Rozhovor s vítězem Berlinale Radu Judem
Rumunský filmař Radu Jude má doma cenu za režii z Berlinale díky historické tragikomedii o honu na romského otroka Aferim! a Křišťálový glóbus z MFF Karlovy Vary za černou komedii o recyklaci novodobých dějin „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“. Když s novinkou Smolný pich aneb Pitomý porno, na které se opět minoritně podílela i česká produkční společnost endorfilm, vyhrál Zlatého medvěda na letošním Berlinale, zprávě nejdřív nechtěl věřit. Cynická, hravě natočená komedie o různých podobách obscénnosti nicméně podle ohlasů patřila na 71. berlínském filmovém festivalu k favoritům.
Nápad na Smolný pich jste prý dostal během debaty s kamarády o domácích porno videích učitelů uniklých na internet. Chtěl jste tímto filmem onu diskusi posunout k různým druhům amorality?
Nepřímo to u té diskuse začalo. Pár případů s porno videi učitelů se objevilo u nás i v jiných zemí a když se z naší debaty stala vyhrocená hádka, během níž každý zaujal nějakou pozici, napadlo mě, že bych o tom mohl natočit film. Pokud totiž něco vyvolá tak velkou reakci, znamená to, že za tím leží něco důležitého.
Film začíná natáčením onoho domácího porna, poté se už kriticky soustředí na prvky obscénnosti ve společnosti. Co pro vás slovo pornografie znamená?
Pokud se na svět díváte řekněme sociologickýma či antropologickýma očima, najdete v něm věci, které jste dosud neviděli, protože nejsou tak očividné. Příkladem můžou být antropologové zkoumající odpadky ve městě, aby se něco dozvěděli o jeho obyvatelích. Tady to je stejné. Pomocí juxtapozice mezi oním porno videem a dalšími věcmi můžete okomentovat či analyzovat ne snad stav světa, ale aspoň určitou jeho část. Můžete využít film, abyste lépe viděli. Ve Smolném pichu uvidíte, že Rumunsko, možná jako další země, má problém s pokrytectvím, co se týče sexuality, lidského těla a jeho funkcí. To je zřetelné a podle mě to skrývá i další otázky.
Film se odehrává ve třech odlišných částech. V první učitelka prochází bukurešťskými ulicemi, druhou tvoří encyklopedie pojmů a ve třetí učitelku na třídní schůzce odsuzují rodiče jejích žáků. Jak jste přišel s touto strukturou?
Byl to proces. Nejdřív jsem zkoušel jinou strukturu, víc narativně přímočarou, v určitém bodě mi ale došlo, že nechci točit film založený na příběhu. Chtěl jsem vytvořit snímek složený ze spojení, z juxtapozic myšlenek apod. A na to jsem potřeboval odpovídající formu. André Malraux ve své knize Hlasy ticha píše, že skici starých mistrů jako například Delacroixe můžou být pro naši dnešní senzibilitu působivější, a tím vypadat moderněji než samotné jejich hotové obrazy. Myšlenka díla, které není dokončené a uzavřené, se mi k tomuto projektu hodila, i když se obávám, že tuto strukturu mám vlastně rád obecně. Když jsem začal o Smolném pichu přemýšlet jako o náčrtu, došel jsem k tomu, že spojím ono domácí porno s tím, co vidíme na ulici. Pak jsem tedy začal hledat, co se tam dá najít, jaká ideologie za tím stojí, jak je to propojené s dalšími věcmi – a tak postupně ten film dostal tvar.
Jak jste vybíral slova a obrazy do lexikonu ve druhá části?
Mnoho z nich jsem začal sbírat už dva roky před vznikem tohoto filmu, obrazy, citáty, myšlenky, fotografie… Když začnete o něčem přemýšlet, objeví se další souvislosti. Jak řekl filozof Adorno, když hledáte citát a otevřete knihu, tak v ní určitě najdete něco, co se vám hodí. Věřím v tuhle náhodu. Filmaři mají tendenci odmítat chaos, risk a vše, co se stane jen tak. Já jsem ale díky tomu našel spoustu věcí. Na Facebooku, v televizi, při poslechu rádia, při četbě novin, knihy, z filmu. Nakonec se to složilo dohromady.
