Sociální realismus v první řadě
V Dháce v Bangladéši, kde jsou přírodní pohromy, požáry a průšvihy kolem covidu na denním pořádku, se kupodivu daří nezávislému filmu. Bollywood je hned vedle, ale bangladéšští filmaři chtějí jít svou cestou. Letošní festival v Cannes uvedl v sekci Určitý pohled (Un Certain Regard) s celkem dvaceti filmy také snímek z Bangladéše. Vedle slavných jmen figurovala i ta méně slavná, to je ostatně politika festivalu. Předchozí festivalový úspěch režiséra Abdullaha Mohammada Saada s filmem Živě z Dháky (Live From Dhaka) byl už v Cannes znám. Snímek byl uveden na MFF v Singapuru, Rotterdamu a Locarnu. Saadův nový film Rehana Maryam Noor byl vyprodukován s pomocí festivalů v Pusanu a Doze, je vysloveně minimalistický a vypráví o asistentce na soukromé lékařské fakultě Rehaně (Azmeri Haque Badhonová). Ta je přísná a nekompromisní. To je všechno, co o ní můžeme říct. Žena je ztělesněním morálky, a když se dozví, že s jednou její studentkou si dopisoval ředitel fakulty, rozpoutá vyšetřování a věc řeší jako pokus o znásilnění. Pro to ale není žádný důkaz. Celý film je natočen jen v několika interiérech školy, nasvícených do modra. Všechny postavy se tváří smrtelně vážně, nepadne tu jediný vtip, snaha o sociálno je tak silná, že potírá jakoukoli individuální charakteristiku postav. Sonda o jedné vysokoškolské učitelce v Dháce není snad až tak zajímavá o sobě, ale jako trend: jde o návrat k sociálnímu neorealismu, který jde na kraj socialistického realismu. Morální jedinci bourají nemorální, korupční svět a cítí přitom zadostiučinění. Tendence k sociálnímu neorealismu je tak silná, že udává tón i mnoha dalších filmů.
Schematismus, který dnes ve filmu často obstojí líp než relativismus hodnot, se dere ke slovu. A neselhávají jen morální hodnoty světa. Kolem nás vzniká obrovská virtuální oblast neověřených zpráv, pověstí a smyšlenek s cílem relativizovat hodnoty. A film se vydává do boje proti nepravdám, proti démonizaci minorit i proti fejkům. Dělá to však tak, že mnohdy vytváří nové mýty. V tzv. severním distriktu Marseille se odehrává barvitý kolektivní příběh druhé a třetí generace imigrantů. Film Dobrá matka (Bonne Mère), oceněný na konci festivalu cenou sekce Určitý pohled pro kolektiv tvůrců, natočila herečka Hafsia Herziová jako svůj druhý celovečerní film. Chtěla poukázat na utrpení, jímž uprchlíci ve Francii procházejí, než se v nové společnosti integrují. Severní distrikt Marseille je typický změtí vybydlených paneláků a žijí tu především přistěhovalci. „Tahle část města mě vždycky inspirovala,“ říká režisérka. „Chtěla jsem ty věžáky zvěčnit, než je někdo pošle k zemi. To místo vyzařuje jedinečné světlo, i když ze sousedních částí města je cítit jemný rasismus. Chtěla jsem ukázat zdejší atmosféru a hluk. Proto jsme instalovali mikrofony všude, kde to šlo a nahrávali i zvuky noci. Máme z toho fascinující zvukový archiv včetně kdákání slepic a kejhání husí. Lidi jsou tu ponecháni svému osudu podobně jako zvířata.“ Místa, která mnozí považují za no-go zóny, vidí režisérka s láskou. Je to pro ni místo humanity, solidarity a vzájemné pomoci. V centru příběhu je rodina věčně usměvavé uklízečky Nory. Ta se navíc stará o nemohoucí bílou pacientku v rámci domácí péče. Své děti vede k dobru, všechny postavy působí sympaticky, i její syn, který je ve vězení. Nora uklízí na letišti a živí i ty členy rodiny, kteří aktuálně nepracují. Přistěhovalci si dokonce společně zazpívají, že mají na měsíc jen 400 euro. A přesto nekradou a mají na sobě značkové oblečení. Óda na přistěhovalce, zjevně zajímavá i pro porotu Určitého pohledu, ukazuje jednu důležitou věc: film začíná být v politicky korektním boji za multietnickou společnost schematický. Debata o tom, zda přistěhovalecká společnost je obohacující, je jistě správná. Přistěhovalci na mnoha místech Francie skutečně dřou do úmoru a většinová společnost by se bez nich neobešla. Problém je v tom, že přistěhovalecká témata se prostřednictvím filmu tlačí do lidí na sílu. Asi tak, jako za socialismu hrdinové práce a pokroku.
