Americký režisér indického původu M. Night Shyamalan si během pouhých dvou dekád dokázal vybudovat kariéru, která svým kvalitativním rozměrem připomíná sinusoidu. Jeho debut, nenápadně vyhlížející mysteriózní horor Šestý smysl (1999), v dobrém slova smyslu šokoval kritiky i diváky a stal se navíc kasovním hitem. Film s proslulým závěrečným zvratem si získal kultovní status žánrového milníku a Shyamalan stvrdil svůj talent i v následujících snímcích Vyvolený (2000) a Znamení (2002).
Jeho další počiny však publikum začaly čím dál více rozdělovat. Zlom definitivně přichází s tajuplným ekologickým thrillerem Stalo se (2008). Vysmívaný film odstartoval období špatně přijímaných propadáků, z něhož se mnohými odepsaný režisér dokázal vymanit až v roce 2015. Tehdy byl uveden jím produkovaný seriál Městečko Pines (Wayward Pines, tvůrce Chad Hodge, 2015–2016) a skromný horor The Visit (Návštěva), načež následovalo několik dalších tvůrčích úspěchů. Rozporuplný postoj k jeho tvorbě však opět přichází se Skleněným (2019). Shyamalanův nejnovější film potom rovněž sklízí spíše vlažnější reakce a podle některých hlasů je definitivně jasné, že jeho tvůrčí křivka opět začala klesat.
Je ale Čas, který je volnou adaptací grafického románu Sandcastle od francouzského dokumentaristy Pierra-Oscara Lévyho a švýcarského kreslíře Frederika Peeterse, opravdu tím horším z režisérovy tvorby či snad dokonce špatným filmem? Námět je přesně tak jednoduše originální a na první signální dráždivý, aby z něj pod Shyamalanovým vedením vzniklo buď drásavé a promyšlené mystérium ve stylu jeho rané tvorby, nebo hloupá a sebestředná exhibice z ranku Stalo se.
Mírně dysfunkční čtyřčlenná rodina Cappaových přijíždí na dovolenou do luxusního resortu, nejspíš kdesi v Karibiku. Od úslužného manažera dostanou tip na tajnou pláž pro vážené hosty, jež by mohla dodat poklidnému pobytu v hotelovém ráji špetku autentické exotiky. Na pláži rodina potkává několik dalších rekreantů a snaží se užívat idyly, jež jim však není dlouho přána. Moře záhy vyvrhne tělo mladé ženy a po několika za sebou jdoucích incidentech přítomní odhalují děsivou pravdu – čas na pláži plyne nepřirozeně rychle a všichni začínají stárnout. Z místa však, zdá se, není úniku.
Shyamalanovi se v rámcovém uchopení hrozivé nesnáze, v níž se skupina turistů ocitá, nedá upřít zručná práce s napětím. Moderní (či postmoderní) horory především parafrázují dobře známou, poněkud nietzscheovsky pesimistickou tezi, že v lese je největším nebezpečím, na které může člověk narazit, jiný člověk. Tato úvaha bývá s oblibou přenášena doprostřed postapokalyptických a podobně hraničních situací, kdy například v zombie hororech jsou často těmi skutečnými živými mrtvými spíše morálně okoralí hrdinové zbavení lidskosti než nemyslící nebožtíci vstalí z hrobu, které ovládá primitivní pud.
Takový dehumanizující postoj se však postupně stal floskulí a nadužívaným klišé. Shyamalan se dokáže většinu stopáže této stále lákavé myšlence vzpírat a místo toho sleduje narůstající znepokojení chřadnoucích rekreantů, které je v přímém rozporu s atraktivním a prosluněným prostředím pláže. Děs je primární a koncentrovaný a film se díky místem a náturou nepatřičnému zlu rychle mění v nepříjemně lezavý body horror, ve kterém jsou postavy nemilosrdně podrobovány tělesné exploataci, před níž není fyzicky úniku. Hrůza tak podvratně přichází nejen za denního světla a v nečekaném prostředí, ale současně útočí na základní jistotu, jíž konstantní tok času bezesporu je.
