Jakkoliv sám berlínský festival vyhlásil svůj 72. ročník za úspěšný, s tím, že se na něm prodalo 156 tisíc lístků do kina a přijelo 1 400 novinářů z 65 zemí, letošní Berlinale vyvolávalo otázku, zda se nemělo raději uskutečnit opět hybridní formou. A to jak kvůli chladné atmosféře způsobené nejen množstvím opatření proti šíření koronaviru, tak kvůli neuspokojivému programu.
Loňské Berlinale muselo proběhnout na dvě části, v březnu online pro profesionály a v červnu fyzicky pro diváky, což kupodivu fungovalo slušně, i díky tomu, že v soutěži se představily tak dobré filmy jako Pan učitel Bachmann a jeho třída (Herr Bachmann und seine Klasse, r. Maria Spethová), Kolo štěstěny a fantazie (Gûzen to sôzô, r. Rjúsuke Hamaguči) nebo vítězný Smolný pich aneb Pitomý porno (Babardeala cu bucluc sau porno balamuc, r. Radu Jude). Tentokrát chtěli pořadatelé ročník fyzický, jako kdyby za každou cenu. A omikronu se rozhodli čelit řadou opatření. Na papíře zněla rozumně. Festival snížil počet filmů, počet dnů pro profesionály, akce se mohli zúčastnit jen lidi očkovaní nebo s imunitou, v sálech byly povinné respirátory a dovolena pouze poloviční kapacita. Novinářům pak nedlouho před festivalem přibyla povinnost podstoupit každý den antigenní test. Mnoho zahraničních žurnalistů raději účast zrušilo z obavy z drahé karantény v případě pozitivního výsledku. Do té nakonec muselo 128 lidí, další si covid přivezli domů.
Testování probíhalo zdarma a poměrně jednoduše, pokud se vám nestalo, že se váš test někde ztratil, pár dní ovšem trvalo, než se všichni naučili, kolikrát na 100 metrech musí výsledek ukazovat. Pravidla se průběžně upravovala a zaměstnanci festivalu je v počátku často vyžadovali bez úsměvu, jako přísní učitelé sekýrující žáka. K nehostinné atmosféře přispělo i výrazné omezení společných prostor. V press centru umístěném mezi kulisy strip show Magic Mike byla stejná zima jako venku, z tradičního novinářského shromaždiště v hotelu Hyatt zmizel automat na kafe i veškeré židle, takže zelo prázdnotou. Únorový Berlín nevybízí k venkovnímu pobytu tak jako Cannes nebo Benátky. Potkat kolegy a probírat s nimi filmy šlo jen při čekání na rozhovory s filmaři, kteří na rozdíl od ostatních nemuseli při kontaktu s druhými nosit respirátor (ani pokud kašlali).
Na projekcích, často víc než poloprázdných, diváci měli dodržovat sedadla přidělená rezervačním systémem. Nemožnost zvolit si místo podle svých dioptrií vedla k několika hlasitým protestům před pár projekcemi i k tichým přesedáváním. U červených koberců na světových premiérách čekalo jen pár novinářů, festivalová atmosféra v kinech byla tlumená, na press projekcích mizivá. Jedna z hvězd letošního ročníku, laureátka čestného Zlatého medvěda Isabelle Huppertová, nedorazila kvůli pozitivnímu testu na covid. K tomu řadu premiér postihla trapná série technických potíží, první hned během slavnostního zahájení, kdy se film po půl hodině přerušil, po deseti minutách byl spuštěn z jiného místa a opět zastaven, než konečně projekce pokračovala.
I pocit chladu by se ovšem dal překonat, kdyby Berlinale nabídlo podobně dobrý program jako loni. Carlo Chatrian, který nastoupil do funkce uměleckého šéfa v roce 2020, pokračuje v rozhodnutí vyměnit filmy s politickým sdělením za artové kusy, jeho výběr ovšem působil ještě slaběji než před pandemií. Zvolení režiséra M. Night Shyamalana do čela hlavní poroty jako by odráželo pokračující ztrátu významu a váhy Berlinale ve filmovém kalendáři. Festival nechce objevovat sledované oscarové kandidáty, ale zatím neobjevuje ani nové hlasy nebo formy. Vítěz Zlatého medvěda, španělsko-italské drama Alcarràs o katalánské rodině ze stejnojmenné vesnice, které hrozí ztráta jejich sadu, alespoň patřilo k těm lepším kouskům soutěže. Druhý snímek sympatické filmařky Carly Simónové, která na Berlinale zaujala už svým debutem Léto 1993 (Estiu 1993, 2017), představoval díky své autenticitě, empatii a civilnosti však pořád jen lehký nadprůměr.