Herec Yohan Manca natočil svůj režijní debut Moji bratři a já (Mes frères et moi) podle stejnojmenné divadelní hry ve středověkém přístavním městě Sète na jihu Francie. Tři bratři, imigranti, kteří už umějí dobře francouzsky, se musejí obejít bez nemocné matky. A jde jim to. Svým talentem překvapují každého. Jsou chudí, ale šikovní a dobří a jejich záměry pro život jsou noblesní. I kluk, který vozí pizzu, si při rozvozu zpívá árie Luciana Pavarottiho. Film ukazuje také jeden brutální policejní zásah. Ano, policisté jsou brutální, nikoli přistěhovalci, tak praví nepsaný zákon nového sociálního hnutí ve filmu. Proti potřebě integrace znevýhodněných sociálních skupin nelze mít určitě žádnou výhradu. Výhradu mám jen k tomu, že film prosazuje jen jeden politicky korektní názor a tím ztrácí věrohodnost. Francouzští filmaři musejí mít zkušenosti s tím, jak je integrace cizinců obtížná a že ještě desetiletí po příchodu do země nejsou mnozí schopni se začlenit. Filmaři se však vydali do boje proti všem těm tzv. vlastencům, kteří přistěhovalce zatracují. A tady francouzský film může mít docela vliv, protože koprodukční síla Francie je dnes nejen evropskou, ale světovou záležitostí.
Izolovaní jedinci
Na lov sociálního koloritu se vydala i ruská režisérka Kira Kovalenková. Ve filmu Uvolněné pěsti (Razžimaja kulaki) se vrací na místa, která byla dlouho filmu zapovězena – do autonomní Severní Osetie. Předčasně zesnulý ruský režisér Alexej Balabanov tu natočil svůj film Válka (2002), který se odehrával ve Vladikavkazu za druhé čečenské války. Čečenské teroristy držící rukojmí nakonec vítězně rozbombardují letadla ruské armády. Zničení národa Čečenců patří mezi vysoce kontroverzní témata, takže Balabanovův film odmítal jeden mezinárodní festival za druhým a nakonec jeho film nešel do distribuce ani u nás. Kovalenková se na tato místa po dvaceti letech vrátila, ale nešla do žádného politického sporu. Její hrdinové nebojují, protože rezignovali. Jen jednou je ve filmu zmíněn beslanský školní masakr v roce 2004. Ten poznamenal hrdinku Adu tak, že se i v dospělosti počurává. V hornické obci u Vladikavkazu se odehrává současný ruský příběh chudých, marginalizovaných postav bez východiska, další příběh izolace, kterých bylo v letošních festivalových filmech mnoho. Významný ruský producent Alexandr Rodňanskij objevil s režisérkou v Severní Osetii zem po boji, šedivou, chudou a ztracenou mezi horami. Ada nakonec utíká někam pryč, neví kam. Jde o další klaustrofobický film z Ruska, země, kde se postavy snaží vrátit k minulosti a nevidí budoucnost. Film získal Velkou cenu poroty sekce Un Certain Regard.
Není náhodou, že další ruský film v této programové sekci, Domácí vězení (Dělo) v režii Alexeje Germana Jr. je o stejném tématu: uzavřenosti na jednom místě. Literární vědec z Tbilisi jménem David (Merab Ninidze) je zvaný „profesor lhář“. Před jeho domem čeká objednaný dav a chce ho bít. Prý kradl. Profesor je milovník básní Anny Achmatovové a Osipa Mandelštama (na které je odborník), ale je pro údajnou zpronevěru státních prostředků terčem státem organizovaného násilí. Tvrdí, že se blíží soudný den, a ti, kdo kradou, by měli být stříleni se střech domů. Manželka a dcera mu utekly, občas ho navštíví bývalá manželka a právnička. Muž nebojuje, ví, že musí trpět. Věří, že Orwellův román 1984 je přesným odrazem toho, v čem dnešní ruský člověk musí přežít. Je opuštěný, izolovaný, bezmocný. Přesto říká, že „Rusko je velké“. Tady je silně cítit pocit rezignace, zatímco z jiných filmů zaznívají výzvy k boji. Třeba z haitsko-francouzského filmu Freda, který jako svůj celovečerní debut natočila haitská herečka Gessica Geneusová.
