Po dvaceti letech sociálně-kritických děl (Sluneční stát [2005], Cigán [2011]), dokumentů a vstřícném road movie (Tlumočník [2018]) je z tvorby Martina Šulíka opět cítit magický realismus. Právě s jeho dopomocí si v devadesátých letech vybudoval ve slovenské kinematografii jedinečnou pozici. Zatímco jiní debutanti (např. Roman Petrenko, Štefan Semjan nebo Martin Valent) už nikdy nedostali možnost natočit druhý celovečerní film, Šulík si sebevědomě začal pěstovat autorskou poetiku. Návrat k magickému realismu nám dovoluje zkoumat, jakých proměn za léta doznaly režisérovy formální přednosti i jemnocit, s jakým byl schopen líčit morální stav porevoluční společnosti.
Muž se zaječíma ušima má základ v televizním projektu, který Šulík a scénárista Marek Leščák připravovali v roce 2016. Deset epizod, z nichž se každá měla zabývat jiným povoláním, mělo postihnout směřování Slovenska v současné střední Evropě. Dílo se nicméně nikdy nepřiblížilo realizaci a před třemi lety alespoň tvůrci z námětů vyextrahovali zmíněného Tlumočníka. Jeho úspěch na festivalovém trhu dvojici patrně umožnil vývoj nejnovějšího snímku.
Šulíkův film lze sumarizovat jako narativ o stárnutí, přemítání a ohlížení. Úvod filmu, v kterém se na spisovatele Josefa (Miroslav Krobot) zřítí jeho domácí knihovna, představuje zlomový moment, kdy si uvědomí časový charakter své existence a započne svou cestu za smířením i nápravou starých bolístek. Druhá linie v monochromatických barvách sleduje muže s Josefovou tváří, jakýsi jeho metaforický stín, který po pozření zvěřiny získá zaječí uši.
Muž se zaječíma ušima vcelku zapadá do Šulíkovy poetiky fragmentů, kterou si vytvářel na pozadí tradice epizodických filmových vyprávění. Své filmy typicky člení na kapitoly s volnou kauzální návazností. Vrchol této tendence nalezl překvapivě už ve svém druhém celovečerním projektu Všechno, co mám rád (1993). Ačkoli v tomto filmu napříč kapitolami identifikujeme stejné postavy i jistý psychologický vývoj, řazení částí zůstává nejednoznačné a Šulík odmítá sdělit, kolik času mezi epizodami uběhlo. Tuto vyzývavost, která mu přinesla Velkou cenu z Mezinárodního festivalu mladého východoevropského filmu v Chotěbuzi i Prix Europa, začal následně Šulík tlumit. Prchavé příběhy, perličky a figurkaření však v jeho narativech setrvaly.
Oproti Šulíkovým filmům z devadesátých let (poznamenaných spoluprací se scenáristou Ondřejem Šulajem, kterou uzavírá povídka z omnibusu Praha očima… [1999]) obsahuje Muž se zaječíma ušima zřetelnou jednotící zápletku – v důsledku této volby je celistvější, avšak i schematičtější. Josef putuje od jedné postavy k druhé s přáním oznámit jim, že čeká dítě s podstatně mladší Katarinou (Alexandra Borbély). Na své pouti je konfrontován s rozličnými podobami přátelství, rodičovství nebo nevěry. Šablonovitá posloupnost, s jakou se Josef pohybuje mezi body zájmu, je maskovaná zdáním nahodilých či nepravděpodobných setkání a rozmanitými stylistickými volbami. Konstrukční principy jsou ale stále čitelné.
Šulíkův mužský hrdina se proměnil. Nyní je poměrně činný a nepřijímá rány osudu jako zvláštní sociopaté v Něze (1991), Všechno, co mám rád nebo v Zahradě (1995). Šulíkovi protagonisté už nesedí v koutě a neujídají přímo ze zavařovaček. Josef se na dění ve světě aktivně podílí – touží změnit svůj život, než do něj Katarina přivede jejich dítě. Šulík ale v průběhu vyprávění ukazuje, že odhodlání Josefovi nestačí a jisté chyby ho budou paralyzovat i nadále. Zde nachází upotřebení plejáda barvitých vedlejších postav, které Josefovu minulost připomínají artikulovanými dialogy.
