rusáky a podobně. Jsem jim vysvětloval, že jsem fotograf s diplomem, že mě zajímá umění Ukázal jsem jim tu fotku a oni usoudili, že není pro cizí armádu…
Dvě měsíce před válkou jsem byl runner a produkční v Chersonu, kde jsme točili Kyslíkovou stanici (r. Ivan Tymčenko, 2023). Rusko to tam hned začalo okupovat, byly tam těžké boje… z toho mi bylo hrozně blbě, pohled na to byl opravdu strašný.
I dnes, po čtyřech letech, je situace dost špatná, kamarádi filmaři na Ukrajině mají práce velmi málo. Před válkou u nás působila spousta štábů, zahraniční zájem byl obrovský – protože, popravdě, v porovnání se Západem se u nás točilo skoro zadarmo. Byl jsem na hudebních klipech pro známé umělce, dělal na reklamách pro známé firmy, Apple nebo Playstation. Jako runner jsem byl na přípravách indického RRR (r. S.S. Rajamouli, 2022), který se na Ukrajině částečně točil… Takové projekty už na Ukrajině vůbec nejsou, nikdo tam nechce kvůli válce, žádná kultura, nic.
Jak vypadala tvoje cesta do Česka?
Firma, kde pracovala máma, objednala hotel v centrální, bezpečnější části Ukrajiny pro uprchlíky z válečných regionů a pro lidi, kteří se cítili v ohrožení. Nějaký čas jsme tam byli a potkali našeho starého známého z Mariupolu. A jeho syn se v tom hotelu rozhodl, že napíše různým evropským univerzitám a pokusí se přestěhovat někam do zahraničí, kde by mohl pokračovat ve studiu. Rozhodl jsem se pro to samé – napsat co nejvíce filmovým školám různě po Evropě s tím, že se možná něco podaří… Poslal jsem asi šedesát emailů, do Nizozemska, Polska, Švédska, Finska, Španělska, Anglie a samozřejmě Česka.
Odpovědi mi přišly skoro ze všech škol. Ale většinou jsem slyšel, že nikdo nevěděl, co dělat a jak mi pomoct – bylo pár týdnů po začátku války a všichni byli samozřejmě zaskočení.
Odpověď jsem dostal i z Pražského filmového institutu, Prague Film Institute. Napsali mi, že zvláštní program pro Ukrajince sice nemají, ale mohou mi nabídnout poloviční slevu na školné. Pro mě to ale pořád bylo příliš moc, tak mi mamka s tím známým poradili, ať se škole nabídnu. Tak jsem poslal CVčko a portfolio, s tím, že bych snad mohl být užitečný, pracovat a za to studovat zdarma. Zároveň s tím jsem ale potřeboval potvrzení o zahraničním studiu, jinak by mě armáda nepustila přes hranice.
Po nějaké době mi z Institutu přišla odpověď, zavolali jsme si přes Zoom a dozvěděl jsem se, že hledají někoho na výpomoc s vytvářením obsahu na sociální sítě, s čímž jsem měl dost zkušeností. Domluvili jsme se, napsali mi potvrzení a přestěhoval jsem se do Prahy… Když na to tak vzpomínám, tak jsem opravdu extrémně vděčný Viktorovi (Viktor Krištof, producent Three Brothers Production a zakladatel Prague Film Institute) a jeho ženě. Celou dobu mě podporovali, pomohli mi dostat se z Ukrajiny, umožnili mi studovat film a našli mi i bydlení.
Prague Film Institute se profiluje jako filmařská škola s důrazem na praxi a stáže, jako „vstupní brána“ do audiovize. Jaká je tvoje zkušenost?
Je to tak, je to škola založená hlavně na praxi, „learning by doing“. Tento mi přístup mi naprosto vyhovuje. Teorie je poměrně minimum, hlavní jsou cvičení, workshopy, masterclasses a intenzivní práce s profesionální technikou, což jsme na Ukrajině vůbec neměli. Obzvlášť cením fakt, že jsme všichni měli společný základ – režie, kamera, zvuk, střih, kompletní filmařina. Byly jsme takový malý filmový štáb, s natáčením ti pak dokáže pomoct každý spolužák, protože každý umí pracovat se zvukem či světly – líp nebo hůř, to už je jiná otázka, samozřejmě, každý má jiné zájmy a schopnosti.
Ten základ je podle mě smysluplný vstup do filmového průmyslu, naučíš se filmařské myšlení. Za ty dva roky se sice nenaučíš dokonale používat techniku a ve všem se orientovat, ale budeš vědět, kde informace hledat. A hlavně se naučíš, že ve filmu není žádná jednotka, funguje jenom štáb pohromadě.
Absolvoval jsi stáž na Zlatovlásce Jana Těšitele (2025), kde jsi byl druhý asistent kamery, 2nd AC. Celkovou definici, povinnosti a hierarchii ve štábu si lze poměrně snadno najít. Jak bys tu pozici popsal ty, co na ní vnímáš jako nejdůležitější?
I když stojíš vedle kameramana a ostřiče, vůbec neovlivňuješ vizuál; nemáš dopad na obraz, který vidí divák, ale na plac a podmínky na něm. Hlavní je umět číst plac a vědět dopředu, co bude potřeba, poslouchat, co se děje. Například, jestli kameraman říká, že možná budeme potřebovat nějaký specifický filtr, tak už ho musíš mít v ruce. Radši ho odneseš zpátky, pokud nebude potřeba, ale musíš být připravený. Aby všechno bylo plynulé, rychlé a fungovalo bez prodlev. Aby ze spolupráce celého týmu šlo cítit, že to není film režiséra nebo kameramana, ale náš film. Že jsme všichni u toho a všichni máme vliv.