Homosexualita a boj minorit
Celá řada filmů se týkala homosexuality a vztahů mezi stejnými pohlavími. Čínský režisér C. B. Yi se narodil v pevninské Číně, emigroval do Rakouska a dnes žije v Německu. Film Moneyboys pojednává o mladém homosexuálovi v Číně a je natočen na Tchaj-wanu. Režisér sice plánoval točit v Číně, ale nakonec si to rozmyslel a produkci přesunul. Točil za francouzské a rakouské peníze s pomocí filmové komise v Tchaj-peji. Režisér Yi tvrdí, že v Číně homosexualitu nikdo moc neřeší. „Není to žádné velké téma, protože homosexualita je tu obvyklá. Dívky, které se drží za ruce, je možné vidět zcela běžně.“ Na druhé straně LGBT statusy studentských skupin na sociálních sítích jsou kontrolovány, případně cenzurovány. Režisér užívá při tvorbě filmů preventivně pseudonym, aby nemohl být zbaven možnosti návratu do ČLR kvůli natáčení sporných témat. Existují případy herců, kteří hráli v čínských filmech gaye, stali se významnými postavami čínského filmového průmyslu, ale riskovali několikaletý pracovní zákaz.
Homosexuálním a lesbickým tématům se daří ve snímcích ze současnosti i v těch historických. V rakousko-německém filmu Velká svoboda (Die grosse Freiheit) v režii Sebastiana Meiseho hraje německý herec Franz Rogowski homosexuála Hanse Hoffmanna, který byl za svoji sexuální orientaci uvězněn nacisty, v roce 1945 odsouzen znovu a dokonce ve svobodomyslném roce 1968 mu byl trest obnoven. Občas z vězení vyjde, ale jen proto, aby šel sedět znovu. Hoffmann chce nejprve s vězení uprchnout do NDR s přítelem, narkomanem Viktorem (Georg Friedrich), nakonec „velkou svobodu“ nachází. Ven se totiž dostane definitivně až v roce 1994, kdy byl zrušen paragraf 175 německého trestního zákoníku z roku 1872 o zákazu sexuálního styku mezi osobami stejného pohlaví. (Původně šlo o zákon sjednoceného Německého císařství, jeho paragraf 175 přežil všechny německé režimy.) V nočních podnicích hraje jazz, páry mužů volně souloží, ale Hans svobodě už odvykl. Film dostal Cenu poroty v sekci Určitý pohled.
Do oficiálního výběru MFF v Cannes se probojoval taky bulharský film Ženy pláčou Miny Milevové a Vesely Kazakovové. Příběh se odehrává v Sofii na pozadí protestů proti nedodržování Istanbulské úmluvy. Téma vychází přímo ze soukromé zkušenosti Vesely Kazakovové, která vyrůstala v patriarchální rodině, ale postupem času adoptovala feministické ideály. Milevová začínala jako animátorka ve Velké Británii, Kazakovová jako herečka v Bulharsku. Dnes nerozlučná dvojice autorek napsala scénář o Soně (Maria Bakalovová) a Loře (Ralica Stojanovová), sestrách, z nichž první bojuje s následky AIDS. Bakalovová hrála jen v několika bulharských filmech, než si ji americký komik Sacha Baron Cohen vybral do filmu Borat 2 jako svou filmovou dceru Tutar. Dnes je pětadvacetiletá herečka světoznámá. Svým duchem je film Ženy pláčou podobný rumunskému 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny Cristiana Mungia. Obě sestry se neustále hádají, buď mezi sebou, nebo s rodinou. Lora zažívá sexuální obtěžování v práci, na Soně leží úkol vypovědět rodině, že je HIV pozitivní a že její životní partner je ženatý. Zároveň dívka cítí, že jí ujíždí vlak…
Zvláštní bytosti
V letošních Cannes se v sekci Určitý pohled vyskytl jeden originální film se zvláštní bytostí, která dokonce vypadá jinak než člověk. Snímek Jehně (The Lamb) v režii islandského režiséra Valdimara Jóhannssona se švédskou herečkou Noomi Rapaceovou a Hilmir Snaer Gudnasonem v hlavních rolích islandských farmářů. Kolem nich žijí koně, ovce, pes a kočka. Krásná, do daleka rozprostřená příroda. Páru milujících se manželů se narodí lidské jehně. Poločlověk, polojehně. Tento nadpřirozený, ale lyrický film o přírodě a jejích bytostech je zakoupen do české distribuce. Jeden z nejlepších filmů sekce Un Certain Regard získal od poroty Cenu za originalitu.
