Několik myšlenek z dokumentu Andrej Tarkovskij – film jako modlitba
Loni měl v Benátkách premiéru dokumentární snímek Andrej Tarkovskij – film jako modlitba. Tarkovského syn v něm použil dosud nezveřejněné záběry, zvukové nahrávky, fotografie, rukopisy, skici a kresby. Protože film nebyl u nás uveden – ačkoli český veřejný prostor je jinak dokumenty přesycen – přeložil jsem alespoň několik pasáží, v nichž Tarkovskij vyjadřuje svůj pohled na kulturu, umění, společnost, přírodu či náboženství. Rozhovor s Andrejem Tarkovským mladším si můžete přečíst zde.
O kultuře
Básník, pokud je opravdovým básníkem, nemůže být nevěřící. To zřejmě vysvětluje krizi naší kultury, kterou prožíváme už mnoho let. Pokud jde o mě, nemůžu si vzpomenout, kdy došlo k této proměně, kdy jsem se stal věřícím. Věřící neznamená bez hříchu. Jsem čím dál víc přesvědčen, že kultura nemůže existovat bez náboženství. V tomto smyslu náboženství sublimuje do kultury a kultura do náboženství, je to velmi provázaný proces. Duchovnost vytváří umělecká díla, rodí umělce. A pokud není, společnost se musí obejít bez umění. Roste počet nešťastných lidí, vykořeněných v duchovním smyslu. Člověk ztrácí smysl života, přestává rozumět tomu, proč žije. Takže když mluvíme o náboženství, nejde podle mě o čistě osobní problém, ale o problém svázaný s osudem naší kultury a civilizace.
Umělecký obraz
Umělecký, poetický obraz nemůže být dešifrován. Pokud je svět tajemný, potom pravdivost obrazu spočívá v tom, že v sobě také nese určitou tajemnost (…) Čím je obraz hlubší, unikavější, tím přísnější je jeho stavba. Nejjemnější poetický obraz je zároveň naturalistický. Nikoli v ideologickém, ale v materiálním smyslu. Proto když mluvíme o jednoduchosti stavby uměleckého obrazu, tak to pro mě znamená, že autor se jednou rukou dotýká země a druhou duchovního světa.
Umění je jednou z nejméně sobeckých činností člověka. Smyslem umění je modlitba. Moje modlitba. A jestli se moje modlitba může stát modlitbou za druhé, potom se mé umění přibližuje druhým.
Příroda
Ruský člověk je velmi spjat s přírodou. Nemůže o sobě přemýšlet mimo přírodu, sám se považuje za součást přírody. A ta je, dá se říct, součástí ruské povahy. Proto může mít příroda a její stav takový dopad na člověka. (…) My ze svých filmů přírodu vystříháváme, jako by byla zbytečná, zbavujeme se jí. Považujeme sami sebe za cosi hlavního. Ale nejsme hlavní, jsme závislí na přírodě. Příroda je důležitější, my jsme jen výsledkem její evoluce. Proto si myslím, že opomíjet přírodu v emocionálním, uměleckém smyslu, je trestuhodné. Nejen trestuhodné, ale hloupé. Protože příroda je jediné místo, ve kterém můžeme pocítit pravdu.
O filmové kritice
Po jedné z projekcí Zrcadla, na které byli vesměs obyčejní diváci, se strhla diskuze. A protože už bylo pozdě, v sále se objevila žena, která měla kino uklidit. A zeptala se těch lidí: „Co tady ještě děláte? Musím už poklidit. Ten film je naprosto jasný, není o čem mluvit. Už běžte.“ A ostatní řekli: „Dobře, tak nám tedy řekněte, co je na něm tak jasného.“ A ona řekla: „Je to jednoduché. Člověk velmi onemocněl. Měl strach, že zemře. A vzpomíná na všechny strašné věci, které udělal jiným lidem. Chtěl se omluvit a to je celé.“ Myslím, že ta žena nedokončila ani základní školu. A to tam byli kritici, kteří jako vždy nic nechápou. A čím déle, tím méně chápou, o čem píšou. A tahle obyčejná žena se prostě objevila a řekla to.
O podstatě filmu
Film je ve své podstatě, ve svém obrazovém výrazu básnické umění, protože je v něm možné obejít se bez doslovnosti, bez následnosti, bez toho, co nazýváme dramaturgií. Specifikum kinematografie spočívá v tom, že film je povolán k tomu, aby zachytil a vyjádřil čas. Čas ve filozofickém, básnickém a literárním smyslu. Film se zrodil tehdy, když člověk začal pociťovat nedostatek času.
Film je jedinou uměleckou formou, která zapečeťuje čas. Je teoreticky možné dívat se na určitou část filmu nekonečně dlouho. Je to jak matrice času. A proto má ve filmu svůj zvláštní význam problém rytmu, délky a tempa. V tom smyslu, že čas vyjadřuje sebe sama. Je to nesmírně zajímavý problém. Každá umělecká forma je ve svých nejlepších a nejjemnějších projevech básnická. Leonardo je básníkem malířství. Bylo by směšné ho nazývat „malířem“. Bylo by směšné nazývat Bacha „skladatelem“. Bylo by směšné nazývat Shakespeara „dramatikem“. Bylo by směšné nazvat Tolstého „prozaikem“. Protože to byli básníci. A v tomto smyslu má film svůj básnický význam. Protože existuje část života, část světa, která není ozřejměna jinými uměleckými žánry. Protože to, co dokáže vyjádřit film, nedokáže hudba ani jiné žánry.
