Kniha rozhovorů s tuzemskými dokumentaristkami Ženy o ženách obsahuje mimo jiné otevřený dialog Barbory Baronové se Zuzanou Piussi. Režisérka filmů Nemoc třetí moci, Od Fica do Fica nebo Ukradený stát v něm vzpomíná na svou účast v jedné rozhlasové debatě. Na místě zjistila, že byla pozvána ne primárně kvůli tématu, jemuž se v dané době věnovala, ale kvůli velkému zájmu o článek týkající se jednoho z jejích filmů. Sto tisíc kliknutí bylo slovy moderátora třeba náležitě „vyvařit“. Jak Piussi dál rozvádí, pro současná média není prioritou dát prostor tomu, co je opravdu podstatné, ale referovat o skutečnostech generujících velkých počet kliknutí. Kauzy pak bývají dál uměle živeny, dokud o ně lidé projevují zájem.
To, co filmařka popisuje, bývá někdy označováno za clickbaitovou žurnalistiku. Namísto toho, aby otevírala závažné problémy, zaměřují se média na kontroverzní témata a dávají prostor lidem s provokativními názory. Tato tendence se nevyhýbá ani kulturní žurnalistice. Dokument Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti se věnuje internetovým predátorům. Problematika je to jistě závažná, ale když se v rámci první vlny zájmu o projekt vloni na jaře objevilo minimálně šest obsahově ne až tak odlišných rozhovorů s Klusákem, nešlo se zbavit podezření, že jiná, méně lákavá témata (a filmy) kvůli tomu zůstávají opomenuta. Podobná situace se nedávno opakovala s oscarovou nominací pro krátkometrážní Dceru, po které média zaplavily rozhovory s režisérkou Dariou Kaščejevovou, která na podobné otázky logicky nabízela podobné odpovědi. Na jednu stranu je potěšující, že se občas vzrušeně mluví a píše o dokumentech a animaci, ale nemuselo by se to dít jenom tehdy, existuje-li zároveň šance na vyšší počet kliknutí.
Hlavní české deníky a zpravodajské weby věnují kultuře stále menší prostor, v některé dny v nich kulturní sekce zcela chybí. „Kultura“ je v nich pak obvykle synonymem pro ten nejdostupnější střední proud, ať v hudbě, filmu nebo literatuře. Texty věnované opeře, videoartu nebo menším experimentálním filmům, tedy tzv. náročnějšímu umění, jsou ojedinělé. Jen pár deníků a týdeníků zaměstnává nastálo redaktory specializované na konkrétní oblast kulturní sféry. Častěji má celou kulturní rubriku na starost jeden člověk, který oslovuje externisty na volné noze. Ty prekarizovaná pozice nutí psát všude, kam se dá, někdy i do médií spadajících do mediální skupiny, kterou dotyčný/dotyčná opovrhuje. Nadměrné množství pracovních nabídek kulturním publicistům neponechává moc času a energie pro psaní delších, hodnotnějších, leč pro média nevýhodných textů. Lidé píšící o kultuře jsou tak tlačeni k tomu, aby byli jednak víc komerční, jednak buď méně kritičtí, nebo kritičtí výběrově, tedy tak, aby se nedostali do střetu se svým stávajícím či potenciálním zaměstnavatelem.
Prostor pro hloubkovější analýzu kultury se navíc nadále zmenšuje. V lednu bylo oznámeno ukončení filmových Reflexí na Českém rozhlasu Vltava, v podstatě jediného zdejšího pořadu (napříč rozhlasem a televizí), ve kterém se o filmech skutečně smysluplně diskutovalo a který zároveň dával prostor jinde opomíjeným filmům, filmařům a fenoménům. Náhradou za Reflexe se má stát „flexibilnější, rychleji reagující“ kulturní publicistika. Rychlost se zdá být vedle clickbaitového potenciálu a komercionalizace třetím klíčovým slovem dneška. Když zůstaneme v oblasti rozhlasové žurnalistiky, delší, zevrubnější a pečlivými rešeršemi podložené povídání ustupuje narychlo připravovaným podcastům, v němž se o kultuře mnohdy referuje formou zábavného, ale pomíjivého dojmologického plkání. Namísto hlubších myšlenek podložených promyšlenými argumenty nastupují rychle chrlené názory, které čtenářům, divákům a posluchačům obzory moc nerozšíří.
Hořký paradox popisovaných jevů spočívá v tom, že jejich předními kritiky by měli být kritici kulturní. Ty ale podmínky jejich práce a podoba mediálního terénu nutí být spíše nekulturními a nekritickými.
(Glosa vyšla ve Filmu a době 1/2020.)