Další zvláštní bytostí je Jake (Colin Farrell) a jeho umělý syn. Kromě izolace lidí ve společnosti budoucnosti je ve filmu Po Yangovi (After Yang) tématem umělá identita. Snímek natočil americko-korejský režisér Kogonada, známý svými video-esejemi, jako svůj druhý celovečerní film. V příběhu se mísí sci-fi s futuristickým dramatem a filozofickou analýzou (prostřednictvím vnitřních monologů). Amerika budoucnosti je v pohledu režiséra silně ovlivněna asijským prvkem a kulturou. Speciální firmy dodávají rodinám asijsky vyhlížející humanoidy. Manželé Jake a Kira jsou sice adoptivní rodiče čínské dívky Miky, ale ta je sklíčená a nemluví. Tak se rozhodnou koupit jí umělého bratříčka Yanga. Je to naprogramovaná bytost, která má vědomosti o historii civilizace a disponuje city, při dekompozici produktu však všechno končí. Yang se skutečně porouchá a Jake ho nemůže reklamovat, protože jednotlivé části těla jsou v zásadě funkční. Rozhodne se tedy vyměnit nemluvnou Miku za opraveného Yanga…
Na závěr zabrousím do sekce Čtrnáctideník režisérů. Rumunský film Intregalde v režii Radu Munteana se odehrává v málo přístupných oblastech Transylvánie v okresu Alba poblíž několika malých osad zvaných Intregalde. Skupina dobrovolníků z města tu místním vesničanům rozváží potraviny. Osádka jednoho Land Roveru se však ztratí na rozblácené úzké cestě mezi srázy. Čtyři lidé zůstanou uvězněni, blíží se večer, nejde síť, poblíž má být jen neobývaný mlýn, kde by snad mohli najít místního dědečka Kenteho (Luca Sabin), pokládaného ve vsi za blázna. Zvláštním bytostem se tu daří. Na malé ploše kolem uvězněné posádky vygraduje skvělé drama. Někdo chce zůstat, někdo utéct, čtyři lidi se nemohou domluvit. Jediný, kdo by mohl znát cestu, je dědeček ze mlýna, ten je ale nesvéprávný a mlýn spadl. Film je charakteristický pocitem chvatu, i když se vlastně nic neděje, není kam jít ani komu zavolat. K tomu je třeba přičíst celou řadu v podstatě humorných situací, takže divák je na rozpacích, jaký žánr vlastně sleduje. Rumunská škola nezaměnitelných situací, humoru a lidské komedie. Sociální neorealismus. Prim tu však hraje příroda, hustý, neproniknutelný les.
Svými divokými kulisami byl v sekci Určitý pohled podobný jen film Onoda – 10 000 nocí v džungli (Onoda – 10 000 nuits dans la jungle) v režii Arthura Harariho. Odehrává se v letech 1944–1974, které japonský voják Onoda stráví ve filipínské džungli, kde ztratí v šílených podmínkách při kamikadze misi čtyři své spolubojovníky – partyzány. Ti byli tajně vycvičeni do války proti USA a úkol se snaží plnit. Situace na pokraji možnosti přežít. Nevědí, že druhá světová válka skončila, že posila nepřijde, že boj za japonské císařství nahradila válka v Indočíně a ve Vietnamu. Onoda přitom sní o vytvoření Asijské ligy států, což se však nikdy nepovede. Válečný film bez války je natočen v kulisách fascinující divoké přírody. Příroda jako stěžejní moment filmu je schopna narušit monotónnost sociálních příběhů, a proto jsem obrazy přírody uvítal jak ve filmu Jehně, tak v Intregalde nebo Onodovi. Jakoby obrazy přírody byly mnohotvárnější než lidské osudy, provlékané často šedivými nitěmi sociálního koloritu.
