Rozhovor s Brunem Dumontem
Vystudovaný filozof Bruno Dumont se díky filmům LʼHumanité (1999) či Twentynine Palms (2003) zapsal jako provokativně radikální auteur, jenž oblibuje neherce, zvraty, explicitnost a po minisérii Malej Quinquin (Pʼtit Quinquin, 2014) i grotesknost, zkoumající různé druhy lidského vyšinutí. V roce 2017 představil v Cannes v sekci Quinzaine des Réalisateurs muzikál o dětství a duchovním probuzení Jany z Arku Janička (Jeannette lʼenfance de Jeanne dʼArc), v němž středověký příběh svaté spojil s metalem a rapem a ironii a absurditu se zbožností. O dva roky později uvedl na stejném festivalu (ovšem už v prestižnější sekci Un Certain Regard) pokračování Janička z Arku (Jeanne).
Jak jste se cítil po premiéře v Cannes?
Cool. Četl jsem recenze, mluvil s lidmi, přijetí filmu mě hodně zajímalo.
Vždy vás zajímají ohlasy, nebo je tento diptych jiný?
Mě vždycky – a to nejen u tohoto filmu – fascinuje divák. Film sám pro mě není tak důležitý, je to jen prostředek, jak se diváka dotknout, jak vstoupit do jemné hry s ním. Vím, že divák vidí víc, než co mu je dáno, a na to při své režii vždy myslím. Proto divákovi dávám ve svých filmech vždy méně. Už při vytváření mizanscény beru v potaz jeho psychologii.
Tu znáte díky debatám po filmech?
Chodím do kaváren, mluvím s lidmi. Znám je. Nápady na své filmy beru od nich.
Máte rád konverzace přímo o svých filmech?
Jasně, zajímá mě, jak lidi reagují, jak to vyjádří, jak se k filmu vztáhnou. Strávil jsem pár dní v Anglii a líbilo se mi, že někdo prohlásil, jak je můj film skvělý, a jiný, že to je sračka. Viděl jsem v divácích ten boj mezi tím, jestli Janičku z Arku přijmou, nebo odmítnou.
Anglie je pravděpodobně jediná země, kde Jana z Arku nemá jen dobrou pověst, a to kvůli Shakespearově hře Jindřich VI. Zaznamenal jste to?
Ne a překvapilo mě, že její příběh tam brali jako daný. Na ten se mě lidi neptali, víc je zajímal sám film, jak jsem vedl herce, vybíral hudbu apod.
O Janě z Arku už vzniklo hodně filmů a her. Pořád je na ní co objevovat?
Spíš si myslím, že je třeba věci opakovat. Lidi to potřebují. I Monet maloval katedrálu v Rouenu čtyřicetkrát. Janin příběh je mimořádný, vydrží opakování, můžeme ji stále zkoumat. Nikdy ho nemůžete plně vytěžit; i kdybyste o ní natočili film každý rok, stále byste nacházeli nové věci. Jde o to, modernizovat ji, přiblížit ji současnosti, protože její mýtus je mocný, tajemný, fascinující. Ztělesňuje esenci člověka – malá pasačka, která má aspirace a stane se velkou osobností. Její záhada mě vzrušuje.
Dělal jste si pro své filmy nějaké rešerše?
Četl jsem jen hru od Charlese Péguyho, z níž jsem vyšel, on už všechny ty rešerše udělal za mě. Já chtěl adaptovat jeho jazyk, musel jsem najít filmový ekvivalent jeho psaní. Všechny postavy ve filmu jsou pravdivé, stejně tak fakta, události, můžete všechny filmy o Janě porovnat a soud a proslovy v nich budou stejné. I tak tam vždy zůstává poezie a tajemství. Fakta jsou očividná, ovšem to, co filmujeme, není Jana z Arku, ale její tajemství.
Pamatujete si své první setkání s Janou z Arku a jejím příběhem?
Ona tvoří tak velkou součást francouzské DNA, že už si ani nepamatujeme, odkud ji známe. Je jako krajina z dětství, jen víte, že ji znáte. Když jsem se rozhodl natočit muzikál, chtěl jsem nějaké obecné téma, a proto jsem si vybral ji.
Od začátku jste plánoval dva filmy?
