Stále vlivný a sledovaný časopis Cahiers du cinéma prošel nedávno poměrně velkou obměnou. Nejprve se změnila vlastnická struktura. V únoru časopis odkoupila od Richarda Schlagmana (mj. vlastníka Phaidon Press) skupina akcionářů složená z filmových producentů a byznysmenů v telekomunikacích. Následně rezignoval šéfredaktor Stéphane Delorme a spolu s ním taky většina redaktorů. Důvodem byla obava, že zástupci filmového průmyslu budou prosazovat své zájmy a naruší se dosavadní nezávislost časopisu. Letos v dubnu, kdy vyšlo poslední číslo pod Delormovým vedením, tak skončilo jedno výrazné období, které trvalo nepřerušeně od roku 2009.
Delorme z Cahiers udělal časopis s jasnou vizí. Obklopil se lidmi s podobným vkusem a filmovým myšlením. Film pro ně nebyl jen zdrojem intelektuálního potěšení a racionálních úvah, ale také médiem nabytým emocemi a schopným tyto emoce přenášet na diváka. Politika auteurů, jak ji Cahiers kdysi zavedli, už se samozřejmě nepěstovala. Ke každému filmu se přistupovalo zvlášť – s jeho klady a zápory, slabými i interpretačně silnými místy. Pokud byl nějaký film z pohledu redakce dobrý, neváhala se za něj postavit proti většinovému názoru (Rozpolcený, Ulička slávy, Neon Demon). Jiné naopak nemilosrdně potírala (Láska, Dheepan, Mládí, Portrét dívky v plamenech) a dávala místo nich přednost nedokonalým, ale slibným debutům (La fille du 14 juillet, Les rencontres d’après minuit, La Bataille de Solférino). Redakce taky soustavně nahlížela kinematografii v širším společenském rámci. Řešila se témata terorismu, digitalizace, identitární politiky. Důležité bylo, že autoři byli prosti akademických myšlenkových schémat a žargonu. Inspiracemi pro jejich způsob psaní byla spíše literatura a filozofie než filmová, mediální či kulturální studia.
Tohle všechno bude chybět. Na druhou stranu složení nové redakce je mnohem slibnější, než se čekalo. Do čela byl jmenován Marcos Uzal, uznávaný kritik, který prošel redakcemi velmi kvalitních časopisů Vertigo a Trafic. Jeho zástupci budou Charlotte Garsonová, která v Cahiers působila před Delormem, a Fernando Ganzo – zakladatel revue Lumière a autor s širokým filmovým rozhledem. Ústupkem požadavkům doby se může zdát rozdělení redaktorských postů rovnoměrně mezi muže a ženy, nicméně Uzal tvrdí, že se nejedná o kvóty – pouze chtěl spolupracovat s větším počtem autorek, než bývá ve Francii zvykem.
Jakým směrem se budou Cahiers vydávat dál, naznačil editorial červnového čísla (to květnové z organizačních důvodů nevyšlo). Uzal v něm představuje časopis, který by měl být eklektický co do postojů i způsobů psaní, „revue, ve které vkus nebude dogma.“ Deklarovaná otevřenost má vést k reflexi nejrozmanitějších podob kinematografie napříč dějinami, teritorii a estetikami. Uzalovým záměrem je také posílit žurnalistickou, reportážní roli měsíčníku. A v neposlední řadě bude jeho úkolem oživit skomírající ediční řadu a posílit přítomnost Cahiers ve veřejném prostoru.
Ohledně otázky nezávislosti Uzal v různých rozhovorech tvrdí, že akcionáři garantovali redakci naprostou svobodu. Zda tomu tak skutečně je, potvrdí obsah následujících čísel. V nejbližší budoucnosti bude také zajímavé sledovat nová působiště bývalých redaktorů. Delorme, Cyril Béghin, Nicolas Azalbert nebo Joachim Lepastier patří totiž k autorům, jejichž texty stojí za to číst.
