Ve čtvrtek 10. prosince 2020 zemřel v Tbilisi ve věku 82 let režisér, kameraman a malíř Alexandr Rechviašvili, klasik gruzínské kinematografie 60. a 70. let.
Rechviašvili se narodil 17. ledna 1938 v Moskvě, kde v roce 1962 absolvoval na VGIKu katedru filmové kamery a v roce 1964 i katedru režie. V 60. letech pracoval jako kameraman na snímcích Alaverdoba (1962) a Niko Pirosmani (1969, zde se objevil i v epizodní roli) Giorgi Šengelaji nebo Miqela (1965) Eldara Šengelaji. Jeho kameramanská práce oslovila i Andreje Tarkovského, který mu nabídl spolupráci na filmu Solaris (1972), což Rechviašvili odmítl: „S Tarkovským jsem se samozřejmě znal. Nebyl o moc starší než já. A nabídnul mi, jestli bych nechtěl být kameramanem u filmu Solaris. Filmy Tarkovského pro mě představovaly velký objev. Odmítnul jsem a on se podivil. Prostě jsem se zalekl. Vyžaduje takovou úroveň a je tak náročný, že bych to třeba nemusel zvládnout. Tak jsem to odmítnul.“
Jako hlavní kameraman natočil ještě film Dzagli (1974) Leily Gordeladze a televizní seriál Červený a černý (1976) Sergeje Gerasimova, poté se ale začal plně věnovat režii hraných filmů. (Už v roce 1971 natočil jako režisér krátký film Nutsa a v roce 1973 nasnímal materiál pro krátký film Zelený luh, ale nebylo mu dovoleno film dokončit a tak z něj zbyly jen fragmenty.)
Jeho prvním celovečerním filmem byla v roce 1979 Gruzínská kronika XIX. století (u nás uvedeno až v roce 1990), tísnivé podobenství o ztrátě duchovních hodnot a morálních zásad, o likvidaci přirozeného světa, který je přitom základem lidské existence. Film získal mezinárodní proslulost a dodnes je Rechviašviliho nejznámějším dílem. V roce 1981 vznikl film Cesta domů, považovaný za motivické pokračování předchozí Kroniky. I zde stojí hrdina v konfliktu proti „vyšší“ státní moci (děj je zasazen do období osmanské nadvlády), ale jak se postupně ukazuje, jeho hlavními nepřáteli nejsou ani tak osmanští úředníci, ale spíš gruzínští soukmenovci obohacující se na úkor jiných. Film se v době vzniku dostal do nemilosti úřadů a oficiálně byl uveden až v roce 1987, kdy měl Rechviašvili hotový již třetí film své volné trilogie, Stupeň (1986). Ten se odehrává již v současnosti, ale na oba předchozí navazuje svým zaměřením na jedince hledajícího, řečeno slovy režiséra „cestu ze slepé uličky“ snahy uplatnění v nefunkčním systému. Hrdina nakonec odchází do horské vesnice učit v malé škole.
I když tato existenciální témata Rechviašvili vždy nenápadně propojoval s poukazy na národní identitu, nelze jeho filmy označovat za „národní“ či „nacionalistické“. Žánrově jsou to vždy podobenství směřující k obecnějším horizontům, jejich důraz na prostého člověka je spíše hledáním čistých a přirozených hodnot lidské existence v konfrontaci se systémem, tedy téma, které v 70. a 80. letech oslovovalo i většinu publika.
K tomu je nutné připočíst Rechviašviliho osobité stylizované obrazy, způsob vyprávění založený na dlouhých záběrech snímaných neustále se pohybující, někdy téměř neznatelně, ale nikdy se nezastavující kamerou: „Můj pohled, moje duše bloudí a hledá v tom prostředí a mezi těmito postavami. Ale pohybuje se velmi nenápadně.“ Jeho cílem tak nebylo jen převyprávění nějakého příběhu, zápletky, ale filmovými prostředky podprahově působit na diváka, aby měl pocit, jakoby se „svět pohyboval nepochopitelně mimo nás“.
Cesta domů (1981)
V roce 2008 zachytil Rechviašviliho v zajímavém dokumentu Zvony nad Tbilisi (dokončeno 2012) český režisér Pavel Kolaja, který, oslovený právě Rechviašviliho filmy, přijel do Gruzie natočit jeho portrét. Vedle toho se mu zde ale podařilo v jednom filmu zachytit, možná jako poslednímu filmaři vůbec, příslušníky celé jedné generace gruzínských filmových tvůrců; společně s Rechviašvilim totiž ve filmu vystupují Rezo Čcheidze, Rezo Esadze nebo bratři Eldar a Giorgi Šengelajové, skrze spolupracovníky jsou ale „přítomny“ třeba i filmy Tengize Abuladzeho aj.
Po roce 1989 se Rechviašvili vrátil do Gruzie. Natočil zde několik krátkých dokumentů a vedl malou galerii v Tbilisi, ale zapojil se i do resuscitace upadajících studií Gruziafilmu. Jeho filmy dnes sice v obecném povědomí nefigurují (v čase, kdy píšu tento text, se na internetu široce komentuje aktuální úmrtí Kim Ki-duka), ale své místo v historii (nejen gruzínské) kinematografie mají. Jak praví na jednom místě hrdina jeho filmu Cesta domů: „Nic nezmizí. Všechno zůstává.“
– – –
* Úvodní fotografie Alexandra Rechviašviliho a jeho citáty pochází z dokumentu Pavla Kolaji Zvony nad Tbilisi (2012).