Vůbec ne, chtěl jsem natočit jen jeden film a zvolil jsem si jako předlohu hru od Péguyho, protože se hodně zabývá jejím dětstvím. Její začátek mě zajímal, všichni víme, jak dopadla, ale málokdo ví, jak začala. A mě zajímá, jak se někdo stane svatým. Práci na Janičce jsem si užil, Péguyho jsem začal obdivovat jako spisovatele, tak jsem se rozhodl pokračovat a vyprávět i další část jejího života.
Proč jste do hlavní role znovu obsadil dětskou herečku Lise Leplat Prudhommeovou, když se nyní soustředíte na část života, kdy bylo Janě 19 let?
Rozhodnutí ponechat v hlavní roli stejnou mladou herečku mi přineslo nové motivace. Chtěl jsem, aby film byl pořád relevantní, a právě to, že má Jana zemře v deseti letech, mi to myslím zajistilo. Zajímala vás Jana, když ji u Dreyera hraje pětatřicetiletá herečka? Už jeho film ukazuje, že nejde o historický subjekt a historickou pravdu, ale o symbolickou. Příběh Jany z Arku je příběhem mládí, během filmu ji lidé neustále oslovují „mé dítě“. Svým rozhodnutím, aby ji hrála desetiletá dívka, podtrhuju její dětskost, nevinnost, bezelstnost a také její vášeň.
Navíc chci vymýšlet nové věci, ne opakovat, co už bylo uděláno nebo co jsem už já udělal. V Janě a jejím příběhu je něco naivního a čistého. Právě to nás na ni přitahuje. Je v srdci každého, každý z nás může být Janou, tak proč ne Lise Leplat Prudhommeová. V prvním filmu byla k tomu tak dobrá, že jsem se nechtěl ztrapnit pochybnostmi, jestli bude schopná jezdit na koni nebo si nechat ostříhat vlasy. Prostě jsem ji vzal, jaká byla.
Jak se mění práce režiséra, když pracujete s neherci?
Vždy jsem měl tendenci s nimi pracovat. Mám rád přirozenost, autenticitu, nedokonalost. V neherci nacházím křehkost, která mě dojímá. Profesionálové bývají perfektní nebo se o to snaží a mají jemný povrch. Když jsem se rozhodl natočit film o sochařce Camille Claudelové, vybral jsem si Juliette Binocheovou ze specifických důvodů. U Janičky jsem zvolil dítě a mezi nimi moc profesionálních herců není. A když ano, často jsou dost děsní. Po prvním filmu se mnou už ale Lise měla schopnosti profesionálky.
Film není historická rekonstrukce, přesto v něm uvádíte přesná data z Janina života. Proč?
To je paradox. Film obsahuje historickou realitu, všechna fakta a postavy jsou reálné, ale mě zajímá mytická rovina a snažím se do ní realitu přetvořit. Když malíř maluje krajinu, chce vyjádřit absolutno. To respektuji. Já se snažím příběh Jany reprezentovat, znovu vytvořit. Proto se děj odehrává v dunách a v katedrále – abych reprezentoval onu vyšší úroveň. Ovšem realitu musíte zohlednit taky, abyste ten příběh mohli vyjádřit. Teprve pak s ním můžete překročit časoprostorovou kauzalitu. Janin příběh je i mýtus a mytický aspekt dodal materiálu flexibilitu. Díky němu můžu desetiletou holku posadit na koně v písečných dunách, říct, že to je Jana z Arku, a funguje to. Ani nevadí, pokud nějaký herec nehraje dobře.
Můžete podrobněji vysvětlit volbu svých lokací?
Hledal jsem místa s poetickou silou. Vybral jsem duny, protože to je přírodní lokace, které je obnažená a dobře reprezentuje čekání na bitvu. Katedrála, mistrovské dílo gotiky, zase ukazuje moc instituce a má i symbolický aspekt. Silná reakce na požár Notre-Dame připomněla, jak důležitá pro nás tato místa jsou.
Ve scéně bitvy v dunách koně skoro tančí. Jaké rozhodnutí stojí za tím?
