Když v prosinci 1986 zemřel ruský filmař Andrej Tarkovskij na rakovinu, jeho druhému synovi bylo jen šestnáct let. Od té doby žije Andrej Andrejevič Tarkovskij s odkazem svého otce, od devadesátých let se stará o jeho archiv, čítající mnoho materiálů, včetně stovek hodin audionahrávek. Z nich Tarkovskij ml. sestavil dokument Andrej Tarkovskij – film jako modlitba. Snímek měl premiéru loni v Benátkách, od té doby putuje po filmových festivalech.
O Andreji Tarkovském už vzniklo několik dokumentů. Viděl jste je? Proč jste k nim chtěl přidat další?
Viděl jsem jich většinu. Některé jsou velmi zajímavé. Jenže já jsem v tomto filmu nechtěl mluvit o Tarkovském tak jako ostatní. Chtěl jsem nechat promluvit jeho samotného. O mém otci vznikla řada filmů i knih, jeho filmy analyzovali významní režiséři, hodně věcí už bylo řečeno. Některé byly podnětné, některé chybné, někdy šlo o interpretaci, někdy o legendy a mýty. Právě to mi vnuklo nápad vrátit se k samotnému Tarkovskému, poslechnout si, co si o svém životě myslel on. Vlastně mi přišlo už nezbytné obrátit pozornost zpět k němu, především kvůli mladým studentům filmu, kteří jeho dílo teprve objevují.
Fakt, že jeho filmy kritici chápou špatně, ve vašem filmu Tarkovskij zmiňuje několikrát. Co je podle vás nejrozšířenější mylná představa o něm či o jeho díle?
Považovat Tarkovského za komplikovaného samotářského umělce, který se sám izoloval od ostatních, byl rád záhadný a dramatický. Vyšel ze svých kořenů, byl synem Arsenije Tarkovského, jednoho nejlepších ruských básníků, od něj zdědil svou poetickou vizi. A můj děda navazoval na tzv. stříbrný věk ruské kultury. V něm došlo k renesanci ruské filozofie, v díle Solovjova nebo Florenského, i literatury díky Dostojevskému a dalším. Říká se, že toto období skončilo s bolševickou revolucí, ale to úplně neplatí. Převrat samozřejmě něco zastavil, především v oblasti filozofie, ta se však o to víc přesunula do umění. Mého otce můžeme považovat za filozofa, dokonce religiózního filozofa, který se vyjadřuje prostřednictvím obrazů. Filmy byly pro něj stejným nástrojem jako psaní pro Dostojevského. Stvořil v nich specifickou uměleckou vizi světa, snažil si v nich sám pro sebe pochopit a zodpovědět otázky o existenci člověka, o Bohu, o životě. Nesmíme tedy zapomínat, že byl součástí ruského umění. Vždy to sám říkal, bylo to pro něj důležité. Proto se ve svém díle snažil spojit film s dalšími druhy umění, hudbou, malířstvím, poezií. Chtěl tak dát filmu historické pozadí a hluboké kořeny, které kinematografie jako taková nemá.
Je Tarkovského umělecký odkaz silný i v dnešním Rusku?
Nejen tam, je silný třeba i v Itálii, kde žiju. I když šlo o velmi ruského umělce, jeho filmům rozumí všude. Říkával, že báseň není možné přeložit. Ale pro film překlad nepotřebujete. Ten k vám promlouvá přímo, pomocí emocí, obrazů, jde o nejuniverzálnější druh umění. Na návštěvě kina je něco až násilného – člověk jde do sálu, kde je ve tmě nucen se dívat.
Jak moc je váš dokument osobní?
Velmi, už jen tím, že jsem ho režíroval já a stříhal ho se mnou Michal Leszczyłowski, který s mým otcem pracoval na snímku Oběť. Snažil jsem se být tak věrný, jak jsem dokázal. Do filmu jsem ovšem vybral části, které podle mě vyjadřují to, co jsem v něm viděl jako syn. Z knih o Tarkovském často nepochopíte, jak moc byl nábožensky založený, podle mnoha kritiků věřící vůbec nebyl. Můj dokument ho proto záměrně ukazuje jako ortodoxního a hlubokého myslitele.
S kolika hodinami audionahrávek jste pracovali?