Umělec má v současné společnosti obrovskou roli. Bez umělců nebude ani společnost. Protože kdo je to umělec? Umělec je svědomí společnosti. Čím méně se může umělec vyjádřit, a tedy komunikovat s publikem, s lidmi, tím hůř pro společnost. Společnost se stává bezduchou a člověk nemůže naplnit smysl svého života. Není důležité, kde se to děje – jestli v Rusku, Africe nebo Švýcarsku. Důležité je, že zmizí-li poslední básník, život ztratí svůj smysl.
O svobodě a askezi
I v Rusku lze samozřejmě zničit kulturu. Fyzicky je to možné. To ale neznamená, že by byl udušen duch člověka. Co je to svoboda? Svoboda je vnitřní, duchovní svobodou člověka. Nejedná se o práva. Můžete odebrat práva, ale ne svobodu. Svoboda náleží člověku jakožto lidské bytosti. Je jeho soukromým problémem. A proto, když člověku vezmou jeho práva, nemůžou ho zbavit svobody. A právě proto se setkáváme v politicky nesvobodném prostředí s velmi svobodnými lidmi. A zároveň tradičně demokratické země jsou zcela nesvobodné.
Chtěl jsem, aby byl Stalker asketičtější než mé předchozí filmy. Myslím, že pro umělce je při tvorbě důležité určité zklidnění. Umělec by neměl povykovat, zajíkat se a vyjadřovat svůj zájem vnějším způsobem.
O duchovnosti
Duchovností mám na mysli především zájem člověka o to, co se nazývá smyslem života. To je úplně první krok. Člověk, který si položí tuto otázku, už nemůže z této úrovně slevit. Bude se dál jen rozvíjet. Znamená to položit si otázku, proč žijeme, kam jdeme, jaký smysl má naše přítomnost na této planetě během těch osmdesáti let, kdy zde žijeme. Řečeno jednoduše: člověk, který si dosud nepoložil tuto otázku, je osobou bez ducha. A umělec, který se o tento problém nezajímá, není umělcem. Protože není realistou. Protože se vyhýbá jednomu z nejdůležitějších problémů, které dělají člověka člověkem. A když se naopak začneme o tyto problémy zajímat, tehdy začíná vznikat to, co nazýváme skutečným uměním.
Myslím, že smysl života spočívá v tom, abychom v čase, který je nám dáno prožít, pozvedli svou duchovní úroveň. I když to bude jen o milimetr výše, než když jsme se narodili, potom jsme nežili nadarmo.
O zlu
Pro mě jsou zlo a ďábel absencí dobra a absencí Boha. Jako stín a světlo. Zlo si člověk nese v sobě, stejně jako dobro. A smyslem naší existence je zlo v sobě porazit. A k tomu nám byla dána svobodná vůle. Můžeme porazit zlo a můžeme dovolit zlu, aby porazilo nás. Odpovědnost je jen na nás. Nejhorší je, když bojujeme se zlem, které není v nás, ale v druhých.
Čím více převládá zlo, tím více je potřeba umění. Dokud bude člověk existovat, bude instinktivně tvořit. Člověk je tak svázán se svým Stvořitelem.
Modlitba
Proč existuje umění? Je dobré, nebo zlé? Je konstruktivní? Existuje absolutně čisté umění? Jedna věc je jasná: umění je modlitba. A v tom je všechno. S pomocí umění člověk vyjadřuje svou naději. Na ničem jiném nezáleží. Co nevyjadřuje naději a co není postaveno na duchovním základě, nemá s uměním co dělat.
Naděje
Kdybyste se mě zeptali, v čem spatřuji naději do budoucna, odpověděl bych, že jenom v Rusku. Navzdory všemu. Naději v tom smyslu, že konec civilizace může nastat dřív, než dopadne první atomová bomba. Nastane moment, kdy umře poslední člověk, který věří ve Stvořitele. Civilizace bez duchovnosti, bez víry v nesmrtelnost lidské duše, jako pouhý shluk zvířat, už není civilizací. To je konec. A v tomto smyslu vidím v Rusku určitý náznak duchovního obrození, spíše než zde na svobodném Západě.
O smrti
Pokud jde o mě, nebojím se smrti. Neděsí mě. Děsivé je jen tělesné utrpení. Pro člověka, který má ponětí o životě, není smrt strašná. Tím jsem si jist. Nedělá se mi špatně z myšlenky na blížící se smrt, naopak. Někdy si dokonce myslím, že smrt může dát úžasný pocit svobody, který jsme v životě nikdy nezažili.
Mistrovské dílo může být svědectvím o duši odcházející do jiného světa a zanechávající po sobě jen lehký závan větru. To stačí, aby se dílo stalo geniálním.