Našel jste např. informaci, že rumunské noviny měly za druhé světové války v jeden den připravené dvě vydání, podle toho, jak mohl dopadnout státní převrat. To je pravda?
Ano, když se Rumunsko přidalo na stranu Spojenců, byl to vlastně puč a nikdo přesně nevěděl, jak dopadne. Fašistický vládce Rumunska maršál Antonescu byl uvězněn, komunisti a další demokratické síly se dostaly k moci, ale nikdo nevěděl, co se stane. Tak si noviny připravily dvě titulky, jednu s výkřikem Ať žije Hitler a druhou s nadpisem Ať žije Stalin. Ráno pak spálily tu, co se nehodila. I tohle je ukázka pokrytectví, je to sice anekdota, ale něco vypovídá o lidské nátuře, o strachu a o touze být na správném místě ve správný čas.
V této části filmu se vracíte ke kontroverzním kapitolám rumunské historie, což ve svých filmech děláte pravidelně. Jak moc tyto připomínky Rumunsko stále potřebuje?
Co se týče dnešního vyrovnání se s rumunskou minulostí, ta komunistická je dost známá, ostatně mnoho lidí ji zažilo. Většina taky po jejím konci tvrdila, že byla její obětí, což mě vede k otázce, kdo byl teda viníkem…? S fašistickou minulostí to je horší, protože se o ní stále ve školách pořádně neučí. Léta to bylo zakázané téma a stále zůstává ne úplně tabu, ale něčím, o čem lidi nechtějí mluvit. Poté, co jsem natočil filmy o vývoji Rumunska a masakru místních Židů, někteří Rumuni mě v tisku a na internetu obvinili ze lži. Jenže jak lidi můžou tyhle historické skutečnosti znát, když se o nich nedozvěděli ve škole? Nikdo nemá čas a energii načítat si sám historii. Takže je z té neznalosti neviním. Problém je v obecném přístupu, který tuhle realitu záměrně skrývá.
Má film podle vás moc poučit diváky a přimět je přemýšlet?
Nevím, jestli učit, ale určitě může vyvolávat nové myšlenky. Pro mě film není jen zábava, příběh a emoce. Může v něm být tohle všechno, ale film znamená i specifický způsob přemýšlení o světě, pomocí kamery, střihu, juxtapozice. To je filmové uvažování. Dám vám příklad. Před dvěma lety mě pozvali na konferenci o holocaustu, abych tam prezentoval svůj film Mrtvý národ. Všechno tam bylo velmi vážné, lidi mluvili o tak temném tématu velmi závažně. A pak šli všichni do baru. Teď si představte scénu, jak lidi debatují o holocaustu, po níž hned následuje scéna, v níž ti samí lidi vesele pijí whisky. To je filmový nápad. To je montáž. Takhle film přemýšlí.
Je Smolný pich nějak inspirovaný akademickou prací? V první kapitole v něm v podstatě naznačíte téma a poté ho rozeberete, dodáte kontext a ve třetí kapitole vše prodiskutujete. A mezitím nabídnete reference a jakési poznámky pod čarou.
Já bych spíš byl moc rád, kdyby akademici využívali k předání svých myšlenek nejen text, ale i film. Má idea byla trochu jiná, chtěl jsem použít filmové nástroje k vytvoření spojení mezi textem, obrazy a zvuky. Proto bych ten film nenazval akademickým. Ale některé citáty z druhé části pocházejí od filozofů nebo básníků, to mu může dodat určitou intelektuální dimenzi. Tu jsem tam ostatně i chtěl mít.