Svět, který tyto postavy obývají, už také neopracovává čas jako v režisérových předchozích filmech. Šulíkovým Slovenskem už neprorůstá příroda, která by protagonistu mohla navést k očištění. Spiritualita, která dle disertační práce Jaromíra Blažejovského Spiritualita ve filmu v populárním pojetí prostupovala například Zahradou, má ale v Muži se zaječíma ušima stále velkou úlohu. Její přijetí v závěrečném aktu nabídne Josefovi nový pohled na svět a vyvede ho ven z krize.
V Muži se zaječíma ušima přetrvává pohyb nepochopitelným světem, kterému dáváme smysl jen uvnitř nás. Protagonista se doznává, že nevěří v křesťanského Boha, leč ideu veškerenstva a smyslu v našem bytí považuje za základní lidskou potřebu. Je to ovšem tabulka se stádii stárnutí člověka s biblickou tematikou, která na něj v úvodní scéně padá a díky které se vydává na svou cestu. Hojivý závěr, v kterém je protagonistovi nabídnut symbolický návrat do matčina lůna, je pak umírněným odrazem okázale transcendentálního finále ze Zahrady. Spiritualita tak režisérovi stále slouží přinejmenším jako narativní prostředek.
Jelikož náležitá témata rozvíjí Šulík zcela bezproblémově už v hlavní linii, je přítomnost paralelní černobílé historky na pováženou. Jde vážně o povídku, kterou Josef píše? Jde snad o hrdinovu fantazii? Spíše se jedná o formu komentáře, která hlavní lince dodává zdání obecné platnosti. Scény z vedlejší linie především osvětlují nejasnosti, a to prostřednictvím Krobotova výrazného mluveného přednesu. Symbolické úkazy takto dostávají jednoznačný ráz. Přitom v jiném nastavení by mohlo být jejich rozpoznávání a hledání vztahů napříč liniemi sympatickou výzvou. Symbolika proměny je každopádně zajímavá v tom, že zvířecí znaky nepojí s pudovým nebo instinktivním chováním, ale naopak s pozastavením a introspekcí. Zaječí uši, které jsou odrazem Josefovy snahy naslouchat svým blízkým, jsou ale velmi jednoduchá metafora. Navíc i v tomto směru naši interpretaci usměrňuje voiceover: „Dovídal se věci, které nikdy neměl vědět…“
Na rozluštění tak čeká jen vazba k Případu pro začínajícího kata (1970), respektive její šíře a promyšlenost. Šulík je díky práci na Klíči k určování trpaslíků (2002) podrobně seznámen s tvůrčím procesem Pavla Juráčka a jistě není náhodou, že vedlejší linie začíná srážkou se zajícem. Místo ukořistění kapesních hodinek zde hrdina zajíce sní, na pouť se ale vydává stejně tak. Zůstává ovšem zcela pod kontrolou směřování Josefa v „reálném“ světě, v němž se Juráčkovy motivy sebeklamu, manipulace nebo sdílených mýtů nacházejí těžce. S touto interpretační výzvou ale může Šulíkův film alespoň prozatím žít dál.
Muž se zaječíma ušima
(Slovensko – ČR 2020)
Režie: Martin Šulík
Scénář: Marek Leščák, Martin Šulík
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Ivan Parík, Miroslav Bázlik
Hrají: Miroslav Krobot, Oldřich Kaiser, Táňa Pauhofová, Alexandra Borbély, Zuzana Mauréry, Zuzana Kronerová a další
Délka: 104 min.
Distribuce: Bioskop
Premiéra: 12. 8. 2021