Čas ovšem neservíruje jen efektní atrakce (jakkoliv vyjádřené většinou pouze implicitně mimo záběr, ale o to působivěji), jako je rychlé tlení mrtvol a téměř před očima rostoucí děti. Ukazuje rovněž subtilnější projevy uspíšeného stárnutí jednotlivých postav, které dobře posilují emocionální náboj v centru vyprávění. Na hrdinech se narůstající věk projevuje i na ochabujících smyslech, postupujících nemocích a upadajícím zdraví. Jedné z postav se například vlivem stáří razantně zhorší zrak, a i když má stále vůli bojovat o přežití, tento handicap jí velmi znesnadňuje její snahu a ve vypjaté noční scéně ji bezmála fatálně indisponuje.
Divák tak trpí spolu s postavami a zlovolné síle je věnována plná pozornost. Shyamalanovi nelze upřít, že se koncept zrychleného stárnutí snaží podrobně vysvětlit a především kreativně vytěžit. Ačkoliv se nejspíš nějakých logických lapsů dopouští a nosný motiv Času bezesporu trhliny má, režie jej staví do zajímavých juxtapozic a nadstavbově prozkoumává další zákoutí celé premisy, místo aby se líně spokojila s její základnou. Působivá je též práce s výrazovými prostředky, které pozvolnou proměnu hrdinů přesvědčivě ilustrují. Stejně originálně se pracuje s omezeným prostorem pláže, na níž se odehrává většina děje. Film tak přímo hýří formálními nápady, ať už jde o neotřelé rakurzy a pohyby kamery, práci s ostrostí, rámování postav, či zvukové aranžmá.
Shyamalan si tedy vybírá silnější chvilku jako vypravěč, ale ku škodě věci je pod Časem podepsán i jako producent a především scenárista. Jakoby skutečně zažili konec světa, upínají se plážoví vězni se zoufalou racionalitou k životu „předtím“ a snaží se v krizové situaci využít svých schopností a povolání. Poněkud příhodně tak ve skupině nalezneme lékaře, psycholožku i pojišťovacího matematika. Ačkoliv je obecně prokreslování postav a vzájemných vztahů věnována značná péče, jejich časté podivování se a vysvětlování leckdy vedou k doslovnosti a ve vedlejším efektu někdy i k nechtěné směšnosti.
Problematické jsou ale především momenty, kdy tvůrce postapokalyptickému mámení podlehne a pouští se na tenký led mezilidských půtek, vnitřních konfliktů a životního bilancování. V některých dialozích a momentech tak navzdory vzrůstající tenzi jako by prosvítala absurdita Stalo se s jeho surreálními replikami, nápady a chováním postav. Shyamalan by zkrátka stále potřeboval přísné producentské vedení nebo alespoň dramaturga.
I díky tomu po uměřeném finále a pro režiséra tradičním zvratu přichází určitá nejistota, co je Čas vlastně zač. Podobenství o nevyhnutelnosti osudu a absenci svobodné vůle? Rodinné drama? Obžaloba úpadku západního způsobu života a korporátního kapitalismu? Spokojme se s jistotou, že je to originální sci-fi horor, poťouchle nevstřícný ke svým hrdinům i divákům, film s obstojnou katarzí, dokonale řemeslně provedený a o něco méně dokonale napsaný. M. Night Shyamalan možná zestárl o dvacet let, jeho filmy ale občas stále trpí dětskými neduhy. Na druhou stranu je to již pán středního věku a jeho šestý smysl se sotva bude zostřovat.
Čas
(Old, USA 2021)
Scénář a režie: M. Night Shyamalan
Kamera: Mike Gioulakis
Hudba: Trevor Gureckis
Hrají: Gael García Bernal, Thomasin McKenzieová, Rufus Sewell, Alex Wolff, Eliza Scanlenová, Abbey Leeová, Vicky Kriepsová, Ken Leung, Nikki Amuka-Birdová a další
Délka: 110 min.
Distribuce: CinemArt
Premiéra: 22. 7. 2021