Takže jestli jsme teď natočili dialog v celku, tak musíš být připravený, že teď budou následovat bližší záběry a že budeme měnit objektiv… Mnohdy pak hrajeme před koncem záběru tipovačku, jaké bude další sklo.
Když jsem se nedávno na Zlatovlásku díval, tak jsem si celou dobu říkal, že jakožto stáž to musel být mimořádně náročný podnik. Film má spoustu atrakcí, akčních sekvencí s akrobaty a kaskadéry, točili jste na hradech a v lesích i barrandovských ateliérech…
No jasně. Spoustu dní jsi v lesích a horách, tlačíš těžkou techniku do kopců, taháš ji nahoru a dolů v mnohapatrových hradech… Dostihy na Barrandově byly extrémně náročné a chaotické. Zlatovlásku jsme točili na dvě kamery a tady bylo kamer pět. Navíc šlo hned o druhý nebo třetí natáčecí den – a klapnout pět kamer je fakt šílená práce, pokud to děláš poprvé. Ale nechci vybírat určité scény nebo dny, celé to bylo náročné, šlo o rozsáhlou praxi na velké produkci.
Zase se vrátím k tvým slovům. Úspěch v této branži podmiňuješ networkingem, zvídavostí a „uměním se prodat“.
Celou dobu jsem se snažil pochopit, jak pracuje režisér Jan Těšitel, kameraman Vojtěch Dvořák, osvětlovači nebo kluci z kameramanského oddělení. Pořád se se mnou někdo bavil a něco mi vysvětloval. Pokud mě něco zajímá, proč bych se neptal? A samozřejmě networking, pořád networking. Hodně to záleží na člověku, co umí a chce dělat, ale toto je naprostý základ.
Třeba na Zlatovlásce pár dní vypomáhal kameraman Pavel Kopp – a někdo mi řekl, že bude snímat další film. Hned jsem za ním šel a požádal ho o práci asistenta kamery. A on souhlasil s tím, že mě sledoval a že jsem se mu líbil… Nakonec jsme spolupracovali na dalších zhruba třech projektech, včetně Zrození alchymistky (r. Petr Kubík, Lukáš Daniel Pařík, 2025), kde jsem potkal další lidi a přes ně se dostal k dalším projektům…
Na Zlatovlásce jsem taky spřátelil s ostřičem Matejem Šmelkem, který mi vysvětlil spoustu technických problémů. Natočili jsme společně pár reklam a doporučil mě kameramanovi Ondřeji Belicovi na Metodu Markovič: Straka.
Oproti tvým předchozím projektům je Straka komornější, klidnější a umírněnější, chybí v něm spektákly a akce je relativně poskrovnu. V čem pro tebe Straka představoval hlavní výzvu?
Hlavní je brát v potaz, že Zlatovláska byl můj první velký profesionální projekt; snažil jsem se chápat, co se vůbec děje, co mám dělat, jak celkově musí fungovat druhý asistent kamery… Na Strakovi jsem svou roli a své povinnosti mnohem lépe vnímal a hlavně jsem se učil číst plac – jak jsme se bavili. Straka pro mě byl psychicky náročnější než cokoliv předtím – nastavil jsem si profesionálnější chování a soustředění, cvičení v profesionalitě.
Všechny mé předchozí projekty jsou hlavně „míň vážné“ věci, pohádky a podobně. Straka je víc ambiciózní projekt, což šlo poznat hned od začátku natáčení. Komorní a hlavně precizně organizovaná s time managementem na dost vysoké úrovní. To samé umělecky – stačilo sledovat Ondřeje a hned bylo jasné, že točíme něco vizuálně skvělého. Straka je obrazově velmi promyšlený, obsahuje řadu neprvoplánových záběrů, což ve většině seriálů v Česku nevidíš.
Můžu trošku patosu?
Určitě…
Když sleduju Straku a vidím výsledek, jsem hrdý, že jsem u toho byl, prostě mám z toho seriálu radost. Že mi všichni věřili a podporovali mě, i kdy se ne vždy dařilo…A Ondřej odvedl za kamerou neskutečnou práci. Když to porovnám s Hojerem, který je obrazově taky vynikající, tak vizuál je podle mě na naprosto jiné úrovni. I pro mé působení v audiovizi jsou zkušenosti ze Straky k nezaplacení. Fakt si toho cením.
Jaké máš po Metodě Markovič další vyhlídky?
Poslední měsíce jsem točil reklamy a menší projekty; s kameramanem Straky Davidem Ticháčkem jsme točili video pro Muzeum východních Čech, pracoval jsem i na kampani pro Czech Tourism a pro Fakultní nemoci na Vinohradech. V dohledné době budu točit pro Českou televizi, dětský snímek s Janem Těšitelem a Vojtěchem Dvořákem ze Zlatovlásky. Hodně lidí mi pomáhá hledat práci a držet se v branži, i když to není vůbec lehké.
Mým cílem je prostě filmařina, dost jsem o sobě přemýšlel a určitě bych se chtěl posunout a studovat dál. Ale v tuto chvíli to pro mě postrádá smysl, teď hlavně potřebuju pracovat a udržet se v průmyslu, na studium bych pak neměl čas a šidil ho. Na takovou školu musíš jít s tím, že se jí budeš věnovat naplno a přesně víš, co chceš.