Především to, že jsem neměl dostatečně velký rozpočet, abych si mohl dovolit scénu s řadou koní a kaskadérů. Už v Janičce jsem v některých scénách využil choreografii a přišlo mi, že to bude i dobrý způsob, jak reprezentovat bitvu. Našel jsem skutečné vojáky, kteří vystupují na trzích a podobně, a rozhodl se využít jejich choreografii. Ostatně ve vojenské choreografii je základem právě choreografie bitev. Tím jsem zjistil, že je lepší bitvu natočit symbolicky než vytvořit scénu, která by ukázala limity mého rozpočtu.
Oproti Janičce se hudba v druhém dílu změnila. Není jí tolik a už nezazní metal.
Janička byla příběhem mysticismu, náboženské konverze malé pasačky, která se rozhodne jít do války a osvobodit Francii od Angličanů. Elektronická hudba a heavy metal ten iracionální moment, když se rozhodne stát válečnicí, dobře reprezentovaly. Repetetivní iracionální hudba je extatická. V druhém filmu je subjekt racionálnější, jde o bitvu a soud, už to není tak mystické. Proto jsem si vybral zpěvačku – ve Francii hodně známou, v zahraničí o dost méně –, jež zpívá hodně milostných písní, jednoduchých, romantických, krásných a velmi přístupných. Připadaly mi jako dobrý kontrapunkt k těžkým teologickým meditacím z dialogů Charlese Péguyho, které je těžké vnímat.
Ve filmu vystupuje hodně mužských postav, vyjadřujete tím mužský svět, v němž Jana žila?
Ona ani ta Péguyho hra neobsahuje moc ženských postav. To reprezentuje středověkou společnost – vojáci, duchovní, všechno to byli jen muži. Ukazuje to, jak daleko jsme došli.
Symbol Jany z Arku je stále živý, v poslední době k ní byla přirovnávána např. Greta Thunbergová. Co je na mladé aktivní dívce tak poutavého?
Nejde ani o otázku pohlaví. V mém filmu mohl hrát i chlapec. Nejde o ženský stav, ale o lidský. To je to důležité. Dnes je kolem nás hodně Janiček. Greta zosobňuje nevinnost, vášeň, naprostou bezprostřednost. Její mladická energie, přesvědčení a idealismus nás inspirují, jsou silné a vábivé. Má v sobě mytický element. Každý, kdo řekne ne institucím, je jako Jana z Arku.
Ve vyobrazení konfliktu mezi Janou a institucemi používáte i humor. Ten jste do příběhu dodal záměrně vy?
Už ve hře Charlese Péguyho, na které je můj film založen, je hodně humoru. Napsal ji, když mu bylo dvacet, byl ateista a vyrovnával si účty s církví. Neměl ji rád, ukázal ji tedy jako nabubřelou, utahoval si z jejích ornamentů, připadala mu jako instituce směšná. To samé jsem chtěl vyjádřit i já. Chtěl jsem ukázat groteskní i násilný prvek moci. Taková instituce je mocná, agresivní, totalitní a směšná.
Vaše malá herečka všem těmto záměrům a Janiným slovům rozuměla?
Měla naslouchátko, znala půlku dialog, pomohli jsme si i střihem. Je to dítě, nechtěl jsem ji vzdělávat nebo nutit, aby všemu rozuměla. Desetiletá holka si nemůže dělat starosti s textem Charlese Péguyho, to by bylo na ni moc, ona je v tom filmu dobrá, protože si udržuje svou lehkost. Přitom byla pilná a pracovitá, dodržela všechny mé pokyny, jako kdy má zvednout hlavu a co má říct. Ale udělala to dokonale právě proto, že to nemyslela vážně. Herci se tím chrání. I Juliette Binocheovou ochraňuje stejná lehkost – i když vám řekne, že u rolí trpí, není to pravda. Vše to je jen film. Jediný, kdo vše bere vážně, je divák. Ten filmu věří. Všechno ostatní je falešné. Vyvoláváme jen iluzi. A proto byste neměli mluvit s režisérem, protože ten vám tu filmovou iluzi, v níž máte věřit, zničí.
Dokážete si sám užít filmy jako divák?
Ano! Když se dívám na film, jsem divák, nevím, co všechno je za jeho vznikem. Jako když jíte jídlo, a nejste si vědomi receptu a triků kuchaře. Na mém řemesle mě fascinuje, že vytváříte pravdu pomocí falešných věcí. Že s nimi dokážete lidi manipulovat. A čím víc falše, tím je výsledek pravdivější.