V archivu jich máme kolem devíti set hodin. Všechny dokumenty, fotografie, videa a audio jsme shromáždili začátkem devadesátých let. Vybrat materiál pro tento film bylo dost komplikované, museli jsme ho sestříhat tak, abychom s jeho pomocí dokázali vyprávět příběh. K tomu jsme i nově natáčeli, v Rusku, Švédsku i Itálii, k dispozici jsme měli také 8mm filmy, které můj otec točil s kamarády v Rusku. Nikdy se nikde nepromítaly, našly jsme je poměrně nedávno. Z toho všeho můj dokument vznikl.
Film začíná Tarkovského dětstvím a tím, jak jeho filmy ovlivnili jeho rodiče. O vaší rodině a svém vlastním otcovství v dokumentu ovšem Tarkovskij moc nemluví. Na audionahrávkách jste o tomto tématu nic nenašel?
Velká část dokumentu se věnuje našemu domu, který otec miloval, a to vám myslím dá nějakou představu o tom, jak moc byl se svou rodinou spjatý. Jeho vztah k naší rodině a ke mně byl velmi osobitý, jeho život a filmy se míchaly dohromady. Žít s ním bylo jako žít s jeho filmy, podílet se na nich pomocí diskusí. Nikdy ke mně nemluvil jako k dítěti, přednášel mi monology o velkých otázkách. Ve svém věku jsem na ně nedokázal odpovídat, ale zůstaly mi v mysli, daly mi základ, jenž mě kulturně i duševně vytvaroval. Bylo to fantastické vzdělání. Otec mě nikdy nic záměrně neučil, říkal, že děti se učit nedají, že je naučí jen zkušenost. Ale můžete jim vštípit určitý základ, vytvořit jejich vkus, podle toho, jakému umění je vystavíte. Můžete jim říct, co je správné a co špatné, v životě, v umění a filosofii. Tohle mi předal.
Hrál si s vámi někdy?
Ne, vždycky se mnou jednal jako s dospělým. A já to miloval. Vyrostl jsem mezi dospělými, které jsem bral za své kamarády, přátele ve svém věku jsem neměl. Bylo to zvláštní dětství, ale mně se líbilo. Hodně jsem se díky tomu naučil. Mluvil se mnou hlavně o umění, literatuře a obrazech, o svých myšlenkách, nápadech. Být v jeho společnosti bylo tak zajímavé. Když zemřel, právě tohle nám hodně scházelo. Najednou tu bylo prázdno, nejen fyzické, ale i duchovní. Jeho vize, intenzita, kulturní rozhled, zvídavost, celá ta pozoruhodná atmosféra kolem něj chyběla.
Promlouvají k vám některé jeho filmy víc než jiné?
Nevím, asi ano. Každý otcův film je velmi autobiografický, hlavní věci vycházejí z jeho života, z našeho života. Při jejich sledování se tak vracím do naší společné minulosti, znovu otce potkávám, oživuji si vlastní vzpomínky. Zvláštní ale je, že spousta lidí, kteří ho osobně neznali, říká to samé. Připadá jim, že byl součástí jejich rodiny. Dokázal prostě promlouvat ke všem a ke každému osobně. Ke mně samozřejmě promlouvá obzvlášť mocně.
Vnímáte tedy silněji jeho filmy, které vznikly až po vašem narození v létě 1970?
Ano, ale třeba i v Andreji Rublevovi svého otce hodně poznávám. V Ivanově dětství zase mluví o svých dětských snech. Tarkovskij je ve svých snímcích přítomný od začátku, jako umělec byl plně zformován už u svého debutu. Jen se pak víc otevřel, jako květina. Ale vše podstatné už v něm bylo.
Pamatujete si, jak jste chápal jeho filmy v mladším věku a jak později? Všímáte si pokaždé v jeho díle něčeho jiného?
Ano, pokaždé v jeho filmu najdu něco nového. To se myslím nestává jen mě, ale všem. Na jeho snímky se můžete dívat pořád. I když si je pamatuji záběr po záběru, když je vidím v celku, stále mi připadají jako zázrak. Už jako dítě jsem moc rád sledoval jeho filmy, bylo to jako sledovat sen, všemu jsem nerozuměl, ale miloval jsem, jak mě dokázaly dostat do jiného stavu mysli i duše, do úplně jiného vesmíru. Tenhle pocit je pro mě důležitější než pochopení filozofického významu Tarkovského filmů. Ostatně i on tvrdil, že by diváci měli na jeho filmy nahlížet očima dítěte. Dítě totiž nemá vzdělání a očekávání, nesoudí. Umělecké dílo musíte nejdřív přijmout citově, ne intelektuálně. Rozumové přijetí přichází později, mění se s vaším vývojem a není tak důležité jako emocionální kontakt diváka s tvůrcem. Idea empatie a soucitu, společné radosti i utrpení byla pro Tarkovského klíčová a jeho filmy jsou toho důkazem. Jsou snadno pochopitelné, nejsou určené pro intelektuály. Vím o řadě lidí, kteří jim rozumějí, jako ona uklízečka, která dlouhou diskusi o filmu Zrcadlo utnula tím nejvýstižnějším popisem jeho obsahu, jaký můj otec kdy slyšel. Proto jsou jeho filmy i dnes tak populární. Proto nestárnou.