Druhá, encyklopedická část, ukazuje, že jste velmi dobrý ve vytváření krátkých klipů. Nechystáte se tuto dovednost využít na TikToku?
Některé ty klipy jsem nevytvořil já, našel jsem je hotové. TikTok nemám, mám Twitter, Facebook a Instagram a to mi stačí. Další sociální síť už do života nepoberu. I když myslím, že TikTok si ještě pořídím. Mému staršímu synovi je šestnáct a ten TikTok používá, takže vím, co to je. Tamní obsah je dost šílený, ale někdy tam najdete i čirou poezii. Nejsem proti tomu.
Jak vznikalo ono porno video, které Smolný pich zahajuje?
Záměrně jsem ho chtěl natočit před zbytkem filmu, díky tomu jsme ho stihli ještě před jarním lockdownem, vzniklo těsně předtím, než jsem jel na loňské Berlinale, kde jsem měl dva snímky v sekci Forum. Film samotný jsme měli natáčet v květnu, což se samozřejmě nestalo. Představitelka učitelky Katia Pascariu je nejen skvělá divadelní herečka, vystupuje především v politických hrách. Taky je odvážná a nevadí jí sundat si oblečení. Což nesoudím, chápu, když s tím má někdo problém. Jen bych řekl, že rumunským hercům to vadí častěji než jiným. Jako jejího partnera jsme využili pornoherce Stefana Steela, skvělého chlapíka. Natočit tu scénu bylo snazší, než jsem čekal. Myslel jsem, že to bude trochu stresující nebo trapné, ale všichni se chovali profesionálně a celé nám to zabralo asi jen dvě hodiny. Tedy i se zkouškami, nešlo o dvě hodiny sexu.
Zbytek filmu jste nakonec mohli natočit v srpnu 2020. Jak vaší novinku změnila pandemie, kromě toho, že herci nosí roušky? Například první část ukazuje lidi na ulici, kteří se chovají dost vynervovaně a nerudně. Zvýraznila pandemie některá vaše témata?
Trochu, ale zas tolik ne. Bukurešť je velké město, žijí v ní asi tři až čtyři miliony lidí, už vlastně ani nevím kolik, ale je hodně přecpaná a panuje v ní specifická kultura interakce mezi lidmi, která je někdy dost násilná a agresivní. Covid jen vytvořil další stresující prvek. Co se týče třeba auta parkujícího na chodníku, které se stalo jedním z hlavních motivů první části, to vychází z názoru majitelů velkých aut, že jsou nadřazeni ostatním. Jde o individualismus manifestovaný v tak prosté věci. Vtipné i strašné je, že když byly během jarního lockdownu chodníky prázdné, čím dál víc aut tam začalo parkovat. A za ty dva měsíce si na to řidiči zvykli. To je jedna z maličkostí, které nám otravují život.
Roušky jste hercům nechal záměrně, nebo to jinak nešlo?
Oboje. Chtěl jsem, aby byli herci co nejvíc chráněni, nechtěl jsem riskovat jejich zdraví. Proto i všechny zkoušky proběhly po Zoomu. Na druhou stranu jsem tu situaci nechtěl přehlížet. A líbil se mi sociologický aspekt roušek. Je to nový prvek našich kostýmů, lidi pořád neví, jak je mají přesně využít, jaké sdělení s nimi můžou vyjádřit. I to jsem chtěl zachytit. Nejsem psychoanalytik, ale myslím, že Freud spojoval ústa se sexuálním orgánem. Lidi teď mají pusu zakrytou, to může něco znamenat. Určitě tam vidím kontrast – učitelka má na začátku filmu otevřenou vaginu, zatímco všichni ostatní pak musí mít zakrytou pusu.
S tímto „freudovským“ spojením si hrajete v jednom ze tří konců, které film nabízí. Jaký z nich preferujete?
