Píše se rok 1980, Leos Carax vstupuje do filmové praxe svým prvním krátkometrážním počinem. Dává prostor tichu i manickému monologu. Paralelně s rozmluvou postav zachycuje tok jejich myšlenek. Paul škrtí Colette. Všichni zírají do propasti šerosvitem sotva osvíceného bytu. Je to vražda, nebo jenom sen? Strangulation Blues – základní kámen rukopisu, který ze sebe ani po letech i přes nánosy nových vlivů tento výrazný režisér jen tak neseškrábe.
Poslední snímek tohoto francouzského podivína – Annette (2021) – vznikl v kooperaci Caraxovi skutečně nevlastní. Původním autorem scénáře je totiž artpopové, či chcete-li historicky glamrockové duo The Sparks, které dílo zamýšlelo jako konceptuální album, napůl mluvené, napůl zpívané. Ve chvíli, kdy o něj Carax projevil zájem, bylo několik let uzpůsobováno pro potřeby filmu. Režisér do něj zároveň bezostyšně vepsal své vlastní postupy, leitmotivy a propojil humor autorské dvojice se svou vlastní tvůrčí úzkostí. Zároveň se odvážil polechtat pravidla muzikálu jako žánru a nechal své postavy zpívat i při explicitních sexuálních scénách či porodu. To vše při samotném natáčení, bez prostoru pro overdubbing.
Opět se tedy projevil jako tvůrce vyžadující po hercích komplikované výkony, obdobné těm, které očekává od svého publika. I to pro tentokrát zapojil do práce více než obvykle. Od samého počátku s divákem komunikuje, a to nikterak přívětivě, tento rozhovor působí spíše brechtovsky zcizujícím dojmem. Co naplat, varoval nás. A tak tu jako dobrovolné oběti sedíme s rouškou v kinosále, bez povolení dýchat. V obdobném jevišti pak sledujeme sbor publika fungujícího jako herecký partner – hodnotící, soudící, rozhodně ne jen tiše pozorující. Adam Driver i Marion Cotillardová v hlavních rolích své výstupy opravdu poctivě odzpívali. Francouzská herečka svůj pěvecký talent předvedla již ve snímku Edith Piaf (r. Oliver Dahan, 2007), v případě Caraxova muzikálu byly její operní polohy postsynchronně podpořeny také hlasem Catherine Trottmanové. Kromě širokého talentového spektra klade režisér také důraz na to, aby byl v případě potřeby důsledně vyjádřen postupný rozklad postav. To se mu poprvé podařilo s degenerací Anny (Juliette Binocheová) v Milencích z Pont-Neuf (Les Amants du Pont-Neuf, 1991) a vrcholu svých schopností zaznamenat úpadek ve svém procesu dosáhl tvůrce s finální scénou aktuálního muzikálu. V obou případech byl tento autorský záměr bezpochyby podpořen precizními hereckými výkony, Annette je však extrémní. Extrémní ve své vizuální podobě a využití mediálních metarovin – krom jevišť a domácností se děj odehrává i na televizních obrazovkách či v mobilních telefonech. Extrémní v hranicích černého humoru – ano, při porodu se smíchu nakonec nešlo ubránit. Extrémní v překonávání hranic filmových možností. Extrémní v přístupu k publiku.
Podprahový nátlak na divácký neklid stoupá se stopáží a postupným přitvrzováním v rovině syžetu. Hyperstylizace vrcholí v rozbouřeném moři. Intertextualita je dávno za vrcholem. Jak jinak zhodnotit již tradiční odkazy na němý film, sekvenční zrychlení obrazu tolik podobné stop motion animaci, zvolání „merde!“ u porodu či opakované uplatnění oblíbeného jména Ann pro femme fatale. Letitý divák si vzpomene na to, jak moc chyběl Alexovi v Holy Motors (2012) les, a docení, s jakou příznačností se mu do něj za hranicí operního jeviště otevírá cesta. Nechybí ani řeč barev. Zelená barva, tolik příznačná pro Caraxův autorský rukopis, je stále nebezpečnější a v tuto chvíli končí přímo v ďábelských rukách opičáka. Bedliví sledující už po zkušenosti se šéfem pana Alexe v Holy Motors poznají, že s rozrůstající se skvrnou na obličeji roste také zvrácenost a nebezpečí.
Proti temnotě mužské postavy tu stojí čistá Ann. Operní pěvkyně zachraňující vznešeným uměním na jevišti své přívržence. Modrá i rudá. A pro Caraxovy filmové ženy příznačně – vznášející se na piedestalu obdivu. Zastupuje operu, která je postavena v kontrastu s nízkým uměním stand-up komedie. A otevírá dveře ambivalenci, jež je charakteristickým rysem celého snímku. Její postava je také nositelkou úspěchu, jenž je protipólem Henryho uměleckého zatracení. Křehkost tu stojí proti tvrdosti. Humor čelí hořkosti. Tato rozporuplnost se také, v obousměrné propustnosti, propisuje do celkové filmové formy. Hravost a ironie tvůrčího počínání The Sparks se mísí s Caraxovou romantickou hrou plnou sebedestrukce. Vznešené zpívá duet s groteskním. Světlo proniká tmou. A v ní ozařuje hlavní plod tohoto spojení rozličných světů – Annette.
O tom, jak jednoduše se může stát dítě rodičovskou loutkou showbyznysu, by mohla povídat nejedna Britney. A tak není náhodou, že se této bizarní a překvapivě dřevěné podoby dostalo právě Annette – zástupnému dítěti Hollywoodu. Film je ale kromě tohoto čtení možné vnímat jako určitou formu zamyšlení se nad úlohou otce. Na počátku snímku se v nahrávacím studiu po boku režiséra na malou chvíli objeví dospívající dívka jménem Nasťa. Je dcerou Caraxovy bývalé partnerky Jekatěriny Golubevové (mj. tváře Poly X), která zemřela v roce 2011, když bylo Nasti šest let a Carax si ji následně vzal do opatrovnictví. A právě jí také celé dílo věnoval.
Tímto gestem, zpečetěným finální scénou, stvrzuje podivný filmový mág svou obsesi v neskutečném, snovém světě kinematografie. Obdivuje jej, stejně jako zcizujícími prvky tvrdě upozorňuje na jeho vzdálenost skutečnosti. Zároveň jako by v něm ale stále žhnula potřeba alespoň jednou nohou z filmového plátna vystoupit a k realitě proniknout. A jestli se mu tento pohyb někde povedl alespoň v náznaku realizovat, je to právě v této antické tragédii.
Annette
(Francie 2021)
Režie: Leos Carax
Scénář: Ron Mael, Russell Mael
Kamera: Caroline Champetierová
Hudba: The Sparks
Hrají: Adam Driver, Marion Cotillard, Lila Fukušimová, Simon Helberg, Devyn McDowellová a další
Délka: 139 min.
Distribuce: Aerofilms
Premiéra: 8. 7. 2021