Tarkovského filmy jsou také stále vlivné, k jeho odkazu se hlásí například Andrej Zvjagincev.
To je velmi milý chlapík. Můj otec ho hodně inspiroval, což je dobře, doufám, že takových bude víc. Dnes je ale těžké točit seriózní filmy. V současnosti se kinematografie nachází v poněkud ubohém stavu, ztratila své priority a cíle. K Tarkovskému se tak nyní vrací hodně mladých – pokud nic zajímavého nevzniká, lidi se znovu obrací k mistrům.
Andrej Tarkovskij je rovněž příkladem umělce, jehož kariéru narušil střet s politickým režimem. Měl by to dnes snazší?
Otec se o politiku nikdy nezajímal, ani o ní nemluvil. Politici měli problém s ním. Byl to velmi svobodný člověk, důraz na svobodu najdete i v jeho filmech. A jeho svobodomyslnost otravovala a iritovala mocné v SSSR, protože nepřijímal žádné jejich kompromisy. Vždycky točil to, co chtěl. Jistě, dokončit sedm filmů za pětadvacet let není moc. Ale zato si natočil takové filmy, jaké chtěl. Myslím, že kdyby pracoval dnes, mohl by mít podobné problémy, i po kolapsu SSSR. Filmový průmysl se stal víceméně trhem, prodejem zábavy. Točit vážné filmy není o tolik jednodušší, pořád musíte být velmi silný. Jsem si jistý, že Tarkovskij by i dnes našel své publikum, to se mu vždy dařilo. Ale snazší by to asi neměl.
Vnímal jste své jméno Andrej Tarkovskij někdy jako stín, z kterého se nemůžete vymanit?
Naopak, jsem za ně vděčný. Můj otec mi dal lásku k filmu, vhled do něj. Vím, že mě budou pořád posuzovat jako syna Tarkovského, ale na druhou stranu mi právě díky němu připadá přirozené věnovat se filmu. Tedy když jsem byl mladší, snažil jsem se nějak vymezit a začal jsem studovat fyziku. Pak ale zemřela má matka, já se musel postarat o otcův odkaz a dědictví, tak jsem se k filmu vrátil. A zjistil jsem, že to je pro mě to pravé. Teď už svůj původ beru jako privilegium. Ostatně proč bych ho měl zahazovat? Lepší je naučit se s ním pracovat.
Co vaše práce nyní zahrnuje?
Starám se o Mezinárodní institut Andreje Tarkovského, takže jsem zapojený v mnoha projektech, které se týkají díla mého otce, do publikací jeho knih, výstav, filmů, do všech možných propagačních akcí všude po světě. Vždycky hledám nějaký kreativní způsob, jak tuhle práci vykonávat. Líbí se mi, že si díky ní mohu otce stále připomínat. Navíc jeho dílo je podle mě pořád potřeba, jeho filmy by tedy měly být vidět, a proto je důležité se o ně starat.
Tarkovskij v dokumentu film přirovnává k několika věcem, mj. ke službě. Vy jste si do titulu vybral modlitbu. Proč?
Když jsem slyšel rozhovor, v němž říká, že film je jako modlitba, přišlo mi to jako název perfektní. Jde o jeden z jeho posledních rozhovorů, dělal ho už v době, kdy byl nemocný a věděl, že umírá. Celá jeho část o svobodě nebát se smrti tedy nejsou jen prázdná slova. Ukazuje, jak byl silný, jak byl přesvědčený. Asi tři měsíce poté zemřel.
Nebál jste se, že práce na tomto dokumentu bude příliš emotivní?
Já bez emocí nedokážu pracovat. Možná i to jsem se od otce naučil. Proč byste jinak pracovali, pokud byste u toho nic necítili?