Mezi vstřícně přijaté snímky se zařadily krásně natočené čínské rurální a sociální drama Yin ru chen yan (Návrat k prachu, r. Li Ruijun) i režijní debut mexicko-bolivijské střihačky Natalie Lopéz Gallardové Robe of Gems (Šaty z drahokamů), jenž nezapřel, že má autorka profesně i osobně blízko ke Carlosi Reygadasovi, a nabídl formálně vyzrálé dílo plné záměrných nedořečeností, které diváky nutily ke spolupráci. Slušné ohlasy vyvolal i zahajovací Peter von Kant, komorní variace na přesně padesát let starý Fassbinderův snímek Hořké slzy Petry von Kantové (Die bitteren Tränen der Petra von Kant, 1972), kterou François Ozon natočil pod pandemickými omezeními. Porota však ze známých francouzských jmen při rozdělování cen vybrala radši Claire Denisovou, za režii povrchní a ukřičené vztahovky Avec amour et acharnement (S láskou a zuřivostí). Soška opět zbyla i na Jihokorejce Hong Sang-sooa, který točí jeden podobný film za druhým a sbírá za ně jednu cenu za druhou, tentokrát dostal Velkou cenu poroty za titul So-seol-ga-ui yeong-hwa (Spisovatelčin film). Domácí barvy u poroty uhájil snímek Andrease Dresena Rabiye Kurnaz vs. George W. Bush (Rabiye Kurnazová vs. George W. Bush). Divácky vstřícné, ale spíš televizní zpracování skutečného případu turecko-německé matky bojující za propuštění svého syna z věznice na Guantánamu dostalo jak cenu pro nejlepší herecký výkon v hlavní roli, tak tu za scénář.
Druhý domácí zástupce v soutěži vzbudil největší rozpaky. Romance A E I O U – Das schnelle Alphabet der Liebe (A E I O U – Rychlá abeceda lásky) sleduje upjatou šedesátiletou hereckou divu, kterou uvolní problematický sedmnáctiletý mladík, jehož učí výslovnost. Ač jde o čtvrtý celovečerní snímek režisérky Nicolette Krebitzové, její formální rozhodnutí občas působila stejně pochybně jako ta scenáristická a její režie vyvolávala dojem, jak by si ji teprve osahávala. Mnohem odvážnější než tato rádoby provokativní, ale prázdná love story byla novinka devadesátiletého Paola Tavianiho Leonora addio (Sbohem Leonoro), první film, který natočil sám, bez staršího bratra Vittoria, jenž před čtyřmi lety zemřel. Pod názvem jedné z povídek Luigi Pirandella, s níž děj nakonec nemá nic společného, se skrývá mírně groteskní historka o převozu Pirandellova popela víc než dekádu po jeho smrti na rodnou Sicílii, kterou Taviani pojal i jeho průřez atmosférou Itálie těsně po druhé světové válce. Tuto hlavní černobílou část, z níž silně vyznívá i téma o snaze dokončit přání a úkoly, doplňuje adaptace Pirandellovy poslední povídky Hřebík o náhlém a nevysvětlitelném aktu agrese, natočená v pestrých barvách a zřetelných kulisách jako film z padesátých let. Celek sice působí nesourodě, uměl alespoň zaujmout a překvapit.
V Berlíně Sbohem Leonoro získal cenu kritiků FIPRESCI a místo v české distribuci díky společnosti Film Europe, která se na snímky z hlavních sekcí tři největších evropských festivalů specializuje. Z berlínské soutěže koupila i švýcarské Drii Winter (Tři zimy, r. Michael Koch), vybočující z řady málomluvných tragických romancí díky pečlivě komponovaným záběrům majestátních alpských scenérií a výkonu neherečky Michèle Brandové v roli mladé manželky, jíž nemoc krade milovaného muže. Distribuci má kupodivu zajištěnou i další esej Kambodžana Rithyho Panha na téma zkažené lidstvo Everything Will Be Ok (Všechno bude v pořádku), v níž abstraktní a úmorný komentář doprovází záběry z genocid, válek a dalších hrůz, tentokrát i za doprovodu živých obrazů sestavených z hraček zvířátek. Protože cena Alfreda Bauera pro nové filmové perspektivy byla po odhalení Bauerovy nacistické minulosti zrušena, dostal Panh cenu pro Mimořádný umělecký přínos, jindy vyhrazenou kameramanům, kostýmním výtvarníkům či střihačům. Pravděpodobně na Be2Can můžeme čekat i novinku Kanaďana Denise Côté Un été comme ça (Léto jako tohle), v němž bez senzacechtivosti a bez soudů pozoruje tři hypersexuální ženy na šestadvacetidenním terapeutickém programu. I tento film zaujal spíš svým novým postojem k tématu ženské sexuality než jako divácký zážitek.
