Počátkem roku zemřel britský filozof, estetik a politolog Roger Scruton. Pro jeho úzké vazby na české intelektuální prostředí vyšla u nás po jeho smrti řada nekrologů, vzpomínek a komentářů, ke kterým není potřena nic podstatného dodávat. Na tomto místě však můžeme připomenout Scrutonovy názory na kinematografii.
Scruton považoval film za jeden z projevů pozdního modernismu, který byl sám o sobě vnitřně rozporný. Na jedné straně byl ve svých vrcholných uměleckých dílech propojen s mizející „sdílenou kulturou“ předmoderní civilizace, kterou se snažil aktuálními výrazovými prostředky uchovat, na straně druhé byl stále zřetelněji pohlcován všudypřítomnou popkulturou, která vyhovovala potřebám moderního sekulárního člověka vyvázaného z tradičních společenských a náboženských vztahů. Film paradoxně vzešel z popkultury, ale záhy dospěl k vyjadřovacím možnostem, které mu umožňují vytvářet komplexní díla vysoké kultury.
Ve své stati Fotografie a zobrazení, který vyšla v knize Estetické porozumění a také jako vstupní text reprezentativní antologie Philosopy of Film and Motion Pictures, podrobuje Scruton pečlivé analýze výrazové prostředky filmu, fotografie a malířství a dochází k závěru, že film naplňuje svůj umělecký potenciál tehdy, když podřídí fotografickou složku dramatickému zobrazení, jež je ztvárněno před kamerou. Méně analytickým jazykem vyjádřil tento názor také později v eseji Ingmar Bergman – smysl světa: „Ve filmu je příliš mnoho postaveno na efektu, který zmizí, jakmile se ztratí moment překvapení; příliš mnoho je v obraze náhodného, rušivého a irelevantního vůči příběhu; příliš mnoho závisí spíš na libovolném vzhledu herců než na hloubce postav, které zosobňují – zkrátka příliš mnoho je zaměřeno na první dojem a málo nebo nic na význam, který se vyjevuje v čase.“ Velcí režiséři jako Renoir, Kurosawa, Welles nebo právě Bergman podle Scrutona tyto inherentní vlastnosti filmu překonávají, „tlumí redundanci pohyblivého obrazu a přetvářejí ho v nástroj dramatického vyjádření.“
Scruton kinematografii věnoval několik dalších textů (Fantazie, imaginace a film, Filmová hudba), ale tuto krátkou vzpomínku uzavřeme neortodoxní, a pro někoho možná provokativní a nepřijatelnou myšlenkou, že navzdory postmoderní filozofii, která se nám snaží namluvit opak, existuje hodnotový rozdíl mezi vysokou kulturou a popkulturou. Smyslem vysoké kultury není přinést zábavu, potěšení nebo poznání, ale zachovat svět v jeho posvátné dimenzi. „Vysoká kultura je zakořeněna v náboženství, a proto je možné ji získat pouze prostřednictvím zasvěcení. Nelze se jí naučit studiem sociologie či historickými analýzami. Do kultury je člověk přiváděn a tento proces je zároveň procesem proměny srdce. Má-li vysoká kultura přežít, musí si proto zachovat kritický postoj: musí nabízet obřad přechodu do vyššího světa.“
Pro filmovou kritiku Scrutonův odkaz znamená nechat se zasvětit do této kultury, hledat její stopy v dnešním světě a sdílet je s ostatními.
