V červenci 1989 se v rámci Salonu v pravém křídle Průmyslového paláce na pražském Výstavišti konala první výstava českého videoartu Den videa. Iniciátorem akce byl průkopník českého videoartu Radek Pilař, veřejnosti známější jako autor Večerníčka nebo Rumcajse. V září 2018 došlo na stejném místě k rekonstrukci zlomové přehlídky. Podnět k ní dala Pilařova vnučka Adéla Komrzý, studentka dokumentaristiky na FAMU, natáčející o svém dědovi film. Když Pilař počátkem devadesátých let zemřel, nebyl jí ani rok. Opětovné uspořádání Dne videa brala jako příležitost objevit svého dědu i tu část jeho tvorby, která zůstala ve stínu jeho vděčnější tvorby pro děti.
Osobní rámování filmu je přiznané hned prvním záběrem, zřejmě jediným audiovizuálním dokladem Pilařova setkání s režisérkou snímku, jež byla toho času kojencem. Rodinnou linii následně rozvíjí čtení úryvků z Pilařových zápisků. Hlas patří autorce, která i tímto způsobem oživuje odkaz svého slavného předka. Rozkrývání Pilařova myšlení a tvoření s pomocí jeho deníků a domácích videí vytváří společně s přípravou výstavy dějový oblouk filmu, který na sebe nápaditě vrství minulost a přítomnost, média analogová a digitální.
Také Pilařovy kolegy a kamarády zachycuje Komrzý v jejich domácím prostředí. Nepřistupuje k nim primárně jako k váženým umělcům, kteří zasluhují obdiv a úctu, ale jako k nositelům vzpomínek na určitou dobu, atmosféru a podmínky tvorby. Do konceptu proto dobře zapadají jejich občasná vypadnutí z role a nemístné poznámky – zlidšťující momenty, pro které by v seriózním dokumentu s mluvícími hlavami nebyl prostor. Osobnosti, jejichž dílo je dnes ve vší vážnosti rozebíráno na uměleckých školách, bezelstně připouštějí, že při tvorbě občas postupovaly intuitivně, svým počinům nepřikládaly velkou důležitost a ani je nenapadlo je archivovat.
Z posledního uvedeného důvodu je autorčina snaha zviditelnit první tuzemské experimenty s videem ve vší jejich rozmanitosti zároveň detektivním pátráním po hmotných pozůstatcích raného videoartu a nástrojích k jeho vytváření. Vyhrabávání historie v podobě starých videokazet, zaprášených filmových kotoučů nebo počítačů s pamětí jeden megabajt má v sobě nádech objevné výpravy do podmanivé krajiny primitivních optických triků, přeskakujícího obrazu, praskajícího zvuku a počítačové grafiky s rozlišením pár pixelů.
Komrzý nepředstírá zasvěcenost, nepředkládá nám autoritativně jedinou správnou verzi historie, nýbrž dává zaznít různým protichůdným názorům na to, čím byl videoart a k čemu sloužil, a nepřímo tím přiznává, že také pro ni bylo natáčení filmu objevováním pečlivěji neprobádaného území. Logicky tak nenabízí komplexní obraz raného českého videoartu. Skrze portréty několika „videistů“ a četné ukázky z dochovaných filmů nám z něj nicméně dává okusit dost, abychom si dokázali udělat představu, za jakých okolností a pod jakými vlivy vznikal.
Ze vzpomínek Petra Skaly, Věry Geislerové, Petra Vrány nebo Woodyho a Steiny Vasulkových vyplývá, že pokud za normalizace vytvářeli uměleckou alternativu ke „hnusu oficiální kultury“, pak ne tolik v zápalu boje proti režimu jako spíš z obyčejné lhostejnosti k tomu, co a jak by se mělo podle představ dobových ideologů tvořit. Seriózní komentáře historiků a teoretiků umění jsou tak neustále vyvažovány osobním zaujetím jednotlivých aktérů. Část z nich neskrývá kromě nepolevujícího – a v kombinaci s hravým způsobem vyprávění nakažlivého – entuziasmu ani údiv nad tím, kolik času a normostran současní badatelé věnují tomu, co pro ně byla „z nouze ctnost“.
Umělci nenuceně přiznávají, jak se připletli mezi podobně „postižené“ a začali bez ujasněného záměru experimentovat nejprve s pokoutně získaným filmovým materiálem, později s prvními dostupnými počítači. Film prvek určité nahodilosti vystihuje a vyzdvihuje také formálními oživeními, pojatými v duchu dřevních dob českého videoartu. Některé situace jsou naoko zachyceny starou roztřesenou kamerou, znehodnoceny obrazovými ruchy navozujícími dojem, že sledujeme ošoupanou videokazetu, nebo podbarveny popovými šlágry, který mládežníci neironicky poslouchali naposledy před třiceti lety.
Podstatnou složkou dokumentu, zpřehledňujícího terén raného českého videoartu v dobovém sociopolitickém kontextu, jsou zevrubně vytěžené a výstižně volené archivní záběry. Komrzý je za sebe skládá na základě vtipných asociací a kontrastů a nabízí díky tomu stejně jako sami „videisté“ neotřelý pohled na éru pozdního socialismu a raného kapitalismu. Vystihnutí atmosféry je pro autorku zjevně srovnatelně důležité jako zprostředkování klíčových faktů.
Viva video, video viva díky zdravému nadhledu a režisérčině generačnímu odstupu nikdy nesklouzne k oslavě pozapomenutých géniů, kteří kvůli svému svobodnému myšlení zažívali v nesvobodné době samé útrapy. Semknutá narativní struktura, nepolevující spád a nekřečovitý humor zároveň dokážou probudit fascinaci primitivní animací i v nezasvěcených divácích, pro něž je film stejně přístupný jako pro pravidelné návštěvníky galerií moderního umění.
(Text vyšel ve Filmu a době 1/2020.)
Viva video, video viva
(ČR 2019)
Scénář a režie: Adéla Komrzý
Kamera: Kryštof Hlůže, Jakub Halousek
Hudba: Jan Hammer ml.
Účinkují: Radek Pilař, Petr Skala, Woody Vasulka, Steina Vasulka, Adéla Komrzý, Ivan Tatíček, Jaroslav Vančát, Věra Geislerová, Petr Vrana a další
Délka: 85 min.
Distribuce v ČR: Aerofilms
Premiéra: 13. 2. 2020