Dva divácky nejatraktivnější snímky soutěže zatím českou distribuci nemají. Americké retro Call Jane (Zavolej Jane, r. Phyllis Nagyová), které se představilo nejdřív na Sundance, vzpomíná na boje za lidská práva konce šedesátých let. Po dramatickém úvodu se stává hvězdně obsazenou tragikomedií o solidaritě žen, když vypráví příběh tzv. Janes, jež zajištovaly v té době nelegální potraty. Snímek vzdávající poctu této skupině a podávající stále důležité téma mainstreamově stravitelnou formou by se však hodil víc do sekce Berlinale Special. Filmově zajímavější byla jiná vzpomínka na skutečné události Un año, una noche (Jeden rok, jedna noc), natočená podle knihy Španěla Ramóna Gonzaleze, který v listopadu 2015 se svou francouzskou přítelkyní přežil útok na pařížský klub Bataclan. Následné trauma ale zpracovává každý po svém, což vede k odcizování a problémům v komunikaci. Film vyniká hereckými výkony Nahuela Péreze Biscayarta a Noémie Merlantové a schopností španělského režiséra Isakiho Lacuesty ponořit se pomocí práce se zvukem a střihem do psychiky svých hrdinů – než ke konci přijde s dějovou alternativou, která znejistí předchozí části filmu, ovšem logicky do celku příliš nezapadá.
Zklamání mi přinesla novinka Ulricha Seidla Rimini. Ta představí za půl hodiny život svého vyžilého protagonisty, zpěváka německých slaďáků, který je stejně za zenitem jako titulní italské středisko v zimě. Ani příjezd dospělé dcery, která žádá odškodné za roky nezájmu, nedokáže změnit jeho ubohou existenci gigola stárnoucích žen. Zbytek vše pak už jen variuje, aby ukázal, že někteří lidé nic nepochopí. Scéna, kdy se jedna ze zpěvákových milenek (či spíše klientek) s pláčem utěšuje u své nemohoucí matky, přitom ukáže, že žena, která své neštěstí ještě někdy dokáže reflektovat, mohla být mnohem zajímavější hrdinkou tohoto snímku. Švýcarka Ursula Meierová se do soutěže vrátila po deseti letech od filmu Sestra (L’enfant d’en haut, 2012), v němž silně a zároveň neokázale spojila sociální, rodinné a psychologické drama. Novinka La Ligne (Linie) je na tom bohužel opačně. Příběh narušeného vztahu sebestředné matky a její agresivní dcery začíná až trierovsky opulentním výlevem emocí a pokračuje s větším důrazem na efekt než důvěryhodnou psychologii.
Po předání sošek mohli diváci ještě čtyři dny dohánět tituly během opakovaných projekcí, ač největší zájem prý byl o retrospektivu No Angel, specializovanou na komedie a melodramata s hollywoodskými hvězdami třicátých a čtyřicátých let splňujícími dnešní feministická měřítka – Carole Lombardovou, Rosalind Russellovou a Mae Westovou. Český novinář si na závěr oficiálních festivalových dní mohl trochu napravit dojem z programu aspoň díky jednomu z českých zástupců, tragikomedii Kdyby radši hořelo přijatou do sekce Panorama, s níž Adam Koloman Rybanský absolvoval FAMU. Zatímco na komickou část podpořenou statickými celky jsem si chvíli zvykala, postupně v časově předem ohraničeném příběhu vesnice, kterou vystraší možný teroristický čin, vyvstanou dobře podaná témata o strachu, osobní zodpovědnosti a přátelství mezi vedoucím dobrovolných hasičů bojujícím po smrti ženy se ztrátu smyslu své existence (Miroslav Krobot) a jeho příliš nesamostatným mladším kolegou (Michal Isteník). Uvedení snímku na Berlinale je pro český film stále úspěchem. Pocit, že berlínská filmová akce je i pod novým vedením v krizi, ale letos u mě pouze zesílil.