Samozřejmě ten poslední, nejsprostší. Dal jsem tam tři konce, protože jsem chtěl zachovat onen dojem skici. Ten film není kompaktní, takže všechny konce jsou možné. Můžete si vybrat. Smolný pich je schválně organizovaný nehomogenně. Možná to je chyba, ale já mám heterogennost rád. Ne že bych se s nimi srovnával, ale Roberto Rossellini jednou prohlásil o posledním filmu Charlieho Chaplina, který se lidem moc nelíbil: „Možná ten snímek není moc dobrý, ale je to film svobodného člověka.“ Já bych byl moc rád, kdyby někdo řekl, že Smolný pich je svobodný film, svobodnější než třeba lepší díla.
Třetí část filmu, v níž učitelka čelí soudu rodičů, ukazuje, jak spolu lidi nechtějí souhlasit, jak si každý říká, co chce, jako Petra Nesvačilová v roli Češky, která oznámí, že Václav Havel měl podobnou učitelku. Chtěl jste upozornit na to, jak lidi druhé neposlouchají?
To taky. Česká herečka tam mimochodem vystupuje i proto, že Rumunsko je trochu provinční a pokud je ve skupině cizinec, lidi se na něj dívají s větším respektem. Taky tam ukazuju, že můžete říct cokoliv a nikdo to neověří. Měl Václav Havel takovou učitelku? Nemyslím si, ale nikdo to nerozporuje. Na plakát filmu jsem dal trojúhelník, který naznačuje vaginu, a když jsme ho zveřejnili na Facebooku, zavtipkoval jsem, že jsem se inspiroval Euklidovými Základy. Což není pravda, ale někdo to vzal vážně. Dneska můžete říct cokoliv a někdo vám vždy bude věřit.
Jak jste dával dohromady název filmu Smolný pich aneb Pitomý porno?
Rumunský titul Babardeală cu bucluc sau porno balamuc obsahuje víc detailů než třeba ten anglický Bad Luck Banging or Loony Porn. Trochu jsme využili aliterace. „Babardeală“ je celkem vulgární výraz, ale ne úplně, když oznámili náš výběr na Berlinale, někteří lidi v médiích název filmu dokázali říct, někteří řekli jen „nový film Radu Judeho“. „Bucluc“ je myslím staré turecké slovo, které znamená smůlu nebo problémy, používá se v laciném divadle, kde se hrají hry jako Manželství plné trablů nebo Smolné prázdniny. Chtěl jsem, aby název vyjádřil nepořádnost samotného filmu, proto má ještě druhý titul: aneb Pitomý porno. „Balamuc“ neznamená úplně pitomý, spíš bláznivý, říkáte to o všem, co je mimo kontrolu, třeba když děti dělají nepořádek nebo když je šílená dopravní situace. To slovo ale taky využívá bulvární tisk, hlavně když referuje o sexuálních skandálech. Jeden erotický časopis se dokonce jmenoval Sexy balamuc, v názvu odkazujeme i na to. Podobné konotace jsme v dalších jazycích samozřejmě nemohli najít.
Měl jste od soutěže na prvním virtuálním Berlinale nějaká očekávání?
Vždycky se snažím je nemít. Porota se skládala z filmařů, které všechny respektuji. Tak jsem jí věřil, víc než kdyby šlo o jury s hollywoodskými herci nebo producenty. Ne že by ti nebyli schopní soudit filmy, ale mám pocit, že v mnoha případech můžou mít jiný pohled na kinematografii, který se nutně neshoduje s názorem artového filmaře. Pokud bychom nic nevyhráli, nic špatného bych o porotě neřekl. Důležité bylo už to, že do soutěže Berlinale Smolný pich vybrali, mám z toho radost. Dodává mi to sebevědomí, které jinak moc nemám. Vtipkoval jsem, že přihlášení do Berlína je naše pocta všem erotickým filmům z kanálu RTL, které jsme viděli v devadesátých letech po revoluci, když k nám přišla kabelovka, a které okořenily naše dospívání řadou německých výrazů jako „Das ist fantastich“, „Schnell schnell“ a podobně.
