Animovaný fantasy snímek Princova cesta je poetický příběh z jednoho opičího království, ale také politický film o setkání kultur a o vztahu člověka a přírody. Snímek v české premiéře vloni promítl festival animovaných filmů Anifilm a po odeznění koronavirové krize teď Princova cesta vstoupila do českých kin. Přinášíme rozhovor o filmu s režiséry Jeanem-Françoisem Laguioniem a Xavierem Picardem.
Film Princova cesta je pro mě hlavně příběhem dvou kultur, které se potkávají. Ale rád si poslechnu, jak příběh vidíte vy, od čeho jste ho odvinuli a jaká témata a motivy jsou v něm pro vás nejdůležitější…
Jean-François Laguionie: Shrnul jste to docela dobře. Princova cesta je vlastně cestovní deník cizince, který do nového prostředí přichází z jiného světa. Dostane se mezi opičí lid, který vypadá jako my. Spřátelí se tam s dítětem, které mu umožní objevovat místo, kde žije.
A film je volným pokračováním vašeho snímku z roku 1999, který se jmenoval Le Château des singes – Opičí příběh. Můžete přiblížit, jak na sebe oba filmy navazují?
Xavier Picard: Já jsem se na tom prvním filmu ještě nepodílel, jen teď na Princově cestě, to je můj první film s Jeanem-Françoisem. Ale byl to příběh opice, která spadla z liány a dostala se do úplně jiného světa. Byl to opičí princ, který se setkal s jinou kulturou.
Produkce a výroba animovaných filmů zabírá hodně času. Znamená to, že jste plánoval Princovu cestu jako druhý film už v době, kdy měl premiéru Opičí příběh?
Jean-François Laguionie: Ne, to vůbec ne. Takový záměr jsem tehdy neměl. Ale teď po dvaceti letech mě napadlo, že Opičí příběh v sobě má něco aktuálního, že to je námět, který stojí zato ještě rozvíjet. Hlavně proto, že politická a environmentální situace se v mezičase moc nezměnila.
To nás přivádí k politickému podtextu filmu, který je sice subtilní, ale zároveň velice jasný. Princova cesta se odehrává v pohádkovém, nebo možná lépe řečeno fantasy prostředí. Jedna kultura potkává druhou a to se může dít buď se strachem z jiného, nebo bez něj. O tom jste chtěli mluvit?
Xavier Picard: Ano, to je rozhodně jedna z politických rovin Princovy cesty. Ale ve filmu jich je myslím víc a jsou různorodé. Je tam téma cizince a strachu z jiného. Ale je tam také příroda a vztah člověka a přírody. To, že člověk vždy chtěl dominovat přírodě a ovládnout ji. Ve filmu je tomu naopak. Příroda si opičí město pomalu bere zpět. Takže téma číslo dvě je environmentální. A číslo tři jsou lidé, kteří žijí na stromech v liánách a vedou velmi skromný život. Všechna tato tři témata ve filmu jsou a vy se můžete zaměřit na to, které vám nejvíc vyhovuje.
Ve Francii už film běžel v kinech. Podle reakcí vám z toho tedy vychází závěr, že se diváci zaměřili na pohádkovou rovinu příběhu, nebo na některé z těchto společensko-politicko-environmentálních témat?
Jean-François Laguionie: Ta politická rovina filmu u diváků do určité míry rezonovala, ale ne zas tolik v tom smyslu, že my jsme s Xavierem chtěli vyzdvihnout humanismus jako hlavní aspekt. Spíše než konkrétní politické sdělení. Vyzdvihli jsme poetickou stránku příběhu a publikum to vycítilo. Poezie byla pro film důležitější než politická realita.
Jeden z vašich předcházejících filmů, Jeane-Françoisi, Luisa na pobřeží, je v lecčem odlišný od Princovy cesty, ale shodují se minimálně v tom, že jsou o jedinci uprostřed přírodních podmínek. O hledání místa v životě, tváří v tvář životnímu zlomu. Dá se říct, že jsou to témata, která vás nejvíc zajímají?
Jean-François Laguionie: Teď, když jsem na konci své vlastní životní cesty, tak můžu říct, že – i když to nebyl nutně záměr – většina mých filmů je o individuálních situacích, jaké jste popsal. To se mě prostě nějak dotýká. Jedinec je konfrontován se životním prostředím nebo například společností jako celkem, což je pro něj z nějakých důvodů těžké. Filmová situace ho odhaluje ne jako hrdinu, ale jako člověka, jestli to tak můžu říct.
Jak jste si rozdělili práci na filmu, jak fungovala vaše společná režie?
Xavier Picard: Jean-François napsal scénář, a to společně s Anik Leray a pracoval na výtvarných návrzích jednotlivých postav. Vytvořil storyboard, aby zachytil povahy budoucí kresby. To jsme všechno uploadovali to střihačského softwaru, ve kterém jsme vše upravovali, přidávali hlasy, hudbu a podobně. Vznikla první verze, které se říká animatic. Pak jsem se přidal já. Řídil jsem výrobu filmu, animaci, barvy filmu a také použití hudby, kterou složil Christophe Héral a kterou mimochodem nahrávaly dva orchestry. Jeden z nich byl Národní symfonický orchestr regionu Île-de-France.
Kolik lidí celkem tedy čistě pro naši představu na filmu pracovalo?
Jean-François Laguionie: Na filmu pracovalo zhruba 200 lidí v průběhu více než dvou let. Ne celé dva roky, ale postupně v jejich průběhu. Ale kdybychom započítali i zmíněný orchestr, který nahrál hudbu, tak bychom se dostali spíš na 300 až 350 lidí, kteří se na filmu Princova cesta nějak podíleli.
Jak jste spokojeni se stavem francouzského animovaného filmu? Zvenčí to vypadá, že animace, zvlášť animace pro dospělého diváka, je na dost vysoké úrovni. Máme možnost zhlédnout i několik celovečerních titulů. Jak to vidíte vy?
Xavier Picard: Minulý rok byl pro francouzskou animaci dost šťastný a plodný. Viděli jsme celovečerní filmy jako Kde je moje tělo? nebo Kábulské vlaštovky nebo Slavnou invazi medvědů na Sicílii. Z hlediska vyprávění, technických kvalit, režie i celkového know-how se animaci ve Francii daří dobře. Když ale přijde na kasovní výsledky a návštěvnost, tak to vypadá, že máme problém najít diváky. Vypadá to jako by animace byla určená jen a jen dětem. Snažíme se tu situaci změnit, snažíme se dostat naše filmy ke všem divákům, včetně těch dospělých.
Rozhovor vznikl v Paříži v lednu 2020. Část rozhovoru vysílal Český rozhlas.
